Aktuální číslo

Počátky konfliktu mezi československou vládou a bolševiky I.

Napsal Josef Kalvoda

(Druhá ukázka z připravované knihy Genese Československa… zde ukázka první.)

Sociální program ruské říjnové revoluce neměl přímý dopad na ty, kdo bojovali na domácí frontě za československou samostatnost. Zato však ostře polarizoval československý zahraniční odboj v Rusku. Během roku 1918 nenašli bolševici stoupence a agitátory v českých zemích a na Slovensku; v těchto zemích neexistovali profesionální revolucionáři, kteří by – jak hlásal Lenin – v násilné proletářské revoluci převzali moc. Protihabsburské hnutí v českých zemích bylo vedeno středostavovskými nacionalisty a ani nejbujnější fantazie ho nemůže vydávat za třídní boj dělnictva proti buržoazii. Ostatně i dělníci si osvojili ideu nacionalismu a samostatnosti, spolupracujíce s měšťanskými politickými skupinami a jejich vůdci. Ale v Rusku vedl mocenský nástup bolševiků k rozdělení československého hnutí.

Na jedné straně se politická pravice, reprezentovaná Josefem Dürichem, R. Králem, kapitánem Němečkem a S. Koníčkem, připojila k protibolševickým silám a bojovala společně s bílými proti „ne-ruskému“ Leninovu režimu. (Jak je dobře známo, Lenin byl obviněn z toho, že jako německý agent byl vyslán německým generálním štábem do Ruska, aby prováděl pacifistickou propagandu a demoralizoval ruské vojáky na frontě. Uzavřel také mír s Centrálními mocnostmi, a to za ponižujících podmínek pro Rusko.) Na druhé straně stáli levicoví sociální demokraté, kteří převzali program bolševické revoluce a spojili s ní svůj osud. Snili o světové revoluci a přeměně „imperialistické války“ na válku tříd, v níž proletáři svrhnou kapitalistické panství. Ani jedna z obou skupin nebyla velká; většina z těch, kdo podporovali myšlenku československé nezávislosti, následovala Masarykův „neutralistický“ kurs. Dodejme, že pravicové živly loajálně setrvaly v rámci odbojového hnutí, aniž nějak systematicky agitovaly mezi legionáři. Naopak představitelé radikální levice se snažili získávat mezi vojáky své stoupence, přičemž jejich agitace a obstrukce působily československému armádnímu sboru velké problémy. Nakonec se od československého zahraničního odboje úplně oddělili.

Československá komunistická strana byla založena v Rusku ještě před vznikem československého státu a její aktivita předznamenala politickou a třídní stratifikaci v poválečném Československu. Tedy ještě před vznikem nového státu se mezi silami, jež byly původně oddány myšlence jeho vzniku, odehrávala „občanská válka“. Konflikt se nejprve rozhořel kvůli Masarykově politice nevměšování. Jablkem sváru mezi československými bolševiky na jedné a většinou odbojového hnutí na druhé straně se nakonec nestala samotná existence státu, ale jeho sociální a hospodářská struktura, jakož i otázka, kdo v něm bude u moci.

S Masarykovým rozhodnutím vyvést co nejdříve československou armádu z Ruska nesouhlasili ti Češi a Slováci v Rusku, kteří milovali tuto slovanskou zemi, jež umožnila zformování jejich vojenských oddílů a v tomto nejkritičtějším okamžiku své historie potřebovala zoufale pomoc. Tito Češi a Slováci věřili, že Masarykova politika „nevměšování“ či „nezasahování“ do vnitřních ruských záležitostí je chybná morálně i politicky. Jak jsme už uvedli, vůdci donské dobrovolnické armády včetně Alexejeva a Kornilova vyzvali Čechy, aby se připojili k jejich boji proti bolševikům. Poukázali přitom na množství německých a maďarských válečných zajatců, spolupracujících s bolševiky a vstupujících do rudé gardy. Apelovali na vlastenectví Čechů a Slováků, kteří se přihlásili k boji proti německým a rakousko-uherským státním příslušníkům. Doufali, že po porážce Leninovy vlády (která bezprostředně po svém ustavení zahájila mírová jednání s Centrálními mocnostmi a nakonec s nimi uzavřela mír) bude obnovena východní fronta. Věřili také, že československé jednotky by mohly vstoupit do osvobozené vlasti se svými ruskými bratry. Na toto „volání povinnosti“ reagovala v lednu 1918 malá skupina silně proruských Čechů, vedená F. Králem a kapitánem Němečkem, vytvořením vojenské jednotky o velikosti roty. Tito muži bojovali po boku dobrovolnické armády navzdory Masarykovým protestům a jeho odmítnutí postavit se s československou armádou na stranu bílých. V témže měsíci se někteří čeští váleční zajatci a několik málo členů legií připojili k rudé gardě; reagovali tak na výzvu bolševiků a jejich stoupenců mezi levicovými českými sociálními demokraty, národními sociály a anarchisty.

