KONZERVATIVNÍ LISTY

Současné napětí mezi Amerikou a Izraelem připomíná situaci před téměř 30 lety. Tehdy, v reakci na prohlášení syrského prezidenta Assada, že na mír s Izraelem nepřistoupí ani za sto let, Izrael odpověděl zákonem o trvalém začlenění Golanských výšin do svého svrchovaného území. To se stalo 14. prosince 1981, pouhé dva týdny po podepsání Dohody o strategické spolupráci mezi USA a Izraelem, což ve Washingtonu vyvolalo značnou nevoli, pročež 19. prosince americká vláda dohodu suspendovala. O den později si Menachem Begin předvolal amerického velvyslance, aby mu vyjádřil své pobouření. Tyto události barvitě popisuje Yehuda Avner, spolupracovník pěti izraelských premiérů, včetně Menachema Begina.

S nahrbenými rameny a tmavými kruhy pod očima seděl Menachem Begin v kolečkovém křesle, ponořený v ponurém zadumání. Bolest, fysická i duševní, cloumala jeho myslí i tělem, zatímco rozjímal o děsivých událostech, které se kolem něho rozvířily v závěrečných měsících roku 1981. Za prvé, nedávno uklouzl a zlomil si kyčel, proto to kolečkové křeslo a fyzická bolest. Za druhé, jeho mírový partner, egyptský prezident Anwar Sadat, byl zavražděn atentátníkem. Za třetí, jeho neustálá snaha dosáhnout dohody o palestinské autonomii uvízla na mrtvém bodě. Za čtvrté, Sýrie de facto ovládla Libanon a Arafatova OOP jeho jižní část. Za páté, vztah mezi Izraelem a USA zhořkl, když prezident Reagan varoval Izrael před invazí do Libanonu. Za šesté, izraelské hospodářství stagnovalo. A za sedmé, jeho milovaná žena Aliza byla vážně nemocná. Proto nyní seděl ve střídmě zařízeném apartmantu své oficielní jeruzalémské rezidence a tiše přemítal.
V místnosti panovalo hrobové ticho, s výjimkou tlumeného předení rádia, vysílajícího večerní zprávy, které téměř neposlouchal. Najednou se jeho uši nastražily, když hlasatel citoval syrského prezidenta Hafíze Assada, že „na mír s Izraelem nepřistoupí ani za sto let“. Premiér zvedl telefon a zavolal svému příteli a poradci Yehielovi Kadishaiovi s dotazem, kolik obyvatel mají Golanské výšiny. Odpověď přišla vzápětí – 10 až 12.000 Druzů a několik set izraelských osadníků. Begin zavřel oči a, navzdory bolesti, usilovně přemýšlel: Golanské výšiny se tyčily 300 metrů nad úrodným údolím Hula. Kdyby patřily spřátelenému sousedovi, byly by z vojenského hlediska nezajímavé, ale v rukách nepřítele představovaly strategickou noční můru. Jejich dobytí během Šestidenní války ukončilo léta neustálého syrského ohrožení a dělostřeleckého bombardování vesnic a měst pod nimi. Nyní Assad, ze všech arabských vůdců ten nejvíc nezvladatelný a nesmiřitelný, opětovně prohlásil, že Sýrie stát Izrael nikdy neuzná. Tak proč čekat? Proč ponechávat tuto strategicky významnou náhorní plošinu ve stavu právní nejistoty pod vojenskou správou, když by mohla být, pomocí jednoduchého právního úkonu, začleněna pod izraelskou suverenitu? A přesně toto Begin nazítří udělal. Ráno prosadil jednohlasné rozhodnutí kabinetu, odpoledne obdržel dvoutřetinový souhlas Knessetu, a večer roznítil bouři ve Washingtonu.
