Aktuální číslo

Bylo to ale prozíravé?

Napsal Roman Joch

Uplynulé století budiž nám poučením. Aktuálním hrozbám dokážou Středoevropané čelit jedině společně.

Opustíš-li mne, zahyneš! Zvolání básně Viktora Dyka Země mluví znáte, určitě jste je četli či slyšeli. Matka-země mluví ke svým synům: „Opustíš-li mne, zahyneš…“ Vzor patriotické poezie.

Vsadím se ale, že tuto její kacířskou interpretaci jste ještě neslyšeli: „Opustíš-li mne, zahyneš...“ – a opustili jsme ji, rakouskou monarchii, v roce 1918 – a potom opakovaně zahynuli; v letech 1938, 1948, 1968. Opustili jsme ji – a pak periodicky hynuli…

Co tím chci říct? Že už jsme dospělí, nejsme děti. Republika má sto let, taky už je dospělá, takže můžeme racionálně zvažovat, zda rozhodnutí jejích – našich – otců-zakladatelů před sto lety bylo prozíravé. Ano, v danou dobu jim připadalo nejlepší. Tomáš Masaryk a Milan Štefánik byli velcí lidé. Ale my na rozdíl od nich víme, co vše se za uplynulých sto let stalo. Proto si můžeme položit otázku, zda to, co udělali – tj. rozbili nadnárodní středoevropské soustátí ve prospěch malých národních států, z nichž mnohé měly navíc své vlastní národní menšiny – bylo z hlediska uplynulých sto let prozíravé.

Nebylo by nás coby svobodných lidí hodno, abychom dospěli k uniformnímu závěru. Stejně jako by nás nebylo hodno, aby různost názorů v této otázce byla důvodem k nenávisti. Konec konců nejde o exaktní věc, leč o spekulaci. My víme velice přesně, co následovalo po rozbití rakouské monarchie, ale nevíme a ani nemůžeme vědět, co by následovalo, kdyby byla zachována.

Uveďme tedy argument nejdřív pro její zachování, a poté pro to, co udělali Masaryk a Štefánik.

Argument pro zachování monarchie a argument proti ní

Nejsilnějším argumentem pro zachování monarchie je fakt, že její rozbití vedlo k rozdrobení prostoru mezi Německem a Ruskem; k vytvoření malých národních států, které se vzájemně nenáviděly. Když se mladá císařovna Zita dozvěděla, že verdiktem dohodových mocností je zánik monarchie, řekla: „Nevěřím, že to je v zájmu Francie.“ Nebyla žádným geopolitickým stratégem, ale uvědomila si, že vytvoření mocenského vakua na východ od Německa bude znamenat relativní posílení Německa, ačkoli poraženého, na úkor Francie, ačkoli vítězné. A předpověděla, že prostor na východ od Německa ovládne buď Německo, nebo Rusko. Následně došlo k obojímu, postupně nás ovládly a okupovaly nacistická třetí říše a komunistický Sovětský svaz. Pohrávaly si, hrály si s námi Středoevropany, jako s bezbrannou obětí.

Samozřejmě argument ve prospěch zachování monarchie předpokládá její zásadní reformu, lepší konstituci, větší demokratizaci, a hlavně federalizaci ve prospěch všech národů se značnou vnitřní autonomií. Společné by byly jen armáda, erár, zahraniční politika – a císař.

Argument pro zachování monarchie tudíž není morální, natož nostalgický, nýbrž je jen čistě geopolitický.

Jaký je nejsilnější protiargument, tj. ten ve prospěch Masaryka a Štefánika? Prostý: nenásilné udržení monarchie v roce 1918 už nebylo realistické. Mezi jednotlivými národy byla až taková nedůvěra a nenávist, že ve společném státě by bylo lze je udržet jen mocí despotickou, alespoň po určitou dobu, než by nastaly demokratizace a federalizace.

V situaci vzájemné nedůvěry a nenávisti národů se mohlo zdát správné, aby každý šel vlastní cestou. Nenáviděli jsme se tak moc, my Středoevropané, že jsme nedokázali žít pospolu ve smysluplném státním útvaru, který by nám zajistil bezpečnost v prostoru mezi velkým Německem a velkým Ruskem.

Stát, který Masaryk a Štefánik vytvořili, však dvacet let po svém vzniku na svou obranu ani nevystřelil – ne proto, že by jeho obyvatelé a vojáci nebyli ochotni ho bránit, nýbrž proto, že vrchní velitel, jenž více než státníkem byl politikářem, jim to nedovolil. Stát byl sice v roce 1945 obnoven, ale už v roce 1943 jej prezident Beneš naservíroval Stalinovi pod hegemonii; pak přišly roky 1948 a 1968. Československý stát osamocen, bez spojenců, svým občanům a národům zajistit svobodu a bezpečnost schopen či ochoten nebyl.

Zázračný rok annus mirabilis 1989 byl po půlstoletí totalitarismu návratem k normálnímu běhu dějin, který byl v roce 1939 totalitní interrupcí přerušen. V roce 1989 jsme se vrátili tam, kde jsme civilizačně vždy měli být.

Nedopusťme, abychom se nenáviděli

Uplynulých sto let nemůžeme změnit, ale můžeme se z nich poučit. Už nikdy nedopustit nenávist mezi středoevropskými národy. Už nikdy nedopustit, abychom se nenáviděli tak, že budeme snadno ovládnutelní zvnějšku. Ze západu Evropy nám hrozí bláznivá politická korektnost, jež nerespektuje elementární hodnotu svobody projevu. Z východu, z Ruska nám hrozí ta nejhrubší síla, jež nerespektuje elementární hodnotu lidského života. A z jihu, ze severní Afriky a Blízkého východu nám hrozí tlak historicky nepřátelské civilizace, jejíž radikální proud nás k smrti nenávidí a nejraději by nás všechny zavraždil.

Těmto hrozbám jsme my Středoevropané nejúčinněji schopni čelit společnými silami. Neboli latinsky: viribus unitis.

LN, 26.10.2018. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.