Aktuální číslo

Rok 1968 v Československu – deformovaní komunisté, fata morgana lidu, rej nevyléčitelných (III)

Napsal Jan Cholínský

Předchozí části: první, druhá.

Motto: „Kde jsou naše hranice? Je vůbec rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi? Já myslím soudruhu Dubčeku a soudruhu Černíku, že si nemůžete odpovědět jinak, než že máte jen jedny hranice na západě a to je i naše hranice.

Alexej Nikolajevič Kosygin, předseda rady ministrů SSSR

Věci nejsou ve skutečnosti vždy takové, jaké se zdají být. Nahlížení na problematiku tzv. Pražského jara pouze zúženou optikou „sebeobrodné evoluce“ československých komunistů a jejích dílčích pozitivních společenských dopadů nutně vede k mylným předpokladům i závěrům vztahujícím se k „osmašedesátému“.

Při hledání realistického obrazu doby je nezbytné brát v úvahu komunistickou orientaci „reformistů“, jejich sepětí se sovětskými patrony a celkový geopolitický rámec studené války mezi Východem a Západem – klíčovým faktorem jsou zde vojenskostrategické zájmy Sovětského svazu. S ohledem na dosud známá fakta pak je namístě otázka, zda z hlediska sovětských zájmů bylo skutečně primárním cílem vojenské invaze do Československa zabránit začínající „kontrarevoluci“ (tedy ohrožení diktatury československých komunistů). Nejlogičtější odpověď je, že nejspíše šlo především o rozmístění sovětských vojenských jednotek a jaderných zbraní na československém území a zamaskování tohoto rozmístění „pochopitelnou soudružskou pomocí“ (kterou bez problémů akceptovali představitelé americké politiky).

Pro milovníky konspiračních teorií lze odvodit ještě další otázku. Totiž, zda celé slavné Pražské jaro bylo za tímto účelem předem připravenou sovětskou zpravodajskou operací, jejíž skutečný cíl byl naplněn 16. října 1968 uzavřením československo-sovětské smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území.

Sovětské vojenské zájmy a Československo

Jak je známo, v roce 1968 byl svět již více než čtvrtstoletí rozdělen na dva soupeřící celky – Východ v čele se Sovětským svazem a Západ v čele se Spojenými státy americkými. Z východního pohledu šlo o rozdělení na vlastní tábor socialistický či lidově demokratický a na tábor nepřátelský tj. kapitalistický a imperialistický, z pohledu západního se jednalo o souboj liberální demokracie a svobodného světa s marxismem-leninismem a komunistickou totalitou. Východní sovětský blok vedl se západním blokem studenou válku ofenzivním způsobem, který vyplýval ze samé podstaty komunistické ideologie, jejímž cílem bylo rozšiřovat komunistickou moc ve světě za použití jakýchkoli prostředků.1 Hlavní zbraní sovětských a satelitních komunistů v tomto boji byla ideologická subverze neboli rozvracení Západu zevnitř, přičemž současně nepřestávali investovat do vlastního vojenského potenciálu a plánovat ofenzivní postup v případě vojenského konfliktu. Jakou roli v něm měla hrát tehdejší Československá lidová armáda (dále ČSLA), je historiky odvozováno z dochované torzovité československé dokumentace při současném omezení přístupu k sovětským archiváliím (dostupnost marginálií – nedostupnost podstatného).2

