Aktuální číslo

Stručné dějiny „státu ve státě“, 1. část

Napsal J. R. Nyquist

Úvod

Co je to stát ve státě (v originále Deep State, do češtiny opakovaně překládáno jako „hluboký stát“, což může být poněkud zavádějící – pozn. překl., s využitím tohoto zdroje) a jak začínal? O klíčových okolnostech „počátků“ státu ve státě napsala Diana Westová v blogu ze 16. září 2017, že je „jistě lze nalézt v mamutím bobtnání federální vlády za Franklina D. Roosevelta“. K tomuto bobtnání podle Westové „patřily stovky, ne-li tisíce sovětských agentů, komunistů a jejich podporovatelů, kteří ve vládě působili všude – od Bílého domu až po ... agentury z doby války, brzy nato zreorganizované do podoby CIA“.[i]

Níže uvádíme stručné dějiny státu ve státě. Jejich podkladem jsou skutečnosti a prameny, jichž Diana Westová použila v knize American Betrayal [Americká zrada]. Krom toho jsme použili i jiných zdrojů. (Předchozím textem na toto téma, který KONZERVATIVNÍ LISTY publikovaly, je článek Romana Jocha „Donald Trump versus establishment“ – pozn. red.)

Počátky „státu ve státě“

Roku 1924 R. M. Whitney napsal: „K odhalení nejkolosálnějšího spiknutí proti Spojeným státům ... došlo 22. srpna 1922 v michiganském městě Bridgmanu při razii michiganské policie na tajném sjezdu americké komunistické strany...“ Na to, co tehdy michiganská policie objevila, se dnes zcela zapomnělo. Našla totiž dvě bedny „plné dokumentů dokazujících [komunistické] spiknutí...“. Nález obsahoval i jména prominentů, kteří na věc komunismu finančně přispívali. Byly tam instrukce z Moskvy, jakých metod používat při organizování podzemí, při podvratné činnosti a infiltraci – s cílem svrhnout vládu USA.[ii]

Dokumenty objevené michiganskou policií poskytly důkaz, že Komunistickou stranu USA řídili z Moskvy Lenin a Trockij. Tehdy komunistická strana užívala krycího názvu Americká dělnická strana. Patřilo k ní mnoho přidružených prosocialistických hnutí, například Africké pokrevní bratrstvo, Židovská socialistická federace a Rada dělníků USA. Nakonec si Americká dělnická strana změnila název na Komunistická strana USA. Podle Whitneyho tehdy veškerou legální socialistickou činnost Dělnické strany „podporovaly ilegální pobočky Komunistické strany“. K tomu Whitney připojil dodatek, že „agenti komunistů pracují tajně, prostřednictvím ‚legálních‘ organizací, v odborářských kroužcích, v profesních skupinách, v armádě a námořnictvu, v Kongresu, v amerických nižších i vyšších školách, v bankách a zájmových podnikatelských sdruženích, mezi farmáři, ve filmovém průmyslu – opravdu skoro ve všech společenských vrstvách“.[iii]

Lidé zapojení do tohoto spiknutí nebyli nevzdělaní nebo hloupí. Podle Whitneyho šlo o „bystré, chytré, inteligentní a vzdělané muže a ženy“. Patřilo k nim mnoho lidí s odbornou kvalifikací. Jejich agenda zůstala během téměř celého století beze změny. Součástí komunistického spiknutí odhaleného roku 1922 v Bridgmanu byly „plány pro štvavé působení na všech místech – mezi černochy, farmáři, úředníky, průmyslovými dělníky, členy Kongresu i mezi zaměstnanci oddělení na ministerstvech, plány násilí vůči ústavním autoritám...“.[iv]

Škála jmen spjatých se spiknutím, jak poznamenal Whitney, sahala od „zedníků po biskupy, a zahrnovala mnoho prominentních činitelů a společensky významných osob“.[v] Mnozí tito někdejší podporovatelé plně nechápali, co to vlastně podporují. Je třeba říci, že se tehdy komunistické spiknutí tak dovedně maskovalo za „nastrčenými organizacemi“, že pozadí – to, že to vše ovládá Moskva – nebylo vždy známo. Komunisté si ve skutečnosti sestavili „seznamy důvěřivců“, kteří měli být přispívajícími užitečnými idioty.