Toto rozvrstvení mezi Čechy a Slováky v Rusku nevedlo ke konfliktu s bolševiky ihned, ale bylo velmi důležitým faktorem v bojích, jež se odehrály v květnu a červnu 1918. Roztržka mezi Čechoslováky a bolševiky se vyvíjela postupně jako důsledek řetězu událostí z jara 1918. Počátkem března tohoto roku se československé armádní jednotky soustřeďovaly na Ukrajině jako jediné dobře organizované a disciplinované vojenské těleso v celém ruském prostoru. Proto i Trockij, který byl poděšen jak postupem rakouské a německé armády v jižním Rusku, tak možností spojenecké intervence proti bolševické vládě, navrhl francouzskému kapitánu Jacquesovi Sadoulovi a Britu Bruce Lockhartovi možnost použití československých legií proti útočníkům. Uvítal rovněž, že v Murmansku přistály početně nevelké britské síly, jež byly vyslány proti Němcům a Finům, ohrožujícím murmanskou železnici.

Na základě optimistických zpráv od svých agentů v Rusku Spojenci dlouho věřili, že lze obnovit ruskou frontu, zastavit, anebo dokonce zatlačit armády Centrálních mocností. Mezi dohodovými státy stejně jako mezi jejich reprezentanty v Rusku existovaly různé názory, jak tohoto cíle dosáhnout. Někteří spojenečtí diplomaté a členové vojenských misí povzbuzovali protibolševické síly ke svržení Leninovy vlády a obnovení východní fronty. Naopak někteří američtí úřední činitelé a zástupci jiných dohodových států jednali s bolševickými vůdci doufajíce, že je přimějí k zaujetí protiněmeckého postoje a pokračování ve válce. Předpokládali, že kdyby bolševická vláda pokračovala v boji proti Německu a Rakousko-Uhersku, obdržela by podporu Dohody tak jako předtím vláda prozatímní. Velká Británie zprvu upřednostňovala intervenci proti Němcům v naději, že jí bolševici uvítají, zatímco Francie a Japonsko se vyslovovaly pro intervenci namířenou proti bolševikům. Spojené státy odporovaly jakémukoliv zásahu na ruském Dálném východě.

V lednu 1918 spojenečtí diplomaté jednali o vyslání francouzských jednotek na Sibiř, do Vladivostoku a Irkutska. Británie začala 28. ledna 1918 zvažovat myšlenku použití japonských jednotek k okupaci Transsibiřské magistrály. Doporučila tuto myšlenku vládě Spojených států, kterou požádala o souhlas s případným rozmístěním japonských jednotek ke střežení železnice. Na počátku února 1918 předložilo britské ministerstvo války francouzskému generálnímu štábu důvěrné memorandum, doporučující japonskou okupaci Transsibiřské magistrály z Vladivostoku do Čeljabinsku. V odůvodnění stálo, že pokud německá nadvláda v Rusku a na Sibiři představuje vážnou hrozbu, potom německo-japonské panství nad celým světem by bylo nebezpečím ještě mnohem větším. Takové možnosti se předejde pouze tehdy, když se Japonsko opravdu zapojí do boje proti Německu, čemuž se Japonci od počátku války vyhýbají. Spojenci přirozeně věděli o existenci československých legií a Masarykově neochotě zapojit je do jakékoli vojenské akce v Rusku.

