Aktuální číslo

Odpověď kritikům

Napsal Dan Drápal

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA, vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří tam, kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily. 

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“. 

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“ 

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo). 

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu. 

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní. 

Se souhlasem autora převzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.