Nicméně ze známých indicií je jasné, že Sovětský svaz po celá šedesátá léta (za Chruščovova i Brežněvova vůdcovství) preferoval ofenzivní vojenskou strategii, do níž byl v rámci organizace tzv. Varšavské smlouvy zakomponován i jeho československý satelit. Tato strategie vycházela z předpokladu všeobecné jaderné války (případný lokální konflikt přejde v plošný konflikt jaderný) a zásad prvního tzv. předstihujícího jaderného úderu, přenesení vojenských operací na území nepřítele a použití satelitních armád v prvním sledu útoku. Podle dochovaných plánů – útočných i obranných, resp. protiútočných – měla ČSLA vést útok přes hranice se Spolkovou republikou Německo a postupovat západním směrem až k břehům řeky Rýn, po dobytí stanovených kót měla z druhého sledu nastoupit sovětská armáda. Postup ČSLA (tzv. Československého frontu) měl být podpořen oslabením nepřítele sovětskými jadernými údery – sovětské plány pro vedení války počítaly se svržením desítek atomových bomb už na počátku případného konfliktu. Protože na československém území nebyly dislokovány sovětské jednotky, ani uskladněny jaderné zbraně se sovětskou obsluhou, vyvstávaly dva problémy – doba a utajení převozu jaderných náloží ze Sovětského svazu do Československa a zpoždění způsobené přesunem sovětských vojsk druhého sledu ze západní Ukrajiny přes celé československé území.3

Od roku 1954 naléhal Sovětský svaz na československé komunistické vůdce, aby za účelem lepšího zajištění vojenských zájmů sovětského bloku přizvali k trvalému pobytu na československé území sovětské vojenské jednotky. Přes všemožnou (zahraničněpolitickou, ideologickou, ekonomickou apod.) podřízenost Sovětům se však českoslovenští komunisté k takovému kroku neodhodlali – první tajemník KSČ Antonín Novotný odolával sovětským požadavkům od svého nástupu v roce 1953 až do prosince 1965 respektive prosince 1967 (viz níže). Sověti svůj politicko-psychologický tlak v této věci – motivovaný odstraněním slabiny válečného potenciálu Varšavské smlouvy v důležitém úseku, ale jistě i důvody charakteru zahraničněpolitického (zastrašování ve studené válce) a vnitropolitického (upevnění kontroly satelita) – doprovázeli soustavným vydíráním. To spočívalo ve zvyšování technologických požadavků na československou armádu („nestojí-li českoslovenští soudruzi o nabízenou přímou pomoc“), jejichž plnění za neúnosných finančních nákladů vedlo k citelnému oslabování ekonomiky. Sovětský tlak v první polovině šedesátých let postupně sílil a českoslovenští komunističtí vůdci mu nakonec částečně podlehli, když přistoupili na uzavření smlouvy o vybudování tří úložišť jaderných zbraní na československém území s následným uskladněním jaderných náloží a umístěním nutné sovětské obsluhy (patrně v počtu několika stovek vojáků).4

Během cvičení (tzv. válečných her) Varšavské smlouvy ve výcvikovém prostoru u polského města Legnica v březnu 1965 navrhl sovětský maršál Andrej Antonovič Grečko (tehdy nejvyšší velitel Varšavské smlouvy) československým zástupcům vybudovat sklady jaderných hlavic se sovětskou obsluhou na československém území. Československý ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský a náčelník hlavního štábu ČSLA generál plukovník Otakar Rytíř tento návrh předložili Vojenské komisi obrany ÚV KSČ, která s ním 25. května 1965 souhlasila a po dalších jednáních podepsal 15. prosince 1965 generál Lomský zmocněný „vládou ČSSR“ se sovětským zástupcem maršálem Grečkem zmocněným „vládou SSSR“ přísně tajnou dohodu „o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“, respektive o umístění jaderných zbraní v Československu. Podle znění dohody se smluvní strany (vlády SSSR a ČSSR) „konajíc v zájmu dalšího zvýšení bojové pohotovosti ozbrojených sil ČSSR a SSSR“ dohodly „rozmístit jadernou munici na území ČSSR“ a „vytvořit ke konci prvního pololetí 1967 tři objekty“, na každém z nich měly být „vybudovány dvě speciální skladiště, pomocné zařízení a typové místnosti pro obsluhující personál“ (článek 1). Financování výstavby objektů, jejich maskování a vybudování příjezdových cest měla zajistit československá strana (článek 2), sovětská strana se zavazovala „k ochraně, údržbě, obsluze a včasné přípravě k výdeji jaderné munice“, přičemž „na každém objektu se vytváří a rozmísťuje raketo-technická základna z počtu sovětských vojáků“, kteří „budou nosit civilní oděv a plně ctít suverenitu ČSSR“ a jejichž život a způsob života „se budou řídit platnými předpisy ozbrojených sil SSSR“ (článek 4). V dohodě dále stálo, že „jednotky ozbrojených sil SSSR v objektech budou podléhat velení své vlády, která bude řešit otázku jejich použití“ a že výdej jaderné munice ČSLA „na období války bude dodatečně stanoven vrchním velením Sovětské armády“.5