Československá armáda bez velkých obtíží opustila v březnu 1918 Ukrajinu a dosáhla sověty kontrolovaného území. Během ústupu se musela zapojit do několika střetnutí s německým vojskem postupujícím do žitomirské oblasti. Největší srážka se odehrála na železniční křižovatce v Bachmači. Tehdy prokázal talent vojenského stratéga kapitán Eduard Kadlec, někdejší vydavatel Revoluce, když vedl své jednotky proti německým útočníkům, které s relativně malými ztrátami zahnal zpět. Kapitán Eduard Kadlec, bývalý důstojník belgické armády v Kongu, byl jediným českým důstojníkem legií, který měl z dřívějška velitelské štábní zkušenosti.

Podle zprávy, kterou pro Masaryka připravil kapitán Vladimír S. Hurban koncem března 1918, obdrželo téměř 50 000 českých vojáků poselství od rakouského císaře, aby složili zbraně a vrátili se domů. Byla jim přislíbena amnestie a všem Čechům pak autonomie v rámci habsburské monarchie. Legionáři nabídku odmítli a ustoupili z Kyjeva na území pod sovětskou kontrolou. V „bitvě u Bachmače“ Češi měli „600 mrtvých, raněných a nezvěstných“, kdežto sami „pohřbili v jednom dni 2000 Němců“. Hurban také líčí spolupráci mezi legiemi a bolševiky během ústupu.

I když údaje o mrtvých Němcích, které nelze ověřit, mohou být nadsazené, měla „bitva u Bachmače“ trojí význam. Zaprvé to byla první srážka československé armády s Němci za války a první vojenská operace od zborovské akce v červenci 1917 – z psychologického hlediska proto významně posílila morálku mužstva. Zadruhé šlo o první příležitost Čechů bojovat bok po boku s bolševiky a pozorovat jejich chování. Zatřetí si Bachmače všimli jak ve spojeneckých, tak v nepřátelských zemích. Zvláště britské ministerstvo zahraničních věcí začalo uznávat vojenský potenciál československé armády.

Vojákům a mladým důstojníkům dodal na pocitu důležitosti fakt, že německý vojenský velitel požádal o příměří, třebaže později převážilo mínění jeho nadřízených, kteří odmítli vyjednávat s „rebely“. Ti z legionářů, kteří od svého zajetí Rusy neměli žádnou bojovou zkušenost, dostali příležitost osvědčit se v boji a zhostili se jí dobře. Německá povýšenost vůči českým „vyjednavačům o příměří“ a náhlé přerušení jednání připomněly vojákům a důstojníkům jejich statut dezertérů a vzbouřenců, kteří od Němců nemohou očekávat slitování. Popravy zajatých Čechů posílily u vojáků vědomí, že vstupem do legií za sebou spálili všechny mosty a není pro ně cesty zpátky. Uvědomili si, že se nemohou vrátit domů jako jiní váleční zajatci, z nichž mnozí tak učinili, když měli příležitost. Strach z Němců a Maďarů, jejichž nepřátelství mnozí zažili již v zajateckých táborech, držel příslušníky československé armády pohromadě.

U Bachmače měli Češi možnost učinit si obrázek o „rudé mládeži“, která, ač dobře vyzbrojená, byla připravena uprchnout před jakýmkoli útokem. Rudá garda a „armáda“, skládající se ze špatně vycvičených a nedisciplinovaných dobrovolníků, se více zajímala o drancování a plenění než o boj. Bachmač byl vskutku obrovskou morální vzpruhou pro Čechy. Od té doby rostlo jejich sebevědomí a pohrdání bolševickou chátrou.

