Obsah

Aktuální číslo

Mezinárodní volný obchod – jak kdy a jak s kým

Napsal Jan Kubalčík

K textu Petra Fialy „Trumpovo kyvadlo“ (Týdeník Echo, číslo 48, 2. prosince 2016) mám tři poznámky: globalisace není doba ledová, zahraniční vlastník je také vlastník a nevylévejme s vaničkou i dítě.

Jde mi zejména o tuto pasáž, která se nachází téměř v samém závěru zmíněného textu: „Nemělo by ani zapadnout, že Trump vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa. Redefinice kdysi pravicové mantry volného obchodu na všech úrovních, toku kapitálu bez ohledu na hranice, nerozlišování domácích a zahraničních investorů a toho, že zahraniční kapitál je vždy dobrý, jak to známe z 90. let i z našich diskusí, je velkou výzvou pro pravicovou politiku 21. století. Jde o to, že je potřeba chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, že je nutno chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance, že je nutno bránit nekontrolovatelnému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu, že je potřeba chránit některá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností. To jsou věci, které jsou nesmírně aktuální a jimž mnozí ‚retropravičáci‘ nerozumí, protože žijí s ideologickými klapkami ekonomických teorií na očích a nevidí, co se ve společnosti a ve světě děje. Globalizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců, trhy se začínají chránit, není možné, aby na to USA a Evropa nereagovaly.“ (Zvýraznění J.K.)

Takže, jak již bylo řečeno, globalisace není něco jako doba ledová. Mezinárodní volný obchod je buď spíše přínosem, nebo spíše přítěží. Domnívám se, že zkušenost prokazuje to první. Jestliže se nyní od mezinárodního volného obchodu začínají země Západu odklánět, neměli bychom to jen konstatovat a trpně přihlížet – nejde o přírodní katastrofu, ale o výslednici konkrétních svobodných rozhodnutí konkrétních lidí, jde o politické kroky, které mohou být, ale také nemusí být učiněny. A učiněny by být prostě v daném směru neměly. Petr Fiala však v tomto ohledu ukázal podobnou míru determinismu, či chcete-li fatalismu, jako v této otázce předvádí Milan Zelený – i on v řadě svých textů, jinak bezesporu s mnoha pronikavými postřehy, představuje často předpokládaný konec globalisace, resp. relokalisaci, jako přírodní úkaz, který prostě buď s užitkem přijmeme, nebo nás semele. Inu, s kolem dějin se nešpásuje a duch doby nezná slitování.

Konzervativní pravice trvá na právu vlastnit poctivě nabytý soukromý majetek. V tomto postulátu, všimněte si prosím, není ani slovo o tom, že by snad z takového práva měli být někteří poctiví vlastníci vyňati. Kteří například? Třeba ti s nesprávnou národností nebo s nesprávným náboženským vyznáním. Konkrétní příklady si jistě laskavý čtenář doplní sám. Když na vlnu protekcionismu naskakuje Bohuslav Sobotka, nesouhlasím, ale nedivím se. Současný předseda ODS je mi však dlouhodobě velmi sympatický... O to větším zklamáním pak pro mě je, že právě v jeho článku čtu zastřené štvaní proti poctivým zahraničním vlastníkům. Nadnárodní společnosti nejsou nepřítelem a je chybné bránit volnému pohybu kapitálu s bezproblémovým původem. Vše potřebné k tomu napsal Karel Ledvinka v textu „Zahraniční investoři odsávají z Česka stovky miliard“ (KONZERVATIVNÍ LISTY, březen 2016).