Pod krycím názvem „akce Javor“ měly být do poloviny roku 1967 vybudovány tři sklady ve vojenských výcvikových prostorách Jince (Míšov-Borovno), Mimoň (Bělá pod Bezdězem) a Bílina (Červený újezd u Lovosic). Práce na výstavbě těchto skladů začaly v dubnu 1966, ale předpokládaný termín dokončení nákladných projektů a jejich předání Sovětům nebyl dodržen – důvody zdržení se dosud nepodařilo objasnit. K předání objektů Sovětům došlo až po invazi sovětských a satelitních vojsk do Československa – prvního v prosinci 1968, druhého v březnu a třetího v prosinci 1969, sovětské jednotky obsadily první dva sklady v dubnu 1969 a třetí sklad v únoru 1970. Tyto sklady vybudované a provozované na československé náklady měly pojmout strategické zásoby jaderných zbraní Varšavské smlouvy pro plnění útočných úkolů Československého frontu a Střední skupiny Sovětských vojsk. A je takřka jisté, že jaderné zbraně v nich skutečně umístěny byly. Podle vyjádření „polistopadového“ ministra obrany generála Miroslava Vacka: „Jaderné zbraně na území ČSSR se nacházely ve třech skladech od roku 1969. […] ČSLA nikdy jaderné zbraně nevlastnila, ani je nijak neobhospodařovala. Jako náčelník Generálního štábu jsem měl možnost požádat sovětské velení o jejich prohlídku, ale v rámci plnění všech funkčních povinností jsem se k tomu za dva roky výkonu funkce nedostal. To však neznamená, že jsem tuto záležitost podceňoval. Měl jsem zodpovědné spolupracovníky, kteří tuto kontrolu provedli, aniž by se seznamovali s tím, o jaké jaderné zbraně se jedná.“6 Dohoda z roku 1965 byla podle svého znění po 10 letech automaticky prodlužována, v únoru 1986 byla prodloužena na dobu neurčitou.

Podhoubí Pražského jara a motivy invaze

Z různých sekundárních zdrojů je známo, že první tajemník ÚV KSČ Novotný se dlouhodobě stavěl proti trvalému umístění sovětských vojenských jednotek na československém území. Tento svůj postoj nezměnil ani během návštěv sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva v Praze v prosinci 1967, kdy byl znovu žádán o „ubytování“ sovětských vojáků na československém území. V lednu 1968 byl Novotný nahrazen na místě prvního tajemníka ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem – jistě ne proti vůli Brežněva, který o Dubčekovi hovořil jako o „našem Sašovi“. V březnu Dubček společně se svými spolupracovníky odstavil Novotného i z pozice československého prezidenta, když předtím na přelomu února a března nepochybně za účelem jeho zdiskreditování uvolnili cenzuru v médiích.

Brežněv se ovšem v Dubčekovi poněkud zmýlil, protože také on – přes svou oddanost věci socialismu a Sovětskému svazu – odmítal v průběhu roku 1968 sovětské požadavky na dislokaci vojsk, o jejichž četnosti a intenzitě píše vojenský historik Jiří Fidler: „Přesvědčovací linie se realizovala toliko osobními požadavky a nabídkami sovětských politických i vojenských představitelů. Od dubna 1968 se, obrazně řečeno, se sovětskými (a také bulharskými, maďarskými, polskými a východoněmeckými) návštěvami dveře netrhly. Československou socialistickou republiku postupně a několikrát v průběhu pěti měsíců navštívili všichni nejvyšší straničtí představitelé pěti zemí, předseda sovětské vlády, ministr obrany, představitelé spojeného velení Organizace varšavské smlouvy […] Přes různé záminky k jednání všechny návštěvy mimo jiné prosazovaly myšlenku o potřebnosti rozmístění sovětských vojsk na československém území.7 Tyto snahy nebyly úspěšné.