Pod dojmem Bachmače připravilo 21. března 1918 britské ministerstvo zahraničních věcí memorandum pro ministerstvo války o vlivu a možném využití československé armády v Rusku. Vidělo v legiích sílu, jež by mohla zastavit postup německo-bolševické akce a propagandy na Dálném východě. (Bylo to po ratifikaci brestlitevské smlouvy sověty.) Odpověď na memorandum dodalo ministerstvo války 1. dubna 1918. Vyjádřilo v ní pochybnost, že by bylo v legiích organizováno 70 000 Čechů. Oba úřady si však uvědomovaly potenciální užitečnost československé armády, jež byla v březnu a dubnu 1918 jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, použitelnou buď proti Němcům na frontě, nebo proti bolševikům. Z toho důvodu se začala počátkem dubna 1918 britská vláda veřejně zabývat Česko-slovenskou národní radou.

V této době tvořilo Rusko po vojenské stránce mocenské vakuum, v němž československé legie směřovaly ke svému určení. Byla tu samozřejmě rudá garda a Rudá armáda, jejichž bojová hodnota však byla velmi pochybná. Do 22. dubna 1918 nebyli dobrovolníci, kteří do Rudé armády vstoupili, vůbec služebně vázáni, a poté byla délka služby stanovena na půl roku, ale ani toto opatření nevyhovovalo. Proto sovětská vláda vydala 29. května 1918, po vzpouře československých jednotek, dekret o povinné službě v bolševické armádě.

Spojenečtí diplomaté v Rusku si byli při úvahách o intervenci plně vědomi slabosti bolševiků. O možnosti české účasti na intervenci se 3. března 1918 před několika českými vojenskými a politickými představiteli zmínil francouzský generál Paris, jenž byl přidělen k československé armádě s pověřením dohlížet na převoz jejích jednotek do Francie. Paris se vyjádřil, že v případě intervence by se mělo začít od jihu, ve spolupráci s ruskými protibolševickými silami na Donu. Náčelník štábu československé armády generál Dieterichs navrhl, aby se za takových okolností legie připojily k silám, vedeným generálem Alexejevem, obsadily hlavní železnice a poté společně s bílými pochodovaly na Petrohrad a Moskvu. Dieterichsův návrh ztratil smysl, když Masaryk vydal 7. března legiím jednoznačný zákaz jakékoli aktivity v Rusku. Naopak celá armáda se měla na základě dohody s bolševiky odebrat do Francie. Přestože si mnozí přáli, aby jednotky zůstaly v Rusku jako „základna boje proti bolševikům“, legie poslechly Masarykova příkazu.

Před odjezdem z Moskvy do Vladivostoku zajistil Masaryk úvěry od Spojenců (ve výši asi 15 000 000 rublů) a od družstevního svazu, kontrolovaného převážně ruskými esery. Cestou do Vladivosroku měly československé jednotky nakupovat zásoby u těchto družstev a vymanit se tak ze závislosti na úvěru od bolševické vlády. Masaryk odjel z Moskvy 7. března pověřiv odpovědností za československé záležitosti v Rusku Jiřího Klecandu a Prokopa Maxu. Ani jeden z těchto dvou mladých mužů nebyl dostatečně vybaven k řešení obrovských politických a vojenských problémů, na něž narážely legie na cestě z Ruska. Nebylo také vhodné pověřit touto odpovědností současně dvě osoby. (Masaryk snad chtěl, aby jeden dohlížel na druhého, a tak jeho samého nepřipravil o politické a vojenské vůdcovství, což by se mohlo snadno stát, kdyby svým zástupcem jmenoval zralejšího člověka.) Masaryk byl zasvěcen do konspirační práce, znal „pravidla hry“, a proto dal písemné instrukce pouze Klecandovi, který však v dubnu 1918 náhle zemřel.

