Aktuální číslo

Je to ještě západ?

Napsal Dan Drápal

Než jsem se odstěhoval z Prahy, vídal jsem na cestě domů do Hodkoviček billboard s předsedou ODS Petrem Fialou a se slovy: „Zjednodušme to: patříme na západ, ne na východ.“ Rozuměl jsem tomu, co chtěl říci, a vlastně jsem mu plně dával za pravdu. Nerad zjednodušuji, ale s tímto zjednodušením jsem se mohl ztotožnit.

Jenže v poslední době se mi to zase komplikuje. Ne že bych chtěl patřit na východ. Začínám ale pochybovat, zda má smysl patřit k západu v té podobě, jaké v posledních letech nabývá.

Vývoj ve Spojených státech

Naše média přinesla zprávy o odstraňování soch jižanských hrdinů z občanské války severu proti jihu a o pokusech odstranit sochy Kryštofa Kolumba. Zatím jsem v našich médiích nečetl o něčem snad ještě závažnějším: O odstraňování křížů z amerických hřbitovů. Různé ateistické organizace (např. Freedom From Religion Foundation) totiž dosáhly soudních rozhodnutí, které zakazují kříže na veřejných prostranstvích, a nyní dokonce usilují o odstranění křížů ze všech hřbitovů amerických vojáků v zámoří. V některých městech dochází kvůli této věci k potyčkám – kupříkladu v malém městě Belle Plaine v Minnesotě si lidé po odstranění křížů ze hřbitova začali dávat kříže na své domy nebo do předzahrádek. Kromě křížů se také odstraňují nápisy z hrobů veteránů, informujících, že tito lidé padli za vlast. Mám pocit, že Amerika se mění ve svůj pravý opak.

Americké university přestávají být místem, kde vládne svoboda projevu. Konzervativně smýšlející studenti jsou někdy i fyzicky napadáni.

Až se budou někdy naši liberální publicisté divit, proč Trump, mohli by se nad těmito skutečnostmi zamyslet.

Vývoj v Evropské unii

Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský Muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako Facebook, YouTube nebo Twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, např. „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů Euro.

Evropská federace novinářů (European Federation of Journalists – EJF) spustila kampaň „Média proti nenávisti“. V pokynech pro tuto kampaň uvádí:

„Média a novináři hrají klíčovou úlohu při informování … o politice … týkající se migrace a uprchlíků. Projevy nenávisti a stereotypy namířené proti migrantům se šíří celou Evropou. Kampaň ‚Média proti nenávisti‘ usiluje o lepším informování o migraci, uprchlících, náboženství a marginalizovaných skupinách. Bojujme proti nenávistným řečem, netoleranci, rasismu a diskriminaci. … Zlepšeme využívání právního rámce regulujícího nenávistné mluvení (hate speech) a svobodu projevu.“

Doposud jsem se stavěl proti srovnávání Evropské unie s bývalým sovětským blokem. Nicméně výše uvedený odstavec by s určitými drobnými obměnami mohl vyjít třeba v březnu 1948 jako „nezávazné pokyny“ pro novináře. Už nejde o to, aby bylo odděleno zpravodajství od komentářů. Jde o to, aby média vychovávala obyvatelstvo k těm správným postojům.

Jenže ono to nemůže fungovat. Problém je, že pokud mainstreamová média převezmou tyto úkoly a přestanou plnit svou zpravodajskou funkci, lidé si budou opatřovat informace ze svých zdrojů, často naprosto nespolehlivých. Celkově možnost opatřit si správné a ověřené informace bude upadat a následky budou neblahé.

Výše uvedený rozsudek v Německu znamená de facto konec svobody slova. Nenechme se mýlit – zdá se to být maličkost, ale ve skutečnosti je to podle všeho milník.

Ostrov pozitivní deviace

Jsem rád, že jsem mohl 28 let žít bez cenzury. A jsem rád, že v Evropě byl zrušen trest smrti, a že političtí vězni zatím dostávají podmínečné tresty. Vzhledem k tomu, co prožili mí rodiče a prarodiče v padesátých letech, stále nesu těžce rovnítko mezi EU a někdejším komunistickým blokem. Na druhé straně už „vzhlížení k západu“ nesdílím. Myslím si, že jsme na tom lépe se svobodou slova. A myslím si, že už jsme na tom v mnoha ohledech lépe i co se týče právního státu. Nepovažuji to za samozřejmost a mám silné obavy, že tento stav je pouze přechodný. Evropu nebo Rusko jen těžko předěláme – pojďme se ale snažit, aby v této oblasti světa trvala svoboda slova co nejdéle. Ano, vedeme asi ústupové boje; veďme je však co nejlépe.

Z toho mi vychází, že bychom měli posuzovat spolupráci visegrádské čtyřky, Rakouska, Rumunska, Bulharska a Pobaltí.

Ano, vím, že Kaczynského nápad žádat po Německu reparace je naivní a hloupý. Ano, vím, že v Rumunsku a Bulharsku je korupce stále obrovským problémem. Nicméně mám dojem, že situace se, byť pomalu, zlepšuje. (V případě korupce by ostatně bylo naivní očekávat, že se situace bude zlepšovat překotně.) V těchto zemích slovo „národ“ stále ještě není sprosté slovo. Kdo sleduje mé články déle, ví, že heslo „nic než národ“ považuji za nesmyslné a hloupé; za stejně nesmyslné ovšem považuji tvrzení německých zelených, že patriotismus rovná se nacionalismus. A že není nic špatného, ba je samozřejmé, když stát chce rozhodovat o tom, kdo se pohybuje na jeho území a kdo dostane právo se na něm usadit. Pokud západ přestává být západem, opravdu nám hrozí, že nás pohltí východ. O východě, kde běžně umírají novináři a kde je opozice pronásledována, si nedělám iluze. Pojďte tedy být sami sebou co nejdéle!

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.