Komunistům se podle Whitneyho daří v nepořádku. „Problémy znamenají zkrátka volání do zbraně,“ poznamenal. „Jejich krédem je vytřískat kapitál ze stávek, vzpour a jakékoli další formy lidové nespokojenosti.“ Přitom se ale rovněž angažují v mnoha mírových aktivitách. „Jejich příznivci chodí na církevní shromáždění s cílem přinášet argumenty, které oslabí víru členů sboru. Káží volnou lásku, znárodnění žen a dětí a veřejně hlásají, že rozbití pout domova je pokrokem civilizace.“[vi]

Ti, kdo se snaží současný odklon od náboženské víry nebo rozpad rodiny vysvětlit čistě sociologicky, řádně neporozuměli jedinečnému přínosu jisté tajnůstkářské politické sekty, která se svou revoluční agendou zaměřenou na zničení samotné základní struktury společnosti byla a neustále je na postupu. Tato sekta se díky úspěšnému proniknutí do vlády USA stala jádrem státu ve státě. Whitneyova kniha předkládá mnoho dokumentů objevených při razii v Bridgmanu. To, že se dnes na tuto razii a na její zjištění nikdo nepamatuje, svědčí ve prospěch následné úspěšnosti nového politického náboženství marxistů. A to je skutečným počátkem státu ve státě.

Podle definice tohoto pojmu ve slovníku Google je stát ve státě „kolektivem lidí“, kteří se zabývají „tajnou manipulací či ovládáním vládní politiky...“. A přesně tohle ve dvacátých letech marxisté dělali. A dělají to dál. Právě popírání toho, že v tom pokračují i po roce 1991, je ústředním problémem, který poškozuje svobodnou společnost. Důkazy přitom nalezneme všude kolem nás: v knihovnách, ve starých novinách, v memoárech i v knihách. Jen pár historiků se ale obtěžovalo vzít tyto důkazy v potaz. Připustit si vůbec tu možnost, identifikovat a řádně konfrontovat jistého dlouhodobě působícího vnitřního nepřítele – v tom jsme jako společnost selhali. Naše instituce ve skutečnosti předstírají, že žádný takový nepřítel neexistuje. Napomáháme tím – od prvního do posledního – podvratné činnosti vůči nám samotným.

V roce 1934 vyvstala komunistickému spiknutí hrozba v osobě Williama Wirta, vedoucího úředníka města Gary ve státě Indiana odpovědného za organizaci školství. Při jedné společenské večeři konané 1. září 1933 ve Virginii nedaleko města Washingtonu mu skupinka marxistických podvratníků vyzradila, že pronikli do vlády a že pracují na tom, aby ovládli USA. Jejich cílem podle pozdějšího Wirtova vysvětlení bylo zničit „Washingtonovu, Jeffersonovu a Lincolnovu Ameriku“ a „na jejích troskách“ vybudovat Ameriku novou, socialistickou. Wirt uvádí, že 

… věřili, že když se jim podaří překazit – tehdy viditelný – proces [ekonomického] ozdravení [po Velké hospodářské krizi], budou schopni udržet zemi v bídě a nakonec americkému lidu ukázat, že průmysl a obchod musí podléhat vládnímu řízení. Řekli mi ... že se jim pomocí propagandy podaří zničit ostatní instituce, které se nám starají o kapitálové půjčky. Pak budeme moci zatlačit Strýčka Sama do postavení, v němž bude k takovým půjčkám donucen. A když se Strýček Sam stane naším finančníkem, bude ovšem muset své peníze mít pod kontrolou a hospodařit s nimi.[vii]

Titíž marxističtí podvratníci Wirtovi vyložili, že jejich „Kerenským“ (druhý předseda ruské Prozatímní vlády v roce 1917, který nechtě usnadnil uchvácení moci bolševiky – pozn. překl.) je prezident Franklin Roosevelt. „Věříme,“ řekli Wirtovi, „že máme pana Roosevelta uprostřed prudkého proudu a ten proud je tak silný, že se už nemůže obrátit zpět nebo z něj uniknout. A že ho v tom proudu udržíme tak dlouho, až ho nakonec budeme schopni nahradit nějakým Stalinem.“

Na Wirtův dotaz, „jak to, že jim to prezident neprokoukne“, odpověděli: „Jsme uvnitř. Máme kontrolu nad místy, kde se rozhoduje. Můžeme zařídit, že si prezident bude myslet, že koná svá rozhodnutí k vlastnímu prospěchu.“ A ta rozhodnutí podle nich zemi nevyhnutelně poškodí a Roosevelta zdiskreditují. „Nakonec ho budeme moci odstranit na podkladě jeho špatných rozhodnutí.“

Wirt byl přirozeně skeptický. Jak ti marxisté „vysvětlí americkému lidu, proč jejich plány ... nevedou k obnově hospodářství?“ Jejich odpověď zněla: „Ó – to bude snadné!“ Jediné, co musejí udělat, je obvinit své politické oponenty jako „zrádce“. Až přijde ten pravý čas, budou moci „využít policejní moci vlády a ‚rozmlátit‘ opozici pořádným klackem“.

