Obsah

Aktuální číslo

Editorial

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

V tomto čísle KOZERVATIVNÍCH LISTŮ se ještě ohlížíme za presidentskou volbou nebo přispíváme k diskusi o (ne)vhodnosti umísťovat již dvouleté děti do předškolních zařízení, resp. zejména o (ne)vhodnosti takové státní politiky, která právě takový postup všemožně upřednostňuje a podporuje. Hlavním tématem je zase jednou imigrace a reflektujeme mnoho dalšího – např. tématicky, v roce stého výročí vzniku Československé republiky, zařazujeme další ukázku z knihy historika Josefa Kalvody Genese Československa, jejíž vydání se letos připravuje. Za poslední měsíc se ale seběhlo tolik významných událostí, že nám něco uniknout muselo – např. již otevřený návrat komunistické Číny ke kultu osobnosti. Zde se stručně dotkněme ještě dvou takových událostí, které jinak toto číslo pomíjí.

Netřeba opakovat příčiny a základní fakta o průběhu událostí posledních týdnů na Slovensku. Krom jiného se opět ukázalo, jak rychle začnou při takových příležitostech vládnoucí kulhat za požadavky občanů. Kdyby pan Kaliňák resignoval okamžitě po objevení vraždy dvou mladých lidí, mohl možná pan Fico zůstat premiérem. Dále, kdyby se president Kiska choval podobně jako president Zeman v roce 2013, nebylo by panu Pellegrinimu nic platné, že má jeho budoucí vláda pravděpodobnou parlamentní podporu – president by jmenoval svoji úřednickou vládu (a, jak naznačuje poslední vývoj – odmítnutí prvního návrhu pana Pellegriniho –, možná k tomu směřuje...). Kromě toho si blíže povšimněme sporu kolem schůzky presidenta Kiska s panem Sorosem. Je třeba velmi pečlivě separovat problémy. Ty jsou nejméně tři.

(1) Působení pana Sorose, zejména v posledních letech, je přinejmenším velice diskutabilní. To jsme již v KONZERVATIVNÍCH LISTECH několikrát nasvítili a i v tomto čísle dáváme slovo maďarskému premiérovi Orbánovi a mluvčímu jeho vlády. Je pravdou, že pan Soros postupuje v zásadě transparentně – jeho Open society found jistě není žádným tajným bratrstvem. Stejně tak je pravdou, že vedle nesporně prospěšných aktivit podporuje také takové tendence, které on sám považuje za pozitivní, ale které jsou objektivně vzato velmi škodlivé a protizápadní. Když pak někdo začne jím podporované protizápadní aktivity kritizovat, obhájci začnou okamžitě poukazovat na ty aktivivy nesporně prospěšné – snaží se tak celý problém co nejvíce zamlžit. Druhým způsobem odrážení nepříjemných otázek je pak poukazování na domnělý antisemitismus. Pokud by toto měl být relevantní argument, velkým antisemitou by musel být mimo jiné také premiér Netanjahu. Suma sumárum, ptát se presidenta Kiska na to, co si mezi čtyřma očima povídal s panem Sorosem, je tedy – z pohledu slovenského občana – nesporně legitimní.

(2) Oblíbené házení pánů Kaczynského a Orbána do jednoho pytle s panem Ficem a pány Zemanem a Babišem celou věc dále zkresluje. Tento pohled byl samozřejmě poukazem na zmíněnou schůzku mezi pány Kiskou a Sorosem jen posílen: no ano, podívejte se na to, vždyť to celou dobu říkáme... Při bližším pohledu je to však naprostý nesmysl. Stačí si uvědomit základy, ze kterých zmiňovaní pánové vyrostli. To opakované přirovnávání je urážkou pánů Orbána a Kaczynského (kteří, jistěže, také nejsou bez chyb, ale to bychom příliš odbočili...).

(3) Pokud by pan Fico myslel svoji kritiku pana Sorose principiálně (jako ji myslí např. pan Orbán) a nikoli pouze instrumentálně (coby zoufalou taktickou obranu, když se ocitl ve velkých úzkých), jistě by nečekal s poukázáním na schůzku pánů Kiska a Sorose mnoho měsíců. Nabízí se tedy otázka: na co pan Fico čekal?

Kdo může mít zájem na smrti pana Skripala? Kreml, Downing street 10, nějaká třetí strana.

Zájmem Kremlu může být vzkázat znovu všem potenciálním zrádcům: najdeme si vás i po letech – zradit nás se nevyplácí. A, samozřejmě, skvělé je načasování těsně před presidentskými volbami: i kdyby náhodou pan Putin čelil nějaké nepříjemné konkurenci, takováto kauza spolehlivě odvede pozornost (kdyby náhodou již nebyla dostatečně odvedena... např. od skutečných hospodářských poměrů...). Kromě toho, látkou použitou k útoku nedisponuje hned tak někdo – a Rusko ji vyvinulo.

Premiérce Mayové by kauza mohla posloužit k odvedení pozornosti od jednání o Brexitu, o kterých se patrně domnívala, že budou postupovat úspěšněji (nebo od jiných nepříjemných více či méně palčivých politických otázek...). Nastálá situace nabídla předsedkyni vlády ukázat se coby silný leader, který ostře vystupuje proti těm, kteří takovým nevybíravým a zákeřným způsobem zaútočili na britského občana. Pokud se budou nacházet důkazy o tom, že za útokem stojí Rusko, lze vždy tvrdit, že právě britové mají nejlepší podmínky pro jejich podvržení.