„Víš Ale“, řekl prezident Reagan svému ministrovi zahraničí, Alexandru Haigovi, „tahle golanská záležitost mě přímo vytáčí. Nemožně nám zkomplikovala mírovou iniciativu na Středním Východě.“ „Taky to tak vidím“, souhlasil rozzlobený Haig, „zvláště po tom, co jsme s Izraelci podepsali dohodu o strategické spolupráci, o kterou Begin tolik stál. Předpokládal jsem, že dohoda skoncuje s izraelským sklonem nás nemile překvapovat, a že se s námi poradí, než přistoupí k takto drastické unilaterální akci.“ „Ukládá jim dohoda povinnost s námi konzultovat?“, zeptal se prezident. Haig pokrčil rameny a jeho pronikavé oči se zúžily, než odpověděl: „No, dohoda to nikde specificky neříká. Izraelci nikdy neslíbili, že se s námi budou radit, ale my máme právo očekávat, že jako strategické spojence nás budou předem kontaktovat ve věcech, které mají jasný vliv na naše i jejich zájmy.“ „Tak co bys doporučil?“ Haig si dal s odpovědí načas a když promluvil, jeho hlas byl zamyšlený a odměřený: „Pane prezidente, musíme dát Beginovi dostatečně důrazný vzkaz k tomu, aby pochopil, že nás příště nesmí takhle překvapit.“ „A jaký?“ „Třeba, že suspendujeme dohodu o strategické spolupráci do doby, než vážně přezkoumáme její možnou interpretaci.“ Prezident chvíli přemýšlel, zatímco žvýkal želatinové bonbóny, načež prohlásil: „Máš pravdu, Ale. To je správná cesta, udělejme to!“ „Pane prezidente, ihned vydám instrukce našemu velvyslanci“, odpověděl ministr zahraničí.
Nazítří ministerský předseda Begin přijmul velvyslance USA Samuela Lewise ve svém soukromém bytě. Seděl v křesle, s jednou nohou podepřenou na stoličce a u stolu pokrytého spisy. Oba muži se navzájem měli rádi. Begin respektoval zdvořilé a uhlazené způsoby a diplomatické schopnosti tohoto temperamentního Texasana. Za osm let, které strávil v Tel Avivu, vybudoval si Lewis  vynikající kontakty a těšil se takové důvěře, že frustrovaní politici se mu občas svěřovali se svými problémy a sdíleli s ním důvěrné informace, určené jen pro uzavřená fóra. „Pojď dovnitř, Same“, zvolal Begin když se Lewis objevil ve dveřích v doprovodu svého zapisovatele. „Jak se cítíte, pane premiére?“, optal se starostlivě velvyslanec, když si potřásli rukou. Všimnul si premiérových neobvykle vystouplých lícních kostí a bolesti v očích. „Mnohem lépe, děkuji“, odpověděl premiér, marně se snaže o trochu optimismu v hlase. „Problém je, že nemohu ohnout nohu. Ale znáš mě, Same – Žid neohne nohu před nikým, jenom před Bohem.“ Jestli to byl žert, nebo deklarace vzdoru, se nedalo poznat.
Premiér vyzval Lewise, aby se posadil. Vzpřímil se, vzal se stolu stoh lejster, položil si je na klín, a s kamennou tváří a hlasem pevným jako ocel se uchýlil k teatrálnímu projevu emocí, coby prostředku diplomacie, mluvě skoro hodinu, aniž by se jedinkrát podíval do svých poznámek. Začal bouřlivým výčtem všech proradností, spáchaných Sýrií za celá desetiletí, a zakončil: „Proto, pane velvyslanče, mám pro prezidenta Reagana velmi naléhavý a osobní vzkaz, a žádám Vás o jeho okamžité předání.“ „Samozřejmě.“, odpověděl Lewis, který byl obeznámen s tímto rituálem, ve kterém každý znal svoji roli.
