Aktuální číslo

Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě VII.

Napsal Jan Cholínský

Předchozí části (první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá)

Z extrému do mainstreamu

Hnutí hippies jako soudržný fenomén šedesátých let s koncem dekády „odpadlo“ (a to nejen po Learyho způsobu) a spolu s politicky neúspěšnou, převážně studentskou novou levicí se transformovalo do rozmanitých podob, jejichž základní typologie odpovídá následujícímu výčtu: návrat k standardům rodinného a pracovního života; komerční pohlcení kontrakultury popkulturou; vznik „státu hippies“ v Evropě v jedné ze čtvrtí dánské metropole; rozvoj pseudonáboženského hnutí new age; vznik nevládních politizujících nátlakových organizací (hájení míru a práv žen, etnik, sexuálních menšin, zvířat, přírody);1 zaujímání akademických a politických postů a šíření ideového i mocenského vlivu.2

Kontrakultura zdecimovaných hippies ani neúspěšné nové levice nezanikly, ale v nových formách pokračovaly v ataku na tradiční západní kulturu a po urputných bojích následujících tří dekád se ve třetím tisíciletí propracovaly na pomyslné čelo pelotonu. Západní humanitní vědy a umělecké prostředí ovládlo paradigma postmodernismu, v politice se kontrakulturní ideály a postuláty neomarxistické nové levice etablovaly napříč politickým spektrem – po vítězném pochodu „kulturní revoluce“ institucemi tak došlo k přechodu z extrému do mainstreamu…3

Není žádných pochyb o tom, že západní kontrakultura nové levice a hippies z šedesátých let měla podstatný vliv na západní kulturu následujících dekád – různí se však názory na to, zda tento vliv opatřit kladným, nebo záporným znaménkem.

Dva zde mnohokrát citovaní autoři soudí, že kladným. Theodore Roszak v roce 1995 napsal: „Nehledě na všechny podivnosti kontrakultury měla kontrakultura odvahu hledat lepší vizi budoucnosti a tato vize byla dosud jedinou zajímavou postindustriální vizí, jakou nám kdo nabídl. [...] Priority dne zde představují rozkvět osobnosti, naplňování ideálu organické komunity, dobrodružství etnické diverzity, zkoumání odlehlých oblastí lidské podstaty, život žitý na zemi s něhou, trvale udržitelná ekonomika a nová biocentrická smlouva mezi naším a oním více než lidským světem, z něhož čerpáme obživu. [...] Kde bychom našli srovnatelnou velkorysost ducha v hrubiánském populismu, který nás obklopuje v Americe devadesátých let? Jádrem dnes nastupující konzervativní kultury jsou, jak se zdá, od začátku do konce peníze“.4 V roce 2002 se k Roszakovi připojil John McCleary: „Tvrdím, že éra hippies byla intelektuální renesancí 20. století. Věřím, že k tomu došlo díky pocitové vzpouře vůči bezmyšlenkovitému směřování, jakým se náš svět vydal. Věřím, že éra hippies poskytla tomuto světu a lidské společnosti úlevu. Bez nových emocí a výhledů éry hippies by byl dnešní svět opravdu hloupým místem. Bez filosofií a ideálů obhajovaných v éře hippies by se 1984 stalo skutečností“.5

Další z výše citovaných autorů, Roger Kimball, s nímž se ztotožňuje i autor této studie, má na kontrakulturu názor právě opačný a v roce 2000 se vyjádřil: „Zdá se, že naše kultura utrpěla nějakou strašnou nehodu, po které zůstala nad vodou, ale nikým neřízená – fyzicky je nedotčená, ale její ‚morální centrum‘ je v troskách. Příčinou tohoto neštěstí […byla] duchovně křečovitá detonace, která prošla a otřásla s rostoucí intenzitou Severní Amerikou a západní Evropou od poloviny 50. let do poloviny 70. let a poškodila možná nenapravitelně morální a intelektuální látku tvořící naši společnost. […] Věk Vodnáře neskončil, když na Woodstocku vytáhli poslední elektrickou kytaru ze zásuvky. Žije dál v našich hodnotách a zvycích, v našem vkusu, požitcích a touhách. A v prvé řadě žije dál v našich vzdělávacích a kulturních institucích a v pokleslé popkultuře, která prostupuje naším životem jako rzivá mlha. […] Úspěch nedávné americké kulturní revoluce se neměří svrženými vládami, ale narušenými hodnotami. To, že často zapomínáme na rozsáhlé změny, které tato revoluce způsobila, je také znakem jejího úspěchu: protože jsme se změnili, nejsme již schopni vnímat rozsah naší vlastní transformace. […] Například člověk často slýchá, že mládež v šedesátých a sedmdesátých letech, ať už byla jakkoliv extravagantní či pošetilá, ‚vášnivě věřila‘ (víra radikálů není nikdy jiná než vášnivá) v ‚lepší svět‘, v ‚lidštější společnost‘, v ‚rovnost‘. Hlavním předpokladem zde je, že ‚vášeň‘ může vykoupit morální vyprázdněnost a prohlásit ji za vznešenou, či alespoň ji zbavit kritiky. Tento předpoklad, který je součástí romantického pozadí kontrakultury, je hluboce mylný a rozkladný“.6

