Aktuální číslo

Plytkými bažinami

Napsal J. R. Nyquist

I viděl jsem, kterak veliká truchlivost padá na lidi. Nejlepší z nich se nabažili svého konání. Nauka vzešla, víra běžela vedle ní: „Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!“ A ze všech pahorků se ozývalo: „Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!“ Ano, sklidili jsme žeň: ale proč nám všechny plody shnily a zhnědly? Co spadlo v poslední noci ze zlého měsíce? Marná byla všechna práce, v jed zkyslo naše víno, zlý pohled nám pole a srdce spálil do žluta. Vyschli jsme všichni. … Všechny studny nám vyprahly, i moře se stáhlo. Všechna dna se trhají, ale hloubka nepohlcuje! „Ach, kde je ještě moře, kde by bylo lze utonouti“: tak zní náš nářek – zní do dálky přes ploché bažiny.

Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra*)

Naší velikou hanbou – hanbou současného pokolení – je to, jak se necháváme ošálit: za prvé domnělým zhroucením komunismu, za druhé tím, že socialistickým politikům, kteří tvrdí, že socialisty nejsou, trpíme jejich sliby; a za třetí, že se necháváme dotlačit k tolerování požadavků, které se už dávno měly zrušit jako šílené – například dnešní posedlost genderem a rasou, politika ohánějící se změnou klimatu či milostná romance naší kultury s homosexuály a transsexuály. Je to, jak intuitivně vytušil Nietzsche, plytká bažina, kde neustále slyšíme jako refrén: „Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!“ Je to krize evropského nihilismu.

Když se Sovětský svaz tak nějak „vypařil“, tvrdilo se nám, že podvratná činnost komunistů je věcí minulosti. Pak jsme si v naší zemi (USA – pozn. red.) komunisty zvolili sami – i když některé z nás jejich tvrzení, že nejsou marxisty, a jejich ukrývání podvratné činnosti neošálilo. Bylo však jasné, že veřejnost naše varování neuslyší. Socialismus je neustále na postupu, a to stále rychleji, s bojovnou naléhavostí, s vyceněnými tesáky a obnaženými drápy… Jsme nyní odkázáni na socialismem postiženou lékařskou péči, která hubí tu kvalitní. Daňové břemeno ve prospěch „bezplatné“ zdravotní péče bude znamenat účinné vytěsnění výdajů na obranu. Nikdo nemá odvahu vzepřít se placení daní na operace babiček (ačkoli takovou babičku socialistiická medicína spíš zabije, než zachrání). Tak se tedy s lítostí rozlučme s příslušníky našich flotil letadlových lodí, tankových divizí a perutí letectva, kteří vojenské službě zasvětili svou životní dráhu. Vždyť je přece stejně nepotřebujeme, že? Hrozba totalitního socialismu skončila v roce 1991...

Jenže ona neskončila a oni nás drží pod krkem. A teď nás násilně vhání do jednoho neudržitelného postavení za druhým. Ano, podvodně nás nalákali na socializovanou lékařskou péči, a nyní nás podobně mámí hysterií globálního oteplování. Brzy bude naše společnost finančně v troskách a rovnováha moci se ocitne v rukou našich nepřátel. Naši „mainstreamoví“ intelektuálové, kteří opanovali vládu i média, se už postarali o zkázu našeho jaderného arzenálu pod nánosy rzi. Není naděje přežít tyhle učené pitomce – lidi se scvrklým myšlením v obrovských mozcích a naprosto bez instinktů..

