Aktuální číslo

Karty jsou rozdány na betla

Napsal Libor Král

Náš dobrý lid promluvil, projevil svoji vůli a rozdal politikům karty. A řekněme si to po pravdě, rozdal je tak nějak na betla. S ohledem na to, kdo byl nově zvolen novým předsedou velmi důležitého imunitního výboru v Poslanecké sněmovně, tak by se asi dalo říct i na „grosbetla“.

Pro ty, snad nejsou tak zcela obeznámeni s pravidly mariáše, „betl“ je taková herní varianta, že některý z hráčů při zahájení hry dostane tak mizerné karty, že se s nimi vlastně nedá vyhrát ani jeden štych. V mariáši ovšem lze i takovou hru vyhrát právě tím, že se prostě šikovně vyhnete možnosti, že byste snad přece jen mohl v některém kole té dané hry být mezi ostatními zúčastněnými hráči oním, kdo má v daném kole kartu nejsilnější. Když nevytáhnete dost silnou kartu ani v jednom z deseti kol, stáváte se vítězem celé hry...

Dosti mariášové teorie. Otázkou dne tedy je, zda je vůbec možné i v realitě mimo mariáš dosáhnout nějakého třeba alespoň dílčího úspěchu, když Vám voliči rozdali kartu tak slabou. Shrňme si to. Trojice ANO, SDP a KSČ dá se 115 hlasy v novém parlamentu velmi snadno dohromady nadpoloviční většinu. V dané situaci mi tedy připadá opravdu nešťastné zvažovat možnost, že by třeba koalice ANO s ODS, či pokračování koalice právě končící, tedy s ČSSD a lidovci, dávala nějakou šanci „kultivovat“ či dokonce „hlídat“ Andreje Babiše, aby se neutrhl z řetězu už úplně dočista. Stejně tak mi nepřipadá relevantní argument, že vlastně strany, které samy sebe definují jako „demokratické“, „donutily“ svým odmítáním spolupráce Babiše, bývalého agenta StB, aktuálně obviněného z mnohamilionových podvodů k tomu, aby se spaktoval s komunisty a nezakrytě hnědými xenofoby Tomia Okamury. Babiše totiž v tuto chvíli zjevně nedokáže nikdo nejen zastavit, ale ani brzdit či kultivovat, ba asi už ani nechat ho předstoupit před spravedlivý soud nebude možné. A to vše prostě právě proto, že on ve skutečnosti ovládá oněch 115 hlasů a kdokoli další mimo tuto trojici by s ním vstoupil do nějaké koalice či dohody, stal by se volky nevolky jen fíkovým listem pro jeho hanebnosti či ještě spíše onucí u jeho bot. Dosavadní vývoj v dolní komoře českého parlamentu jasně ukazuje, že všem třem zúčastněným nastalá situace náramně vyhovuje a užívají si jí plnými doušky. Jistě by přece šlo i v té 115 nalézt pro předsednictví jednotlivých důležitých parlamentních výborů typy méně kontroverzní, než jsou stalinistický komunista Grospič, listopadová mlátička Ondráček či na ilumináty věřící pan Koten, jistě by nebyl problém zvolit už na první pokus jedním z místopředsedů Sněmovny předsedu druhé nejsilnější strany v posledních volbách, jistě by bylo možno najít mnohé průsečíky a dohody i se zástupci stran mimo tuto silnou trojku. Ale s jistou perverzí si dva bývalí agenti StB s jedním bezskrupulózním populistou dopřávají to potěšení ukazovat těm pitomým demokratům, jak jsou ubozí, nicotní a vlastně pro další nejméně 4 roky docela zbyteční, neboť nic se neodehraje v české politice bez vůle tohoto děsivého triumvirátu.

Tož zkusme hledat nějaká pozitiva. Jedno je vidět celkem snadno. Stále ještě 5 hlasů chybí této trojce k získání většiny ústavní. I když, jak se tak dívám na chování Klause juniora, skoro bych řekl, že jim chybí už vlastně jen 4 hlasy... Ale nějaké hlasy jim zkrátka ještě chybí, zatím je také mnohem příznivěji sestaven Senát, tedy ještě existují nějaké ústavní pojistky, a tudíž sil k změně Ústavy snad alespoň prozatím tohle trio nemá dost. A že by to teprve pak byl skutečný mazec, až bychom se asi opravdu ani nestačili divit, to asi všichni už dnes tušíme!

