Aktuální číslo

Bojácní politici a nebojácný Okamura

Napsal Dan Drápal

Mám na Moravě přítele, který občas glosuje mé články. Jestli mě paměť nezradila, v minulosti hlasoval pro sociální demokraty nebo pro lidovce, ale nyní volí Okamurovu Stranu přímé demokracie. Před nedávnem mi napsal, že lidovečtí politici (a nejen oni) se bojí mluvit o migraci, zatímco jediný Tomio Okamura se nebojí a nazývá věci pravými jmény.

Kdybych se v průběhu let nenaučil ovládat se, asi by mě tento názor pěkně vytočil. Jsem si jist, že pokud jde o vztah k migraci, lidovecké politiky (a naprostou většinu jiných) nějaký strach z migrace rozhodně nemotivuje.

Realita je dle mého názoru taková, že pokud jde o migraci, v krátkodobém či střednědobém horizontu se naši politici, ať už kteréhokoli politického přesvědčení, ničeho bát nemusí. A jsem si jist, že ať už by volby vyhrála jakákoli ze stávajících relevantních stran, nová vláda by zaujímala – možná s drobnými odstíny – podobné postoje jako předchozí vláda Sobotkova a nyní vláda Babišova. Můžeme diskutovat o tom, zda jsou názory českých voličů správné či nesprávné, můžeme diskutovat o tom, proč jsou takové, jaké jsou, nicméně v dohledné době u nás nebude sestavena vláda, která by nějak zdvihla „stavidla migrace“.

Z toho plyne, že o našich politických preferencích by měla rozhodovat jiná témata než migrace. SPD má ovšem jen dvě zásadní témata: Migraci a přímou demokracii, tj. snahu uzákonit referendum, které by do značné míry omezilo zastupitelskou demokracii. Důsledky takového kroku by byly naprosto katastrofální. Skutečné vládnutí někdy znamená příjímání nepopulárních opatření, jejichž správnost se projeví až po letech. Již nyní je rozhodování poslanců až příliš ovlivněno čtyřletým volebním obdobím; proto jsou poslanci ochotni přijmout takové zákony, jejichž blahodárnost nebo přinejmenším neutralita se projeví během čtyř let. To ovšem znamená, že chybí odvaha prosadit cokoli skutečně zásadního. Kdyby se uzákonila odvolatelnost politiků ještě před skončením jejich volebního období, mohli by politici přijímat pouze ta opatření, které by „lid“ bezprostředně kvitoval. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Okamurovo vítězství by znamenalo ekonomickou katastrofu a ztrátu západní orientace naší země. Nejvíc by postihlo právě ty segmenty společnosti, u nichž Okamura nejvíc boduje.

Je zde ovšem další otázka, a sice co dělat s rostoucími preferencemi tzv. „populistických“ stran. Většina evropských zemí zakouší jejich povlovný vzestup. Většina evropských politiků rovněž volí ostrakizaci těchto stran. „S takovými šílenci přece není možné o čemkoli jednat.“ Důsledkem tohoto postoje je stabilní pokles podpory tradičních stran. V některých případech vede tento vývoj k tomu, že se „populisté“ dostanou k moci (Itálie), nebo že nějakým zásadním způsobem „zavaří“ dané zemi (Spojené království). „Protipopulistický“ tábor se raduje, že Geert Wilders skončil v Nizozemí až třetí a že Marine le Pen se nedostala do druhého kola francouzských prezidentských voleb. A tak podobně. Nicméně vývoj jde zatím pořád jedním směrem…

Rozhodnutí nebavit se s „populisty“ se často zdůvodňuje třeba takto: „Němečtí politici se ve třicátých letech minulého století bavili s Hitlerem a jak to dopadlo!“ No, jedna věc je „bavit se“, druhá věc je hlasovat nebo dělat jiná politická rozhodnutí. Já bych taky nedělal rozhodnutí, jaká dělají okamurovci, ale bavil bych se s nimi. Srovnání s nacismem nesedí i z jiných důvodů. „Populistické“ strany, pro které Daniel Pipes volí označení „civilizacionistické“, nechtějí útočit proti jiným národům a zabírat jejich území. (Od toho jsou tu jinačí kabrňáci, sídlící na východ od nás.) Jde jim o obranu, nikoli o útok. Alternativa pro Německo nevolá po obnově Velkoněmecké říše. UKIP nevolal po obnově britského impéria. A tak bychom mohli pokračovat.

Snaha ostrakizovat civilizacionistické strany nakonec těžko uspěje. Jsem toho názoru, že je třeba pokusit se tyto strany kultivovat. K té kultivaci u některých z nich dochází i zevnitř, což platí zejména o Švédských demokratech. Neustále se jim přehazuje, že na jejich počátku stáli „nacisté“. Málo je této straně platné, že je už před dvaceti lety vyloučila a že na jejím programu i rétorice nic „nacistického“ není.

„Tradiční“ strany doufají, že pomalý postup civilizacionistických stran se podaří nějak zastavit. Já bych si taky přál, kdyby tu Tomio Okamura nebyl. (Kdo například ví, co si myslí o exekucích, nebo o sociálním bydlení, nebo o ochraně životního prostředí…) Jenže on nepřestane být, pokud já zavřu oči.

Kupříkladu jsem přesvědčen, že existuje velmi široký prostor pro rozhovor mezi stanovisky „muslimové vítáni“ (Mikuláš Vymětal) a „migranty střílet“ (lidé typu právě v pondělí odsouzeného pana Jaromíra Baldy). Když budou obě strany poukazovat na tyto extrémy, pochopitelně se nikdy nedohodnou. A asi spolu ani nezačnou mluvit. Za skutečné politiky, hodné toho označení, považuji ty, kdo jsou schopni a ochotni vést dialog a problémy nevyhrocují, ale pojmenovávají, a pak hledají jejich řešení.

Nakonec jedno přísloví pro anglicky mluvící: Fools argue. Wise men talk it over.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.