Proslulý je výrok Williama F. Buckleyho, který o sobě prohlásil, že bude „raději žít ve společnosti, jíž povládnou první dva tisíce jmen z bostonského telefonního seznamu, než v takové, jíž povládnou dva tisíce členů některé fakulty Harvardovy univerzity.” Vyhrála však Harvardova univerzita, a Stanfordova a Yaleova, a…

Dočetl jsem nedávno vzpomínky profesora Stanfordovy univerzity Michaela McFaula z doby, kdy se věnoval tvorbě politiky Obamovy vlády. Byla to obtížná četba, protože McFaul je nadšenec politické korektnosti toho nejnezáživnějšího a nejprotivnějšího typu, který se přečasto opakuje. Věří ve feminismus, změnu klimatu, světový mír a demokracii. Je to politický fantasta, ochotný při sebemenší šanci investovat třeba do farmy na pěstování měsíčních paprsků. V jeho případě máme co dělat s dobromyslným packalem, architektem Obamova znovunastavení politiky vůči Rusku, který poněkud nejasně přiznal chybný překlad slova „reset“ (znovunastavení) na přepínači, který Hillary Clintonová v roce 2009 věnovala ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi. Multi-kulti politiku bere McFaul s tak zaslepenou vážností, že mu nikdy neměli dovolit naučit se číst nebo se pustit do psaní. Vnitřní chorobu, která postihuje lidi tohoto typu, kdysi H. L. Mencken (americký novinář, esejista, satirik a kulturní kritik, 1880-1956 – pozn. překl.) popsal jako „vůli věřit“. Jako tvůrce politiky je McFaul nebezpečný při každém stupni intenzity. Je to politický prosťáček, jehož radami by se nikdo neměl řídit a jehož recepty jsou neblaze osudné.

Prezidenta Trumpa ovšem McFaul nesnáší, pravděpodobně ze stejných důvodů, z jakých ho nesnáší Claire Berlinská: totiž kvůli prezidentovu záměrně neintelektuálskému ražení, které v Claiřině analýze patří do kategorie „negramotnost“. Prezident prý nerad čte. Právě zde začíná Trumpova neschopnost zastávat vysoký úřad – přesně tam, kde začíná autismus vládnoucí třídy. No ano, já vím, že takoví lidé čtou. Čtou ovšem bez rozlišování a přitahují je špatné knihy. Je to intelektualismus plný sebelítosti, nepoctivosti a zlovolnosti. V této souvislosti lze říci, že naši intelektuálové jsou odpudiví právě proto, že čtou.

Že je to s intelektuály problematické, věděl Nietzsche už před více než sto třiceti lety. V knize Tak pravil Zarathustra napsal: „Ještě jedno století čtenářů – a zasmrádne i sám duch.“ V následujícím odstavci to vysvětlil: „Každý, komu je dovoleno naučit se číst, nakonec zruinuje nejen psaní, nýbrž i myšlení.“

Velice málo lidí je schopno přemýšlet, držet se faktů nebo být zdrženliví v úsudku. Rozhodující úlohu při tom hraje charakter. Nadšenec okamžitě uvěří, nadchne se a tleská. To je případ McFaula a celé té chásky užitečných idiotů, jimiž se pyšní elita. Tenhle kmen intelektuálních gangsterů, nihilistů a nenávístí sršících revolucionářů dokáže skrývat své slabiny a ze své naivnosti dokonale těžit. Dal bych přednost Trumpovým „negramotným“ instinktům před „gramotným“ nihilismem těchto lidí každý den…

Ne že by Trumpova nechuť číst byla něčím chvályhodným. Chápu, jak omezený je člověk, který nečte dobré knihy. Pořád je ale Trump lepší než levicoví vzdělanci, kteří jím pohrdají. Pokud Trump podle názoru Claire Berlinské znamená zlo, pak je menším zlem, než takoví lidé.

Mužná odvaha spojená se silným instinktem je někdy v životě člověka cennější než rozum. Často dochází buď k prodejnosti rozumu, ve snaze ospravedlnit aroganci křehkého ega, anebo se rozum před objektivní skutečností podvoluje, protože má nadbytek vnitřní síly. Tento druhý případ je dnes poměrně vzácný. Proto je třeba mít se před intelektuály na pozoru. A říkám to jako člověk, který má inteligenci v úctě a který věří ve vzdělanost, kterého však intelektuálové jako třída zklamali. Zažil jsem u našich vzdělanců příliš mnoho nemužné zvrácenosti, než abych si o nich dělal nějaké iluze. V odsouzení těchhle lidí musíme pokročit dále než Nietzsche. Poskytnout špatným lidem vzdělání je jako udělat hyeně pedikúru.

