Aktuální číslo

Editorial

Napsal Vox Occidentis

Milí čtenáři,

jak samozřejmě víte, letošní rok je kulatými výročími protkán, nicméně kulatiny Listopadu 89 nás čekají teprve v roce příštím. Letošní 17. listopad ale neponechal příliš prostoru pro nějaké vzpomínání. Předseda vlády nám všem sdělil, že „nikdy neodstoupí, nikdy – nech si to všichni zapamatují, nikdy“. President téměř současně dodal premiérovým slovům na váze, když předem oznámil, že i kdyby náhodou Poslanecká sněmovna vyslovila současné vládě nedůvěru, on jmenuje premiérem stejného člověka. Kde jsou, kde jen jsou ty časy, kdy po zájemci o premiérský post tentýž president žádal 101 poslaneckých podpisů?

***

Rok 89 nebyl vůbec jednotným vystoupením národa za ukončení socialismu. Zažil jsem to a vím, že lidé okolo mne šli na demonstrace ze strachu a také z neznalosti toho, co bude dál. Agresivita těch ‚správných‘ byla zatraceně velká. Od nadávek až po drobná násilí. Vyhrožování nepřetržitě – to trvá do dneška. Správní hoši ví dobře, jak na to. Někteří si při demonstracích přišli na slušné peníze, cizí peníze. Doba socialismu nás odnaučila se bránit. Nebylo to třeba. Takže jak řekl K. K., ...v hrůze zůstali jsme němí ... Vedení státu a komunistické strany totálně zklamalo. Jenže my jsme to odnesli. Nikdy jsem nechtěl a nechci žít v kapitalismu. Bohužel musím a co se týká zásahů do našich záležitostí ze strany dominantních států v současné době, tak o tom jsme z dřívějších časů neslyšeli ani na Svobodné Evropě. Po hospodářské stránce nám Sovětský svaz nic špatného neudělal. Za to teď se z nás stala zcela nesvéprávná oblast někde v Evropě. Je velmi pravděpodobné, že přestaneme existovat i jako národ.“ Tolik JF z Plzně, citováno ze soukromé e-mailové korespondence.

Samozřejmě že na tzv. polistopadovém vývoji je co kritizovat – ostatně KONZERVATIVNÍ LISTY se této kritiky nijak nestraní. Ve jménu toho lepšího, co Listopad 89 přinesl, však nelze pominout, že (1) také jsme „to zažili“ a nevíme, o jaké agresivitě je řeč, (2) možná se nějací lidé v rámci protikomunistických demonstrací osobně obohatili, ale netušíme, co obecného by z toho mělo plynout, (3) je otázkou, do jaké míry je systém, ve kterém žijeme, skutečným kapitalismem – obáváme se, že je jím spíše jen na úrovni vnějších fenoménů, (4) ať už náš současný systém je kapitalismem či nikoli, JF v něm určitě nemusí žít – to naopak mnozí, kteří nechtěli, museli žít v socialismu... JF má volnou cestu kamkoli jej srdce táhne: do Ruska, na Kubu, do Severni Koreje..., (5) 40 let budování socialismu znamenalo pro naši zemi naprostou hospodářskou devastaci – důkazů je tolik, že snad nemá smysl je na tomto místě vypočítávat. Doporučujeme však alespoň třetí část textu dr. Jana Cholínského „Rok 1968 v Československu...“, publikovanou v tomto, listopadovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, ve které autor mmj. uvádí: „Sověti svůj politicko-psychologický tlak v této věci – motivovaný odstraněním slabiny válečného potenciálu Varšavské smlouvy v důležitém úseku, ale jistě i důvody charakteru zahraničněpolitického (zastrašování ve studené válce) a vnitropolitického (upevnění kontroly satelita) – doprovázeli soustavným vydíráním. To spočívalo ve zvyšování technologických požadavků na československou armádu (‚nestojí-li českoslovenští soudruzi o nabízenou přímou pomoc‘), jejichž plnění za neúnosných finančních nákladů vedlo k citelnému oslabování ekonomiky.“ Už jen ve světle právě uvedeného nelze slova JF interpretovat jinak, než přinejmenším jako naprostou ztrátu smyslu pro proporce.

