29. ledna postřílel student politologie Alexandre Bissonnette šest lidí v islámském kulturním centru v kanadském Quebeku.

Hodně mi to vadí. Moc bych si přál, aby ti, kdo náleží k západní civilizaci, ať už křesťané nebo nekřesťané, nikdy nejednali tak, jak jednají islámští teroristé. Až doposud to byli právě tito teroristé, kdo ve jménu islámu útočili ať už na své vlažnější souvěrce, ať už na křesťany či ateisty. Na druhé straně – dalo se to čekat. Na světě žijí miliardy lidí nejrůznějších názorů a není člověka, který by dokázal zabránit tomu, že někomu „rupne v bedně“ a půjde někoho zastřelit.

Nebudu se zabývat profilem tohoto konkrétního pachatele. Při zběžném surfování na internetu se dá zjistit, že byl ve škole šikanován, že pocházel z problematické rodiny – a že to byl tichý a mírný člověk, od něhož nikdo nečekal, že jednou půjde někoho postřílet. Informace, které o něm lidé měli, mohly těžko jeho činu zabránit.

Nezajímají mě ani hrůzné činy „neideologických šílenců“, jakým byl kupříkladu vrah, který 24. února 2015 v Uherském Brodě postřílel 8 lidí a vyrovnal tak počtem obětí největší masovou vraždu v moderních českých a moravských dějinách, které se v roce 1973 dopustila Olga Hepnarová. Takovým tragédiím se dá zabránit asi stejně jako pádu meteoritu.

Střelba v Quebeku zapadá do širších souvislostí. Konkrétně do rostoucího napětí mezi migranty (zejména islámského vyznání) a původním obyvatelstvem zemí, do nichž migranti přicházejí. Kanada je považována za „vzorný“ stát, který vítá (i) muslimské migranty. Zejména bude v následujících měsících často dávána do kontrastu s Trumpovou Amerikou. Nenechme se však mýlit – kanadská společnost je rozdělená stejně jako Spojené státy, Francie nebo Rakousko. Pouze tam – podobně jako v Rakousku v posledních prezidentských volbách – zatím vítězí proimigrační strany. Kdyby vítači migrantů porazili odpůrce migrantů poměrem 4:1 nebo alespoň 2:1, byla by situace přehlednější. Pokud ale vítězí třeba 53:47, nastává velký problém. Otázkou pak je, jak se vládnoucí většina zachová vůči menšině. Pokud jí bude nadávat do negramotů, zabedněnců, xenofobů apod., může se stát, že po čase se situace otočí a z většiny se stane menšina.

Rétorika z obou stran je hodně divoká. Odpůrci migrace často přicházejí s děsivými scénáři, založenými mnohdy na datech vycucaných z prstu; zastánci migrace mají sklon potlačovat zprávy o rostoucí kriminalitě, na níž se podílejí migranti, a o neúspěších s jejich integrací a neschopnosti vracet odmítnuté žadatele o azyl do jejich původní vlasti. Že se nedokáží domluvit lidé na krajních pozicích, mě nepřekvapuje. I s tím se dá málo co dělat. Jak na jedné, tak na druhé straně se v krajních pozicích zabetonovávají lidé, kteří nejsou schopni připustit, že protistrana má možná určité validní argumenty. Ti, kteří zaujímají krajní pozice, netouží po ničem jiném, než názorové odpůrce zadupat do země. To je ovšem recept na občanskou válku, jakmile se situace ještě více vyhrotí.

Čeho se ale děsím více než oněch krajních pozic, je neschopnost těch, kteří mají z obou stran blíže ke středu, zahájit a vést smysluplný rozhovor. Jako kdybychom u člověka, který s námi (v něčem) nesouhlasí, hledali nějaký znak, který by nám umožnil zařadit ho mezi „zrádce národa“ nebo „bigotní zpátečníky“ a dal nám tak důvod, proč se s ním vůbec nebavit. (Kdybyste netušili, o čem mluvím, přečtěte si diskusi pod mým článkem, až vyjde na Neviditelném psu.)

Současná situace nevznikla náhodou. Má své dějiny a své mezníky. Domnívám se, že takovým mezníkem byl sovětský vpád do Afghánistánu. Netvrdím, že to je bod nula, od něhož se vše odvíjí; byl to však významný zářez. Sovětský útok byl brutální a zemi, obývanou různými kmeny, mezi nimiž vládla křehká rovnováha, naprosto zdevastoval. Tato země se z toho nikdy nevzpamatovala.

Dalším zářezem byl druhý vpád do Iráku a likvidace Saddáma Husajna.

