Aktuální číslo

Připomenutí 21. srpna 1968

Napsal Karel Ledvinka

Motto: „Sám dopouštíš se viny, když vinu nepotrestáš.“ (Publilius Syrus)

Při sledování pořadů veřejnoprávních medií připomínajících smutné chvíle 21. srpna 1968 jsem se rozhodl reagovat s využitím možností demokracie svobodně říkat pravdu. Považuji za nutné připomínat, hlavně pro mladé lidi, události roku 1968, včetně z nich vzešlé doby normalizace. Za to patří České televizi i Českému rozhlasu poděkování. Není to však málo?

50 let poté

Po porážce fašismu ve 2. světové válce se vytvořily příznivé podmínky pro nástup druhé totality – komunismu. Přesto, že významné světové osobnosti varovaly, že nenávist, neznalost a zásadní nedůvěra je psychologický svět komunismu a že komunistická ideologie je dalším, tentokrát rudým otroctvím, tato doktrína a soustava třídní nenávisti se dostala ve velké části světa (bohužel i v Československu) k moci. Ve velmi krátké době po komunistickém puči 25. února 1948 se ukázala skutečná tvář tohoto zločinného učení. Nejlépe se o tom „přesvědčili“ ti, kteří byli ze své vlasti vyhnáni a především ti, kteří, za pouhé projevy pravdy, strávili mnohá léta v komunistických lágrech, či ti, kterým byli jejich příbuzní, či milí, dokonce popraveni.

Koncem 50. let byl stav naší společnosti žalostný. Komunisté, díky svým nelidským postupům, lžím, šílené hospodářské politice a zrušení občanských práv a svobod, ztráceli postupně ve společnosti podporu. Proto se v 60. letech pokusili o nový způsob komunikace s občany. Přišli s novými lidmi do vedení KSČ a s novým a vlídnějším programem. Neočekávali však, že se společnost na jaře 1968 probudí a většinově bude chtít návrat občanských svobod a návrat demokracie. Na to však komunisté nemohli přistoupit. Komunisté se nikdy, natož dobrovolně, s nikým o moc dělit nechtějí a díky své základní doktríně o třídním boji, ani nemohou. Internacionální pomoc spřátelených armád 21. srpna 1968 jen znovu ukázala, že pro komunisty jsou důležitější komunistické ideje a moc, než národy, lidé a svobody.

Stejně jako po únoru 1948, tak i po srpnu 1968 musela další část elit našich národů odejít do ciziny, další část byla komunisty vypuzena, lidé byli za projevení svých názorů zbaveni zaměstnání, mnozí byli zavřeni do žalářů. Nastoupila další komunistická totalita – občanská i hospodářská hrůza, kterou komunisté tentokrát příznačně nazvali normalizací. Pražské jaro nejlépe ukázalo, že komunismus nelze reformovat – komunismus se musí porazit!

Čtyřicetileté období komunismu vtisklo celému politickému i společenskému systému určitý typ politické kultury, ve které platilo, že všechno je politika a život každého občana byl posuzován KSČ pouze podle toho, zda je přívržencem, nebo odpůrcem režimu. Tím byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Proto se mnozí lidé, kteří chtěli realizovat své životní představy, stávali členy této organizace, proto se další podřizovali systému šikany a ponižování, aby dosáhli alespoň některých dílčích přání či cílů vlastních, vlastní rodiny, nebo alespoň svých dětí, o služebnících režimu ani nemluvě. Nikde nesměl zůstat nezávislý jedinec. Velká část společnosti, díky zkušenostem 21. srpna 1968 a následné normalizaci, tato kritéria přijala. V zájmu rovnováhy si lidé upravili své hodnoty. Nezásadové nemorální jednání se stalo normou. Naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury, který se vtiskl do podvědomí společnosti a žije v ní, bohužel, v mnoha ohledech, dosud.

Museli jsme čekat dalších 20 let, než se občané Československa manifestačně rozhodli, také díky mezinárodnímu uvolnění, souvisejícím se zhroucením komunismu, skoncovat s komunistickou zvůlí a rozhodli se k návratu k demokracii. Mnoho věcí se od listopadu 1989 bez komunistů změnilo k lepšímu. Stačí se porozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, po přírodě i po životní úrovni a svobodách a porovnat to s dobovými fotografiemi a novinovými články v Rudém právu z doby totality. Co je to ale platné, když my, lidé, jsme se příliš nezměnili…

Měli bychom si otevřeně přiznat, že jsme po roce 1989 udělali řadu chyb. S určitou skupinou politiků jsme se po 17. listopadu 1989 pokoušeli o opravdovou konzervativní politiku a demokracii bez přívlastků. Nabídka, kterou jsme tehdy předkládali, nezaujala, neobstála, nezískala potřebnou podporu – tak jsme prohráli. Prohráli jsme s liberály, socialisty, populisty a politickými inženýry. My jsme totiž neslibovali populistické výhody, ale naopak jsme vyžadovali poctivou práci, slušnost a ochotu přijmout po určitou dobu i nepopulární opatření. Proč si prohru nepřiznat. Každá prohra jistě mrzí, ale pokud je politika poctivě míněná, nemusí to být hanba. Za největší polistopadovou chybu považuji nevyrovnání se s minulostí. Za komunistickou minulostí jsme udělali tlustou čáru. Tím jsme vložili do myslí lidí informaci, že zločiny se vyplácejí, pokud jsou činěny kolektivně a politicky, a že za politické zločiny přece nikdo nemůže!

Ale může! Komunistická ideologie, komunistická strana, komunisté! Za padesátá léta, za normalizaci a také samozřejmě za 21. srpen 1968! A to nezdůrazňuji to, s jakou „láskou“ kolaborovali s okupačními vojsky.

Téměř 30 let od listopadu 1989 by nám nemělo stačit, že nám zcela nevládnou bigotní komunisté. Mělo by nám vadit, že komunisté jsou dnes schopni tvrdit, že 21. srpna 1968 nešlo o okupaci. Mělo by nám vadit, že kolaborují se svými kolegy po celém světě proti našim zájmům a zájmům našich spojenců. Mělo by nám vadit, že většinu vedoucích politických představitelů státu tvoří komunisté. Ať už bývalí, nebo stávající. Jde totiž o komunisty svým myšlením. Ještě, že jsme se v listopadu rozhodli svobodně žít ve svobodě. Ještě, že jsme přijali v roce 1992 kvalitní Ústavu ČR. Ještě, že jsme se stali členy EÚ. Ještě, že jsme se stali členy Severoatlantické aliance.

A dovolím si na závěr připojit poznámku: Máme štěstí, že máme, přes celou řadu jejich nedostatků a chyb, a v případě připomínání 21. srpna 1968 málo odvahy, nezávislá veřejnoprávní média. Nenechme je na pospas politikům. Bráníme tím svoji svobodu.

Ve Vysokém Mýtě, 21. srpna 2018. Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda PSP ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.