Po odchodu československé armády z Ukrajiny museli oba zplnomocněnci znovu jednat s bolševiky o převozu jednotek do Vladivostoku. Jednání s velitelem jižní fronty V. Antonovem-Ovsejenkem vedl převážně Maxa, zatímco s radou lidových komisařů v Moskvě a Petrohradě byl ve styku Klecanda. Při jednáních s vládními úředníky Klecanda 15. března 1918 zajistil povolení k evakuaci celé armády přes Sibiř. P. V. Aralov, Josef V. Stalin a další, kteří zastupovali radu lidových komisařů, by nejraději tuto „jedinou disciplinovanou armádu“ v Rusku měli co nejdříve z očí a co možná nejdále od center kontrarevoluce na Ukrajině a v donské oblasti. Maxa vyjednával zároveň v Moskvě a se sovětem v Kursku. Tamní bolševici viděli situaci jinak. Dospěli k názoru, že Češi, kteří jsou na cestě, by mohli být přinuceni zaplatit určitou cenu za povolení opustit Rusko. Vytkli Čechům, že opustili německou frontu a mají u sebe zbraně, jež dostali od ruské armády. Maxa byl těmto argumentům přístupný. Den poté, co rada lidových komisařů tiše souhlasila s volným přesunem Čechů do Vladivostoku bez podmínky odevzdat zbraně, podepsal Maxa 16. března, aniž se dotázal Klecandy, místní dohodu, jež byla pro Čechy velice nepříznivá a jejíž dvojznačnost měla v budoucnu způsobit neshody. Vyplývalo z ní, že Češi se musejí vzdát „přebytečného“ dělostřelectva, kulometů a obrněných automobilů. Velitel sovětských jednotek v „jižní republice“ V. Antonov-Ovsejenko 16. března 1918 veřejně poděkoval „našim soudruhům československého armádního sboru, kteří čestně a udatně bojovali“ a kteří „opouštějí nyní Ukrajinu a odevzdávají nám část zbraní“. Antonov-Ovsejenko prohlásil, že „revoluční vojska nezapomenou bratrské pomoci, jež byla prokázána československým armádním sborem v boji dělného lidu s hordami ničemného imperialismu. Zbraně, odevzdané Čechoslováky, přijímají revoluční vojska jako bratrský dar“. Mezitím Klecanda získal v Moskvě souhlas zformovat v Omsku druhý československý armádní sbor, do něhož – jak Češi doufali – se budou hlásit dobrovolníci z řad válečných zajatců. Věci se nyní zdály být vyřešené. Maxa 21. března radostně sděloval: „Prozatím postupujeme [...] Je to skoro zázrak.“

Zázrak měl ale krátký život. Již v Moskvě Klecanda začal pociťovat, že bolševici tajně připravují spiknutí proti legiím; první potíže se dostavily dříve, než kdokoli očekával. Omský sovět 22. března 1918 nařídil, aby byly legie zastaveny a odzbrojeny. Jeho předseda řekl Maxovi, že armádní sbor neodevzdal Ovsejenkovým lidem část děl a že někteří z ruských důstojníků sboru se k sovětským orgánům chovali provokativně. Povolení k zastavení transportu mu prý předal J. V. Stalin, člen sovětské vlády v Moskvě. Sovětský komisař války Krutikov nařídil zastavit a odzbrojit vlaky, převážející Čechoslováky. Tvrdil, že je „zradou na sovětech“ nechat je postupovat východní Sibiří. Omský sovět navrhl sovětské vládě v Moskvě, aby byli Čechoslováci odesláni přes Archangelsk.

Klecanda 23. března z Moskvy informoval, že došlo k nedorozumění mezi Leninem a Trockým. Lenin povolil převoz československé armády do Francie, zatímco Trockij žádal Francouze, aby nepřeváželi jednotky do Francie, protože Rusko obnoví válku a on sám bude organizovat armádu s využitím československého armádního sboru. Beneš zachytil falešnou informaci, jež se dostala do Francie a podle níž se Masaryk dohodl s bolševickou vládou, že československá armáda zůstane v Rusku. Francouzská vojenská mise v Rusku zastavila proto všechny přípravy na její transport. Šíření nepravdivých informací bylo jednou ze zbraní v arzenálu bolševiků.