Jen si všimněte, co ty naše intelektuální hyeny napáchaly: všude se dostává podpory zvráceným idejím. Novým náboženstvím těchto intelektuálů je socialismus, a ten se upevňuje, kam se jen člověk podívá. Požírá setbu, z níž měla vzejít budoucnost. Klame a kazí veřejnost. A jakmile tyto hyeny dosáhnou dostatečného upevnění své moci, budou násilně postupovat proti každému, kdo se jim postaví na odpor. Nemají zájem na vládě práva. Proto se novému náboženství socialismu podařilo ustavit tolik totalitních států po celém světě: v Rusku, v Číně, na Kubě, v Severní Koreji, ve Vietnamu, Venezuele, Nikaragui, Angole, Kongu a jinde. Lidé v těchto zemích nemají žádná práva. Jsou nevolníky. A jejich socialističtí vládcové se vždycky vybarví jako zločinci, vrazi a ničitelé. Všichni však začali jako intelektuálové.

Vidíte, kam se to řítíme?

Thomas Carlyle (skotský spisovatel a historik, 1795-1881 – pozn. překl.) si kdysi povšiml, že „člověk nikdy úplně nepodlehne hrubé síle, ale vždy podlehne mravní velikosti”. Zde je základ pro podvod: využít padělanou mravní velikost (zvanou též politická korektnost). Takto jsme ztratili spojení se skutečnou mravní velikostí.

Nové náboženství intelektuálů – socialismus – je učením, které nás slibuje zavést do finančního i intelektuálního bankrotu. Ti, kteří mají pochyby nebo s novým učením nesouhlasí, jsou nemorální. Je nutno je ignorovat, nebo se jim přišije nálepka sexistů, rasistů či nacistů. Sotva postřehneme, co by tím rasismem či sexismem mělo být. Zda to má být něco jiného než pouhá nálepka, jejímž účelem je zničit lidi nesouhlasící s konkrétními politickými směry – ať už jde o rodinné právo, přistěhovalectví nebo národní bezpečnost.

Skutečnému rasistovi nevadí, když ho tak označují, a zcela určitě ho to nezničí. Naopak je to pro něj čestný odznak. Obecnějším jevem se stalo používat nálepky „rasista“ pro jinou sadu obětí; můžeme z ní totiž docela dobře vyvodit podporu omezování přistěhovalectví a vyloučení „práva na potrat“ s odvoláním na vyšší mravnost, místo abychom v tom viděli zlovolnou bezohlednost vůči ženám nebo cizincům.

Proti rozvodům, umělým potratům a feminismu se lze stavět bez nepřátelského smýšlení o ženách. Je skutečně možné, že některým z nás, i když nám vládne režim prosazující u žen kariéru místo dětí, záleží na přežití našeho dítěte a na našem způsobu života. Přiznáme si, že naši předkové, jejichž zákoníky jsme zahodili, byli při své ochraně udržitelných tradičních způsobů života moudří a starostliví? Zatímco my, kteří jsme zdědili jejich odkaz plný prozíravosti a předvídavosti, nazýváme jejich prozíravost rasismem a jejich předvídavost sexismem.

Cožpak jsme zhloupli?

Skutečná válka probíhající v naší době je válkou proti našim předkům a našemu Stvořiteli. Je to válka nevděku – nevděku nestvůrného a sebezničujícího.

Moskevská blogerka Veronika Kamenskaja v jednom komentáři o úpadku Západu a postsovětské civilizaci uvedla, že křesťanská civilizace obecně nepovolovala rozvody. Kdežto my jsme pak otevřeli virtuální Pandořinu skříňku. „Jakmile byly ve Francii legalizovány rozvody,“ napsala Veronika, „začali se muži rozvádět s manželkami a brát si mladší ženy.“ Zpočátku docházelo z 85-90 procent k rozvodům z podnětu mužů. Francie zažila populační explozi. A pak, jak Veronika podotkla, se v roce 1969 ve Francii objevila pilulka (antikoncepce – pozn. red.) a v roce 1975 byly legalizovány potraty. Před polovinou osmdesátých let došlo k drastické změně. Do roku 1970 byly francouzské ženy, pokud chodily do práce, většinou zaměstnány na částečný úvazek jako úřednice nebo sekretářky – tedy před provdáním. Od konce šedesátých let podle Veroniky „začaly Francouzky získávat odborné postavení a dobře vydělávat, takže manželství přestalo být nejlepším a jediným řešením finančních a sexuálních problémů francouzských žen.“

