Obsah

Aktuální číslo

Za rehabilitaci autority ve společnosti

Napsal Aleš Valenta

Německý kancléř Willy Brandt vyhlásil po svém nástupu v roce 1969 jako ústřední motto své vlády „Více demokracie“. Demokratizace se stala po studentských revoltách roku 1968  obecným politickým programem levicových a posléze i pravicových vlád západních zemí, aniž se někdo zatěžoval otázkou, k jakému cíli se má po této cestě dospět.

Základní lidská práva, přesněji řečeno občanská práva, kánon klasického liberalismu, byla po válce vtělena do ústav a stala se respektovaným rámcem politického života. Zahájen byl tudíž s pomocí politické korektnosti demokratizační zápas za další lidská práva, nejprve individuální a později skupinová, který trvá stále, jelikož právní nárok, odvozený z premisy rovnosti, nelze nijak omezit ani definovat. S nárůstem objemu práv, za jejichž dodržování ručí samozřejmě stát, se logicky vytrácelo povědomí o osobních povinnostech a závazcích.

Proces „demokratizace“  dospěl v současnosti do stádia, kdy se rozpadají elementární struktury západní sekularizované společnosti, na prvním místě rodina. Oslabený národní stát není schopen účinně se bránit hrozící anarchii, podněcované imigrací přistěhovalců z odlišných kultur a státně dotovanou aktivitou a propagandou multikulturalistických a proimigrantských tzv. nevládních organizací. Pokud bychom měli určit průsečík hlavních krizových jevů dnešní západní společnosti, pak je to úpadek autority, patrný kromě rodiny zejména ve školství a policejních silách.

Švédský ministr školství Carlsson prohlásil počátkem 70. let minulého století: „Cílem nové školy je zničit autoritu a na její místo postavit ochotu ke spolupráci.“ Švédský model se postupně rozšířil po celém západním světě. Důsledkem likvidace autority učitele je nejen výuku narušující nekázeň, ale stále častěji také urážení, ponižování a šikanování učitelů, resp. vzhledem k feminizaci školství zejména učitelek, které kvůli ultraliberálním předpisům a školním řádům nemají, čím by se bránily. V Německu se podle nedávného průzkumu stal skoro každý čtvrtý učitel obětí „psychického násilí“. Šest procent z nich bylo již nejméně jednou napadeno fyzicky. Autoritu ztratili učitelé i vůči rodičům, kteří se svých potomků v konfliktu s učitelem zpravidla zastanou.

Úpadek policejní autority dospěl zřejmě nejdál ve Francii. Tamní policisté v posledních letech opakovaně stávkují, aby upozornili veřejnost mj. na svou zastaralou výstroj, která je dostatečně nechrání proti stále agresivnějším demonstrantům z řad krajní levice a zradikalizovaných mladých muslimů. Poslední vlna těchto policejních protestů se odehrála letos v říjnu, kdy se stovky strážců zákona po několik dní shromažďovaly v několika francouzských městech na protest proti těžkému zranění několika z nich po útoku Molotovovými koktejly. K frustraci policie nejen ve Francii přispívá rovněž dlouhodobý posun práva od ochrany oběti k ochraně pachatelů. Mnozí policisté nemohou pochopit, jak je možné, že např. zatčení drogoví dealeři jsou druhý den na témže místě opět „v akci“. Specifickou záležitostí je zejména pro Německo poslední doby typické změkčování postupu proti pachatelům z řad imigrantů, jež u nich rozhodně patřičný respekt k policii nevzbudí.

Ponižovaní a šikanovaní učitelé, frustrovaní, stávkující a vraždění (viz nedávné události v USA) policisté – to je charakteristická tvář dnešního západního světa pokroku a rovnosti. Progresivistický liberál opáčí, že to je nutná cena za všechnu tu nádhernou mnohost, pestrost, diverzitu, pluralitu a odlišnost. Normální občané ale ve své většině tento názor nesdílí.

Z právně-politického hlediska postihl podstatu krize liberálně demokratického státu německý právní filozof Ernst-Wolfgang Böckenförde. Liberální sekularizovaný stát žije z předpokladů, které nemůže sám garantovat. Je to riziko, které podstoupil kvůli svobodě samé. Na jedné straně může jako liberální stát přetrvat jen tehdy, když je svoboda, kterou zajišťuje pro své občany, regulována zevnitř morálním základem společnosti a její homogenitou. Na druhé straně – a zde je zakopán pes – tyto regulační síly nelze zajistit právním nátlakem a autoritativním příkazem, protože tak by se stát zpronevěřil své liberální povaze. 

