Obsah

Aktuální číslo

Pravda by měla vítězit

Napsal Karel Ledvinka

V poslední době přibývá různých studií a článků, které souvisí s blížícím se výročím listopadu 1989 a také hodnocením současné politické situace. Jistě to patří ke svobodě slova a k demokracii. Ale více než pravdivý popis se v těchto článcích čím dál tím víc se objevuje více osobních či politických názorů autorů. Při této příležitosti si vždy připomínám boj o rukopisy.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský ovlivňovaly kulturní život českého obrození, ale také vyvolaly spor o jejich pravost. Odmítnutí rukopisů jako nepravých a s ním romantického vzhlížení k idealizované minulosti vyvolalo vědecko-společenský spor o smysl českých dějin. Je třeba si uvědomit, že v té době se spor netýkal jen vědců, ale i celé řady obyčejných lidí. Je třeba také přiznat, že předmětem sporu byl rozdílný výklad vlastenectví. Spory o rukopisy jistě také zpopularizovaly českou kulturu a pomohly jejímu šíření. Většina odborných (nikoliv politických) analýz se přiklání k názoru, že se jedná skutečně o falzum. Hlavním podezřelým z autorství se stal jejich údajný nálezce Václav Hanka. Je však evidentní, že se spor o pravdivost stal klasickým příkladem ovlivňování lidí.

Byl to jen zásadní krok k posílení sebevědomí českého národa?

Byl to jen (podle dnešního názvosloví) pokus o zviditelnění?

Byl to jen (opět podle dnešního názvosloví) dokonalý, téměř mistrovský markentingový tah?

Nebo šlo jenom o to obyčejně se profesně prosadit?

Proto se právem připomíná stanovisko profesora Masaryka, který byl vychován v úctě k morálce a pravdě a měl odvahu říci v té době nepopulární: „Není-li to 100 % prokázané, není to pravda!“

Považuji za veliký dar, že jsem se mohl aktivně účastnit před 27 lety přípravy, projednávání a schvalování Ústavy ČR. Proto považuji za svoji povinnost přiznat, že jsem zaujatý a to ve prospěch původní Ústavy ze 16. prosince 1992.

Při tvorbě Ústavy ČR v roce 1992 jsme měli ohromné štěstí, že drtivá většina těch, kteří se v tehdejší ČNR na její tvorbě podíleli, byli zastánci přirozené právní teorie, příznivci používání zdravého rozumu a zastánci opravdové demokracie. Je pravda, že česká Ústava byla přijata v této podobě také díky historické situaci dělení Československa. Je také pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie a propagátoři politického inženýrství, nemělo čas a ani síly na zastavení přípravných prací, ani síly na případné „upřesňující“ úpravy, natož na zabránění přijetí Ústavy. Nad každým článkem, nad každou větou, dokonce nad každým slovem se vedly dlouhé debaty do doby, než byly přijaty do textu všemi členy. Včetně pravomocí a povinností presidenta. Podle mého názoru jde o jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje. O kvalitě Ústavy nejlépe hovoří fakt, což se vždy později prokázalo, že všichni ti, kteří Ústavu chtěli (a stále chtějí) upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Zkrátka jim šlo pouze o to, aby si zjednodušili vládnutí a ještě více upevnili svoji moc. Ústavu chtějí obcházet a zmanipulovat ji, stejně jako občany.

O projednávání a přijímání ústavy mám k dispozici písemné materiály. Proto se ptám Miroslava Koreckého, odkud má informaci, že v čase přijímání Ústavy si Václav Klaus vydupal některé pojistky pro premiéra („Spojenci a spojené nádoby“, MF DNES, 11. července 2019). Není to pravda! Proto se ptám Zdeňka Holáska, odkud má informace, které prezentoval ve svém článku „Jak jako chyba?“ (Neviditelný pes, 10. července 2019). V obou případech je text z 90 % pravdivý. Ale to je málo.

Vždy jsem byl a budu zastáncem parlamentní republiky. I proto jsem byl a budu proti přímé volbě presidenta. Nejen proto, že by si mohl třeba usmyslet, že se prohlásí králem. To, že poslanci a senátoři se v určité době při volbě presidenta chovali otřesně, neznamená špatná pravidla, ale špatné volitele. Ti měli být vyměněni. Právě proto, aby nebyli vyměněni, vymysleli přímou volbu presidenta. Přímá volba presidenta zcela jasně ukázala, že v ní nešlo o ideje, ale o emoce a negativní útoky. Ukázalo se, že v přímé volbě vítězí populismus, nikoliv hledání optimálních výsledků. K demokracii jistě patří volby a politické souboje, ale v přímé volbě chybí hledání a nalézání společných a pro občany nejpřijatelnějších řešení. Nemluvě o tom, že existuje nebezpečí, že přímo zvolený president nebude cítit povinnost řídit se Ústavou, ale stane se jejím vykladačem (samozřejmě k obrazu svému).