A pak tam rození dětí přestalo být nevyhnutelnou záležitostí. Do roku 1987 stoupl ve Francii podíl rozvodů z iniciativy žen na 90 procent. Tuto statistiku Veronika komentovala úvahou: „Přivolali to na sebe francouzští muži. Zničili rodinu – nejcennější ze všech institucí.“ Nač by žena hledala bezpečí v manželství, když měl manžel možnost se jí zbavit a oženit se s nějakou mladicí? Pro ženu tudíž bylo lepší mít místo dětí kariéru. Ačkoli Veronika nepracuje v oboru společenských věd, vidí některé síly působící v pozadí degenerace Evropy. V Evropě prudce poklesla porodnost. Usnadnil to právní stav, kdy už k žádosti o rozvod není třeba uvést odpůrcovu vinu. V důsledku toho začali v Evropě chybět lidé. A to nás přivádí na pokraj bezprecedentní krize. V zájmu překonání tohoto nedostatku lidí Evropa dovezla milióny muslimských dělníků: tolik, že se Evropa postupně mění v jakýsi útvar zvaný Eurabia.

A právě zde dochází k přechodu od „sexismu“ k „rasismu“. Každý jistě slyšel o Ústavě Spojených států. Ta je v této zemi nejvyšším zákonem. Jejích prvních deset dodatků známe jako „Listinu práv“. Dnes toho Američané slýchají o „právech“ ažaž, zato však velice málo o praktických opatřeních, jichž je k jejich zajištění potřeba. Mnoho Američanů zapomnělo, že nelze mít ústavu jestliže nemáte zemi – a že zemi nelze mít, pokud ji nebráníte proti zahraničním i domácím nepřátelům. Každá ústava musí být v podstatě zkonstruována tak, že se přirozené právo země na sebeobranu nezruší narůstajícím propletencem práv jedinců a menšin, který by zrušil potřebu národní obrany. A tak jsme dospěli k tomu, že se potýkáme s otázkou: mají muslimové právo postavit si mešitu poblíž „ground zero“ na Manhattanu (místo, kde stály do 11. září 2001 dva mrakodrapy Světového obchodního centra, tzv. dvojčata – pozn. red.)? Chrání údajně Ústavou zaručené právo na svobodu náboženství muslimy ve Spojených státech před diskriminací? Chrání je před překážkami proti přistěhovalectví, proti nedůvěře a odporu domácího obyvatelstva? Dovoluje jim postavit si mešitu právě v blízkosti místa, kde islámští „válečníci“ obrovskou ranou narušili panorama největšího města Ameriky?

Tato Ústava, ať si o ní myslíme cokoli, nemůže chránit muslimy před nepřátelstvím, které islám vyvolává všude tam, kde pozvedl svou zástavu. Ve skutečnosti nebyla tato Ústava sepsána na ochranu islámského národa nebo různých kolonií, které si tento národ vytvořil uprostřed mezi námi. Tato Ústava nikde neříká, že muslimové mají právo přijít do Spojených států, stavět si mešity nebo zakotvit zde vlastní kulturu jako součást multikulturního slepence oslavovaného jako jakýsi nový národ (což znamená účinné popření toho, čím Amerika kdysi byla). Kvůli tomu tato Ústava nevznikla! Jak se praví v Preambuli, byla naše Ústava přijata „za účelem vytvoření dokonalejší Unie, ustavení justice, zajištění pokoje v zemi, kvůli péči o všeobecnou obranu, podpoře obecného blaha a pro zajištění požehnání svobody nám a našemu potomstvu...“

Stojí za to zopakovat si poslední slova - „nám a našemu potomsvu“. Nemluví se tu o žádných muslimech, otevřeně ani skrytě. Ti do našeho národa nepatří. To nejsme „my a naše potomstvo“. A mimoto musíme bedlivě dbát cílů této Ústavy. Jak může přítomnost miliónů muslimů „vytvořit dokonalejší Unii“ nebo „zajistit pokoj v zemi“? Přítomnost cizí kolonie v našem středu slouží jednoznačně rozvratu Unie a nepokoji.