V následujících dnech diskutovalo předsednictvo ruské odbočky Národní rady o vzniklé situaci. B. Pavlů soudil, že Čechoslováci by neměli být odzbrojeni a naopak by si měli probojovat cestu do Vladivostoku, ale náčelník štábu generál Dieterichs to odmítl. (Kdyby došlo k boji, byla by nutná spolupráce s dobrovolnickou armádou, což Dieterichs navrhoval na počátku března.) Na rozdíl od Pavlů dával Maxa, podporován Dieterichsem, přednost jednání se sověty a 25. března navrhl odevzdání většiny zbraní ve vlastnictví Čechů výměnou za povolení pokračovat dál do Vladivostoku. Předseda sovětu v Penze V. V. Kurajev telegrafoval tento návrh do Moskvy. Stalin v telegramu z 26. března 1918 souhlasil za podmínky, že Čechoslováci se vydají okamžitě do Vladivostoku a že budou ihned odstraněni „proti- revoluční“ velitelé. Dále si vymiňoval, že „Čechoslováci nejedou jako bojové jednotky, ale jako skupina svobodných občanů, berouce s sebou určité množství zbraní k sebeobraně před útoky protirevolucionářů“. Stalin, zaštiťující se autoritou rady lidových komisařů, nařizoval penzskému sovětu, aby „odvolal všechny staré komisaře jedoucí s československými vlaky, jmenoval nové, spolehlivé k doprovodu a na ochranu Čechoslováků jako organizovaného celku na cestě do Vladivostoku a pravidelně informoval radu lidových komisařů o všem, co se týkalo pohybu Čechoslováků [...] Rada lidových komisařů chce jim přispět i každou pomocí na půdě Ruska, jestliže budou čestní a upřímně loajální“. Dohoda z 26. března mezi Národní radou (Maxou) a sověty povolovala pro každý ešelon 168 pušek a jeden kulomet. Zbylé zbraně se musely odevzdat v Penze. Tímto příkazem vzrostl význam Penzy; zatímco ešalony před Penzou byly ozbrojené, vlaky, jež městem projely, byly „odzbrojeny“. Měly si ponechat pouze omezené množství lehkých zbraní a odpovídající množství munice.

Maxova dohoda s bolševiky se příčila Klecandovi, který 23. března 1918 poslal varovný signál předsednictvu ruské odbočky Národní rady. O tři dny dříve vydali moskevští bolševici příkaz k zastavení a odzbrojení ešalonů, což bylo v rozporu s předchozím ujednáním. Penzský sovět v odpovědi poznamenal, že odzbrojení legií není uskutečnitelné, protože jsou mnohem větší a lépe ozbrojené než místní rudá garda. Klecanda zvláště vytkl, že „telegramy, jež jsem vlastníma očima četl, potvrdily mně naprostou nutnost ponechati si všechnu zbraň“. Dodal, že jednání bolševiků je neupřímné, ba přímo „podloudné a podvodné“. Když se 31. března Klecanda dozvěděl o Maxově kapitulaci, naléhal na odbočku, aby jednotky neodzbrojovala, protože bolševická vláda může být nahrazena vládou novou. V takovém případě bude přítomnost legií na Sibiři velmi důležitá. Klecanda odjel z Moskvy, aby se na místě přesvědčil, jaká je situace. Poté se odebral do Omska organizovat z válečných zajatců na Sibiři druhý armádní sbor. Tam ale náhle zemřel a byl tak ušetřen toho stát se svědkem selhání českého politického vedení při jednání s bolševiky. Od té doby byl Maxa jediným Masarykovým zástupcem v Rusku.