Dále, samozřejmě nelze volně obchodovat za všech podmínek. Když Petr Fiala poukazuje na „pravicovou mantru volného obchodu“, bylo by férovější psát o mantře liberální, popř. libertariánské. Nicméně, je jistě nadále třeba prosazovat mezinárodní volný obchod uvnitř Západu a se zeměmi, které jsou se Západem kompatibilní (typicky Japonsko, Jižní Korea, Čínská republika /Tchaj-wan/) – zkrátka mezi rovnocennými partnery v zásadě dodržujícími dohody, standardy západní civilizace, a pravidla slušného chování a vzájemného respektu. Dále by bylo správné otevřít se obchodně chudým zemím, které nemají diktátorské režimy – takový postup je rozhodně efektivnější, než rozvojová pomoc.

Na druhé straně je však nutné opoustit mnohdy naivní myšlenku některých libertariánů, že jednostranné uvolnění všech obchodních bariér (a nejen obchodních, i hranic zamezujících nekontrolovatelnému přílivu lidí) je nejlepší cestou k tomu, jak dosáhnout zlepšení situace v problematických státech a vztazích s nimi. Západ je aktuálně natolik vnitřně oslabený, že si takovou velkorysost nemůže dovolit – hrozilo by sebezničení. Není na místě obchodovat se zeměmi, kde je běžná otrocká práce – primárně proto, že je to odporné, sekundárně proto, že je to nekalá konkurence. Diktátorské režimy mají být zkrátka v karanténě a styky s těmito státy se mají omezit pokud možno zejména na podporu tamního disentu. Jakýkoli jiný kontakt přispívá k nežádoucí legitimisaci otrokáře a chtě nechtě posiluje jeho posici. A i kdyby z různých jiných důvodů nebylo možné postupovat podle nastíněného ideálu, pak je každopádně na místě uplatnit vůči takovým zemím cla a jiná opatření chránící domácí trhy – žádné doložky nejvyšších výhod ani přiznávání statutu tržní ekonomiky... V tomto kontextu zcela souhlasím se záměrem „chránit především vlastní podnikatele a zaměstnavatele, ... chránit pracovní místa pro domácí zaměstnance“ – coby důsledek ekonomické ostrakisace darebáckých států. A čím darebáčtější, tím samozřejmě více té ostrakisace.

Každý asi tedy pochopí, za jak velkou chybu považuji pojetí ekonomické diplomacie provozované současným českým Zamini a Hradem... V „čisté“, neředěné podobě lze obhajobu tohoto přístupu čerpat např. ze článku Karla Dyby „Proč si přát úspěšné uzavření dohody TTIP“ (Pravý břeh, 7. prosince 2016). V mnohém souhlasím – až do okamžiku: „Případné uzavření dohody by znamenalo vznik velmi silného obchodního prostoru s pozitivními efekty pro spotřebitele i firmy v USA i v EU. Nicméně nebylo by dobré, kdyby TTIP měla mít charakter uzavřeného bloku, něco jako ‚pevnost USA-EU‘, která ze své podstaty odmítá případné další zájemce o vstup. Naopak by měla být otevřena jiným státům, aby se k ní mohly připojit, pokud to uznají za vhodné a splní podmínky smlouvy. To by umožnilo navázat dodatečné obchodní a ekonomické vztahy s pozitivními efekty na růst a blahobyt opět ve všech zúčastněných zemích. Například přistoupení Číny či Ruska, případně i dalších států, jako je Brazílie nebo Indie, by kromě významných nových ekonomických efektů mělo i pozitivní politický a lidský přesah.“ Jde mi primárně o tu Čínu (byť jistě nikoli pouze o ni...). „Splnění podmínky smlouvy“ jsou slova, za kterými se, naneštěstí, může ukrývat ledasjaký obsah a vliv zejména ruského a čínského režimu na rozhodovací mechanismy v zemích Západu je nezanedbatelný (kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by nikoho ani napadnout udělit ČLR status tržní ekonomiky...).

Na jedné straně tedy stojí cla, regulace, obchodní bariéry... na straně druhé volný obchod vždy a s každým. Oboje je chybné a zatímco první hrozí v krajním případě až válečným střetem mezi přirozenými spojenci, to druhé nám může za jistých podmínek přivodit porážku, aniž se stihneme vzchopit k obraně.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.