Obsah

Aktuální číslo

Když není koho volit ani kam utéct

Napsal Václav Komora

Dnešní střední a starší generace kroutila po několik desetiletí hlavou nad svými rodiči, jak jen je mohli dovést ke vládě komunistů. Je nutno opětně připomenout rozsáhlé zástupy nevinných obětí toho režimu, protože oficiální média obvykle opakují jen počet 242 oficiálně popravených (včetně komunistů komunisty mezi sebou). Podle soukromých badatelů bylo ale do politické oblevy roku 1967 násilně usmrceno 14.726 mužů, žen a dětí. Perzekvováno a odsouzeno bylo 451.000 lidí.

Minulost dohnala naší budoucnost

Jiní badatelé upozorňují, že celkem do listopadu roku 1989 emigrovalo téměř jeden milión lidí. A přidejme i další milióny nešťastných příslušníků postižených rodin a přátel. Ti se po další desetiletí stále podivují nad trvalou existencí komunistů. Projevila se naposledy i mezinárodně – aktivní účastí delegátů KSČM na sjezdu tří set takových a sympatizujících světových stran letos na podzim v Číně. Takže nic samo od sebe neodumřelo ani u nás, ani ve světě. Proto dnes máme v čele státu osoby a kandidáty kontaminované touto minulostí. A jsou i na nespočetných pozicích jinde, což je základní příčinou našich problémů.

Údivu není konce, když také střední třída po celém světě zjišťuje, že její mladá generace zhruba zpolovic inklinuje k socialismu či k novým verzím všelijakého progresivismu. Není tedy dnes vlastně ani kam emigrovat, jak si to již před sto lety mudrci Lenin a Stalin výslovně přáli. Ponechme stranou dnešní Spojené státy, kde není zcela jisté, zda se médii a půlkou národa odstřelovaný prezident Donald Trump udrží, nebo zda se nakonec přeci jen neujme moci ultra-progresivistická dvojice Michele Obamová s Bernie Sandersem, u mladých tak populární.

Rozhlédneme-li se ale jinde po tradičních útočištích uprchlíků před komunismem, nijak veselé to není. V Kanadě pevně vládne západní verze socialismu, v čele se světově oblíbenou tváří Justina Trudeau, který dle svých slov hluboce miloval Fidela Castra. I Austrálii a Nový Zéland ovládají až na občasné výkyvy čím dál pevněji levicoví labouristé. V Jihoafrické republice je u moci lokální verze progresivistické strany a pokračuje exodus bývalých bílých přistěhovalců. Tradičně demokratické latinskoamerické země jako Chile, Argentina či Brazílie si také prožily desetiletí socialistických vlád, z nichž se nemohou vzpamatovat. O klasických západoevropských zemích, kriticky postižených eurosocialismem a jeho podporou islámské imigrace, již ani nemluvě.

Přemety urychleného vývoje

Když nyní naše střední třída po svých trpkých životních zkušenostech vidí u své vlastní mladé generace podobné sympatie k socialismu jako jinde na Západě, je zaražena. Domnívali jsme se, že se nám v roce 1989 podařilo vyvést naše děti na odlišnou cestu, než na kterou jsme byli sami zavedeni svými rodiči (nejpozději) v roce 1946. A najednou zjišťujeme, že zase s údivem kroutíme hlavou – tentokrát nad cestou, kam nás to vedou naše děti. Možná by nevadilo, kdyby šlo jen o jeden teoretický světový názor. Ale právě tento je ze své podstaty promyšleně i násilně nesnášenlivý k jiným názorům a chce prakticky uchvátit moc nad většinou. Z podvědomí se nám tak vynořují zážitky z dlouholeté zkušenosti, které nyní vystupují jakoby oživlé zpátky do přítomnosti, jen pod jiným krycím nátěrem – omezení svobody vyjadřování, jednolitě propagandistická média, příkazy z byrokratického centra, směrnice na záchranu lidstva podle nové „vědecké“ utopie… To vše jsme již přeci kdysi tvrdě prožili a máme uloženo pod kůrou všedního vědomí. Víme dobře, kam to povede.

Jestliže je dnes toto nasměrování aktuálně zdůvodňováno západní i naší levicí hesly, že jiná cesta proti nebezpečí východního „putinismu“ neexistuje, vybavuje se nám přitom v mysli ještě jasněji cosi dalšího. Nejen že není dobré ani toto, ani tamto. Ale hlavně že se nějak příliš opakuje v nedávné historii tentýž typ argumentace. Když socialista Mussolini zaváděl fašismus a socialista Hitler nacismus, poukazovali přitom na nebezpečí a zločiny ještě horšího konkurenčního podniku: „židobolševismu“. Když byl pak samotný bolševismus zachráněn západními spojenci ze svého nezdařeného paktu s nacismem, stal se pro internacionální komunisty a poté i pro všechny levičáky obdobným strašákem imperialismus a trumfovým esem – nálepka „nácek“.