Kromě nejasnosti Stalinova příkazu (tj. jak se mělo určit, kdo je „čestný a upřímně loajální“ a kdo je kontrarevolucionář) a podmínek jím stanovených (tedy odstranění „protirevolučních velitelů“ a jmenování nových komisařů) existovaly i jiné faktory, jež zpochybňovaly tuto dohodu. Především členové Leninovy vlády nebyli zcela jednotní v otázce odchodu Čechoslováků z Ruska (například Trockij, který budoval novou Rudou armádu, zoufale potřeboval vycvičené vojáky a stavěl se proti odchodu). Zadruhé brestlitevská smlouva, ratifikovaná ruskou stranou 15. března, zavazovala sověty k demobilizaci, výměně válečných zajatců a zákazu protiněmecké propagandy. Existence armádního sboru, jenž byl součástí francouzské armády, pohyboval se po sovětském území směrem k Vladivostoku a skládal se z bývalých válečných zajatců, na něž mělo právní nárok Rakousko-Uhersko, byla obtížně slučitelná s podmínkami smlouvy a „neutralitou“ Leninova Ruska. Sovětská vláda kromě toho převzala ideologický závazek k revolučnímu marxisticko-socialistickému působení doma i v zahraničí (navzdory dočasnému „míru“ s Centrálními mocnostmi), zatímco Čechoslováci odjížděli zjevně válčit za francouzské, britské a americké kapitalisty a zároveň za československý stát. Tento ideologický aspekt dráždil zejména české bolševiky v Rusku. Pro ně by povolení československé armádě pokračovat v jejích plánech znamenalo zradu revoluce.

Maxa byl o deset měsíců později kritizován Pavlů, Štefánikem a Janinem za uzavření dohody z 26. března; byl také obviněn, že souhlasem s odevzdáním zbraní v Penze dostal legie do „zoufalé situace“. Ale Masaryk s Maxovou akcí, když se o ní cestou do Spojených států dozvěděl, vyslovil souhlas. Ke svému již citovanému tokijskému memorandu pro prezidenta Wilsona připojil nótu, která se objevila v japonském tisku. Japan Advertiser z 11. dubna 1918 informoval, že „jako výsledek dohody mezi Trockým a francouzským velvyslancem armáda československých dobrovolníků, jdoucích do Francie, odevzdala své zbraně úřadům sovětským. Důstojníci byli propuštěni s výjimkou generála Dieterichse, jenž provázel korpus do Francie“. Masaryk k této zprávě připojil vlastní poznámku: „Zpráva je velmi příznivá: armáda, jdoucí do Francie, nemusí mít zbraně, protože budou nově vyzbrojeni ve Francii; důstojníci, o kterých se děje zmínka, jsou důstojníci ruští, kteří vstoupili do naší armády.“

Jednostranné odzbrojení a odevzdání zbraní potenciálnímu nepříteli, jakož i usmiřování bolševiků odmítali od samého počátku ti Češi v Rusku, kteří dávali přednost spolupráci s bílými. Pro ně představoval bolševický režim ne-li přímo dílo Němců, tak alespoň ochotného a vědomého spolupracovníka Centrálních mocností. Nejvýznamnějším z nich byl Dürich, který odjel z Kyjeva s ustupující československou armádou. Dürichův protibolševický postoj odpovídal jeho slovanské a proruské orientaci. Připomeňme, že obhajoval připojení československých jednotek k národní ruské (republikánské) armádě v listopadu 1917, což mu vyneslo kritiku Masaryka a dalších. (Masarykovo obvinění vznesené na jaře 1918, že Dürich se před ruskou březnovou revolucí „postavil do služby reakční vlády, zřejmě austrofilské a germanofilské, a proti spojencům a proti nám ostatním“, bylo evidentně nepravdivé.) Na společné cestě s armádou do Penzy pokračoval Dürich v rozhovorech s vojáky a důstojníky, z nichž všichni se k němu chovali přátelsky. Vlaku, jímž Dürich cestoval, velel kapitán Kadlec. Na žádost ruské odbočky Národní rady Kadlec navrhl, aby Dürich provázel jednotku ke štábu československé armády v Penze. Dürich se domníval, že vedoucí ruské odbočky Národní rady změnili názor, a proto do Penzy jel. Předsednictvo odbočky však nevědělo, co si s ním počít. Jeho přítomnost přiváděla do rozpaků jak ty, kteří možná souhlasili s jeho názory na povahu bolševického režimu, ale nechtěli to veřejně přiznat, tak i ty, kdož s ním nesouhlasili. Bylo mu proto nabídnuto, aby se odebral buď na Sibiř – do Omska, nebo do Gelendžiku na pobřeží Černého moře. Dürich se rozhodl pro Gelendžik.