Již po několikáté vyzývám občany, aby nedovolili ničit českou Ústavu. Raději vyměňte politiky. Především ty, kteří již Ústavu zprznili, a kteří ji dále chtějí k vlastním osobním cílům upravovat. A je jedno, o koho jde. I kdyby to byl president!

Považuji za veliký dar, že jsem mohl být v letech 1990-1992 členem Hospodářské rady vlády. Orgánu, který díky Kompetenčnímu zákonu z roku 1990, kterým byla pravomoc nad majetkem předána z federace na republiky, připravoval ekonomické zákony pro českou vládu. Zde se podařilo prosadit výraznou restituci, přes odpor zástupců Federálního ministerstva financí, vyjmout z kuponové privatizace 44 podniků a prodat je přímým prodejem (mimochodem téměř všechny jsou dosud v dobré kondici) a celou řadu dalších ekonomických změn. O všech jednáních Hospodářské rady mám k dispozici příslušné podklady.

Proto se ptám Václava Žáka, odkud má informace, které uveřejnil ve svém článku, když na rozdíl ode mne nebyl členem této rady („Revoluci jsme zvládli, ale draze jsme za to zaplatili“, Listy 3/2019). Podle podkladů, které mám samozřejmě k dispozici, jsou závěry Žákova článku v 90 % pravdivé, ale v 10 % se nezakládají na pravdě.

A ve výčtu podobných článků bych mohl pokračovat. Třeba od vrcholných politiků. Ono je to vždy asi v těch 90 % pravda a v 10 % prokazatelné lži. Takže je to stejné, jako v případě rukopisů Václava Hanky. Tedy jde opět o:

pokus o zviditelnění?

mistrný marketingový tah?

spoléhání na ztrátu paměti většinové populace?

nebo o co ještě?

Když jsem se v roce 1998 svobodně rozhodl odejít z tzv. velké politiky, brzy jsem zjistil, jak velký rozdílný je pohled politiků a občanů na politiku a práva. Právě o těchto rozdílech občas píši. A při této příležitosti si vždycky vzpomenu na listopad 1989.

Slíbili jsme si, že chceme demokracii a svobodu

V poslední době se většině lidí nelíbí, jak se chová politická reprezentace. Jistě to není jenom tím, že jsme prožili dva totalitní režimy – tedy nacismus a komunismus – tedy přímý útok proti pravdě, lidské přirozenosti a svobodě. Je to jistě také tím, že se po listopadu 1989 nepodařilo prosadit moderní politickou kulturu, ani jsme se nevypořádali s minulostí. Místo toho, aby právo vládlo nad silou, síla, ať už politická, stranická, odborářská, či síla ulice v zájmu určitých skupin občanů, či dokonce jednotlivců, si osobuje právo vládnout právu. A to bychom si neměli nikdy nechat líbit! Jde totiž o to, aby jakákoliv většina, která se dostane k moci, nemohla pro sebe tuto moc usurpovat trvale. Demokratičtí politici musí jít příkladem. Především v dodržování zákonů. Stejně to platí také pro novináře. Potom to může být požadováno od všech občanů.

Slíbili jsme si, že chceme do Evropy

Ale pro úspěch vlastní i celé EU musíme také my něco udělat. Stačilo by dát jednoznačně najevo ruským generálům, čínským hegemonistům, různým neonacistům a neokomunistům, že český prostor není nic pro jejich plány. Přesto, že zvyšování životní úrovně nastává mnohem později, než slibovali někteří političtí předáci, přesto, že jsme se nevyhnuli a nevyhneme mnoha chybám a omylům, přesto, že musíme prokazovat našim spojencům i sami sobě, že je na nás spolehnutí, a přesto, že ctít morálku stojí mnoho odříkání, nesmíme si zamlčovat pravdu.

Slíbili jsme ale si také, že nebudeme lhát

I proto jsem si dovolil napsat tento článek. Myslíte si, že to dokážeme? Chci věřit, že ano. Vždyť je to jednoduché: Nebát se a říkat pravdu. Proto si dovoluji vyzvat všechny, kteří oslovují veřejnost a tím utvářejí veřejné mínění: Příště pište a říkejte jen ověřenou pravdu. Nic méně, nic více.

Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.