Aktuální číslo

Z předmluvy ke knize Genese Československa 1914-1920

Napsal Jan Cholínský

Ve druhé polovině listopadu vyjde v Nakladatelství Dílo kniha Genese Československa 1914-1920 od českoamerického historika Josefa Kalvody. Knihu jsem připravil k druhému českému vydání v rozšířené verzi (o cca 100 stran tematických autorových textů a polemik a jednadvaceti dokumentů). Následuje část z mojí předmluvy (ukázkové kapitoly z knihy publikované v KL jsou online k dispozici zde, zde, zde a zde).

Vážení čtenáři, před 100 lety se čeští a slovenští političtí představitelé rozešli s Rakousko-Uherskou monarchií i s tradicí Království českého a Koruny svatováclavské, založili nový stát – Česko-Slovensko – od března 1920 oficiálně nazývaný Československá republika. Při příležitosti tohoto výročí se k Vám dostává v celkově třetím a v prvním rozšířeném vydání unikátní odborná historická kniha, pojednávající podrobně o okolnostech zrození tohoto státu v období 1914-1920. Skutečností, na kterou se v českém veřejném prostředí poněkud zapomíná, je, že tento stát po dvaceti letech své existence zanikl a ve své politické a geografické podobě známé také jako československá „první republika“ již nikdy nebyl obnoven.

Kniha Genese Československa je vyvrcholením vědecké práce českoamerického historika a univerzitního profesora Josefa Kalvody (1923-1999) žijícího od listopadu 1948 mimo svou vlast – do listopadu 1989 jako politický exulant. Byla napsána v angličtině na základě dlouhodobé systematické badatelské práce a poprvé vydána před dvaatřiceti lety jako The Genesis of Czechoslovakia nakladatelstvím East European Monographs (Boulder) pod patronátem autorovy alma mater – prestižní newyorské Columbia University. První české vydání této knihy zajistilo na náklady autora před dvaceti lety pražské nakladatelství Panevropa spojené s Institutem pro středoevropskou kulturu a politiku a s kulturně-politickou revuí Střední Evropa.

Druhé české vydání pod názvem Genese Československa 1914-1920 je doplněno (o 100 stran) autorovými tematickými popularizačními texty a polemikami, přetisky recenzí prvního vydání a souborem přepisů dokumentů. Knihu dále podrobněji představuji v souvislostech zpolitizování české historiografie, které nezačalo ani neskončilo dobou nadvlády sovětského komunismu, v závěrečném doslovu připojuji úvahu o rozpadu Rakouska-Uherska ve spojitosti se současným „kmenovým“ rozdělením a politickým úpadkem české společnosti. Vyznění této vynikající, leč českou „postkomunistickou“ obcí historiků ignorované knihy, může být inspirací k zamyšlení nad českou národní identitou v čase „naší dnešní krize“, potažmo sebedestrukce Západu ničením zbytků vlastní anticko-křesťanské civilizace.

O čem kniha je a proč je výjimečná

Když v roce 1986 vyšla takřka sedmisetstránková monografie Josefa Kalvody nazvaná The Genesis of Czechoslovakia, vyvolala příznivý ohlas mezi autorovými americkými kolegy a byla kladně přijata (a recenzována) také kanadskými, anglickými, německými a slovenskými historiky. Mezi českými čtenáři žijícími ve svobodném světě vládnoucími angličtinou došlo – jak ostatně autor znalý poměrů očekával – k rozdělení na dva protikladné postoje, totiž nadšené přijetí a znechucené odmítnutí. Při objektivním posouzení lze konstatovat, že veřejní odpůrci knihy, unášeni negativními emocemi, tehdy odmítli vzít na vědomí fakta a namísto věcné polemiky se uchylovali k osočování autora a trapné pseudoargumentaci. Po vydání českého překladu v roce 1998 se v denním tisku objevily dvě recenze historiků – jedna kladná a druhá záporná, odborná diskuze se nekonala, rozšířilo se mainstreamové „panovačné ticho“.