Úsilí zbavit se Düricha souviselo s debatou mezi Pavlů a Maxou o postoji armády k bolševikům. Především Maxa si uvědomoval, že Dürich by mohl posloužit legiím jako alternativní vůdce. Pavlů byl přesvědčen, že armáda by měla spíše bojovat než odevzdat v Penze zbraně, zatímco Maxa trval na jednáních a usmiřování bolševiků. Koncem března 1918, po prvních bojích s bolševiky, vyjádřili někteří důstojníci a vojáci, stejně jako civilisté, souhlas s Dürichovou kritikou Masarykovy politiky neutrality. Oni sami byli pak považováni nekritickými stoupenci Masaryka za „nepříjemné živly“. Vladimír S. Hurban, jeden z Masarykových „agentů“ v carském Rusku a carský zpravodajský důstojník, člen odbočky v Penze, napsal Masarykovi do Washingtonu o Dürichovi toto: „Přítomnost Dürichova ztěžovala naši pozici vůči sovětům, s kterými jsme jednali a které stále chtěly nalézt v nás nějakou ‚kontrarevolučnost‘, aby měly zákonnou příčinu vystoupit proti nám, neboť sověty dobře věděly, že Dürich dával v Kyjevě černosotněncům k ‚dispozici‘ naše vojsko. Také vůbec po celou dobu svého pobytu v transportu však [...] Dürich nedodržel povinnou rezervu a nedobré živly v našem vojsku v něm vždy nacházely podporu [...] jeho přítomnost v našem vojsku vůbec je nežádoucí [...] je třeba poslat Düricha na nějaké bezpečné místo. [...] Takovým místem bylo v daný čas naše sanatorium v Gelendžiku. [...] Kpt. Zajíček s Dürichem odcestoval do Penzy 23. března.“

Jízda do Gelendžiku byla pro starého muže dlouhá a obtížná. V místech, kudy projížděl, viděl navíc rozkladné důsledky činnosti bolševiků. Svou cestu vnímal jako „cestu křížovou“. Viděl, jak se kdysi mocné Rusko hroutí a jak zoufale bojuje hrstka dobrovolníků kolem Kornilova a Alexejeva proti svedeným masám, které ztratily disciplínu a s ní i lidskou podstatu. Dürichův zármutek vzrůstal uvědoměním, že nemůže nic změnit. Jeho osoba a jeho názory byly nežádoucí. V očích mnoha Rusů si povšiml němé výtky Čechům za jejich „neutralistický“ postoj, který uvolnil pole bolševikům. Cítil se před ruským národem vinen, ale nemohl nikterak zabránit tragédii, jejímž byl svědkem. Byl odeslán do izolace, kde zůstal do srpna 1918, kdy pro něj poslal generál Alexejev se žádostí, aby zůstal v jeho velitelském štábu.

Zatímco o politickou „pravici“ se Národní rada v čele s Maxou snadno postarala, krajní levice působila stálé problémy. Malá skupina českých bolševiků v Rusku sestávala z „profesionálních revolucionářů“ a stoupenců Lenina. Třebaže jich bylo málo, pomohli nastolit v Rusku stav, který Winston Churchill popsal jako „stát bez národa, armáda bez země, náboženství bez Boha. Vláda, která o sobě prohlašovala, že je novým Ruskem, vyšla z revoluce a byla živena terorem. Odmítla důvěru v dohody; uzavřela separátní mír; propustila milión Němců, použitých pro konečný prudký útok na západě. Prohlásila, že mezi ní a nekomunistickou společností nemůže existovat důvěra, veřejná či soukromá, a žádné závazky není třeba dodržovat. [...] Tak byli Rusové zbaveni vítězství, cti, svobody, míru a chleba...“ A co je důležité, českoslovenští bolševici se významně podíleli na rozpoutání konfliktu mezi československou armádou a sověty. Na tomto místě je proto vhodné věnovat pozornost vývoji krajní levice mezi ruskými Čechy.

Pokračování příště.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.