Obsah

Aktuální číslo

Vlk čeká dál

Napsal Václav Komora

Současnou politickou situaci ve světě doprovází na obou stranách Atlantiku velké slovní nadýmání levice (tj. dnešního establishmentu) k putinovské Moskvě. Bylo by to krásné, kdyby se na povrch této bubliny nedrala zjevná faleš pokrytectví a povrchnosti. Cožpak neexistovalo po mnoho desetiletí hluboké ideologické spříznění ve strategickém cíli světové vlády kolektivistické utopie, lišící se jen v taktických cestách?

Cožpak se několikaletá éra putinismu nevyznačuje oportunním manévrováním nad ideologií – kdy třeba nakonec soudruh Vladimír Vladimírovič vytáhne ze šuplíku svou komunistickou legitimaci, kterou, jak nedávno vyhlásil pro všechny chápající ve světě, tam má připravenu? Celá ta mělká propaganda připomíná nejvíce bajku o pasáčkovi ovcí, který zbytečně volá vlk!, vlk!, až mu nikdo nevěří a pak vlk přijde. Zdá se, že to patří do propletence akcí psychologické války, kterou Putin nesporně se Západem vede. A vlk se již za její oponou chtivě olizuje. Obavy z chování levice jsou po minulých zkušenostech rozhodně oprávněné a zárodky nového opozičního hnutí veřejnosti by je měly racionálně vyhodnocovat.

Ohlédnutí přes rameno

Velmi ostře je onen rozpor mezi slovy a činy nyní patrný na americkém establishmentu. Demokratická strana se už půl století přesouvá na krajní levici a v této logice jsou například hlavní poradci obou Clintonových, Strobe Talbott a John Podesta, důvodně označováni za silně proruské figury. Výrazně levicový prezident Obama zase krásně prokázal své úzké proruské zaslíbení ve veřejném uřeknutí s prezidentem Medvěděvem v roce 2012. Jak je tedy vysvětlitelná jeho náhlá vnějšková pirueta, s vyhlášením, k němuž došlo teprve poté, až převratně nevyšly prezidentské volby, a to že za vše může ruský útok? Když předtím s Putinem zřetelně a soustavně kolaboroval. Neudělal například vůbec nic podstatného vůči problému Krymu; nezasáhl proti válečnému řádění v Sýrii; uznal proruskou Kubu; s podporou a jásáním Moskvy uzavřel hanebnou smlouvu zvýhodňující proruský Irán; dokonce zhruba před rokem zcela benevolentně přehlédl opravdu vážné několikadenní „hacknutí“ komunikace generálního štábu armády USA. Dnes tedy nejde zjevně o nic jiného, než jen o taktický úkrok bokem a pokus zakrýt katastrofální volební porážku levicové politiky poukazem na vnější příčinu, se současným záměrem převrátit vlastní podezření ze skryté podpory Ruska na protivníka.

Ani protiputinské sténání evropské levice nezní po všech těch desetiletích nadšené kolaborace s Moskvou důvěryhodně. Její vůdci odjakživa usilovali o sloučení obou socialistických proudů. Oni poskytli Moskvě nápad na únik ze studené války do falešného projektu „détente“. Obdobně jí později pomáhali ideou jednostranného evropského odzbrojení i miliónovými demonstracemi. Pletichařili s Gorbačovem na plánu neutrálního Německa, což by vedlo k zániku NATO. Vždy se přitom zaklínali, že není alternativy! Naštěstí byly obvykle tyto hanebné plány zasaženy nějakým nečekaným politickým „asteroidem“, jako byl třeba Afganistán, Reagan, Polsko a podobně.

Jediným společným projektem, který se jim vyvedl, byla EU. Naši domácí levicoví liberálové dnes vytáhli argument, že vlastně „…Moskva nikdy velkým fandou EU nebyla“. To je ale naprosto falešná informace. Je v příkrém rozporu s historickou skutečností, doloženou dokumenty z utajených archívů SSSR, které zveřejnil disident Vladimír Bukovský. Moskva učinila v roce 1985 úplný taktický odvrat od své původní politiky, a to v reakci na ututlanou žádost a úpěnlivé naléhání eurosocialistických i eurokomunistických stran. Gorbačov tu kouzelnou myšlenku socialistické integrace Evropy nakonec pochopil a zasadil ji do moskevských plánů na snadnější budoucí opanování kontinentu. Od té doby začal hlásat „společný evropský dům“ a tak máme dnešní EU v područí levice. Komunisté svůj silný vliv uplatnili.

Podle odhalení V. Bukovského měla Moskva vždy v zásobě promyšlenou záložní možnost postupu pro případ neúspěchu. Sám Gorbačov se kdysi v jedné prudké diskusi prořekl, že politbyro mělo již od počátku hluboké krize 80. let připravenu přes stovku podrobných variantních strategických plánů vývoje. Podle nich se pak řídily místní scénáře „sametových revolucí“ ve východní Evropě, zosnované k minimalizaci ztrát moci vnějších komunistických struktur při jejich kolapsu. A evropská levice byla opět nápomocna v nedořešení studené války, aby nedošlo k „honu na čarodějnice“. Vyšetřování zločinů holocaustu ano, ale vyšetřování zločinů gulagu radši moc ne!

Skládání mozaiky informací

Putin hrál chvíli s kartami, které mu po kolapsu zbyly v rukou, roli starého vlka komunismu v beránčím rouše demokrata. Poté, co jako nový zeměpán opevnil pozici Ruska, vrátil se ve spojení s komunistickou Čínou k původnímu strategickému projektu ovládnutí Západu. Po nějakou dobu se jejich aktivity vyvíjely nadějně. Evropa byla na cestě k úpadku. A v USA se rýsoval přechod k trvalé nadvládě demokratické strany. Akceschopnost západních společenství byla úspěšně rozkládána akutní epidemií kulturního marxismu. Zdálo se, že stačí jen podněcovat všeobecný chaos a budovat rusko/čínskou sílu. Pro účel kontroly nespokojených skupin veřejnosti v Evropě ustoupil Putin naoko z bývalých ideologických pozic a vyhlásil naopak přízeň verzím národního socialismu nebo dokonce jakémusi „konzervatismu“. Infiltroval nové opoziční strany a korumpoval je finanční pomocí. Příkladem takové kontroly je patrně i činnost obou našich význačných proputinských sympatizantů, Zemana a Klause, s pofidérní minulostí z Prognostického ústavu.

Naplánovaný postup byl ale opět zasažen těmi prokletými „asteroidy“! Nejprve ukrajinská krize, pak díra do financí kvůli kolapsu ceny ropy po zavedení frakování a nakonec „utržený vagón“ Trump. Putin je však odolným surovým pragmatikem, kterému nechybí trpělivost. Je připraven své plány modifikovat. Počítá s tím, že dříve či později skončí západní socialismus nasycený byrokratismem, klientelismem a korupcí zákonitě tam, kde již dnes mafiánské oligarchické systémy Ruska a Číny jsou. V této perspektivě je volání pasáčka dvojnásobně klamné. Je třeba bránit stejně důrazně kolektivistickým utopiím, jako i Putinovi.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.