Do druhého kola tedy postoupili kandidáti Miloš Zeman a Jiří Drahoš. Gratulujeme! To není překvapení. Co poněkud překvapilo, jistě nejen nás, jsou podrobnější výsledky.

Pohled zpět

Zejména (a stručně, neboť o tom již bylo napsáno mnohé): pan Zeman obdržel méně hlasů, než se čekalo, pan Fischer obdržel naopak (podstatně) více (opět gratulujeme!), stejně jako pan Hilscher (a zase gratulujeme! – tím více, že jím vynaložené prostředky a délka kampaně byly, alespoň takto z vnějšku viděno, nesrovnatelně menší, resp. kratší, než u pana Horáčka, přičemž oba kandidáti dosáhli prakticky shodného výsledku...). Za očekáváním pak zůstal pan Topolánek – relativně však, zejména s ohledem na kratičkou kampaň (nejkratší možnou...), to zase tak špatné nebylo. Komplexní pohled na výsledky, tedy na ta jediná „tvrdá data“, která jsou dnes veřejně k disposici, říká, že pan Drahoš má větší šanci na celkové vítězství, než bychom před 1. kolem o takto postupujícím řekli.

Znovu a znovu se ukazuje, že síla zemanovsko-babišovského světa (který na sebe dnes bere právě tuto podobu, ale byl zde před pány Babišem i Zemanem a bude tady i po nich...) není primárně v počtech, ale zejména ve schopnosti se lépe zorganizovat, resp. ve větší ochotě podřídit se vůli leadra. Snad jen že stále více bychom měli psát spíše o světě babišovsko-zemanovském, možná dokonce že toto spojení bude zanedlouho anachronismem (viz hodnocení voleb z úst pana Babiše, kdy neváhal pana Zemana různě poučovat – věc ještě před několika dny málo představitelná...).

Předchozí tvrzení o lepší schopnosti se organizovat však samozřejmě platí. Plyne z něj např. odpor ke dvoukolovému systému voleb – viz „Navrhneme úpravu volebního systému do Senátu. Z dnešního dvoukolového uděláme jednokolový: jednoduše vyhrává ten kandidát, který získá nejvyšší počet hlasů hned v prvním kole. Stát ušetří náklady za 2. kolo a také se zvýší volební účast.“ (Program hnutí ANO 2011 pro volby do Poslanecké sněmovny 2017; sluší se v této souvislosti připomenout tento text). Dvoukolový systém totiž může onen handicap „druhé strany“, v rámci druhého kola, eliminovat. Při prostém jednokolovém „první na pásce bere vše“ je lepší schopnost „netříštit síly“ víc než polovinou vítězství. Podobně se pan Babiš bude stavět, seč mu budou síly stačit, proti odstraňování bariér vzniku předvolebních koalic.

Pohled vpřed

Někteří lidé nepochybují – o sobě, o svých názorech, o ničem podstatném. Tento rys by se možná dal označit za psychopatický, může být zapříčiněn tím, že jeho nositel neví co neví, ale do toho raději nezabrušujme a důvod absence pochybností ponechme stranou. Každopádně ten, kdo nepochybuje a srší sebejistotou, působí podstatně přesvědčivěji, než někdo, kdo pochybnosti má. V demokratické politice potom ten přesvědčivější častěji vítězí. Přirozená pochybnost – zda vycházím ze skutečně ověřených faktů, zda někde není chyba v mé úvaze, zda jsem oponenta skutečně správně pochopil, a tak dále do nekonečna... – je tak v demokratické politice koulí na noze. Vůbec to neznamená, že by snad takový člověk hloubal nadmíru, v pochybnostech se utápěl, nebo mu chybělo sebevědomí. Běžný společenský styk je s ním obvykle naopak daleko příjemnější než s někým, kde v podstatě soustavně dává arogantně najevo, že se nikdy nemýlí (a pokud se někdy spletl, tak v tom, že si myslel že udělal chybu – a nebyla to pravda...). Ale v přímém střetu, před kamerami, s někým kdo vůbec nepochybuje, je pochybující strana opravdu velmi znevýhodněna. Navíc, pokusí-li se přizpůsobit a chovat podobně jako soupeř, začne se velmi rychle cítit silně nekomfortně, což v očích vnějších pozorovatelů přesvědčivost dále sníží.

Přesto jsou situace, kdy je nezbytné si situaci, byť objektivně složitou, zjednodušit a od nějakého momentu pochybnosti odložit, nebo alespoň udělat vše pro jejich odložení. Domníváme se, že právě před jedním takovým okamžikem všichni stojíme, neboť během dvou týdnů mezi prvním a druhým kolem presidentské volby se prakticky jistě nelze na úrovni faktů dozvědět nic nového – nebo alespoň nic, co by bylo možné si řádně ověřit. Ani nějaká objevná dedukce se nezjeví. A proti nejrůznějším útokům na emoce je třeba se pokud možno obrnit – a to tím spíš, že terčem takových útoků bývá to horší v nás.

Pan president Zeman se může výrazně zapsat do historie České republiky a vlastně i netotalitního Československa jako první, komu ani výjimečné a na naše občany silně působící kouzlo Pražského hradu ve volbách nestačilo a kdo svůj mandát neobhájil, přestože o to stál. Jsme přesvědčeni, že bychom mu toto prvenství měli dopřát.