Wirtovi ten plán ještě pořád připadal nerealistický. Jeho marxističtí spolustolovníci jej však vytrvale ujišťovali, že „podcenil moc propagandy“, která se stala „vědou“. Užitím politických zbraní, které vytvořila Velká vláda, prý zastraší podnikatele. Obviní je, že jsou „podvvodníci“. Proti lidem neochotným postavit se do latě zahájí vyšetřování a perzekuci. Bohaté a mocné donutí zastrašováním k poslušnosti. Zároveň se vynasnaží nalákat podnikatelskou scénu na vládní zakázky.

10. dubna 1934 svědčil Wirt před jedním parlamentním výborem Sedmdesátého třetího kongresu, jemuž předsedal Alfred L. Bulwinkle – člen Demokratické strany, který chtěl zničit Wirtovu dobrou pověst. Během slyšení na něj dotíral, přerušoval ho, zastrašoval a bránil mu přednést své prohlášení v úplnosti. Výsledkem bylo, že Williama Wirta na základě jeho svědectví očernili a jeho loajalita byla zpochybněna.

17. dubna 1934 upozornil republikán Harold McGugin (z Kansasu) na důkaz podporující Wirtovo svědectví. Na výzvu předsedy Bulwinkla řekl, že Harry Hopkins (z Federální agentury pro pomoc při mimořádných událostech) a Harold Ickes (ministr vnitra) používají „peněz určených k veřejnému prospěchu na nákup akcií“. Takže – v souladu s Wirtovým svědectvím – vládní úředníci, kteří měli na starosti uskutečňování Nového údělu (New Deal, Rooseveltův program ozdravění země po Velké hospodářské krizi – pozn. překl.), už spustili bezprecedentní mechanismus zásahů do hospodářství. Načež mezi předsedou Bulwinklem a poslancem Lehlbachem (republikánem z New Jersey) došlo k následují výměně názorů:

Pan LEHLBACH. Nyní navrhuji umožnit, aby byl dr. Wirt opět předvolán před kongresový výbor a aby se mu dostalo příležitosti být vyslechnut jeho právním zástupcem, aby tak mohl očistit své jméno od obvinění z neloajálnosti, jež proti němu bylo vzneseno ... Domnívám se, že dr. Wirt je oprávněn učinit výpověď, která jej zprostí těchto obvinění.

PŘEDSEDA. Předseda pánovi z New Jersey oznamuje, že se ta záležitost projednávala včera. Jako první bude svědčit slečna Barrowsová.

Pan LEHLBACH. Ano, ale navrhuji, aby se dr. Wirtovi té příležitosti dostalo.

PŘEDSEDA. Dobrá, zařadím ten návrh.

Tři demokraté hlasovali proti, dva republikáni pro. Příležitost k dalšímu svědectví byla Wirtovi odepřena. Na to povolal předseda Bulwinkle dalšího svědka, slečnu Barrowsovou.

Pan LEHLBACH. Dr. Wirtovi se tedy upírá obyčejná spravedlnost?

PŘEDSEDA. Ne, neupírá.

Pan McGugin. Pane předsedo, já nyní navrhuji, aby se ctihodnému Jamesi A. Reedovi, jakožto právnímu zástupci dr. Wirta, dostalo výsady přezkoumat pomocí křížového výslechu kterékoli svědectví o kterékoli otázce, v rámci které svědek popírá tvrzení přednesené dr. Wirtem.

PŘEDSEDA. Předseda pánovi z Kansasu sděluje, že se minulé úterý, 10. dubna, tato otázka projednávala před výborem a že výbor senátora Reeda jako právního poradce pro dr. Wirta neuznal… Veškeré předchozí projednávání obdobných případů v této sněmovně potvrzuje výnos předsedy k dané otázce.

Pan McGUGIN. Ani jediný takový precedens nemůžete uvést.

