Aktuální číslo

Překrucování slov presidenta USA přerostlo do systematické kampaně

Napsal Jaroslav Cabal

Na úvod svého zamyšlení musím přiznat, že jsem od prvních dnů následujících po zveřejnění záměru Donalda Trumpa, že bude ve volbách usilovat o úřad presidenta USA, byl jeho opatrným fandou. Jeho úspěch byl v té chvíli navíc velmi nepravděpodobný.

V té době tento snad nejdůležitější politický post na planetě zvané Země zastával člověk, který (podle mého soudu) dobře nechápal naturální, často kruté a nekompromisní, reality našeho soudobého Světa. Měl totiž oči zastřeny velmi silnými „brýlemi“, kterými se zdobí pseudohumanističtí představitelé salonní diplomatické elity. Pro tuto dobu je také typické, že zatím co se ve slovutných kruzích nažehlených panáků vedou nekonečná a bezvýsledná jednání se zástupci krutých despotických režimů, kdesi v koutu planety padají bomby, létají rakety a hustě se střílí na frontových liniích. Umírají přitom tisíce a tisíce lidí, ve velké většině těch, kteří ani bojovat nechtějí. 

Fanatiky a krutovládci ovládané země se jen výjimečně podřídí jakýmkoliv humanistickým pravidlům, a vytrvale hájí osobní moc, svá teritoria, třeba i za cenu potoků krve. Proto jsou také připraveni užívat kdejaké lsti, podvod a lži, za účelem odvrácení hrozby ekonomických sankcí, nebo dokonce hrozby přímého vojenského zásahu proti nim. Ve vedení některých států jsou i v dnešní době figury, kterým snad ani nezáleží na životech ovládaných lidí.

Autoritativní režimy se, Bohu žel, snadno dostávají ke špičkovým vojenským technologiím, a jsou tedy stále nebezpečnější nejen pro své okolí, ale i pro celou planetu. Jejich představitelé prostřednictvím silových složek, a zvrácené jednostranné propagandy, dokáží fanatizovat téměř veškeré ovládané obyvatelstvo k plnění svých cílů. Takoví lidé se moci, ani její části, nevzdají bez jasného nátlaku zvenčí, nebo bez přímého vojenského zásahu. Každé otálení je vždy zaplaceno bídou a dalšími tisíci životů…

Jen málokterý z politiků dnešní doby si ve svém bohatém životním prostředí, které jej obklopuje, uvědomuje, jak skutečně krutý může být lidský život v některých částech zeměkoule.

Typicky salonní politikou je i současná politika elit EU, a drtivé většiny vlád zemí, které se v ní sdružily. Pro svou názorovou nejednotnost, hořké zkušenost ze dvou Světových válek, a v neposlední řadě i ekonomickou vypočítavost, není schopen tento blok vyspělých a bohatých států vystupovat razantně proti akutním nebezpečím ohrožujícím nejen evropskou kulturu, ale i vlastní existenci lidstva na této planetě.

Z výše uvedených důvodů jsem tedy přivítal (i když s jistou mírou opatrnosti) zásadní změnu na pozici presidenta USA. První měsíce vlády sestavené ve Washingtonu Donaldem Trumpem moje očekávání zatím v důležitých bodech vesměs naplňuje i přesto, že je práce nových představitelů této velké země občas vyznívá trochu rozpačité.

Nová vláda se však musí na domácí scéně vyrovnávat s pokračující těžkou nepřátelskou kampaní ze strany všech levicových, genderových, ekoteroristických, duhomilných, pseudohumanistických, či multikulturních spolků a organizací. Tyto organizace obyčejně netrpí nedostatkem peněz, nedostatkem prostoru ve sdělovacích prostředcích, protože novináři jsou v drtivé většině také stiženi obrazy Světa viděnými přes notně růžové brýle. K těm jejich šíleným nechápajícím vlnám se také přidává velká skupina reklamami stvořených celebrit, včetně hollywoodských hvězd. Trump a jeho okolí musí dokonce čelit nečekaně silné skupině salonních politiků ve vlastních řadách Republikánské strany.