I naše polistopadové strany si společně vytvořily podobný alibistický proti-cíl. Aby se četní politici mohli zaříkat: „To ne my, my už tam přeci nejsme, to oni jsou ti bývalí“. Nebo: „Oni – teď tam v koutě na hanbě – za to můžou, že jsme jim tenkrát pomáhali v Národní frontě“. Politikům to sloužilo ke zdání očisty. Prý, pryč od nich, ale zároveň ať tu s námi zůstanou. A přitom s nimi přes osobní kontakty znova v zákulisí kšeftovali podporu pro prebendy a veřejně spolu prohlasovávali špatné věci. Něco tady silně zavání…

Tyto skutečnosti jsou zjevně významnou příčinou, proč dnes mnoho lidí politikům hluboce nevěří. Proč nevstupují do stran, nechodí k volbám. Proč spousta mladých ostentativně politiku ignoruje jako cosi odpudivého. Nebo proč nyní někteří tak uvěřili stranám nesystémovým.

Volíme názorově při zdi

A přitom mnozí z těch, kteří ještě volí, zase příliš podléhají povrchní mediální a pop-kulturní názorové masáži sjednoceného politického proudu, ačkoli si zdánlivě vybírají z různé nabídky. Je třebas zajímavé, kolik lidí se u nás o sobě domnívá, že prý má pravicové názory. Ve víře, že podporují opěvanou tradiční masarykovsky vedenou demokracii tak dokonce volili novou sociální demokracii. Jiní obdobně s nadšením přejímají trosky starého benešovského národního socialismu, aniž si uvědomují, nakolik ty jsou jen českou verzí národního socialismu obecně.

Orientace na Západ se u mnohých nakonec smrskla do nekritické podpory úředního eurosocialismu, na nějž mezitím nasedly i dřívější pravicové evropské strany. A četní voliči dokonce propadají módnímu progresivistickému nadšení ze zeleného novo-komunismu nebo z pirátského vývěsního štítu, zakrývajícího jejich spřízněnost s militantní Antifou.

U většiny aktivních voličů, i ve světě, je pak úsměvně zarážející jejich upjatost na vedoucí manekýny stran – u nás to bylo velmi typicky vyjádřeno pyšným sloganem „volím knížete“. A stejně tak je vůbec častý fanouškovský přístup k politice stran: „jsem Sparta (či Slávie) a basta, v dobrém i zlém!“ Nakonec ovšem někdy vévodí jejich politickému rozhodování vnitřní úzkostlivě materialistické uspokojení, že ten můj osobně ceněný hlas nepropadl, a že jsem ho mazaně vsadil na někoho, kdo v konečném dostihu sčítání lépe uspěl. Komunistický režim a dvacet osm let následné pseudopolitiky prostě vymazaly naší politickou kulturu až do základů a dnes její občanskou hrdost není téměř kde načerpat. Poctivé však může být volit proti.

Volme s nadhledem

Je tedy třeba se obrátit na zmíněné základní instinkty pramenící z prožité zkušenosti. V našem oplakávaném roce 1968 upozornil jasnozřïvě jeden z tehdejších opozičních vůdců na nemožnost reformovat komunistický režim stručným aforismem: „Vnášet logické do systému svou podstatou alogického, je alogické“ (originálně v Ladislav Klíma: Svět jako vědomí a nic, Praha, Trigon, 1990, str. 13 - pozn. red.). Dnes jsme patrně na stejně závažné křižovatce. Taktická rozjímání, kterouže kartu mohou hráči vytáhnout po jejich cinknutém rozdání, jsou jako tanec můr okolo lampy. Neodpovídají pokaženosti politického systému, zkaženosti nabízených politiků a marnosti bojů proti vyčerpávající záplavě důsledků těchto příčin. Neopakujeme zde náhodou dějinnou slepou uličku, kdy někteří lidé vstupovali ke komunistům, že prý je to třeba změnit zevnitř a zabránit nejhoršímu? Nadhled nad situací měli kdysi bratři Mašínové, ale pravda – tenkrát ještě bylo kam utéct. Volba se mezitím ještě zúžila.

Zamysleme se proto nyní, jak volit skutečně strategicky pro podstatně lepší budoucnost. Jak dát najevo svou mysl a vůli vstoupit na jinou cestu, než na jakou jsme hromadně naháněni. Jak nepodlehnout tlaku podřídit se aktuálně podbízeným politickým schématům. Zavádějící roli mohou hrát i vnějškově nové politické subjekty. Hledejme u svého srdce, u autorit ověřených jejich činy i všude dál, kde cítíme souznění, ač není nabízen okamžitý zisk. Je již třeba, řečeno obrazně, spíše myslet na založení nového obydlí a osetí půdy po současné potopě. Potkat další spřízněné duše.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.