Kulturní a sexuální revoluce na Západě – závěrečná summa

V srpnu předloňského roku zemřel jeden z nejpozoruhodnějších současných evropských myslitelů, polský filosof Bogusław Wolniewicz (1927–2017), jehož životní pouť, pojetí filosofie a názory prezentované v přednáškách a knihách z posledního čtvrtstoletí vyvolaly bouřlivé pozitivní i negativní ohlasy. Tak jako v šedesátých letech atakovali představitelé neomarxismu, anarchismu, libertinismu a postmodernismu západní kulturu a dobový mainstream, tak se také profesor Wolniewicz stavěl s mimořádným entusiasmem (až do devadesátého roku svého života) proti mainstreamu své doby – „levotočivé“ neomarxistické a postmodernistické (anti)kultuře, politice, pedagogice. Namísto vlastního závěrečného shrnutí dává autor sedmi „kapitol z dějin kulturní revoluce na Západě“ prostor Wolniewiczovým „kontrakontrakulturním“ úvahám – o aktivismu západních osmašedesátníků, o antiautoritativní pedagogice a o sexuální revoluci.7

***

„Dne 6. července 2004 uplynulo šedesát let od vylodění Spojenců v Normandii. Týdeník Time přinesl rozhovory s jeho veterány. Jeden z nich mi utkvěl v paměti. Tázaný veterán vzpomínal na své pocity, když se jeho výsadková loď blížila k ‚pláži Omaha‘:8 ‚Věděl jsem, že to nepůjde snadno a neočekával jsem, že se vrátím živý.‘ Ale vrátil se, i když byl v tento den několikrát raněn. Jiní se nevrátili. Tak vypadá občanský duch. Když je třeba jít pro dobro Ameriky na nepřítele, tak se jde a vlastní vyhlídky jsou nepodstatné. Porovnal jsem tento postoj s postoji studentů, které jsem v roce 1967 viděl v Chicagu, jak skandovali: ‚Ho, Ho, Ho či min‘ oslavujíce smrtelného nepřítele svého vlastního státu. Tehdy také známá herečka Jane Fondová pózovala [v Severním Vietnamu] v sovětské helmě u sovětského radaru zacíleného na americká letadla. Tak vypadá demokracie ,liberální‘ a její nedostatek shody na společném dobru. Studenti nebyli vyloučeni z univerzit a Fondová byla – namísto elektrického křesla za válečnou vlastizradu – oceňována filmovými cenami. V šedesátých letech se Amerika změnila z demokracie ,občanské‘ v demokracii ,liberální‘. Dnes je vidět, že to nebylo k jejímu dobru. Ukázalo se, čím demokracie ,liberální‘ ve skutečnosti je – demokracií ve stavu rozkladu neboli jedním velkým pornošopem.“

***

„Tradiční pedagogika pojímala veškerou výchovu – rodinnou i školní – jako odkaz civilizačního dědictví následující generaci. Tak také pojímá výchovu celá formace ‚pravotočivá‘ a má při tom na paměti, že v západní civilizaci je podstatou tohoto dědictví křesťanská duchovnost – a to jak u věřících, tak i u nevěřících –, která tkví v lidských duších hlouběji než formálně deklarované vyznání. Proti pedagogice tradiční staví se ostře pedagogika modernistická, či jak se dnes říká postmodernistická s jejími hesly o moderní a pokrokové výchově. To ona dominuje nejen ve školní výchově, ale celkově. Její podstatou je fanatická víra v Rousseauvo dogma, že člověk je od přírody dobrý, což je zjevně v rozporu s pedagogikou křesťanskou. Tato moderní pedagogika hlásá, že dítěti se nesmí nic nařizovat, žádné normotypy, protože ony mohou jeho přirozenou a spontánní dobrotu zkazit a vykořenit. Výchova má spočívat jen v odstraňování překážek na cestě v seberealizaci mladého člověka tvořícího si živelně svůj vlastní normotyp. Pedagogika moderní je ‚levotočivá‘. Člověk je dobrý, jen společnost je zlá – tak zní jejich stálá písnička, která není podepřena žádným důkazem hodným tohoto pojmu. Celá dnešní vysokoškolská pedagogika i ta ministerská je ‚levotočivá‘ a trpce odmítá všechny kladné reflexe opačných názorů – nachází se cele na jedné straně velkého sporu. Všichni ti mluvčí práv žáků a práv dětí, pedagogové a školní psychologové, kurátoři a inspektoři náleží k ‚levotočivé‘ formaci, ta druhá se mezi nimi netoleruje. Budeme je nazývat ‚pedology‘, tj. znalci dětí, ač takové znalosti nemají.“