Poslanec O’Connor (demokrat – New York) uvedl precedens, který vůbec nepocházel z této dolní komory, nýbrž z amerického senátu. Pak jel předseda v té věci po svém dál a slečna Barrowsová vystoupila s takovýmto svědectvím: že se jmenuje Alice Barrowsová, bytem v městě Washington, od roku 1919 je zaměstnána v sekci ministerstva vnitra pro výchovu a vzdělávání. Vyznala, že dr. Wirt a paní Wirtová patří k „mým nejoddanějším, nejupřímnějším a nejloajálnějším přátelům“. V letech 1914-1917 také pracovala u dr. Wirta v New Yorku jako jeho sekretářka.

PŘEDSEDA. Uvedla byste prosím rozhovor, do něž jste se zapojila u stolu při té večeři?

Slečna BARROWSOVÁ. Ta večeře se, pane předsedo, příliš nevydařila, protože dr. Wirt prakticky celou dobu mluvil. Znám dr. Wirta dvacet let a myslím, že každý, kdo ho zná, ví, že je schopen mluvit v jednom kuse tři i čtyři hodiny.

PŘEDSEDA. Slečno Barrowsová, promiňte, ale ptal jsem se vás na to, o čem se u stolu při té večeři mluvilo.

Slečna BARROWSOVÁ. U stolu se při večeři mluvilo o vzdělávání. Po večeři, myslím asi v osm hodin, začal mluvit o devalvaci dolaru a hovořil na to téma, řekla bych, asi do jedenácti. Byla jsem ve značných rozpacích a zkusila jsem do rozhovoru zapojit třeba pana Coyla, ale pan Coyle odmítl cokoli říci.

Slečna Barrowsová nepřiznala, že byla tehdy tajnou členkou Komunistické strany a agentkou KGB s krycím jménem „Mladá žena“. Nezmínila se ani o svém milostném poměru se sovětským velvyslancem Alexandrem Trojanovským nebo s jiným vysoce postaveným představitelem sovětské diplomacie.[viii] Místo aby se svého „nejoddanějšího, nejupřímnějšího a nejloajálnějšího přítele“ dr. Williama Wirta zastala, kryla jiného stolovníka, slečnu Hildegardu Kneelandovou, která podle ní „neřekla vůbec nic z toho, co o ní dr. Wirt tvrdil, jedině si vzpomínám, že ... měla námitky proti jeho teorii, podle níž bychom se měli vrátit k podmínkám z roku 1926“.

Hildegarda Kneelandová byla vedoucí ekonomkou na ministerstvu zemědělství. Později ji archivy KGB identifikovaly jako „výzvědnou informátorku“ sovětských zvláštních služeb.[ix] Při krytí slečny Kneelandové se slečna Barrowsová dostala do potyčky s republikánem Lehlbachem z New Jersey:

Pan LEHLBACH. Když dr. Wirt přišel s návrhem vrátit se k podmínkám z roku 1926, tak to právě mluvil o současné krizi, ne?

Slečna BARROWSOVÁ. Já namouduši nevím, o čem diskutoval. Byla jsem zrovna tak vyčerpaná. Vím, že mluvil o deflaci dolaru.

Pan LEHLBACH. To je docela legrační, ale není to odpověď na danou otázku.

Slečna BARROWSOVÁ. Promiňte mi, pane.

Pan LEHLBACH. Je to ovšem něco, co se všeobecně ví ... že v roce 1926 byla země ve stavu velkého rozkvětu, že?

Slečna BARROWSOVÁ. Jenom nevím, co myslíte stavem rozkvětu.

Pan LEHLBACH. No, asi že nebyla žádná zvlášť veliká nezaměstnanost a mzdy byly tak vysoké jako nikdy v historii?

Slečna BARROWSOVÁ. Já takovou zkušenost nemám.

Pan LEHLBACH. Žila jste v roce 1926 ve Spojených státech?

Slečna BARROWSOVÁ. Ano, já to chápu tak, že nezaměstnanost tehdy byla.

Pan LEHLBACH. Ovšem, ta je vždycky. Je spousta lidí, kteří nechtějí pracovat. A když tedy slečna Kneelandová uvedla námitku proti přímluvám dr. Wirta za návrat ke stavu rozkvětu, čím svou námitku zdůvodnila?

Slečna BARROWSOVÁ. Slečna Kneelandová vyhrkla právě jen tu jednu větu, totiž že má námitky proti jeho teorii, podle níž bychom se měli vrátit k podmínkám roku 1926, a nebyla schopna říci nic víc…

Pan LEHLBACH. Takže slečna Kneelandová měla námitky proti návratu k prosperitě?

Slečna BARROWSOVÁ. To jsem neřekla.