Přesto Kalvodova Genese Československa byla a stále zůstává v dosavadní české historiografické produkci na dané téma unikátem. Zahrnuje: (1) mistrně zvládnutou syntézu velmi rozsáhlé a rozmanité problematiky shrnuté do srozumitelného celku vystavěného kolem jasně vymezené tematické a časové osy; (2) profesně bezchybné vytěžení četné archivní dokumentace podstatně prohlubující poznání tématu – práci s americkými, britskými, rakouskými i československými fondy ve státních i soukromých sbírkách; (3) verifikovaná odhalení rozšířených nepravd a matoucích fabulací včetně tzv. osvoboditelské legendy nemístně adorující Tomáše Garriguea Masaryka a komunistické propagandy lživě interpretující bolševickou revoluci; (4) relevantní poukazy na možnosti československých vojenských jednotek v Rusku potlačit ve spojení s ruskými Bílými armádami revoluční bolševické síly včetně vysvětlení, proč k tomuto spojení nedošlo.

Monografie Genese Československa je komplexní syntézou českých (a částečně slovenských) politických a vojenských protirakouských aktivit (tzv. prvního odboje) v zahraničí během první světové války průběžně srovnávaných s politickým vývojem na české domácí scéně a s mezinárodní situací, potažmo se zájmy Velké Británie, Ruska, Francie a Spojených států amerických. Základní osa práce sleduje činnost hlavních představitelů odboje a zejména jeho hlavního aktéra T. G. Masaryka v kontextu válečných událostí a se zvláštním zaměřením na situaci v Rusku. Odhalení se týkají: (A) nepravdivosti legendy o prvořadé zásluze Masaryka a spol. na ustavení česko-slovenského státu včetně autorem doložených Masarykových nepravdivých výroků o vlastní zahraniční činnosti; (B) nepravdivosti tvrzení komunistické propagandy o rozhodujícím vlivu bolševické revoluce v Rusku a jejích ideálů na české národně-osvobozenecké hnutí a na rozchod Čechů a Slováků s habsburskou monarchií.

Po úvodním stručném nástinu českých a slovenských dějin a domácí politické situace na prahu první světové války, autor jako dva hlavní politické aktéry českého protirakouského odboje představuje národoveckého liberála, „mladočecha“ Karla Kramáře a aktivistického pokrokáře, „realistu“ Tomáše G. Masaryka – jejich odlišné osobnostní profily, ideové koncepce a politické záměry. Stěžejní část knihy dále tvoří sledování činnosti českého zahraničního odboje a jeho politického vůdce Masaryka, značná pozornost je věnována aktivitám a významu českých krajanských organizací a zvláště pak osudům československého vojska v Rusku. Knihu činí mimořádnou jednak její celkové pojetí jako velkolepé syntézy, jednak práce s detaily vytěženými především z amerických archivů – autor předkládá mimo jiné ojedinělý vhled do diplomatického zákulisí „velké války“ a do Masarykových vztahů s britskou zpravodajskou službou, s politiky a úředníky válčících velmocí i s vlastními spojenci včetně aktivit „Masarykova zpravodajce“ Emanuela Viktora Vosky. Děj je dotažen až k vyhlášení „československého státu“ a problematice jeho následného mezinárodního ukotvení na poválečné mírové konferenci konané od ledna 1919 do ledna 1920 v Paříži. Závěrem autor nabízí kritické zamyšlení nad politickou praxí českých vůdců zahraničního odboje Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše a důsledky jejich veřejného působení pro následující desetiletí 20. století.