„Pane velvyslanče, během posledních šesti let Spojené státy třikrát potrestaly Izrael. 7. června jsme zničili atomový reaktor poblíž Baghdádu. Byl to čin spásy nejvyššího stupně, ale přesto jste prohlásili, že nás potrestáte zrušením smlouvy o dodávce letadel F-16.“ „Nepotrestali jsme vás, pane premiére, pouze jsme suspendovali...“
Begin však rychle pokračoval tónem, který nenechal Lewise na pochybách, že toto není pomíjivá bouře: „Zanedlouho jsme v sebeobraně (po tom, co OOP zmasakrovala naše lidi, z nichž jeden přežil Osvětim) bombardovali centrálu OOP v Beirutu. Naneštěstí došlo k civilním obětem, načež vy jste nás opět potrestali. Suspendovali jste dodávku letadel F-15.“ „Promiňte, pane premiére, to nebyl...“ „Jakým právem nám kážete o civilních obětech? My děláme, co můžeme, abychom jim zabránili. Někdy i riskujeme životy svých vojáků, ve snaze zabránit civilním obětem.“ „Pane premiére, musím Vás opravit...“ „Před týdnem, po doporučení vlády, Knesset přijal Golanský zákon, a vy jste opět prohlásili, že nás potrestáte. Co to je za řeč – potrestat Izrael? Jsme snad váš vazal? Copak jsme nějaká banánová republika? Jsme snad 14tiletý klučina, který potřebuje plácnout přes ruce, když zlobí?“ „Toto není trest, pane premiére, jde pouze o pozastavení, dokud...“ „Vy nás nemůžete zastrašit, a nezastrašíte hrozbou trestu, pane velvyslanče. Vaše hrozby padnou do hluchých uší.“ „Ale my jsme tuto terminologii nepoužili. Náš úmysl je...“ „Promiňte, pane velvyslanče, vy jste prohlásili, že pozastavujete zvažování memoranda o strategické spolupráci.“ „My pouze musíme...“ „Vaše prohlášení považuji za odstoupení od smlouvy ze strany americké vlády. My nemůžeme dovolit, aby nám nad hlavou visel Damoklův meč. Izraelité přežili 3700 let bez strategické smlouvy s Amerikou a přežijí bez ní i dalších 3700 let!“ „Prosím, dovolte mi vysvětlit...“ „Co víc, uvalením finančních sankcí na nás jste porušili slovo prezidenta, který slíbil, že Amerika nakoupí od Izraele vojenskou výzbroj v hodnotě 200 miliónů dolarů. Nyní říkáte, že tento svůj závazek nesplníte. Je toto správné, pane velvyslanče? Je toto přípustné? Co to zkoušíte, plácnout nás přes kapsu?“ „Kdybyste mi jenom dovolil...“ „V roce 1946 v tomto domě žil britský generál jménem Barker. Dnes v tomto domě žiji já. Po tom, co jsme vyhodili do vzduchu jeho hlavní stan v zabaveném hotelu Krále Davida, Barker prohlásil: ‘Tyto lidi ztrestáte pouze plácnutím přes jejich vlastní kapsu’, a vydal příkaz, že britští vojáci nesmí navštěvovat židovské kavárny. To byla Barkerova filosofie. Nyní rozumím, proč to celé úsilí v Senátě, získat většinu pro dohodu se Saúdskou Arábii o dodávce zbraní, doprovázela tak nechutná antisemitská kampaň.“ „To není...“ „Ale je. Nejdřív se objevil slogan ‘Begin nebo Reagan’, jenž naznačoval, že opozice ke smlouvě se Saúdskou Arábii se rovná podpoře cizího premiéra a neloajálnosti k americkému prezidentovi. Jsou snad tak významní senátoři, jako Kennedy, Jackson, Moynihan, Packwood a Boschwitz, kteří se smlouvou nesouhlasí, neloajální občané? Opravdu jsou? Potom se objevil další slogan: ‘Nedovolíme Židům, aby ovlivňovali zahraniční politiku Spojených států’. Dovolte mi, abych Vám něco řekl, pane velvyslanče: Nikdo nezastraší významnou a svobodnou židovskou komunitu ve Spojených státech. Nikdo neuspěje v jejich zastrašení pomocí antisemitské propagandy. Oni se za nás postaví. Toto je země jejich předků a oni mají právo a povinnost ji podporovat.“ „Pane premiére, snad si vážně nemyslíte, že...“ „Bylo nám řečeno, že musíme Golanský zákon odvolat. Slovo ‘odvolat’, pane velvyslanče, je pojem z dob Inkvizice. Naši předkové šli radši ke kůlu, než by odvolali svoji víru. My nepůjdeme ke kůlu, pane velvyslanče.“ „Ale my pouze navrhujeme přezkoumání...“ „Já pevně věřím, že neexistuje člověk, který by přesvědčil Knesset, aby zrušil Golanský zákon. Prosím vyřiďte prezidentovi, že nic a nikdo nemůže dosáhnout anulování tohoto zákona!“