A je tu tedy ještě nejméně jedno další pozitivum, ještě jedna z posledních nadějí na záchranu demokracie a svobody v naší zemi a na zachování jejího směřování směrem na Západ a do Evropy. Za chvilku jsou tu volby prezidentské. A byť je podle Ústavy role a síla prezidenta spíše symbolická, všichni dosavadní prezidenti od roku ´89 nám jasně ukázali, že prezident je tím, kdo může udávat směr, nastavovat parametry a normy chování ve veřejném prostoru a v politice, kdo bude zásadním způsobem ovlivňovat náladu ve společnosti. A toho bude po těch posledních volbách setsakra zapotřebí! Výsledek voleb je jistě nerozvážné předvídat předem, stejně tak jako je obtížné dnes odhadovat, jak se vlastně ten který prezident po svém případném zvolení vlastně zachová.

Základní půdorys je ovšem dán. Na jedné straně stojí stávající prezident, sice už hodně za zenitem zejména fyzické, ale i psychické či mentální výkonnosti, který minulé volby vyhrál s převahou cca 5 procent hlasů. Je otázkou, kolik z jeho tehdejších voličů vlastně od minulých voleb mohlo změnit názor, ale existuje nemalá pravděpodobnost, že jich je víc, než těch 5 procent, o které tenkrát měl ve druhém kole Zeman navrch. Jisté ovšem je, že svým pojetím prezidentského úřadu vytvořil v zemi takovou atmosféru, že má vlastně jen svoje zaryté fanoušky na jedné straně a stejně nesmiřitelné odpůrce na straně druhé a prakticky nic mezi tím. Lze tedy předpokládat, že pokud se nestane nic naprosto nečekaného (a nic zlého mu jistě nepřejeme) postaví se Miloš Zeman ve druhém kole někomu z osmičky (či reálně asi spíš čtveřice) těch, kteří na rozdíl od současného prezidenta procházejí už několik měsíců zcela otevřeně kapaní, střetávají se mezi sebou a tříbí si svoje názory, získávajíce tím nové podporovatele a stejně tak i nové odpůrce. Je to tak trochu jako americké primárky. Kandidáti z jedné strany musí nejprve podstoupit bratro(či sestro)vražedný boj mezi sebou, čímž mohou ledacos získat, ale také velmi snadno jednou nešťastnou větou všechno ztratit a z boje vypadnout. Vítěz primárek se pak postaví vítězi primárek té druhé strany, přičemž dost často je to právě stávající prezident, končící svoje první volební období. Neumím si sice představit, že by úřadující prezident odmítl účast v předvolebních veřejných debatách s poukazem na to, že ho přeci všichni občané za ty roky už dobře znají, ale budiž, jiný kraj... Ve finále tedy budou zřejmě stát proti sobě dva muži, z nichž jeden bude Miloš Zeman a tím druhý bude vítěz primárek ze strany „Nezeman“.

Je jasné už dnes, že v té volbě nepůjde opravdu jen o to, jestli „Losnu nebo Mažňáka“, nebude to boj o to, kdo bude 28. října ve Vladislavském sále rozdávat metály. Bude se rozhodovat o tom, jestli se tu přece jen na poslední chvíli objeví nějaká hráz, nějaká legitimní protiváha tomu, co nám chystají současní zcela bezskrupulózní držitelé moci v zemi, kteří zjevně nemají žádný problém s Ruskem, ale naše členství v EU či NATO jim doopravdy vadí.

Na mnoha nejdůležitějších křižovatkách ve své historii to Češi zvládli. V porovnání se sousedy se v Čechách nikdy tolik nedařilo populistům a převládala víra v rozum, respekt, otevřenost a spolupráci. Ano, v roce 1946 jsme zvolili komunisty, ovšem to lze přičíst náladám po válce, frustraci ze západních mocností, které nás opustily v těžké chvíli, a vděčnosti k Rusku, které nás podle tehdejšího narativu osvobodilo. Dnes není naopak žádný skutečný důvod k frustraci ze Západu, ale existuje řada velmi pádných důvodů k obavám z narůstajícího vlivu a zájmu Ruska. Doufejme tedy, že leden 2018 nebude v našich dějinách zapsán jako doba, kdy jsme si sami a dobrovolně zvolili tu horší variantu. I my můžeme toho historického betla přece jen vyhrát, když budeme hrát šikovně a chytře.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.