Jak nejvhodněji charakterizovat celkové základní vyznění této historické vědecké knihy, obsahující bezpočet detailů a popisující mnoho dílčích interakcí a z nich plynoucích konsekvencí? Kalvoda dospěl k jednoznačnému závěru, že zánik Rakouska-Uherska a vznik Česko-Slovenska „neměl jen jednu, ale celou řadu příčin a byl následkem celé řady historických událostí, které nemohl kontrolovat ani domácí, ani zahraniční odboj“, jinými slovy, byl „následkem celé řady historických náhod, které byly využity jak domácím, tak zahraničním odbojem“. Rakousko-Uhersko „nebylo rozbito ani Kramářem, ani Masarykem, ale rozpadlo se proto, že se dopustilo zásadních politických chyb, čímž spáchalo politickou sebevraždu“.1 Na jeho zachování či zánik měly rozhodující vliv zájmy a rozhodnutí západních velmocí a nikoli činnost agitátora Masaryka dotovaného mimo jiné britskou tajnou službou, který navíc v rozhodujících chvílích jednal v rozporu s těmito zájmy, když opakovaně odmítal návrhy Spojenců na využití československé armády v Rusku k protibolševické vojenské akci.

V knize je doloženo, že ještě na přelomu let 1917 a 1918 státy Dohody, ani Spojené státy americké, které se k nim připojily v roce 1917, neměly v úmyslu rozbít Rakousko-Uhersko a že ještě na jaře 1918 existovala reálná možnost jeho zachování. Ze známých Čtrnácti bodů formulovaných americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem v lednu 1918 jako podmínky pro všeobecný mír se Čechů a Slováků přímo týkal bod 10 požadující pouze autonomii pro národy Rakouska-Uherska, které ještě v březnu a dubnu 1918 jednalo tajně se Spojenci o uzavření separátního míru. Ke změně této situace nedošlo jakýmsi výsostným vlivem Masaryka, Beneše a Štefánika na mezinárodní scéně, ani působením českých domácích politiků ve vídeňské Říšské radě či mimo ni, ale souhrou různých okolností a faktorů. Nejdůležitějšími z nich byly dle Kalvody selhání tajných jednání o separátním míru a následná prohlášení císaře Karla I., v nichž veřejně deklaroval pokračující sepjetí Rakouska-Uherska s Německem, a úspěšný boj československých legionářů s bolševiky v Rusku, který vyústil v dočasnou československou kontrolu pro Spojence strategicky významného prostoru.

V závěrečné kapitole Kalvoda píše, že „počátky první světové války nemají žádný vztah k národním cílům Čechů a Slováků, nýbrž k národním zájmům bojujících mocností“ a že „pro Francii bylo důležité porazit Německo, tak jako bylo pro Prusko důležité porazit v letech 1870–1871 Francii“. Odmítá teorii Masaryka a jeho stoupenců hlásajících, že válka byla světovou revolucí programů a ideologií, že byla vyvolána československým problémem nebo problémy jiných malých národů Rakousko-Uherska, jakož i „Masarykovo tvrzení, že ‚program Spojenců byl v podstatě programem reorganisace východní Evropy‘ a že ‚rozčlenění Rakousko-Uherska bylo hlavním cílem války‘“. Dokládá, že „západní mocnosti byly až do léta 1918 ochotny v té či oné podobě Rakousko-Uhersko zachovat“ a jednoznačně konstatuje: „Velmoci uznaly existenci a národní tužby malých národů střední a východní Evropy teprve tehdy, když došly k závěru, že je to v jejich vlastním zájmu. Je zcela běžné, že ve válkách některé státy zanikají a jiné vznikají, ale jen člověk, který je neschopen či neochoten vidět strukturu reality, může tvrdit, že velmoci šly do války, aby osvobodily Čechy, Slováky, Poláky, Srby atd.“