[Poznámka: proti návratu k prosperitě roku 1926 by mohl mít námitky leda nějaký komunista.]

Pan LEHLBACH. Když slečna Kneelandová vyslovila námitku proti návratu do stavu prosperity v této zemi z roku 1926, nesouhlasil s ní ještě někdo jiný než dr. Wirt?

PŘEDSEDA. Předseda –

Pan LEHLBACH. Neuznávám právo předsedy, aby mi radil, co je vhodné a co ne. Jsem právě tak členem tohoto výboru jako předseda, a žádám tedy, abych mohl klást otázky bez páně předsedovy cenzury.

A kdo byli ti ostatní hosté u večeře? Když se slečna Barrowsová vyhnula přímým odpovědím, pustil se do zkoumání této otázky kongresman McGugin.

Pan McGUGIN. Z vaší výslovné zmínky jsem vyrozuměl, že jste ty hosty na večírek pozvala vy.

Slečna BARROWSOVÁ. Ano.

Pan McGUGIN. Pozvala jste Laurence Todda?

Slečna BARROWSOVÁ. Ano.

Pan McGUGIN. To je ten Laurence Todd, který píše do komunistických novin, dnes a po dlouhá léta, je tomu tak?

Slečna BARROWSOVÁ. Pardon, to ne. Byl tehdy dopisovatelem Federated Press (předválečná levicová tisková agentura v USA – pozn. překl.) Potom se stal dopisovatelem agentury TASS.

Pan McGUGIN. Není to komunistická agentura?

Slečna BARROWSOVÁ. Agentura TASS … je něco jako naše A.P. (americká tisková agentura Associated Press – pozn. překl.), pro sovětskou vládu.

Pan McGUGIN. Jste dostatečně dobrou studentkou komunismu, i toho ruského, abyste věděla, že takovou agenturu ... financuje komunistická vláda, viďte?

Slečna BARROWSOVÁ. O tom nic nevím.

Pan McGUGIN. Pozvala jste Roberta Bruera?

Slečna BARROWSOVÁ. Ano, pozvala.

Pan McGUGIN. To je týž Robert Bruere, který byl v roce 1918 obhájcem I.W.W. [marxistické dělnické odbory] a tvrdě zkritizoval řízené ministerstvo spravedlnosti ve Wilsonově vládě za jeho chování vůči I.W.W., mám pravdu? 

Slečna BARROWSOVÁ. Je mi líto, ale to fakt nevím. Neznám celou minulost svých hostů. Doopravdy nevím.

Pan McGUGIN. Byla byste jej pozvala, kdybyste věděla, že byl obhájcem I.W.W. a že tvrdě zkritizoval ministerstvo spravedlnosti ve Wilsonově vládě, jež se za války snažilo hájit tuto zemi před domácími nepřáteli z řad I.W.W.?

Slečna BARROWSOVÁ. Pana Roberta Bruera bych pozvala na každý svůj večírek.

Pan McGUGIN. I kdybyste věděla, že o něm existuje takovýto záznam. Mary Taylorová – i tu jste pozvala, viďte?

Slečna BARROWSOVÁ. Je na ministerstvu zemědělství, v „AAA“ (zkratka agentury zajišťující optimální ceny zemědělských produktů na ochranu proti přebytkům – pozn. překl.), vydává tam nějaký bulletin.

Pan McGUGIN. Víte, kdo je jejím bezprostředním nadřízeným?

Slečna BARROWSOVÁ. Myslím. že dr. Frederick C. Howe.

Pan McGUGIN. To je týž Frederick C. Howe, který byl za Wilsonovy vlády komisařem pro přistěhovalectví na Ellis Islandu, že?

Slečna BARROWSOVÁ. Ano, myslím, že to byl on.

Pan McGUGIN. Je to týž, kdo byl donucen rezignovat, protože hájil anarchisty, místo aby je deportoval, jak bylo jeho povinností?

Slečna BARROWSOVÁ. O tom jsem nikdy neslyšela.

Poslanec McGUGIN uvedl několik podvratníků ze seznamu hostů slečny Barrowsové, ta však zas a zas tvrdila, že nic neví. Zdá se, že ji s Wirtem nespojovalo žádné přátelství. Zato byla milenkou sovětského velvyslance. Ať předstírala co chtěla, věděla, že rok 1926 byl rokem rozkvětu. Věděla, že TASS je komunistická „zpravodajská“ agentura. Navzdory jejím vytáčkám a lžím byla záležitost uzavřena ve prospěch strany komunistů.