Velvyslanec Lewis toho měl dost a odložil veškerou přetvářku uctivosti. „Pane premiére, vy jste mi nedovolil vysvětlit, co vám musím říci. Váš naléhavý a osobní vzkaz prezidentovi samozřejmě doručím. Ale zároveň mám vzkaz pro Vás: Mezi spojenci a přáteli by neměla být překvapení. Obě strany by se spolu měly radit v záležitostech, které se týkají oboustranných zájmů.“ „Správně, ale tentokrát jsme vás překvapili, protože jsme vám nechtěli způsobit komplikace ve vašich vztazích s arabskými zeměmi. Kdybychom vám předem řekli, co zamýšlíme udělat, museli byste říci ‘ne’. My jsme nechtěli, abyste řekli ‘ne’ a my bychom pak stejně tento zákon schválili, to bychom každopádně udělali.“
Čelíce této slovní palbě, která se mu jevila přehnaná a, alespoň z části paranoidní, velvyslanec neviděl smysl v dalším pokračování. Proto se odebral na cestu zpět do Tel Avivu, aby odeslal svoji zprávu. Po cestě z Jerusaléma zapnul rádio a z toho, co uslyšel, se mu totálně zatočila hlava. Byl to hlas tajemníka kabinetu, který pro novináře, shromážděné před Beginovou rezidencí, doslova a v angličtině zopakoval ty nejohnivější pasáže z Beginova kázání.
Bílý Dům byl rozlícený. Beginův výběr slov považoval za nevhodný a tón za nepřípustný. Navíc považoval chování ke svému velvyslanci za urážku Ameriky. Ale Begin odmítl vzít zpět jediné slovo. Brzy potom velvyslanec Lewis doprovázel jednoho senátora na schůzku s Beginem, k vyhodnocení zamrzlých vztahů. Po ukončení jednání velvyslanec řekl: „Pane premiére, rád bych si s Vámi promluvil o něčem, co se týká mě osobně.“ „Jistě Same, co máš na mysli?“  V jeho hlase nebyla sebemenší známka úskočnosti. „Má to co do činění s naléhavým a osobním vzkazem, který jste mě požádal doručit našemu prezidentovi. Skutečnost, že jste jej téměř okamžitě uvolnil pro zveřejnění v médiích, byla porušením všech diplomatických pravidel a zvyklostí. A to, jak jste to udělal, ve mně vzbudilo pocit, že je se mnou jednáno jako s idiotem.“ „Same, jistě si uvědomuješ, že cokoliv jsem řekl, nebo udělal, nebylo míněno osobně.“, řekl premiér, překvapený Lewisovým rozhořčením. „Akci vaší vlády jsem považoval za natolik důležitou pro naši zemi, že jsem cítil povinnost okamžitě informovat náš lid o našem postoji, že my také máme nepřekročitelné meze.“ „Ano, ale ještě jsem ani nevyjel z Jeruzaléma, a již jsem slyšel vašeho mluvčího citovat v rádiu téměř doslova to, co mělo být osobním vzkazem pro prezidenta.“ Begin v zamyšlení našpulil rty a řekl: „Úplně jednoduše, v tomto světle jsem o tom nepřemýšlel, Same. Moje úvaha byla, že vzhledem k ostrému rozdílu názorů, který mezi námi panoval a stále panuje, v záležitosti tak vitální pro naší budoucnost, jako jsou Golanské výšiny, jsem měl pocit, že naše veřejnost má právo vědět, co bylo řečeno a jaký je náš postoj. Omlouvám se, jestli jsem se Tě osobně dotknul. Prosím, odpusť mi.“
Tón upřímné lítosti v premiérově hlase naplnil Sama Lewise neobvyklým pocitem. Nikdy by nevěřil, že tento nejhrdější z mužů, Menachem Begin, je schopen tak pokorné omluvy. Je to něco, co si dodnes dobře pamatuje, jak mi nedávno sám řekl.

Publikováno 6. 10. 2008 v Jerusalem Post, pro KL přeložil Josef Bílek