Probolševické jednání T. G. Masaryka 1917-1919

V knize je věnován značný prostor sledování činnosti československé armády v Rusku od jejího založení v září 1914 až do jejího konečného přemístění na Dálný východ a přesunu do vlasti v roce 1920, se zdůrazněním role Masaryka jako jejího reálného velitele (po pádu carské moci v únoru/březnu 1917). Autor průběžně dokládá Masarykovo rozhodování o použití či spíše nepoužití československého vojska během Masarykovy přítomnosti v Rusku, jakož i za jeho pobytu ve Spojených státech amerických v roce 1918. Poukazuje na Masarykovu dohodu s představiteli bolševiků o „neutralitě“ (spojenou se snahou přemístit armádu přes moře na západní frontu) a jeho striktní lpění na této „neutralitě“, když jej v prosinci 1917 žádali o pomoc v boji velitelé ruské Bílé armády na Donu, stejně jako když na něho v lednu 1918 naléhali kyjevští Češi před útokem bolševiků na Kyjev, ale i tehdy, když na jaře a v létě 1918 chtěli československé vojsko použít proti bolševikům americký prezident a ministr zahraničí i další spojenečtí politikové. Kalvoda v této souvislosti připomíná a rozvíjí názor (vyřčený mimo jinými i Masarykem samotným), že československé vojsko mohlo v roce 1918 bolševiky porazit či výrazně přispět k jejich porážce a k jejich odstavení od moci.

Hypotéza, že existovala možnost včasným vystoupením československých legionářů (společně s ruskými Bílými armádami) potlačit bolševickou revoluci v Rusku a ovlivnit tak následný běh dějin, je dnes všeobecně neznámá, případně historiky „hlavního proudu“ bagatelizovaná. A to především v důsledku trojího zamlžení této problematiky – vyfabulovanými legendami (progresivistů a oportunistů různých odstínů) neúměrně heroizujícími diplomatické, respektive veškeré působení Masaryka a Beneše; propagandistickým vylíčením vztahu bolševického „října 1917“ a národně-osvobozeneckého hnutí komunistickými historiky; nacionalisticko-progresivistickou orientací a podporováním koncepce tzv. moderní české státnosti zpolitizované „postkomunistické historiografie“. Kalvoda tuto hypotézu oživuje, aniž by ji předkládal jako východisko či hlavní závěr své práce, a dokládá její relevanci konkrétními fakty a legitimní argumentací. Prokazuje, že Masarykova politika neutrality vůči bolševikům byla v klíčových situacích roku 1918 fakticky politikou probolševickou a zároveň politikou protikladnou k deklarovanému cíli, tj. prosazení české a slovenské separace od Rakouska-Uherska. Pakliže v této věci zůstávají ještě nějaké otázky, jsou to otázky po motivaci Masarykova jednání, které lze zodpovědět pouze za pomoci nepřímých indicií a z nich vyplývajících dohadů.

Zda šlo pouze o Masarykovo umanuté špatné posuzování situace, nebo zda budoucí československý prezident nadřadil faktické hájení bolševiků před cílem, který sám navenek deklaroval, v nějakém utajeném vlastním či jiném zájmu, tedy zůstává věcí hypotetických úvah. Kalvoda zde naznačuje, že za Masarykovým rozhodováním mohly být jeho prozápadní a progresivistická orientace a s ní spjatý zájem na oslabení Ruska, nepochopení vzniku a charakteru konfliktu mezi legionáři a bolševiky, ale i kalkulace o vlastní poválečné politické pozici, která mohla být oslabena vítězným návratem legionářů do vlasti z východu – to je z Ruska zbaveného bolševiků. Skutečností je, že Masaryk velící více než čtyřicetitisícové dobře vyzbrojené a vycvičené armádě: nejprve odmítl poskytnout pomoc bílým generálům Alexejevovi, Děnikinovi, Kornilovovi a Krasnovovi na Donu, poté odmítl podílet se na obraně Kyjeva, čímž fakticky umožnil jeho obsazení bolševiky, během následné cesty do Spojených států doporučil ve svém „tokijském memorandu“ z 10. dubna 1918 Spojencům uznat bolševickou vládu, načež i přes jasně vyslovený zájem amerického ministra zahraničí Lansinga a prezidenta Wilsona o využití československé armády jako jádra protibolševické intervence v Rusku trval na nesmyslné přepravě vojsk do Francie, a konečně – ještě po válce sabotoval úsilí o osvobození Ruska od bolševiků, které vyvíjel tehdejší předseda československé vlády Karel Kramář.