***

Globální pakt o migraci, Istanbulská úmluva a zákonodárné iniciativy LGBT komunity na uzákonění manželství pro osoby stejného pohlaví. Robert Troška je souhrnně, a celkem trefně, označuje za „Trojosu pokrokářského zla“. Zároveň však předvádí, jak snadno se sklouzne k vyhánění čerta ďáblem. Pokračuje totiž: „Všechny tři pochází z dílny novodobých levicových pokrokářů, kteří se ve jménu světlých menšinových zítřků snaží nabourat národní suverenitu (již tak pod EU omezenou), etnickou homogenitu a, co je vůbec nejtragičtější, zlikvidovat rodinu a ochranu dětí v tradičním rodinném zázemí.“ Ten ďábel bývá skryt v maličkostech. Zde tedy ve zmínce o „etnické homogenitě“.

Předně, tímto se dává do rukou oponentů velký klacek. S jeho pomocí je pak snadné šmahem shodit celý takový text, jakkoli by většina argumentů v něm obsažená byla korektní.

Ale buďme při věci: čelit ničím neomezené imigraci ve jménu zachování etnické homogenity je skutečně cestou z louže pod okap. Jedna levicová katastrofa je postavena proti druhé levicové katastrofě. Jak napsal Kuehnelt-Leddihn: „Pravice znamená svobodu, svobodný způsob myšlení bez předsudků, ochotu zachovávat tradiční hodnoty (za předpokladu, že jsou to hodnoty pravé), vyvážený pohled na lidskou přirozenost, který v člověku nevidí ani zvíře, ani anděla a trvá na názoru, že lidská bytost je jedinečná, a proto ji nelze transformovat do nějakého čísla nebo s ní jednat jako s pouhým číslem nebo bezvýznamnou nickou. Levičák obhajuje protikladné hodnoty. Je nepřítelem rozmanitosti a fanatickým propagátorem jednotnosti, totožnosti. Na jednotnost kladou důraz všechny levicové utopie a ráje, v nichž jsou všichni stejní, závist zde neexistuje, nachází se za branami ráje anebo je veskrze zpokornělá. Levičáctví spílá rozdílům, odchylkám a stratifikacím. Jedinou hierarchii, kterou je ochotno akceptovat, je hierarchie funkční. Jeho symbolem je slovo ‚jeden‘: jeden jazyk, jedna rasa, jedna třída, jedna ideologie, jeden rituál, jeden typ školy, jeden zákon pro všechny, jedna vlajka, jeden erb, jeden centralizovaný světový stát.“. (Levicové smýšlení). Proti bezbřehé imigraci je přece třeba stavět to, že pomáhat skutečně potřebným se má (např., resp. zejména pronásledovaným křesťanům, včetně jejich přijetí do našich zemí... ve jménu etnické homogenity bychom to ale asi těžko mohli udělat...), ale tak, abychom přitom nezničili sami sebe – protože pak už bychom nemohli pomoci nikdy nikomu. Při uvažování o imigraci není prakticky vůbec důležitá etnicita – zato je však velmi podstatná kulturní kompatibilita.

***

Přichází Advent. Kde kdo nabádá ke zklidnění a soustředění se na to skutečně podstatné – namísto předvánočního shonu. Stále méně lidí ale ví, co tím „skutečně podstatným“ vlastně je. Takže mnohdy i ti, kteří tak moudře nabádají, pak jdou a činí se tak, že se ke šťědrovečerní večeři doplazí doslova s vyplazeným jazykem. Dovolujeme si přát, abychom – vy, naši milí čtenáři, i my, v redakci – dokázali letos alespoň částečně přejít od slov k činům a Advent prožili náležitě. Když v tom nějakou pozitivní roli sehrají i KONZERVATIVNÍ LISTY, bude to pro nás čest.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.