První válku proti Saddámovi bylo nutno vést, protože Saddám Husajn tehdy obsadil Kuvajt, svého menšího souseda. Kdyby mu to prošlo, znamenalo by to velké znejistění všech státních hranic po celém světě. To, že se George Bush starší omezil na osvobození Kuvajtu a nesnažil se zlikvidovat Saddáma Husajna, považuji z dnešního hlediska za správné. Domnívám se ovšem, že druhý vpád do Iráku byl obrovským omylem. Musím ale přiznat, že v této věci jsem v průběhu času svůj názor změnil. Ne že bych vojenskou akci George Bushe mladšího nějak nadšeně vítal, ale … nebyl jsem proti. Věděl jsem, že Saddám nechal zplynovat tisíce svých spoluobčanů, četl jsem o tom, že jednou postřílel vlastnoručně několik tisíc vězňů, a říkal jsem si, těžko může být hůř. Následný vývoj ale ukázal, že může.

Irák i Sýrie byly státy, jež si své hranice nezvolily. Vládli v nich diktátoři, kteří se občas dopustili obrovských zvěrstev, ale většinou dokázali prosadit křehké příměří mezi nejrůznějšími komunitami. Křesťanů bylo v Iráku hodně přes milion, v Sýrii patrně dokonce přes dva miliony. V obou zemích žili jak šíité, tak sunnité, a řada menších komunit, jako třeba jezídové. Iráčani, kterým jsme umožnili příchod do České republiky, se shodují v tom, že dokud vládl Saddám, byli v relativním (rozhodně však ne absolutním) bezpečí. Jednotlivé komunity věděly, co od sebe navzájem čekat, a tušily, co čekat od právě vládnoucího diktátora. Situace rozhodně nebyla růžová a já bych v takovém uspořádání žít nechtěl, nicméně arabský svět tak fungoval více méně po staletí – s tím, že do padesátých let byla ve všech arabských zemích ještě židovská menšina, která byla po vzniku Izraele buď vyhnána, nebo fyzicky zlikvidována. Možná bychom tam měli hledat počátek pekla, která vyvrcholilo v tomto desetiletí.

Představa, že do těchto zemí by se dala nějak „vyvážet“ demokracie, byla od samotného počátku zcestná. K demokracii vede dlouhá cesta a zpravidla jí předchází zavedení právního státu. Ano, demokracii lze zavést i silou – ale musí tomu předcházet situace, kdy je nepřítel na hlavu poražen a ví to. Taková byla situace Německa a Japonska po druhé světové válce. S jistou nadsázkou se dá říci, že tam se Američanům podařilo demokracii „vyvézt“.

Stejně naivní je představa, že uprchlíky z islámských zemí se podaří integrovat do stávajících západních společností. My Češi zde máme arabských migrantů pomálu, ale přesto bychom možná mohli trochu pomoci, kdybychom zhodnotili, proč se nám daří integrovat Vietnamce a Ukrajince – a proč se nám nedaří integrovat Romy.

Západní Evropa, přijímající migranty, si prostě ukousla příliš velké sousto. Já za tím nehledám plány svobodných zednářů, bilderbergské skupiny nebo proradných „špiček EU“. Toto vše rád nechám lidem na jednom křídle naší rozdělené společnosti – ostatně oni se hodně snaží už teď. Vidím v tom spíše značnou naivitu a krátkozrakost. Obávám se, že tyto země čeká ekonomický, ale především občanský rozvrat. A v krajním případě skutečně občanská válka. Moc a moc bych si přál, abych neměl pravdu, abych se mýlil na celé čáře. Obávám se však, že západní společnosti čeká ještě více teroristických útoků a vznik ještě více zón, kam se jednotlivý policista neodváží a kde budou hořet auta, jako v minulém týdnu ve Francii. Je mi jasné, že útoky podobné tomu v Quebeku budou sice naplněním mých očekávání, ale rozhodně nikoli mých přání a preferencí.

Pokud v situaci, která již nastala, vlády či parlamenty omezí svobodu slova – a ono se to již děje – jen posílí moc „alternativních“ médií a různých polopravd či vyložených lží, šířících se internetem. Jakmile lidé dojdou k závěru, že oficiální mainstreamová média jim neříkají pravdu (nebo plnou pravdu), uchýlí se – možná nevědomky – k naslouchání jiným polopravdám. Pak se ti, kteří tak dlouho vládli, diví, že tolik lidí se rozhodlo pro Brexit, tolik lidí volilo Trumpa, tolik lidí bude volit Marine le Penovou… Způsob, jakým naše média referují o Trumpovi, vydatně přispěje k tomu, že bude v druhé v přímé volbě opět zvolen Miloš Zeman. To jsou paradoxy, že, pane Vaněk.

Převzato se souhlasem autora.