Jak by reagovali Arabové, kdybychom v Mekce postavili křesťanskou modlitebnu? Okamžitě by odpověděli násilnostmi a vraždami. Jsou muslimové nepřáteli Ameriky? Takhle mluvit se dnes považuje za nevhodné; pokud jsou jako unitáři (formálně protestantský, avšak nejednotný, nedogmatický a necírkevnický, spíš kulturně koncipovaný, od 19. století především v USA rozšířený duchovní proud – pozn. překl.), pak nepřáteli nejsou. Pokud ovšem berou vážně Korán a to, čemu učí, pak nepřátelství vyplývá přímo z jejich zásad. Pokud někdo opravdově věří Koránu, nemůže být Američanem a přitom se nevysmívat všemu, co Američané reprezentují. Je důležité ještě jednou zdůraznit: pokud muslim následuje Proroka jen symbolicky, není nijak škodlivý. Může opustit svou víru a stát se Američanem. Pokud naproti tomu bere islám naprosto vážně, pak Američanem poctivě a s dobrým svědomím být nemůže. Jeho oddanost patří Alláhovi a „islámskému národu“. Nemůže sloužit dvěma pánům. Mohamed své následovníky neučil „dávat císaři, co je císařovo...“. Muslimská víra je s tímto výrokem v rozporu. Z tohoto i jiných důvodů nelze snadno dosáhnout soužití muslimské kultury s kulturou americkou.

Bůh uctívaný muslimy se liší od Boha, jehož uctívají Američané. Je bludné myslet si, že nakonec spolu muslimové a Američané budou moci žít v téže zemi v míru. Pokud se na takovém projektu bude trvat, bude mít naše potomstvo postaráno o náboženskou válku. To bychom rovnou mohli k Ústavě napsat novou preambuli, kde by stálo: „Za účelem vytvoření dokonalejší nejednoty, ustavení politické korektnosti, zajištění zmatku v zemi, sabotování všeobecné obrany, podpory obecného chaosu a pro zajištění požehnání vojenské diktatury nám a našemu potomstvu.“ Pak by aspoň naše slova lépe ladila s naší politikou. My ovšem uvažujeme bláznovsky a naivně, takže jsme se svou neschopností brát v úvahu skutečnou situaci našeho potomstva sotva hodni našich předků.

Jen málokdo má odvahu poukázat na to, jak zhoubným směrem se ubíráme. Američané by si měli přečíst dějiny islámu. Najdou tam náboženství šířené mečem. Bojovnou horlivost, která smetla římské císařství (je zjevně míněna Východořímská říše – pozn. red.) a dobyla Afriku, Španělsko i Balkán. Tato po celá staletí zuřící válka vyvraždila a zotročila milióny křesťanů. Kdy – řekněte mi přesné datum – islám prohlásil, že jeho válka proti křesťanstvu skončila? Kdy vrátili muslimové křesťanům země, které jim uloupili?

A přesto bude doktrína politické korektnosti Západ nutit, aby se kvůli dědictví, které zanechal kolonialismus, islámu omluvil. Vzhledem k dějinám islámu a k dějinám Ameriky si jenom blázen může představovat, že by islám mohl s Amerikou vytvořit bezpečnou směs. Dnes ale takový plán máme! Vymyslela ho a jeho postup praktikuje politická levice pod názvem „multikulturalismus“. Ve skutečnosti je multikulturalismus pouze popřením americké kultury a odmítnutím názoru, že přistěhovalci jsou povinni se asimilovat a stát se Američany.