Jeho oprávněná kritika stávajících poměrů v NATO, které je jednou ze záruk trvajícího relativního míru nejen v Evropě, se v novinářských hlavách promění (překroutí) v zásadní ústup USA od záruk, které byly dojednány v rámci tohoto paktu. Všichni kritici současné administrativy USA by si ale měli uvědomit, že přece není možné aby se relativně bohaté země EU v tomto svazku „vyhřívaly“ a samy neplnily ani tu nejzákladnější povinnost, tedy zejména oblast financování. Také mi chybí mnohem zásadnější podpora drahých zásahů našeho nejdůležitějšího spojence v oblasti bezpečnosti a obrany. Zatím co do počtu obyvatel ani ne poloviční USA nesou rozhodně největší ekonomické břímě v řešení těžkých konfliktů, ve kterých umírají synové a dcery této země, státy tvořící EU (s výjimkou Velké Británie) pošlou na nebezpečná území podstatně slabší, a chaběji vyzbrojené jednotky. Zatím co se USA kvůli obraně demokracie a svobod zadlužují stamiliardami dolarů, evropské státy se spíš jen vezou.

My, na „Starém kontinentu“, si musíme rychle po dlouholetém a docela klidném „spánku“ protřít oči, abychom uviděli, a pochopili skutečné reality našeho Světa. Jiné kultury, jiná náboženství, než ta dominující na našem teritiriu, se chovají přece jenom jinak. V některých případech mohou přinášet do naší naivní mírumilovné a všem otevřené náruče chaos, ojediněleji i teror, nebo dokonce válku. Na tato ohrožení se přece nemůžeme připravovat snižováním rozpočtů na obranu, což obyčejně činíme ve prospěch státních výdajů na přebujelé aparáty a sociální výdaje. Je již na čase pochopit, že se již nyní jedná o existenční boj za prostředí, ve kterém budou žít naše následující generace.

Neuvěřitelné novinářské konstrukce o tom, že země sdružené v NATO byly zatlačeny Donaldem Trumpem do kouta, že záruky USA za jejich společnou obranu nejsou jisté, a že je potřeba začít spoléhat na své síly, považuji za poplašnou zprávu, která nemá racionální základ. Naopak. President USA přece jen vyžaduje plnění smlouvy! Neslyšel jsem ani slovo o tom, že by byly podmínkovány dojednané bezpečnostní záruky. 

Každému laikovi musí být jasné, že pokud neplním mezinárodně dohodnutá finanční plnění, musí mi přirozeně vznikat dluh. Jestli své závazky nenaplňuji, nemohu být pro svého partnera spolehlivou protistranou. Z toho tedy vyplývá, že tím, kdo rozkolísává pevné euroatlantické vazby není politika Donalda Trumpa, ale země přijaté do NATO, které nevydávají minimálně 2% erárního rozpočtu na obranu. 

Novináři desinterpretovaná slova Německé kancléřky Angely Merkelové o tom, že evropské země sdružené v tomto paktu budou muset přijmout větší odpovědnost za vlastní obranu (a já tvrdím, že nejen za ni) vnímám jako konečně první „probuzení“ salonního politika do tvrdé reality. Většina zemí EU tedy musí co nejrychleji začít plnit své závazky. Upozorňovat na jejich neplnění nepokládám za nátlak, ale za výzvu k solidnosti, a k úměrnému přenesení těžkého břímě společné obrany. 

Z výše uvedeného vyplývá, že novému presidentovi USA držím v jeho nelehké práci obě pěsti. Doufám, že aspoň výrazná nadpoloviční většina jeho spoluobčanů v průběhu prvního Trumpova mandátu vystřízliví z Obamova levicového bloudění, a evidentní nerozhodnosti, zvolí tohoto snad posledního skutečného konzervativce i na druhé volební období. Stále ještě doufám, že stejně jako Ronald Reagan nový president USA zásadně přispěje k silnějšímu projevu konzervativní politiky do našich životů. Jeho politika by měla tedy vést i k zásadnímu omezení nyní dominujících levicových bludů ve společnostech, a k uklidnění válečných konfliktů ve světě.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.