Dodejme, že výsostným zájmem Spojenců na jaře a v létě 1918 bylo protibolševické vystoupení československé armády, nikoli snad primárně z důvodů ideových a etických, ale z důvodů čistě praktických a strategických. Ruská bolševická vláda uzavřela 3. března 1918 s Německem a Rakouskem-Uherskem tzv. Brestlitevský mír, jehož důsledkem bylo nejen uvolnění zejména německých vojenských sil z východní fronty a jejich přesun na frontu západní, ale i možnost opětovného zapojení mas zajatých a zadržovaných německých a dalších vojáků v Rusku do bojů na západní frontě. Spojenci tedy měli zájem na potenciálním obnovení východní fronty, které bylo reálné pouze po odstavení bolševiků od moci, a proto zvažovali protibolševickou intervenci, jejímž jádrem se měla stát československá armáda. To však Masaryk opakovaně odmítal. Nicméně Spojenci po vypuknutí konfliktu mezi československými legionáři a bolševiky (ač tento konflikt k vlastní vojenské intervenci nevyužili) vysoce ocenili výkony československého vojska, protože – jak píše Kalvoda – „kontrola Transsibiřské magistrály znemožnila či alespoň ztížila repatriaci rakousko-uherských a německých válečných zajatců, kteří by jinak mohli být opět oblečeni do uniforem a posláni na západní či italskou frontu“. V důsledku toho, že nedošlo k potlačení bolševiků, když byli vojensky slabí a mohli být poraženi, zaplatili později Češi (a s nimi Slováci, jakož i další národy) vysokou cenu, když byli po druhé světové válce nejprve částečně a od 25. února 1948 plně zbaveni obnovené státní suverenity, zotročeni a sovětizováni.

Ruský exilový novinář Vladimir A. Lazarevskij (1891-1953) ve své knize Rusko a československé znovuzrození – nástin českoruských vztahů v letech 1914-1918 (Praha 1927), vydané v ruštině a češtině, výstižně napsal, že „prof. Masaryk nepohrdal ve svém boji za ‚nevměšování se‘ a za ‚neutralitu‘ žádnými prostředky a docela uznal za možné demagogicky prohlásiti, že myšlénka o protibolševickém vystoupení je ‚rakouská intrika‘ […] prof. Masaryk převzal úlohu anděle-strážce bolševiků před evropskými a americkými vládami a před světovým veřejným míněním v době, která byla pro bolševiky nejkritičtější s ohledem na mezinárodní politickou situaci“, a také, že „bolševici měli by dost důvodů postaviti prof. Masarykovi pomník za memorandum, které předložil presidentu Wilsonovi“.2 Masaryk byl pro své jednání v Rusku kritizován v meziválečném období veřejně i neveřejně také některými legionáři a pamětníky. Jako příklady lze v prvním případě uvést jednoho ze zakladatelů České družiny Františka Zumana a jeho dvoudílnou knihu Osvobozenská legenda – vzpomínky a úvahy o československém odboji v Rusku (Praha 1922) i navazující Osudné rozhodování – vzpomínka na převratovou dobu v Rusku (Praha 1927) a ve druhém případě jednoho z vůdců ruských Čechů z let 1914–1917 Vácslava Vondráka. Ten své zásadní výhrady vůči Masarykovi naplno vyjádřil až v roce 1927 v memorandu adresovaném tehdejšímu československému předsedovi vlády Antonínu Švehlovi (zveřejněném až o třicet let později). Avšak lídr nejsilnější české politické strany – Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu neboli agrárníků – tehdy zůstal vůči Masarykovi loajální.3