Nějaká třetí strana by mohla nějak profitovat na zhoršení rusko-britských vztahů, které lze v důsledku útoku na životy pana Skripala a jeho dcery pochopitelně předpokládat. Není podstatné, že o takové třetí straně není z otevřených zdrojů ani vidu ani slechu – onen profit může být velmi zkrytý, může se týkat velmi speciální věci. Co však této verzi příliš nenahrává, je nepopiratelný fakt, že vzájemné vztahy UK a Ruska nebyly nijak skvělé ani před útokem (ať již vezmeme případ vraždy Alexandra Litviněnka, britskou participaci na sankcích v důsledku ruské okupace Krymu nebo provokace, kterých se dopouštějí ruská letadla a plavidla s frekvencí připomínající studenou válku v plném proudu...).

Celkově, cokoli ze zmíněného je jistě možné. Naštěstí máme k disposici Ockhamovu břitvu – osvědčený princip (resp. jednu z jeho interpretací), který říká, že „Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.“ A to je nepochybně to první. Dokud se tedy prokazatelně nedoloží opak, berme jako fakt, že za útokem na pana Skripala stojí Kreml.

Ján Kuciak & Martina Kušnírová, RIP.

Požehnané Velikonoce!

 

A nyní, jak je zvykem, editorial z VÝBĚRU Z HROZNŮ:

Milí čtenáři,

 

téměř na počátku jara dostáváte do rukou poslední loňské (zimní) vydání Výběru z hroznů, který již tradičně shrnuje to nejzajímavější z předchozích digitálních čísel KONZERVATIVNÍCH LISTŮ a nabízí i ledacos dalšího, co se mezitím zrodilo na redakčních stolech či stálo za přečtení, překlad, komentář či kritiku jinde. Výběr z hroznů coby tištěný čtvrtletník tak završuje svůj další, již pátý ročník.

To je vždy příležitost poděkovat za čtenářskou přízeň v uplynulém roce, tedy: Děkujeme, že nás čtete!

Přesto, že čtenářský dosah „papírového“ Výběru je omezený, jsme za možnost vydávat jej vděčni. Papírová tiskovina, byť vydávaná čtvrtletně, může totiž jinak a možná snáze než průběžně editované digitální čtivo zachytit a vypíchnout důležité trendy, směr pohybu společenského dění, jeho klíčové okamžiky. S nadějí, že v tom nebudeme úplně mimo, vám přejeme příjemné čtení!

* * *

Komunistický puč je událostí, která ovlivnila osudy této země, osudy tohoto národa nebývalým způsobem. Může se zdát, že z hlediska historie nějakých 40 let je kapkou v moři. Není tomu tak. Předně proto, že ničit je o tolik snazší, než budovat. V až příliš mnoha případech se bolševikům a jejich pohůnkům povedlo za ty čtyři dekády rozvrátit či zdevastovat to, co postupně kořenilo, kvetlo a zrálo čtyři staletí, mnohdy i déle. To sice stále můžeme přehlížet z pozice věčnosti, ale historie už to nepochybně zaznamená. A co je podstatné i pro onu věčnost, jsou zničení lidé, jejich osudy a osudy jejich rodin, jejich znásilněná svědomí…Bolševický režim chtěl totiž jít až do podstaty člověka, chtěl, stejně jako nacismus, měnit lidskou přirozenost. Nespokojoval se s pouhou demonstrací vnějšího souhlasu (i když i v té si liboval), ale nárokoval si celého člověka: ponoukal lidi k závisti, k nenávisti a nutil je zrazovat, své bližní i sebe sama. A dařilo se mu. Běda tomu, z koho pohoršení pochází.

Únorové digitální číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ proto přineslo hrst textů a pohledů na únorové události, které běžně nejsou v našem veřejném prostoru přítomny. I na jejich základě lze postřehnout některé paralely mezi děním před sedmdesáti lety v Československu a dnes v České republice. Narůstající společenská rozeštvanost i aktuální rozložení politických sil by při troše fantazie a úsilí nějaké to „únorové řešení“ umožňovalo. Nalistujte si www.konzervativnilisty.cz!

* * *

Z tohoto tištěného čísla bychom rádi upozornili zejména na rozsáhlý text „Je Putin komunistou?“ z pera Jeffa Nyquista, jehož analýzy přinášíme na stránkách KL téměř pravidelně. Krize americké pravice do značné míry pramení z rozšířené degenerace politické prozíravosti a rozlišovacích schopností, varuje Nyquist. V tomto ohledu nejsme u nás o nic víc imunní.

* * *

„Máme-li situaci zachránit, nesmíme se bát a musíme se zaměřit na obnovu společnosti. Ne cestou petic a manifestací, ale obnovou institucí, na kterých společnost stojí. Trochu si přihřeju vlastní polívčičku a připomenu, že Občanský institut, v němž jsem léta pracovala, takovou instituci před čtrnácti lety odstartoval – domácí vzdělávání. A to se rozrůstá. (Dokonce i mainstreamový tisk zaznamenal, že z něho vyrostla tolik populární Ester Ledecká). Budeme-li trvat na tom, že si svoje věci budeme dělat po svém, máme šanci. Momentální režim nám sice bude dělat potíže, ale zatím nemůže postoupit k otevřenému teroru. Takže zvedněme hlavy a vyhrňme si rukávy!“

(Michaela Freiová, RC MONITOR 2018/5)

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.