Připomeňme ještě, že v dubnu 1968 Dubčekovo vedení KSČ zveřejnilo vnitřně rozporný či „politicky schizofrenní“ komunistický program, v němž byla vedle tradičních komunistických dogmat otevřena (zda záměrně či z naivního populismu je věcí hypotetické úvahy) „Pandořina skřínka“ – potvrzení distance od cenzury, povolení spolčování, otevření západních hranic. Co následovalo v nadechující se a aktivizující se společnosti, bylo ve stručnosti popsáno v předcházející části („Rok 1968 v Československu II“ – Konzervativní listy, září 2018). Po necelém půl roku vstoupila sovětská vojska na území Československa, kde podle následně podepsaného Moskevského protokolu a pozdější československo-sovětské smlouvy stvrzené Národním shromážděním v říjnu 1968 „dočasně“ setrvala až do června 1991.

Co ze všeho uvedeného vyplývá? Před dvaceti lety jsem v článku „Zformování reformních komunistů“ publikovaném v revue Střední Evropa8 nabídl tři pracovní hypotézy, které mohu zopakovat i dnes:

a) Brežněv po neúspěšných jednáních s Novotným o stálém umístění sovětských vojsk v Československu společně s vytipovanými československými soudruhy realizoval jeho výměnu za Dubčeka. Předpokládal, že „jejich Saša“ jim při naplňování strategických zájmů nebude odporovat, ale ten se vyšinul v populárního „reformistu“, získal nevídanou podporu veřejnosti, a aby o ni nepřišel, nedal k sovětským požadavkům souhlas. Vznikla situace nadměrného politického uvolnění potenciálně ohrožující komunistickou diktaturu (Pražské jaro), která se zároveň hodila jako „kouřová clona“ pro dosažení sovětských strategických cílů. Vojenskou invazí Sověti vyřešili současně problém rozmístění vojsk, odstranění vyšinutých „reformistů“ i potlačení nekontrolovaného rozvoje aktivit československé veřejnosti.

b) Události roku 1968 byly podníceny a inscenovány pomocí operace sovětských tajných služeb (KGB, GRU) jako odezva na Novotného odmítání umístění sovětských vojenských jednotek v Československu. Novotný byl na podnět Sovětů nahrazen naivním Dubčekem, kterému byl v pravou chvíli podstrčen „reformní“ program slučující marxismus-leninismus s neslučitelnou svobodou projevu, spolčování a pohybu. Dalo se předpokládat, co nastane. Byli vybráni vůdčí představitelé „konzervativců“ a „reformistů“, přičemž někteří byli do věci zasvěceni a někteří sehráli role „užitečných idiotů“ (dle pojmosloví teoretika a praktika komunistické revoluce V. I. Lenina). Plán se dokonale vydařil, byť jeho realizace oslabila sovětskou prestiž a „rudoarmějci“ byli „uvítáním“ československou veřejností zostuzeni.

c) Po Novotného odmítnutí umístit sovětské jednotky v Československu se Brežněv a členové politbyra ÚV KSSS rozhodli respektovat jeho názor s tím, že raději oželí požadavky své vojenské strategie, než aby dále vyvíjeli nátlak na československé soudruhy. V Československu po nezávislém vnitrostranickém souboji zvítězilo Dubčekovo křídlo a začalo uskutečňovat „reformní“ program „socialismu s lidskou tváří“. Následující vývoj ale Sověti nemohli tolerovat, s ohledem na ohrožení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti a celistvost komunistického bloku. Po všech peripetiích (precizně popsaných historiky) se rozhodli pro vojenskou invazi. Při té příležitosti si vzpomněli na své strategické plány – včetně smlouvy o skladech jaderných zbraní z roku 1965, využili situace a realizovali je.