Podle závěrečné „ZPRÁVY“ o „PŘEZKUMU URČITÝCH TVRZENÍ JISTÉHO DR. WILLIAMA A. WIRTA …. dospěl výbor k rozhodnutí“, že tvrzení dr. Wirta „nejsou pravdivá, a že těch pět osob zaměstnaných ve vládě Spojených států a novinový dopisovatel [TASSu], kteří byli 1. září 1933 přítomni na večeři ve Virginii, netvrdili nic takového, co podle dr. Wirta údajně tvrdili“.

10. dubna 1940, u příležitosti šestého výročí Wirtova svědectví, učinil jeden ze tří demokratických kongresmanů odvolání a přiznal se ke svému podílu na tomto bezpráví. Bývalý poslanec O’Connor (demokrat z New Yorku) vyjádřil svou lítost, že proti Wirtovi použil „palečnic“ (druh mučidla – pozn. překl.). Podle O’Connora šest ze svědků při Wirtově výslechu „se setkalo a nacvičilo svá popření toho, co řekli dr. Wirtovi“ předtím. Wirt řekl v podstatě pravdu a O’Connor litoval, že se podílel na znectění dobrého člověka. [x]

Diana Westová objevila O’Connorovo vyznání v jedněch neznámých newyorských novinách. Když začínala knižně sepisovat Wirtův příběh, nemohla vědět, že také proti ní vypukne diskreditační kampaň. A důvod? Svědek proti komunismu – ať je jím školní inspektor nebo novinářka – se nevyhnutelně stává terčem komunistů. Po vydání Americké zrady propuklo proti Westové osočování, že „bez důkazů vymýšlí pustou konspirační teorii“[xi] Tu salvu spustil Ron Radosh a další jej následovali jako ozvěna.

Chceme-li porozumět dějinám státu ve státě, musíme se nejprve seznámit s prostředky, kterými byla tato historie potlačena. Existují hlavní metody komunistické podvratné činnosti. Jakmile jim porozumíme a pochopíme jejich vnitřní fungování, jsme už možná blízko důležité pravdě: totiž, že komunisté do vlády pronikli už dávno, a že se budou snažit zničit každého, od koho hrozí nebezpečí, že rozsah jejich vlivu vynese na světlo.

Pokračování. Komentář uveřejněn k 7. červenci 2018. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

 

Poznámky:

[i] „Truman’s ‚Deep State‘ Lament,” http://dianawest.net/Home/tabid/36/EntryId/3616/Trumans-Deep-State-Lament.aspx

[ii] R.M. Whitney, Reds in America (1924, Beckwith Press), str. 15.

[iii] Tamtéž.

[iv] Tamtéž.

[v] Tamtéž, str. 16.

[vi] Tamtéž.

[vii] Investigation of Statements Made by Dr. William A. Wirt, House Select Committee of the Seventy-Third Congress, Second Session on H. Res. 317, United States Government Printing Office, 1934, str. 8.

[viii] Jak uvádí Diana Westová (ÚVOD, poznámka pod čarou 11), „je o Barrowsové zmínka v archivech KGB ... kvůli její pomoci Laurenci Dugganovi (představiteli ministerstva zahraničí s těsnou vazbou na ministra zahraničí Sumnera Walese) se špionáží ve prospěch Stalina. Záznam KGB jí rovněž plísní pro její četné pletky se sovětskými představiteli ve Washingtonu, nejprve s neoficiálním zástupcem SSSR Borisem Skvirským a poté s velvyslancem – tedy prvním sovětským velvyslancem – Alexandrem Trojanovským. Je až téměř neuvěřitelné, že na večer po Wirtově svědectví naplánoval Trojanovskij první sovětský gala večer ve Washingtonu“. Westová cituje z práce Johna Haynese, Harveyho Klehra a Alexandra Vassilieva, Spies: The Rise and Fall of the KGB in America (New Haven and London: Yale University Press, 2009), 220, 528.

[ix] John Earl Haynes, srov, Vassiliev Notebooks Concordance: Cover Names, Real Names, Abbreviations, Acronyms, Organizational Titles, Tradecraft Terminology (2008), 88, dostupné na www.wilsoncenter.org/publication.vassilie-notebook-concordance-file.

[x] „O’Connor Admits Helping To Discredit Dr. Wirt,” The Observer Dispatch (Utica), April 10, 1940.

[xi] https://www.frontpagemag.com/fpm/199666/mccarthy-steroids-ronald-radosh

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.