Aktuální číslo

Plíživý duhový fašizmus

Napsal Petr J. Jílek

Z historie i z vlastních zkušeností víme, že v případech problematických režimů se zpočátku vše dařilo, ale najednou bylo na vše pozdě a lidé se již jen nestačili divit. Němce z krize vyvedl Hitler a nás údajně osvobodila Rudá armáda. V obou případech se s elánem budovala nová společnost. Zdánlivě drobné záležitosti lidé přehlíželi a tolerovali. Oba režimy také zpočátku chytře využily počáteční nadšení, lidskou chamtivost, ale pak již jen strach. Asi ze zkušenosti věděli, že lidská chamtivost je silnější než pud sebezáchovy.

Pamatuji se, že za války nás ve škole vyšetřovalo gestapo s policií pro velký nápis křídou na vratech garáže nedaleko školy: „Važte si Němců – nebudou.“ Naši učitelé je však přesvědčili, že to není dílo malých chlapců. Nicméně po válce jsme se postupně dostali z deště pod okap. Můžeme se zamyslet nad tím, co se v obou případech přehlédlo a co se i nyní může hrůzně opakovat, nebo již opakuje.

Ve vývoji tvorů lze vidět postupnou integraci smyslů a pak vzájemnou i s okolím. Jednodušší tvorové mají daný „software“ již od narození, ale ti složitější se musí od rodičů učit. Mozková kapacita dokonalejších tvorů musí zvládnout složitější problémy než jen pouhé zajištění potravy a jednoduché rozmnožování. Ve smečkách či tlupách se pak postupně prosazovaly jejich pravidla i hierarchie. Možno připomenout, že např. kůň nevkročí mezi sedící demonstranty apod. Samozřejmě i v lidské společnosti se postupně vyvíjel určitý způsob jednání, který přerostl v sousedská pravidla. S využitím lidské moudrosti se časem zdokonalila v právní pořádek a římské právo vč. božského desatera se tak učí dodnes. Svého času se Řekové s opovržením dívali na bezprávní systém některých jejich sousedů a měli je proto právem za barbary.

Je dobře si více uvědomit postupný vývoj. Teprve roku 657 po založení Říma, za konsulů Gnaea Cornelia Lentula a Publia Licinia Crassa, se usnesl senát, aby člověk nebyl více obětován. Před tím se to dělo slavnostně a veřejně. Plinius starší (zemřel roku 79 po Kr. při zkoumání výbuch Vesuvu) dále uváděl, že není dobře možné dostatečně ocenit Římany, a být jim vděčným za to, že odstranili obludnosti, při nichž se považovalo za ten nejzbožnější akt zabít člověka, a dokonce za velmi zdravé jíst ho.

Rovněž tak to bylo u našich slovanských předků. Lidskými oběťmi byly postižené děti, neplodné ženy, zmatení staří lidé. Počátkem agrárního roku je obětovali svým bohům topením či upalováním (Téra, M. Perun hromovládce, str. 241-244; Štampach, F. Kulturní primitivismus a civilizace. Studie a příklady o primitivních prvcích kulturních u Slovanů, Brno). Kanibalismus se zatím sice nepěstuje, ale lze konstatovat současný obludný obchod s lidskými orgány v mnoha částech našeho světa.

Dle antické tradice vznikl stát po špatných zkušenostech s násilnickou zvůlí vývojem již zmíněných sousedských pravidel. Titus Lucretius Carus (zemřel roku 55 př. Kr.) ve své knize „O přírodě“ (dle vydání Svoboda 1971 na str. 197) uvádí:

Sousedé tenkrát se začali spojovat k družbě,

už nechtíce bezpráví páchat a navzájem snášet,

a děti i pohlaví ženské si v ochranu dali,

neladně skřeky i posuňky naznačujíce,

že se slabými by všichni měli mít soucit.

Nicméně svornost se nemohla obecně ujmout.

Část větší a lepší však plnila úmluvu svatě:

sic lidstvo by bývalo zašlo už tenkrát všecko

a bylo by nemohlo dnešku se plozením dožít.

 

(str. 201)... Potom je naučili si starosty volit,

zavedli práva a závazné zákony dali:

ten násilnický život už unavil lidstvo,

umdlené od samých půtek:

tím raději samo pod jařmo práva a zákona sklonilo šíji.