***

V závěru druhé části této popularizační trilogie o „osmašedesátém“ jsem zmínil analýzu českoamerického profesora politologie a historie Josefa Kalvody z roku 1969,9 v níž dospěl k závěru, že pravděpodobnou hlavní příčinou sovětské invaze byl československou stranou odmítaný „požadavek Sovětů na rozmístění svých vojsk na československém území.“ Na otázku, jak se tato hypotéza jeví půl století poté, lze odpovědět, že při posouzení dostupné dokumentace stejně pravděpodobně jako před desítkami let jasnozřivému Kalvodovi, nehledě na to, že naprostá většina historiků píšících o Pražském jaru se této problematice vyhýbá. Žurnalisté o ní nejspíše ani nevědí – výstižným příkladem byl letošní výroční rozsáhlý „osmašedesátnický“ program veřejnoprávní ČT.

Připomeňme tedy alespoň, že v první polovině devadesátých let publikoval průkopnické studie o prosazování sovětských vojenských zájmů na československém území v letech šedesátých včetně informací o budování úložišť pro sovětské jaderné zbraně historik Jindřich Madry.10 Aktuálně se s názorem, že primárním cílem sovětské invaze bylo umístění vojsk na československém území, veřejně ztotožňují dva erudovaní vojenští historikové – Jiří Fidler v popularizační publikaci Okupace Československa, bratrská agrese z roku 2003 (i letošní encyklopedické publikaci Okupace 1968) a Martin Čížek (ten se k uvedenému názoru na základě spolehlivého souhrnu problematiky a přesvědčivé argumentace přiklání) v odborné práci Nikomu vás nedáme… Vojensko-politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v roce 1968 z roku 2014.

Ubytování sovětských vojsk a věc vlastizrady

Když nebudeme opomíjet sovětské vojensko-strategické zájmy, může se celý průběh událostí Pražského jara jevit v poněkud jiném světle než jeho obraz fixovaný v „kodexu“ české historické paměti. Jeho vyvrcholením se stanou data 16. a 18. října 1968, kdy byla vládou a Národním shromážděním schválena československo-sovětská smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území.

Dubček a jeho nejbližší spolupracovníci zajištění na počátku srpnové invaze a převezení do Sovětského svazu, společně s dalšími československými komunisty včetně prezidenta Ludvíka Svobody, kteří dorazili do Moskvy ve druhé vlně z vlastní vůle, 27. srpna 1968 podepsali (s výjimkou Františka Kriegela) Protokol o rozhovorech mezi delegací SSSR a ČSSR – tzv. Moskevský protokol. V bodě 5 tohoto protokolu stálo: „Jakmile pomine vzniklé ohrožení vymožeností socialismu v Československu a ohrožení bezpečnosti zemí socialistického společenství, bude po etapách proveden odchod spojeneckých vojsk z československého území.“ A dále: „O podmínkách pobytu a úplného odsunu spojeneckých vojsk bude uzavřena smlouva mezi spojeneckými státy a Československem.“ Pod protokolem podepsaní komunističtí politikové se zavázali, že „v zájmu obou stran a přátelství mezi SSSR a ČSSR považovat kontakty mezi vedoucími představiteli KSSS a KSČ v období po 20. srpnu za přísně tajné, zvláště pak obsah právě uskutečněných rozhovorů“. Po návratu československé „delegace“ její členové svůj příslib signovaný v Moskevském protokolu mlčenlivosti dodrželi a o jeho obsahu občany neinformovali ani tehdy, když bylo jasné, že sovětská strana oproti formulaci v bodě 5 své vojáky „úplně odsunout“ nehodlá.