Faktem je, že Masaryk, který dorazil do Vancouveru 29. dubna a do Washingtonu 9. května 1918, byl (vzhledem k svým probolševickým postojům) pozván k jednání s americkým ministrem zahraničí (3. června 1918) a s americkým prezidentem (19. června 1918) až tehdy, když se československé vojsko dostalo navzdory jeho příkazům a pokynům do ozbrojeného střetu s bolševiky a v nastalých bojích bylo úspěšné. A rovněž to, že k uznání Masarykovy Česko-Slovenské národní rady jako nejvyššího národního reprezentačního orgánu a základu budoucí vlády došlo až v důsledku legionářské anabáze a ovládnutí Transsibiřské magistrály, přičemž ze strany Spojených států amerických byla Česko-Slovenská národní rada uznána – nikoli vlivem Masarykovy politiky, ale navzdory této politice – až 3. září 1918, po uznání Francií (29. června 1918) a Velkou Británií (9. srpna 1918). Dodejme: když Masaryk se značným zpožděním pochopil, že o dalším vývoji jeho politické pozice budou rozhodovat zájmy Spojenců a nikoli jeho osobní přání, „otočil na pětníku“ (což učinil během války několikrát) a začal protibolševickou legionářskou akci podporovat (například v poselství legionářům z 21. července a 1. srpna 1918), aby se později zase vrátil ke svému původnímu stanovisku.

Uznání Česko-Slovenské národní rady mělo zásadní význam pro další kroky, které  mohli učinit jak členové této rady, tak představitelé domácí české4 a slovenské politiky a které vedly až k vyhlášení „státu československého“ dne 28. října 1918 založeného nikoli rozhodnutím, ale v souladu s vůlí Spojenců. Kalvoda v Genesi Československa na základě přesvědčivé argumentace opřené o americké a další archiválie vyvrátil „osvobozeneckou legendu“, podle které přesvědčili Spojence o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko a zřídit Česko-Slovensko vůdcové Česko-Slovenské národní rady Masaryk, Beneš a Štefánik svými „diplomatickými argumenty“. Prokázal, že k obratu v tomto směru došlo až po selhání mírových jednání Spojenců s Rakousko-Uherskem, přičemž rozhodujícím faktorem ve věci uznání lídrů rady za nejvyšší česko-slovenské reprezentanty byly „vojenské argumenty“, respektive legionářská transsibiřská anabáze. V této věci Kalvoda v Genesi Československa novými přesvědčivými fakty doplňuje českoamerického historika Antonína Svatopluka Kalinu, který na tuto skutečnost poukázal už o půl století dříve v práci Krví a železem dobyto československé samostatnosti (Praha 1938) a později souborem komentovaných dokumentů Boj o Československo (Lakewood 1982). Na rozdíl od historika Kaliny, který – i s ohledem na rodinnou tradici a podíl svého otce na české předválečné a válečné státoprávně-pokrokářské politice – nekriticky heroizuje dobový český nacionalismus, zůstal historik Kalvoda (sám vyznávající křesťanský universalismus) při hodnocení vzniku Česko-Slovenska autorem zohledňujícím duchovní strukturu reality.