Dřív byli v hněvu hned hotovi k lité pomstě,

nežli by směli dnes dle řádu a práva:

proto ten dravčí život se zošklivil lidem.

 

(str. 212)... Obilný osev a zrno bídnému lidstvu daly

Athény slavného jména prý rozdaly první,

obrodily mu život a zákony daly …

 

Tak se v antickém Římě uvažovalo a ve svých zákonech dvanácti desek shledávali Římané výpůjčky již z athénského zákoníku Solónova (cca roku 594 př. Kr.). Vážnost zákonů a jejich podíl na rozkvětu naší civilizace potvrzuje i odborný názor, že sv. Cyril a Metoděj prospěli našim zemím i tím, že u nás uvedli do života základní prvky vyspělého, dokonce jimi zjemnělého, byzantského práva. To umožnilo, aby se naše země staly v minulosti evropskou mocností. Slabinu našeho současného práva, včetně vymahatelnosti, mnozí souhlasně považují za hlavní překážku rozvoje našich zemí.

Nyní se však setkáváme s rozmělňováním, které je nejen setrvačností původních komunistických představ. Komunističtí vládci potřebovali pro prosazení svých mocenských záměrů znevážení tohoto všeobecného vývoje i tisíciletých lidských zkušeností. Jejich zakladatelé drze hlásali, že stát je organizované násilí, manželství organizovaná prostituce, atd. Nyní však naši postkomunističtí sociální inženýři preferují sňatky lidí s jinou sexuální orientací a současně ekonomicky významně podpořili životní volbu směřující k tomu, že se již asi polovina našich dětí rodí mimo manželský pár.

Komunisté u nás znárodnili nejen fabrikanty, ale i trafikanty a nezastavili se ani před sirotčími fondy. Šířili představu, že živnostník i soukromý zemědělec vlastně vykořisťuje sám sebe, případně členy své rodiny. Nahnali je do družstev, kde se na ně přisála řada úředníků a dohlížejících funkcionářů. Pak je všechny měli pod svou kontrolou bez ohledu na ekonomický nesmysl a zamezení soukromé iniciativy. Sice se soutěžilo, překračoval se plán, ale vyjma v zásadě ideologicky rámovaných projektů (zejména těžký – válečný průmysl) se nesmělo nově investovat. Byly to jen generální opravy, tzv. nová technika apod. Tak se uměle udržovalo staré zařízení, a to prakticky s posvěcením tehdejšího prognostického ústavu. (Loďstvo rakouského mocnářství bylo doménou českého průmyslu. Když Jugoslávie zbylé lodě vyřazovala do šrotu, tak naši experti odváželi některé díly, aby u nás ještě mohly budovat socializmus.)

Plánovité zaostávání připomínalo zabílené fresky ve starobylých neruských sovětských kostelích. Nové akce byly jen dle rozhodnutí komunistického centra a mnohdy zcela nesmyslné.*)

Po privatizaci náš průmysl tak většinou neměl ve světové konkurenci žádnou šanci. Řada našich podniků byla nejen vytunelována, což umožňoval náš špatný právní systém, ale také zkrachovala pro svou zaostalost. Podobně to bylo v jiných oborech lidské činnosti. Ve zdravotnictví, např. pro nedostatečnou kapacitu přístrojů pro dialysu se kádrovalo, kdo ji dostane a kdo nikoliv. Recepty pro tzv. „nomenklaturní kádry“ se označovaly zvláštním razítkem a lékárny jim nedostatkové léky musely sehnat.

Náš stát je však stále neschopen řešit moderní dopravní spoje, ale ještě se praktikuje tzv. zklidňování dopravních tepen. To nápadně připomíná komunistické plánované zaostávání našich zemí.

Pohanská představa cyklického času byla v rámci vědecko-technického světového názoru smíchána s židovsko-křesťanskou (která reflektuje linearitu času), a tak se celkem přímá cesta od počátku k cíli nově měnila na šroubovitou. Minulost démonizovali, přítomnost přehlíželi a nespokojené obyvatelstvo odkazovali na pomyslnou budoucnost. Kdo pak nechtěl být šťasten, měl smůlu. Soukromý kapitalismus se jim podařilo postupně změnit na „kapitalismus“ státní, tedy socialismus pro bohaté, a pak se stali jakousi zlatou hordou státního feudalismu. Velmi zřetelné je to v Severní Koreji, kde se zoologická zahrada komunismu mění v jakýsi nebezpečný jurský park.