Na československo-sovětském jednání v Mukačevě ve dnech 16. a 17. září 1968 vyjádřil československý ministr obrany generál Martin Dzúr jménem vlády předpoklad, že do konce října 1968 odejde z československého území devadesát procent přítomných vojsk, na jaře 1969 pět procent a do jednoho roku zbytek. Zástupce sovětské strany maršál Grečko však odmítl o úplném odchodu vojsk hovořit a pro část z tehdejšího stavu vojska požadoval vymezit vhodné prostory, v průběhu jednání se mimo jiné posuzovala možnost poskytnutí Sovětům prostory pro pozemní vojska (220 000 m2), pro letectvo (čtyři letiště), pro sklady pohonných hmot (20 000 m2) a jednu nemocnici. Ve dnech 3. a 4. října 1968 se Dubček, Černík a Husák, jako zástupci KSČ, po pozvání z Moskvy, zúčastnili jednání o plnění Moskevského protokolu se zástupci politbyra ÚV KSSS Brežněvem, Kosyginem, Podgorným, Katuševem a Rudakovem, kde o konkrétním datu definitivního odchodu vojsk rovněž nebylo nic sjednáno. Ve dnech 14. a 15. října 1968 proběhla v Moskvě závěrečná jednání předsedů vlád Oldřicha Černíka a Alexeje Nikolajeviče Kosygina o znění smlouvy upravující podmínky pro dočasný pobyt sovětských vojsk na československém území, která byla připravena sovětskou stranou, česká strana návrh přijala, ač smlouva neobsahovala vymezení doby platnosti a ustanovení o možnosti jejího vypovězení. (V závěrečném článku 15 stálo, že „smlouva zůstane v platnosti, pokud se sovětská vojska dočasně budou nacházet na území ČSSR“…)11

Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na československém území byla podepsána po schválení československou vládou v Praze 16. října 1968 jejím předsedou Černíkem a za sovětskou stranu předsedou rady ministrů Kosigynem. O dva dny později, 18. října 1968, byla smlouva předložena československému Národnímu shromáždění, kde byla výbory ústavněprávním, bezpečnostním, branným a zahraničním doporučena ke schválení. Z celkového počtu 242 přítomných poslanců komunistického Národního shromáždění poté 228 hlasovalo pro její přijetí, proti byli pouze 4 komunističtí poslanci – Božena Fuková, František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň, dalších 10 poslanců se zdrželo hlasování. Téhož dne byla smlouva ratifikována podpisem prezidenta Ludvíka Svobody a vstoupila v platnost. Smlouva nejen že právně stvrzovala pookupační stav, ale také naplňovala požadavky vznesené Sověty opakovaně již před rokem 1968. Se smlouvou vstoupil v platnost protokol ke smlouvě, který nebyl zveřejněn, ani předložen Národnímu shromáždění ke schválení. Ten stanovil, že na československém území bude umístěno 75 tisíc sovětských vojáků, jimž československá strana uvolní ubytovací a skladovací prostory, 4 letiště (na nichž bude umístěno 200 letadel a vrtulníků) a umožní používat výcvikové prostory.

Sovětský požadavek po dislokaci vojenských jednotek a umístění jaderných zbraní na československém území byl naplněn. Dodejme, že to, co mělo význam pro moskevské vládce komunistické říše, představovalo zároveň reálné ohrožení veškerého československého obyvatelstva – v případě války ohrožení smrtelné. Hovoří-li se v souvislosti se sovětskou invazí do Československa o vlastizradě tzv. konzervativních komunistů (tj. Vasila Biľaka a spol.) v souvislosti s jejich „zvacím dopisem“ a spoluprací s okupanty, je vhodné zvažovat také vlastizradu členů vlády a Národního shromáždění, jakož i prezidenta Svobody, kteří schválili smlouvu z října 1968 stvrzující přítomnost okupačního vojska na dobu neurčitou.