Ve snaze obejít toto úskalí se novodobý západoevropský stát soustředil na svou sociální funkci. Jakožto stát blahobytu převzal funkci garanta (sociálního) blaha svých občanů, v níž začal posléze nacházet smysl své existence a základ své legitimity. Od tohoto okamžiku se však změnil v entitu, která ztratila své vnitřní vazby a je tlačena k tomu, aby realizaci sociální utopie (tj. dosažení ideálu všeobecné rovnosti) povýšila na svůj vlastní program. Oč se ale takový stát opře v okamžiku krize, táže se Böckenförde? Podle jeho mínění je nutno si s Hegelem znovu položit otázku, nemusí-li i sekularizovaný světský stát nakonec přece jen žít z oněch vnitřních popudů a vazeb, jež občanům skýtá náboženská víra. Přitom se nemusí stát státem křesťanským, ale musí vystupovat tak, aby už ve své světskosti pro křesťany nepředstavoval něco cizího, jejich víře nepřátelského, nýbrž aby jim nabízel příležitost ke svobodě, kterou zachovávat a naplňovat je i jejich úkolem.

Tato moudrá slova byla napsána před pětadvaceti lety, ale pokračující demokratizaci v Německu ani jinde na Západě neovlivnila. Socialisté, liberálové, ba i někteří vlivní katolíci odmítli křesťanskou morálku, založenou – schematicky řečeno – na představě nutného rozlišení dobra a zla. Jeden z nejvýznamnějších liberálních myslitelů Fr. August von Hayek napsal, že morální a náboženská přesvědčení mohou zničit civilizaci. Křesťanský politický filosof Michael Novak popřel tezi o tzv. substantivním dobru, na jehož místo postavil pluralismus mravních vizí jako nevyhnutelnou životní realitu demokratického kapitalismu. Jak ale Böckenförde přesvědčivě teoreticky vyložil a jak nás o tom přesvědčuje zkušenost posledních desetiletí, chybějící morální kód společnosti, resp. mizející homogenita západních společností jako jeho předpoklad, vedou nejen k demoralizaci, ale i ke ztrátě svobody. Připomeňme si Böckenfördeho dictum ještě jednou: liberální stát může přetrvat jen tehdy, když je svoboda, kterou zajišťuje pro své občany, regulována zevnitř morálním základem společnosti.

Je-li ještě nějaká naděje na revizi neblahého demokratizačního trendu západního světa, jejž neúnavně propagují levicově liberální myslitelé typu Václava Bělohradského, pak by měla svobodymilovná veřejnost změnit svůj názor na křesťanství. Je třeba uznat, že výše citovaný Hayek měl sice pravdu (ano, náboženství může za určitých podmínek zničit civilizaci), ale ještě podstatnější pravdu „zamlčel“: v náboženství je záruka svobody, protože víra umožňuje, aby přetrvaly stabilní hodnoty (Alexis de Toqueville). Je proto nutno si vážně položit otázku, nakolik souvisí dnešní politická krize Západu s úpadkem církví a náboženské víry.

Jestliže je zřejmé, že křesťanství se v Evropě až na výjimky (Polsko) stalo výrazně menšinovou záležitostí a bylo by nerealistické očekávat, že se to v dohledné době může změnit, pak už nepostačuje Böckenfördem požadovaný pozitivní obrat státu vůči křesťanům. Je třeba hledat cestu, jak ateistickému obyvatelstvu předestřít základní morální poselství křesťanství, obsažené v Desateru. A především vhodným způsobem zprostředkovat jeho sekulární jádro, jímž je respekt k autoritě, obsažený v pátém přikázání: Cti otce svého i matku. Úcta dětí k rodičům je vedle přirozeného vztahu muže a ženy základem soudržnosti rodiny, vyvažujícím pouto lásky, vzájemné obětavosti a solidarity. Vyprázdněný slogan „rodina základ státu“ se musí opět stát reálným základem odpovědné národní politiky, která pochopila, že místo absurdních dětských práv, importovaných z neomarxistických evropských a globálních struktur, je jejím prvořadým úkolem obnova autority rodičovské a učitelské. Povinná výuka dějin křesťanské kultury a jejího morálního poselství se jeví jako jeden z prvních nezbytných kroků tímto směrem.

Rehabilitace autority by znamenala zahájit rekonstrukci společnosti přesně tam, kde progresivistické vlády a postmoderní filosofové kdysi zahájili její dekonstrukci. Následováníhodným příkladem je současné Maďarsko, kde je od roku 2012 zakotvena v ústavě jediná přípustná podoba rodiny, kterou tvoří muž, žena a děti. Důsledná ochrana rodinného svazku, provázená zásadní daňovou podporou rodin s dětmi, by měla rovněž přispět ke zvýšení tragicky nízké porodnosti. Jedině nevymírající společnost může totiž opět nalézt svůj smysl a řád a účinně se bránit mocným silám chaosu a destrukce.

(Kapitola z knihy Jeden rok konzervativní publicistiky, jejíž recenzi "Nejvydařenější analýza současných úpadkových procesů ve společnostech Západu" naleznete v tomto čísle.)

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.