Nyní se v post-komunistickém světě opět daří prosazovat změny tak, aby různým chytrákům nutná pravidla neomezovala jejich svévolnou „svobodu“. Následně narušený právní systém se tak plánovitě stává kořistí různých mafiánských skupin. Proto se nás snaží zmást širokým spektrem názorů scestných, moderních filosofických torií (se scientismem na straně jedné a odvržením veškeré racionality na straně druhé, zdánlivě si protiřečící, přitom však v dialektické „logice“ se doplňující). Zatím si jeho strůjci ani postižení neuvědomují výsledek, který nejen původce může časem zcela semlít. Asi již zapomenuli na soudruha Slánského.

Dopravní předpisy však teprve umožňují svobodu cestování. V jiných situacích je to zcela obdobné a lidstvo s tím má své zkušenosti. Pro některé představitele našeho právního pořádku je to bohužel jen pouhá abstrakce. Opětovným porušováním zděděných pravidel a šířením mravní relativity si však všichni zase zaděláváme na velmi krutou budoucnost. Možno připomenout naši privatizaci bez právního rámce i vyjádření jednoho ze současných úspěšných odchovanců bývalého komunistického prognostického ústavu, že nelze poznat špinavé peníze. Možno jen dodat, že tento ústav byl u nás založen na popud generálního tajemníka ÚVKSSS a šéfa KGB Jurije Andropova dle sovětského vzoru. Byl tak filiálkou sovětského prognostického ústavu, který byl elitní organizací jejich KGB. Zdá se, že to však byl jen čajíček ve srovnání se stávající lavinou relativizace tradičních morálních hodnot a pravidel současným světovým duhovým fašismem, který se maskuje za vstřícnost k některým, dříve tzv. vyloučeným skupinám. Resistence vůči těmto snahám přitom naráží na pěstovanou lidskou chamtivost s příslovečnými plnými egyptskými hrnci – v některých západních zemích to však již přerůstá ve strach cokoliv řešit. Oponenti mohou přijít o zaměstnání i o děti, a tak se lidé již nedovedou bránit. Dokonce se bojí otevřeně mluvit i před svými dětmi.

Každá generace měla své problémy, ale té nové skutečně nezávidím. Zatím si užívají těch plných hrnců a bojí se jen o ně. Hitler i Stalin však měli alespoň nějakou známou tvář. O to je to nyní horší.

 

*) Možno např. připomenout hrudkovny v Ejpovicích u Plzně. Místní chudá ruda se spékala v hrudky tak, aby byla vůbec použitelná. Traduje se, že při uvedení do provozu bylo již jasné, že je to vše naprostý nesmysl. Prý tam Zápotocký dokonce někoho zfackoval. Po krátkém provozu byl tento rozsáhlý podnik zcela zrušen. Bez většího přehánění se rovněž uvádělo, že velmi kvalitní kladenskou ocel, případně i kovové klouby pro chirurgii, si zákazníci odváželi v aktovkách. Místní komunistický představitel byl členem ÚV KSČ, a tak prosadil nesmyslnou velkou výstavbu. Jednalo se o hromadné kontinuální lití kvalitní elektroocele s dalším sofistikovaným zpracováním, ale s problematickým využitím. Snad na pancéřové plechy, ale ty musí být nejen neprůstřelné, ale i nepropalné. Z těchto důvodů mají zvláštní příměsy, a tak ze starého tanku se dá uvařit zase jen tank, ale nic jiného. Nicméně jejich původní provozy měly mnohde staré vybavení a blokovnu (ingoty se napřed válcovaly na velikost pražců) tam poháněl parní stroj typu, který rakouské mocnářství začátkem 20. století používalo k pohonu torpédoborců. Před světovou válkou již takové lodě měly parní turbíny. V Královédvorských železárnách u Berouna byla válcovna z osmdesátých let 19. století v provozu ještě v sedmdesátých letech minulého století. Spalovací motor z roku 1885 na kychtový plny (čmoudy z vysokých pecí) poháněl asi metr širokým řemenem obrovský setrvačník válcovacích stolic na transformátorové plechy. Kůže na řemen se dovážela až z Patagonie (jsou tam totiž antarktické zimy a krávy tam proto mají mimořádně tlusté kůže). Hutní průmysl však byl tehdy pro zbrojní účely velmi preferován. V ostatních odvětvích to bylo ještě daleko horší.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.