Poučení z kritického vývoje

V „reformistickém“ Akčním programu KSČ z dubna 1968 stálo, že „socialistické Československo bude přispívat k dalšímu rozvíjení protiimperialistické fronty [...] KSČ se bude nadále aktivně podílet na boji za upevnění součinnosti komunistických stran se všemi pokrokovými silami, přičemž za nejdůležitější považuje společný boj proti americkému imperialismu“. Neboli, Československo v čele s komunistickými „reformisty“ bude nadále součástí komunistického bloku v čele se Sovětským svazem, který je ve studené válce proti západním demokratickým státům a bude usilovat o jejich rozvrácení s cílem zavést tam komunismus. Je tedy absurdní, ne-li směšné, že se předsednictvo ÚV KSČ ve svém (dle některých interpretací nemístně nadhodnoceném) provolání z 21. srpna 1968 dovolávalo „základních norem mezinárodního práva“ a je nesmyslné psát o tom, že Západ v roce 1968 nechal Československo nemravně napospas Sovětskému svazu. Představitelé „reformovaného“ komunismu (v součinnosti s mezinárodním komunistickým spikleneckým hnutím) neměli v úmyslu přiznat právo na existenci „západním a americkým imperialistům“ ani respektovat nekomunisticky či nesocialisticky smýšlející občany v Československu. Dubček a spol. nebyli po svém odstavení objektivně žádnými oběťmi bezpráví, pouze doplatili na svou politickou (komunistickou) vyšinutost a nemorálnost, své iluze a celoživotní příklon k zvrácené (marxisticko-leninské) ideologii, s níž se plně ztotožňovali. Ti občané, kteří reformním komunistům bezmezně důvěřovali, se stali „rukojmími“ svého omylu, který vyplýval dílem z potlačení zdravého rozumu (ve smyslu „přání je otcem myšlenky“) a dílem z vlastního hodnotového systému, který jim neumožnil nahlédnout podstatu dobové politické reality. Vedle tragédie českého národa a bezpočtu osobních tragédií patří k nejsmutnějším důsledkům Pražského jara protestní sebevraždy dvou mladých lidí – Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se vedeni zjitřenými emocemi a mylnými úvahami žel nešťastně rozhodli reagovat na potupení a opakované zotročení svého národa drastickou a bolestivou smrtí. Oni, společně se všemi dalšími více než 100 československými občany, kteří v důsledku sovětské invaze přišli o život, jsou skutečnými obětmi výše popsaných událostí.

Konec.

Autor je historik.

Poznámky:

1 Znovu zde doporučuji vynikající dvoudílnou práci o studené válce – DURMAN, Karel, Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. Academia, Praha 2004 a 2009.

2 Dosud nejkomplexnější odborná (dokumentovaná) souhrnná práce na toto téma vztahující se k období šedesátých let a roku 1968 – ČÍŽEK, Martin: Nikomu vás nedáme… Vojensko-politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968. Naše vojsko, Praha 2014.

3 Podrobnosti viz ČÍŽEK, Martin: Nikomu vás nedáme…, s. 13-30; FIDLER, Jiří: Okupace Československa. Bratrská agrese. Havran, Praha 2003, s. 73-98; MINAŘÍK, Pavel – ŠTĚPÁNEK, Pavel: Československá lidová armáda na Rýnu. Naše vojsko, Praha 2007.

4 Podrobnosti viz ČÍŽEK Martin: Nikomu vás nedáme…, s. 13-30

5 LUŇÁK, Petr (ed.): Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990. Ústav pro soudobé dějiny – Dokořán, Praha 2008, s. 234-238.

6 ČÍŽEK, Martin, Nikomu vás nedáme…, s. 40-41.

7 FIDLER, Jiří: Okupace Československa. Bratrská agrese, s. 111-112.

8 CHOLÍNSKÝ, Jan: Zformování reformních komunistů. Střední Evropa, 1998, č. 85, s. 91-104.

9 Viz KALVODA, Josef: Studená válka 1946–1989 – svoboda znamená odpovědnost, Nakladatelství Dílo, Kladno 2000, s. 123-143; KALVODA, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Nakladatelství Dílo, Kladno 1999, s. 277-297.

10 MADRY, Jindřich: Sovětské zájmy v pojetí obrany Československa (1965–1970). In: Historie a vojenství, 1992, č. 5; MADRY, Jindřich: Sovětská okupace Československa a jeho normalizace v letech 1969–1970 a role ozbrojených sil. ÚSD (Sešity č.16), Praha 1994.

11 Dokumentaci k československo-sovětským jednáním a znění smlouvy z 16. října 1968 včetně tajného dodatku lze nalézt v edici – BENČÍK, Antonín – PAULÍK, Jan – PECKA, Jindřich: Vojenské otázky československé reformy 1967–1970 (Srpen 1968 – květen 1971). Ústav pro soudobé dějiny – Doplněk, Praha – Brno, 1999.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.