Aktuální číslo

Režisér Miloš Forman a jeho kulturní revoluce

Napsal Jan Cholínský

Tímto příspěvkem navazuji na článek Romana Jocha „Proč Forman tolik nenáviděl naši civilizaci?“ z Lidovek.cz (20. dubna 2018, viz též KL 2018/4) a na dva související internetové texty – zmínku o úmrtí režiséra Miloše Formana od politologa a politika Petra Fialy publikovanou Parlamentními listy (14. dubna 2018) a komentář publicisty Ondřeje Štindla „Joch, Forman a ideologická kritika“ z Echa24 (24. dubna 2018). Mám za to, že u veřejně činného a vlivného člověka promlouvajícího k českým i světovým masám, jímž režisér Miloš Forman nepochybně byl, je žádoucí posoudit jeho dílo také z křesťansko-konzervativních ideových pozic – a to zvláště s ohledem na převahu mediálních oslavných vyjádření nejen zleva a nekritickou popularizaci Formanova poselství českou veřejnoprávní televizí.

Politik a politolog Petr Fiala, který dle vlastního webového profilu „rozvíjí konzervativní politické myšlení a uskutečňuje pravicovou politiku“, aspirující na roli lídra české pravice, napsal: „Miloš Forman se dokázal výrazně prosadit v zahraničí jako málokterý český umělec. Jeho filmy vyjadřují touhu po individuální svobodě a odpor proti konvencím. Jsou nejen oslavou svobody, ale také uměleckým hledáním jejích hranic a podmínek. Česká kultura v něm ztrácí jednu z nejvýraznějších osobností skutečně světového jména.“ Fialův nekrolog si zde dovoluji zredigovat do realistické podoby a obě verze využívám jako úvod k následujícím řádkům: „Miloš Forman se dokázal výrazně prosadit v zahraničí jako málokterý český emigrant. Jeho americké filmy vyjadřují touhu po bezbřehé svobodě a odpor proti křesťanským konvencím. Jsou nejen oslavou neomezené svobody, ale také uměleckým hledáním způsobu likvidace hranic a podmínek svobody. Česká liberální levice v něm ztrácí jednu z nejvýraznějších osobností skutečně světového jména.

Ředitel Občanského institutu, obhájce křesťanských hodnot a zastánce konzervativních politických názorů Roman Joch charakterizoval ve svém článku Formanovo působení právě opačně než brněnský akademik a politický lídr Fiala. Přirovnal Formanovo dílo, coby hlas levicového liberalismu, k filmům nadaných, nicméně morálně pokleslých režisérů – Sergeje Ejzenštejna a Leni Riefenstahlové, kteří svůj talent zneužili službou komunismu a nacismu. Konstatoval, že režisér Forman byl „zapšklý, zatrpklý a žlučovitě nepřátelský vůči západní civilizaci a společnosti“, byl „supersnobem“, který ve svých „amerických“ filmech dehonestoval (jako společenské zlo) autority – „morální, lékařské, politické, kulturní, vojenské, náboženské“ – představující západní civilizační řád, zatímco rebely vůči těmto autoritám „včetně pornografomana“ (L. Flynta) adoroval. Zároveň poukázal na to, že Forman jako český uprchlík před komunismem nenatočil žádný film o zločinech komunismu, ale raději se věnoval antiantikomunismu (ve filmu Vlasy) – nejspíše proto, že antikomunismus byl v levicově liberálním prostředí americké hollywoodské kinematografie nepopulární.

Vystavením takového vysvědčení se Joch stal v českém kulturním prostředí druhým známým protikomunistou – po disidentovi a publicistovi Andreji Stankovičovi, který si troufl veřejně atakovat nejen Formanovo dílo, ale i Formanovu osobní morálku. Nutno podotknout, že vedle Stankovičova brilantního, leč pro běžného čtenáře poněkud rozvláčného rozboru Formanových „českých“ filmů („Nový styl, nebo manipulace?“ – 1969, 1989) i údernějšího „Otevřeného dopisu Miloši Formanovi“ (1979), Jochovo stručné zhodnocení režisérova odkazu – ač není psáno znalcem kinematografie a literátem Stankovičova formátu – obstojí a podstatu věci vystihuje srozumitelněji. Před stručný komentář ke komentáři Jochova oponenta Štindla dále zařazuji vsuvku týkající se historické paměti.