Nehledě na své odlišné ideové a politické přesvědčení se však autor Genese Československa veřejně zastal zneuctěných a zapomenutých českých (liberalistických) národovců. Prokázal a ve své popularizační publicistice opakovaně zdůrazňoval, že ruští Češi, romantičtí nacionalisté a průkopníci boje za samostatný český stát, kteří v Rusku založili československé zahraniční vojsko – tedy již zmíněný V. Vondrák a jeho spolupracovníci, jakož i protibolševicky orientovaní legionáři byli v právu, když kritizovali T. G. Masaryka pro jeho činnost v Rusku, vytýkali mu jeho politiku „neutrality“ a také přisvojování si zásluh o vybudování vojska. Stejně jako byl v právu Masarykem a spol. v exilu odstavený a dehonestovaný agrárnický poslanec Josef Dürich – spoluzakladatel Česko-Slovenské národní rady, český zástupce v Rusku uznaný carskou vládou a nekompromisní zastánce protibolševické akce. S odstupem času a po prozkoumání a zvážení příslušných dnes už dostupných indicií by dnes mělo být každému soudnému člověku jasné, že ve sporech s agitátorem a revolucionářem Tomášem G. Masarykem, které Kalvoda v Genesi Československa rovněž připomenul, měl ve věci „smyslu českých dějin“ pravdu historik Josef Pekař a ve věci protibolševické intervence i meziválečné československé zahraniční politiky byl nesrovnatelně prozíravější Karel Kramář. Stejně tak je zjevné, že historik Josef Kalvoda měl pravdu ve sporu s českými exilovými či domácími kritiky Genese Československa, vesměs Masarykovými ideovými a politickými následovníky nebo vyznavači jeho kultu, když opakovaně poukazoval na to, že nebyli schopni zpochybnit žádná uváděná fakta ani vyvrátit žádnou vyřčenou tezi. Byl také v právu, když pranýřoval své oponenty, kteří na něho – ať už ze zištných důvodů či z neznalosti věci – útočili falešnou argumentací typu ad hominem či ad ignorantiam (viz Přílohy) zejména proto, že se odvážil psát o prvním československém prezidentovi kriticky ve smyslu výroků „padni komu padni“ a „král je nahý“. […]

Předmluva dále pokračuje rozborem některých nepodložených kritik a útoků na autora knihy, poukazem na absenci některých témat, připomenutím adekvátní paralelní literatury a závěrečnou ediční poznámkou. Kniha byla autorem věnována „Těm, kteří hledají pravdu, milují svobodu a bojují za spravedlnost“, jako vydavatel připomínám závěrem pro inspiraci českým historikům autorovo heslo: „Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí. SURSUM CORDA!“

Distribuce knihy do sítě knihkupectví je plánována jen v malém rozsahu, knihu lze objednat přímo: e-mailem (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.) nebo telefonicky (+420 739998980) – omlouvám se tímto čtenářům za chybnou objednávkovou e-mailovou adresu přiloženou v jednom z předchozích čísel.

Autor je historik.

 

Poznámky:

1 Kalvoda dospěl k názoru, že Rakousko-Uhersko zaniklo, protože se nestačilo včas zreformovat – nedalo autonomii neněmeckým a nemaďarským národům, Čechům odepřelo historické státní právo a po vyhlášení války nedokázalo včas uzavřít separátní mír. Tento svůj závěr poté vždy zdůrazňoval, ač sám byl konzistentním zastáncem teze o nutnosti úzké spolupráce národů střední Evropy či jejich politického sjednocení, kterou prosazoval jako exilový politik.

2 LAZAREVSKIJ, Vladimir Alexandrovič: Rusko a československé znovuzrození – nástin českoruských vztahů v letech 1914-1918. A. Neubert, Praha 1927, s. 146-147.

3 Navzdory Vondrákovu svědectví o událostech v Rusku Švehla nevyhověl jeho naléhání a nekandidoval proti Masarykovi v prezidentských volbách, ač při tehdejším rozložení sil by byl pravděpodobně zvolen. Vácslav Vondrák své memorandum zveřejnil po třiceti letech, již jako český exulant žijící v Chile, v brožuře Vondrák contra Masaryk vydané v roce 1958 v Kolíně nad Rýnem exilovým vydavatelstvím Bohemia.

4 Čeští politikové a odbojoví aktivisté již 13. července 1918 obnovili Národní výbor (který předtím vznikl v intencích autonomistického úsilí na sklonku roku 1916 ve shodě a jako paralelní orgán s Českým svazem sdružujícím české poslance rakouské Říšské rady ve Vídni), tentokrát jako nejvyšší odbojový orgán usilující o osamostatnění a pod názvem Národní výbor československý.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.