Aktuální číslo

Rozpory dnešní politiky

Napsal Václav Komora

Škoda, že když se v minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ (6/2018) sešly recenze Dana Drápala na knihu Petra Hampla: Prolomení hradeb a recenze Dianny Westové na tisková interview Vladimíra Bukovského, chyběly v tom samém čísle pro srovnání i další články, v nichž rezonuje stejné téma. Jde o něj totiž i v článku Romana Jocha publikovaném v ještě předcházejícím čísle: Donald Trump versus establishment (KL 5/2018) a také v dalším ze série článků J. R. Nyquista: Stručné dějiny „státu ve státě", 1. část, v tomto čísle KL (7-8/2018). Jedná se o roli současné vládnoucí třídy, kterou Hampl označuje jako „novou aristokracii“, Nyquist jí vidí jako „deep state“, neboli stát ve státě a Joch argumentuje, že jde pouze o „establishment“.

Ponechme pro naši další úvahu stranou, jak byl nedávný vývoj ve Spojených státech vyvrácen ze svého předchozího běhu „utrženým vagónem“ Donaldem Trumpem, ztělesněným to politickým paradoxem, a představme si, že dál pokračuje obamovsko-clintonovský režim. Byl by pak jasný souběh politik takovýchto Spojených států a EU v mnoha směrech: upevňování sociálního státu, diktatura vybraných menšin, odstraňování zbytků kapitalismu, přísun imigrantů jako rozhodujících voličů atd., atd. Pak by bylo jako na dlani vidět, co to vlastně myslel V. Bukovský tou svou „dichotomií“ o EU, a že to v zásadě platí i na takovouto Ameriku. Zde je asi vhodné pro některé čtenáře připomenout, že pojem dichotomie se týká označení dvou kvalitativně odlišných forem stejného jevu. Podle Bukovského jde ovšem o starou hru komunistů, v níž jste nyní, řečeno v jeho zkratce: buď na straně „sodomitů“ nebo na Putinově straně. Nejzávažnějším rozporem dnešní politiky ovšem je, že oba uvedené proudy tohoto jevu vylučují možnost jiného výkladu situace a nového vykročení jiným směrem.

Ve střetu uvedených názorů na dnešní vládnoucí třídu, která tomuto společenskému vývoji zdatně přispívá, jde tedy zejména o to, zda je ona jen jakýmsi objektem samopohybu a samovývoje společnosti, k čemuž se přiklánějí P. Hampl a R. Joch. Anebo zda je uvědomělým, cílevědomým a historickým subjektem politiky, jak se snaží doložit J. R. Nyquist a D. Westová. Tito američtí autoři rozpracovávají hypotézu, že dnešní vzmach progresivistů v USA je jen pokračováním dřívějšího skrytého a rozsáhlého vlivu komunistů. A je patrné jen pouhým selským rozumem, že dnešní vládnoucí třídy USA (tedy až na Trumpovy podporovatele) i EU mají stejné ideologické pozadí. Je to patrné třeba z toho, jak společně straší klimatickou apokalypsou a jako jedinou cestu záchrany uvádějí zavedení globálního socialismu. Nebo z toho, jak podporují zavedení cenzury na sociálních sítích. Zvážení všech těchto rozporů ponechejme na čtenáři uvedených článků, leč dovolte připomenout, že matkou moudrosti je zkušenost. A nejvíce jí bylo na tomto poli přiznáno Vladimíru Bukovskému.

Jelikož jsou však Spojené státy v dnešní době skutečným jazýčkem na vahách dějinného zvratu západní civilizace, vraťme se ještě pohledem na jeden další paradox, který se týká nám tolik blízkého konzervatismu. Je přece téměř nepochopitelné, že se v této vyhrocené situaci zformovala v USA poměrně vlivná anti-trumpovská skupina hlásící se sice k salónnímu konzervatismu, ovšem s heslem „Never Trump!“. Ta dokonce nyní výslovně podporuje clintonovsko-obamovské kandidáty na politické funkce v nadcházejících volbách! Falešní konzervativci prokázali v poslední době, že nikdy nebyli opravdovým motorem kontra-establishmentu, ale byli naopak jen režimními parazity a nosiči kulis zdánlivé plurality a demokratičnosti. Po jasném odpadnutí od velké konzervativní části společnosti je třeba jejich další roli bedlivě sledovat.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.