Slovo má Andrej Stankovič

Když počátkem osmdesátých let disidenti Zbyněk Hejda a Jiří Němec připravovali druhé „pražské číslo“ exilového časopisu Svědectví, zařadili mezi texty propašované do Paříže i Stankovičův „Otevřený dopis Miloši Formanovi“. Vydavatel a nestor exilové liberální levice Pavel Tigrid tento dopis (jako jediný z dodaných propašovaných textů) ovšem z obsahu vyřadil údajně s poznámkou, že Stankovič má pravdu, ale Forman je velký umělec. Protože na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebylo možné šířit texty po internetu a samizdatový Infoch (1979/13) měl malý čtenářský dosah, a také v tušení, že jen nemnoho čtenářů současných KL zná velmi poučný soubor Stankovičových textů Co dělat, když Kolja vítězí (Triáda, Praha 2008), uvedu zde několik podstatných indicií.

Stankovičův otevřený dopis reaguje na Formanův pobyt v Praze v roce 1979 při natáčení filmu Amadeus zahrnující přijetí komunistických podmínek včetně zákazu kontaktů s některými osobami, a na rozhovor s redaktorem Rudého práva agitpropčikem Janem Klimentem pro komunistický časopis Záběr (1979/14) publikovaný pod názvem „Na skok doma“. V jedné z odpovědí Forman sděluje Klimentovi své dojmy z „normalizačního“ Československa: „Hodně se postavilo a staví. Taky ošklivě, ale taky krásně. A moc na mne zapůsobilo, že na sídlištích je tolik zeleně. To je pěkné. A urbanisty máte znamenité. To se pozná i při pohledu docela letmém“. Stankovič se následně ptá: „Dotkl jste se snad svým letmým pohledem i devastovaného Žižkova, Karlína, Libně, Smíchova, Radlic, Holešovic, Kobylis, nebo Vám to rovněž zapověděl československý konzulát ve Washingtonu či autocenzura? Zeptal jste se snad někoho, kteří znamenití urbanisté zlikvidovali při bezohledné a chvatné výstavbě metra skoro všechnu parkovou zeleň v centru Prahy?

Dále Stankovič cituje dva poslední vstupy redaktora Záběru a Formanovy repliky. Kliment: „Pane Formane, vím a pamatuju si z vlastní zkušenosti, že jste nikdy nezadal podnět k tomu, aby vás někdo za hranicemi mohl házet do jednoho koše s těmi, kdo opustili svou vlast jako emigranti. Vím, že jste vždycky zdůrazňoval svou příslušnost k nám, že jste se pokládal a pokládáte za českého umělce.“ Forman odpovídá: „Víte, Amerika mi umožnila hodně. Nemohu to neuznat. Měl jsem své potíže – kdo je nemá? Ale jak víte, prosadil jsem se. Nemám rád takové lidi, co se snaží přiživit. Tak například jeden někdejší český filmový kritik [exulant A. J. Liehm – pozn. J. Ch.] o mně vydal knížku neobjektivní, s níž jsem neměl nic společného. To nemám rád. Já se moc o politiku nestarám, vlastně vůbec ne. Mám rád lidi a zajímají mne právě oni. Proto také točím filmy pro ně a k jejich prospěchu. V tom jsem doma, tomu rozumím, to chci dělat i dál.“ Kliment: „Hlavně, že ta politika, i když na ni nemyslíte, se objevuje ve vašem díle. Dobře se objevuje. Dobrá politika, mírová, protiválečná, jak to správně říkáte, ta politika pro lidi na celém světě. Děkuju vám srdečně za rozhovor a moc se těším brzy na shledanou.“ Forman: „Já taky, tak teda na shledanou!“ Stankovič dodává: „Pane Formane, musím se tu přece jen zeptat, zda tu nejste sám před sebou jen groteskním zrcadlením morálně indiferentní fertility, pouhou statistickou pravděpodobností asi takového druhu, jako je našich 99,4 % souhlasu v československých volbách? […] Vaše interview je opravdu průkopnický krok na důkladně pohnojeném poli détente…“, mělo-li být „lavírováním, které má vytvořit příznivou půdu pro uvedení Vašich filmů (mluvím i za přátele), odmítáme Vaši nabídku za cenu, jíž jste se rozhodl platit.

Nejde snad o nedorozumění?

Pokud by někdo měl pocit, že Stankovič režisérovi křivdí a hledal by ve Formanových odpovědích komunistickému tisku strategické manévrování, měl by si přečíst Formanovu odpověď na podobné otázky publikovanou ve francouzském časopise Le Matin (10. 5. 1979), případně seznámit se s další prezentací Formanova postoje v českém exilovém časopisu Západ (1979/4, online: www.ustrcr.cz) vydávaném v kanadské Ottawě. Ve francouzském interview citovaném rovněž Západem Forman po návratu z Československa mj. odpovídá: „Celá filosofie mých filmů je obsažena v jediné větě, jejímž autorem je Jules Renard: ‚Naslouchaje toliko hlasu své odvahy, který byl němý, měl se na pozoru, aby se nezapletl.‘ A to platí jak na společnost kapitalistickou, tak komunistickou.“ Na tento umělecký jinotaj navazuje už zcela srozumitelně: „Neodešel jsem z Československa z důvodů politických, ale z důvodů profesionálních, a to v naprosté dohodě s československými úřady. Snil jsem o Hollywoodu, tak jako tenista sní o Wimbledonu, nic víc, nic míň. Ostatně právě jsem se vrátil z Prahy, kde jsem byl přijat s otevřenou náručí, a můj pobyt tam byl víc než příjemný. Lituji jenom, že jsem nenašel čas zajít do kina. Viděl jsem jen pár krátkých filmů, skutečně vynikajících, znamenitých.

