Aktuální číslo

Přítel na telefonu

Napsal Redakce

Jak je známo díky jedné populární znalostní televizní soutěži, takový přítel na telefonu může jednomu přihrát slušné peníze. Hnutí ANO sugeruje, že totéž může platit pro obce a města, v jejichž čele stanou po říjnových komunálních volbách starostové a primátoři zvolení za tuto stranu, neboť jejich přítelem na telefonu bude samotný premiér. Lídři kandidátek přece „mají číslo na jeho mobil“.

Nepochybujeme, že některé voliče to osloví. Svého času byl jeden bývalý traktorista z malého městečka nejprve předsedou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a poté samotným předsedou celé této parlamentní komory. Jeho rodným regionem se neslo, jak je to skvělé mít tak blízko k pákám moci, neboť takový representant „přitáhne do regionu peníze“. A tak se také stalo. V obcích o pár set obyvatelích začaly růst tenisové kurty, malé fotbalové kluby budovaly šatny s vířivkami... přímo v tom městečku pak vyrostlo hřiště s umělou trávou, kterou mohl závidět i lecjaký prvoligový klub – že nemá prakticky žádné hlediště? Koho by to trápilo... A že v dané době nemělo městečko čističku odpadních vod? No co jste to člověče za rýpala?! Malou halu na zimní sporty už se nepodařilo dostavět a chátrá – ostatně od počátku nebylo jasné, kde se vezmou prostředky na její provoz. Čistička se budovala na dluh a podle toho vypadají perspektivy obecně: rozvoj nula, městečko opět nastoupilo trajektorii vylidňování. Politická kariéra ex-traktoristy pohasla, odstěhoval se jinam. Regionu zůstaly oči pro pláč.

Takových smutných komunálních příběhů je po celé naší zemi jistě celá řada. Jistá část voličů však bude nepochybně nepoučitelná. Explicitní nabídka ANO slibující přímý zájem předsedy vlády a jeho podporu pro každý region – pokud to tedy v dostatečném počtu „vhodíte“ právě tomuto hnutí – je v jistém ohledu ještě horší. V roce 1946 v Brně jako v jednom z mála měst nevyhráli volby bolševici, ale relativně těsně národní socialisté. Po „Vítězném únoru“ následovala tvrdá pomsta. V líbivém balení bílých rozhalenek nás postup pana Babiše vrací blíže k této mentalitě. Ta říká: rozhodovat budeme po stranické linii. Určující není tedy vláda, ale strana. Místa, kde strana získá posice, budou zvýhodněna. Komplementárně, místa, kde se voliči rozhodnou jinak, znevýhodníme – potrestáme. Tohle vážně chceme? My tedy ne.

Před dvěma roky došlo v některých senátních obvodech k dohodě mezi nelevicovými stranami „o vzájemném neútočení“. Samozřejmě šlo hlavně o to, aby se kandidáti oslovující podobné voliče nevystříleli mezi sebou v prvním kole, aby se do kola druhého nelevicový, neextremistický, nepopulistický kandidát vůbec dostal. Pohříchu těch pár obvodů bylo typu „Karviná“ – tedy obvody, ve kterých těch voličů, k jejichž zbytečnému štěpení z rozumných důvodů nemělo dojít, bylo a je jako šafránu. Samozřejmě že také v těchto obvodech má taková dohoda smysl (protože i málo pravděpodobným žádoucím událostem se má chodit naproti), ale podstatné je ono také. V místech, kde nelevicový, neextremistický, nepopulistický kandidát měl reálnou šanci na zisk mandátu, k žádným takovým dohodám nedošlo.

Ono to před těmi dvěm roky nakonec náhodou nedopadlo až tak tragicky, ale jako odstrašující příklady z tehdejších senátních voleb mohou posloužit obvody Tábor (č. 13) a Brno-město (č. 55). Následně proběhly volby do Poslanecké sněmovny, v důsledku kterých je dnes předsedou vlády nomenklaturní komunista vedený coby agent Státní bezpečnosti, nad kterým stále visí hrozba trestního stíhání a který opřel svoji vládu o KSČM. Jeho cíl je sice nevyslovený, ale činy hovoří jasnou řečí: destrukce ústavního pořádku. Proč? Protože pan Babiš chce vládnout jednoduše – on by možná řekl efektivně – a Ústava mu v tom překáží. Za tímto účelem vytváří a bude vytvářet nejrůznější ad hoc koalice. Tu bude spolu s komunisty atakovat Ústavu přijímáním neústavních zákonů à la „zdanění církevních restitucí“, tu s panem Okamurou péct nějaké to obecné referendum, tu STAN poslouží k zavedení přímých voleb starostů, primátorů, hejtmanů. Kdo kývne na zrušení Senátu a snížení počtu poslanců Poslanecké sněmovny, to se teprve ukáže. S rostoucí mocí pana Babiše se zvyšuje pravděpodobnost, že se někdo ochotný nakonec najde. Ve výsledku nebude stát vůli vůdce v cestě žádná větší překážka a tato vůle bude moci být vykonávána přímo, pěkně jako ve firmě – v jeho firmě, samozřejmě.

Senát je jednou mála z takových podstatných překážek – stále více vyniká, že je skutečnou pojistkou ústavnosti. Přesto můžeme pozorovat, že i když se situace na nelevicové, neextremistické, nepopulistické scéně o něco zlepšila (přece jen došlo k více „dohodám o neútočení“ v nadějnějších odbvodech...), stále nejsou aktéři ani zdaleka na výši situace. Její závažnost sice všichni verbálně potvrzují, ale svými činy ji nadále povětšinou trestuhodně podceňují.

Do toho pak přicházejí takové iniciativy, jako je „Chvíle pro Senát“, která na jedné straně obrací pozornost občanů k volbám do Senátu, na straně druhé ale hodlá zavázat kandidáty podpisem jakéhosi „Závazku k ochraně demokratických hodnot“. Předně a zejména: vše, k čemu se má poslanec či senátor zavazovat, je obsaženo ve slibu, který dle Ústavy skládá. Cokoli nad to od ďábla jest. Detailnější pohled na zmíněný dokument to potvrzuje. Tváří se sice jako občansky neutrální, ale předpokládá, že senátor zvedne ruku pro nějakou variantu obecného referenda (byť se k tomu dokument vyjadřuje restriktivně v duchu „jaké referendum nechceme“) či má zastávat určité více-méně konkrétní postoje ke specifické otázce postavení státního zastupitelství v rámci výkonné moci. Naše doporučení kandidátům do Senátu tedy zní: nic takového nepodepisovat.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.