***

„‚Pedologové‘ představují v souladu s jejich akademickou výbavou nejrozkladnější prvek v celé civilizaci Západu. Názorným příkladem je tzv. sexuální výchova, kterou zavádějí do školního vyučování. Nesmyslnost tohoto vyučování bije do očí. Pohlavní pud, to je mocná síla, největší iracionální síla, jak se o ní vyjádřil velký sociolog Max Weber. S rozumem nemá nic společného, je hluchá ke všemu přesvědčování i poučování a směřuje slepě ke svému cíli, tedy ke kopulaci. Společenský život si vždy dokázal poradit s touto silou jen s největšími obtížemi a to ještě spíše jen zpola. Naše zlidštění, tj. přechod od původní ještě zvířecí prvobytné hordy do již lidské rodinné skupiny spočívalo hlavně na společenském regulování vzájemných vztahů pohlaví skrze podřízení těchto vztahů zákazům mocných tabu. Například takových, jako je tabu incestu. Sexuální revoluce šedesátých let tato tabu podemlela a ve značné míře rozvalila, přičemž byla silně podporována levicovými ‚pedologickými‘ doktrínami. A nyní ti samí ‚pedologové‘ chtějí tento ze společenské kontroly vypuštěný živel spoutat jakýmisi školními vyprávěnkami. Čínské přísloví říká: ‚Než sedneš na tygra, přemýšlej, jak z něho budeš slézat.‘ Pedologové o tom nepřemýšleli. Přitom stačilo jít do vězení, aby viděli, co jsou to démoni pohlaví. Chtít ovládnout [sexuální pud] lekcemi sexuální výchovy je totéž, jako lovit tygra a dělat na něj: ‚čiči, čiči‘.“

***

„Co dělat dále? Filosofie neuděluje rady. Nicméně americká spisovatelka Flannery O´Connorová řekla: ‚Nedělejte nic, co vám doporučuje moderní pedagogika.‘ Já bych k tomu dodal jen tolik: A nevěřte kdekomu jeho ‚vědeckost‘, protože skutečná věda se na svou vědeckost nikdy neodvolává.“

Konec. Autor je historik.

 

Poznámky:

1 K tématu viz ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 31–32; McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 636-724.

2 Příkladem úspěchu zmíněných novolevicových struktur jsou ve Spojených státech manželé Bill a Hillary Clintonovi, v Evropě kariéry „osmašedesátníků“, jako jsou např. Joschka Fischer, Daniel Cohn-Bendit, José Manuel Durão Barroso aj. Jistým paradoxem je, že na pomyslném čele pelotonu nejsou současní postmodernističtí dědicové neomarxistů, nové levice a hippies sami – jedou společně a dokonce ve vzájemné symbióze s globalistickou plutokratickou elitou za vzájemné podpory zájmů.

3 Pochodem, příčinami a důsledky americké, potažmo západní „kulturní revoluce“ se zabývá např. americký kulturní historik a sociální kritik Roger Kimball v citované práci Long March i dalších textech (The Rape of the Masters: How Political Correctness Sabotages Art. Encounter Books, San Francisco 2004; Tenured Radicals: How Politics Has Corrupted Our Higher Education. HarperCollins, Ivan R. Dee, Chicago 2008). Nejzasvěcenější české reflexe tohoto fenoménu lze nalézt ve dvoudílné již citované práci českého protikomunistického exulanta, germanisty a filosofa Rio Preisnera Americana – zpráva o velmoci a rovněž v dalších jeho textech (Kultura bez konce. Arkýř, München 1981; O životě a smrti konzervatismu. Votobia, Praha 1999).

4 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 36, 37, 39.

5 McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. xi.

6 KIMBAL, Roger: Long March, s. 4, 5, 7, 21.

7 Následující citáty jsou překladem z rozhlasových promluv Boguslawa Wolniewicze v Radiu WNET, které jsou k dispozici online.

8 „Pláž Omaha“ bylo kódové označení pro jeden z pěti pobřežních sektorů ve francouzské Normandii, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci „Operace Overlord“ během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Německem okupované Francie.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.