Kdyby měl nevěřící (Formanovi věřící) čtenář nadále pochybnosti o charakteru Formanova myšlení a jednání, může například porovnat jednu z jeho odpovědí publikovanou v komunistickém Záběru s dalšími skutečnostmi. Konkrétně jde o výrok vztahující se ke knize exilového publicisty A. J. Liehma vydané anglicky jako The Milos Forman Stories (International Arts and Sciences Press, Inc., 1975) a česky jako Příběhy Miloše Formana (Sixty-Eight Publishers, Corp., 1976 a 1993). Forman říká: „Nemám rád takové lidi, co se snaží přiživit. Tak například jeden někdejší český filmový kritik o mně vydal knížku neobjektivní, s níž jsem neměl nic společného. To nemám rád.“. Šéfredaktor ottawského Západu Miloš Šuchma před publikováním článku o pražském rozhovoru napsal Formanovi, že redakční rada se rozhodla jeho interview ve vlasti přiblížit českým exulantům a dále: „Nejsme si však jisti, zda v interview bylo použito autentických citací, zejména pokud se jedná zmínky o knize Příběhy Miloše Formana, která implikuje autora A. J. Liehma a spoluvydavatele 68 Publishers J. Škvoreckého, spolupracovníky našeho časopisu. Byl bych Vám velmi vděčen za zaslání Vašeho vyjádření, abychom dojem z tohoto interview uvedli na správnou míru. Považujete-li toto za účelné, zašlete mně laskavé Vaše vyjádření na adresu redakce.“ Forman odpověděl dopisem z 21. září 1979: „Milý pane Šuchmo, děkuji Vám za Váš dopis a za námahu s ním spojenou. Co Vám mám na něj odpovědět. Já jsem si mnoha věcí, které pan Liehm psal v Československu velice vážil, ale pokud jde o zmíněnou knížku, tak jsem se nikdy a nikde netajil s tím, že mne zklamala. Toť vše. Přeji Vám a Vašemu časopisu úspěch. Váš Miloš Forman“. Redaktor Šuchma ovšem obeslal s dotazem i druhou stranu tj. vydavatele Liehmovy knihy a dozvěděl se následující: „Dle sdělení nakladatelství autor knihy A. J. Liehm trval na tom, aby k vydání dal Miloš Forman výslovný souhlas, neboť se domníval, že by se Forman mohl obávat případných komplikací, které by dílo mohlo způsobit jeho manželce a dětem žijícím v Praze. Miloš Forman souhlas dal, poskytl fotografie ze soukromého archivu, text přečetl, upravil a schválil.“ (viz Západ).

O smyslu umění

Nyní se vracím z minulosti do přítomnosti – k publicistovi Štindlovi, který do své odmítavé a výsměšné reakce na článek „známého tuzemského konzervativce“ Jocha zařadil v posledním odstavci i krátkou bizarní úvahu o funkci a vnímání umění. Štindl píše, že s Jochem „nehodlá polemizovat“, nechce „nimrat se ve věcech, jež by pro vnímavějšího čtenáře měly být evidentní“, protože k tomuto textu podle něho „není moc co dodávat“ a „vést debatu s tímto typem článků je vlastně zbytečná práce“. Jochův text podle Štindla: „svoje slabiny vypichuje sám v nejvyšší možné míře“, „je podepřen velmi chatrnou, spíše nulovou argumentací“, patří k typu článků, „které jsou plné evidentních hloupostí“, používá „prostředky ideologické kritiky, navíc velice primitivní“. Tolik Štindlova „argumentace“ – lze ji bez obalu nazvat pouhým zlostným bezobsažným bekotem –, která nevyvrátila ani jediný z Jochem prezentovaných názorů. Z jakých ideových (ideologických) impulsů tento bekot vychází lze hypoteticky odvodit z Štindlem připojené závěrečné lamentace nad nesprávným chápáním smyslu umění.

Cituji poslední odstavec komentáře „Joch, Forman a ideologická kritika“: „Představa, že by mohlo existovat umění, které by člověka mohlo povznést, přestože by se s ním politicky neshodl, zřejmě přesahuje imaginaci ideologických kritiků zprava i zleva. Takto reduktivní pohled (nejenom) na uměleckou tvorbu se šíří, má totiž svoje výhody, pro kritiky i aspirující umělce. Mohou si být jisti, že dostojí-li ideologickým požadavkům toho prostředí, o jehož uznání usilují, taky ho dosáhnou. Nebudou muset vést vysilující vnitřní zápasy, stačí provést ideologické ,povinné cviky‘. Bude na ně sice kladen ideologický nárok, jiné ale ne. Atraktivní nabídka, pokud toho jeden od sebe moc nechce.

K této chaotické skrumáži výroků podotýkám, že nemá co dělat s Jochovým textem, jeho argumentací a vyzněním. Joch uvedl poctivě (na rozdíl od Štindla) srozumitelné kritérium pro umění a jeho kvalitu, podle něhož posuzuje Formanovy filmy – zvolil měřítko pro dokonalost vycházející z antické filosofie: simultánní přítomnost pravdy, dobra a krásy. Zároveň opět poctivě uvedl, že existují i jiná kritéria, například míra schopnosti tvůrce vyjádřit své emoce nebo technická dokonalost, s nimiž se neztotožňuje a připustil, že dílo může být parciálně dokonalé, byť mu jako celku dokonalost chybí. Dále ve zkratce, s umírněnou zdrženlivostí a velmi výstižně podle zvolených kritérií, okomentoval nejvýznamnější Formanovy filmy, přičemž dospěl k závěru, že ani jeden z nich nesplňuje zvolené kritérium dokonalosti. Zároveň poukázal na to, že Formanovy filmy brojí proti západní civilizační tradici vyjádřené anticko-křesťanskými hodnotami, dodávám: což lze podrobnější analýzou bezpečně doložit. Připojil také logický předpoklad, že Formanovou motivací byl kariérismus a s ním spjaté snobství, což lze prokazovat obtížněji, nicméně z výše uvedených citací vyplývá, že Joch nepřestřelil.

Politika pro lidi na celém světě

Jako doplnění k Jochovu článku uvádím na pravou míru omyl, že Forman byl politickým uprchlíkem před komunismem, a to dle výše uvedeného výroku samotného režiséra: „Neodešel jsem z Československa z důvodů politických, ale z důvodů profesionálních, a to v naprosté dohodě s československými úřady.“ K trefné zmínce o „antiantikomunismu“ filmu Vlasy a rozkladném vlivu Formanova levicově liberálního či postmodernistického díla v západní kultuře připomínám výše uvedený Formanem podepsaný výrok redaktora Rudého práva: „Hlavně, že ta politika, i když na ni nemyslíte, se objevuje ve vašem díle. Dobře se objevuje. Dobrá politika, mírová, protiválečná, jak to správně říkáte, ta politika pro lidi na celém světě.“ V Jochově hodnocení jednotlivých Formanových filmů polemizuji s jeho míněním o filmu Přelet nad kukaččím hnízdem jako o nejzdařilejším režisérově díle. Autorem románové předlohy tohoto filmu, českým čtenářům známé jako Vyhoďme ho z kola ven, je známý americký postbeatník, propagátor užívání halucinogenních drog, inspirátor hnutí hippies a vyznavač neomarxistického existencialismu Ken Kesey. Příběh vyprávěný spisovatelem i režisérem je ve svém vyznění právě esencí toho, co Joch na Formanových dílech oprávněně zdůrazňuje a mohl by být umístěn na čestné místo ve výkladní skříni neomarxismu a postmodernismu, tedy ideologií ničících cíleně a systematicky základy západní civilizace.

Pokud bychom chtěli Formana a jeho filmografii charakterizovat z ideových pozic křesťanského konzervatismu, nabízí se třeba parafráze jednoho pozapomenutého výroku: nemorální režisér nemorálních filmů velebený nemorálními kunsthistoriky. Adorování progresivisty Formana předsedou ODS Fialou, který se v politice zaštiťuje konzervativními hodnotami, je pozoruhodné a dokládá skutečnost, že někteří „konzervativci“ v Čechách a na Moravě mají zmagnetizované střelky ve svých intelektuálních a kulturních kompasech, což umožňuje jiným „konzervativcům“ používat „konzervativní mimikry“ jako efektní i efektivní nástroj při mámení veřejnosti. Štindl je nezávislý publicista a má na své levicově liberální názory i na jejich hájení – pokud při tom nebude nikoho urážet – plné právo, Fiala se uchází o přízeň pravicových a konzervativně orientovaných voličů a měl by tedy vážit, ke komu, k čemu a kde se veřejně přihlásí.

Autor je pedagog a historik. Mezititulky redakční.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.