S ohledem na tuto skutečnost platí, že kultura reprezentovaná všemi kulturami není americká. Je vším možným, ale americká nikoli. Je to stejné, jako kdybychom tvrdili, že každý pozemšťan je vlastně Američan a že každá kultura reprezentuje kulturu americkou. Pokud se tohle přijímá jako pravda, pak žádná americká kultura nemůže existovat a skutečné americké dědictví je smeteno jediným mávnutím koštěte. Pokud není cílem vyzvedání multikulturalismu právě tohle, pak se jeho zastánci stali předmětem závažného nedorozumění. Vypadá to totiž, že záměrem jejich projektu je Spojené státy americké zničit a použít přitom multikulturalismu jako zbraně pro odzbrojení a dezorientaci amerického lidu, s tím, že pojem „národa“ už neplatí a je nahrazen koncepcemi, které těmto výtečníkům umožní sehrát hru „rozděl a panuj“.

Národ je skupina lidí, kterou po celá pokolení sjednocují kulturní a společenské vazby, jazyk a dějiny, obecné hodnoty a zaběhlý způsob života. Nemůže jít o slitinu, která zahrne každý národ a každou kulturu, kterou spojují jen slaboučké vazby a v níž zažitý způsob života jedné složky protiřečí druhému. To pak není ničí vlast ani kultura, nýbrž babylónská věž. Teď nám však vnucují, abychom se právě tou babylónskou věží stali a připravili se tak o svoji jedinečnou národní identitu, zatímco to přivodí občanskou válku. Taková doktrína by znamenala naprosté vyvrácení Ameriky z kořenů, takže by tu zbyla jen měsíční krajina plná kráterů. Dovolit miliónům muslimů přistěhovat se do Spojených států je určitý druh šílenství – ledaže by šlo o lidi, kteří jsou muslimy jen podle jména.

Pokud se nějaký muslim chce stát Američanem, pak zcela jistě platí, že se musí vzdát svého náboženství ve smyslu fundamentalismu, nebo bychom naopak my byli nuceni vzdát se své země. Takový člověk totiž nemůže věřit v islám a přitom poctivě přísahat věrnost naší Ústavě. Vždyť prorok Mohamed by americkou Ústavu neschválil! Vyzval by k jejímu popření a k vytvoření kalifátu. Tak tomu dnes jeho mnozí následovníci rozumějí.

Z amerického hlediska je jasné, že otcové zakladatelé tuto zemi nezaložili jako místo určené Mohamedovým následovníkům ke kolonizaci a zničení. Nic takového nebylo jejich záměrem a vůbec by se jim nelíbilo, kdyby viděli, že si jejich potomci vykládají naši Ústavu jako nástroj ochrany islámské kolonie uvnitř Spojených států. Každý takový výklad by považovali za neuvěřitelně stupidní a řadili by jeho hlasatele mezi jakési nové druhy amerických idiotů.

Moudrým lidem okamžitě svitne zvrácenost představy, že nejprve je nějaká ústava a teprve po ní přijde národ, jako kdyby byl národ vytvořen pro ústavu a nikoli ústava pro národ. S tímto bludem se pojí představa, že práva jedinců mají vyšší platnost než existence národa, takže je nutno toto pojetí prosadit i v případě, že povede k všeobecnému rozpadu národní existence. Neexistuje žádné legitimní právo, jehož účinkem by byl rozklad národa, který světí sám sebe. Bylo by přece absurdní navrhovat politické principy slibující zničení těch, kteří je dodržují, a právě tak absurdní by bylo navrhovat zákony, které nutně vedou k popření veškerého práva.

Právo na sebeobranu nemá pouze jedinec, nýbrž i národ. Vždyť kdyby národ neexistoval, nemohl by existovat ani jednotný systém organizující účinnou obranu jedince. A také bychom se neměli tvářit, že národní sebevražda představuje jakýsi osvícený ideál. Nic takového to není! A lidé opovrhující národním státem nejsou žádní pokrokáři, nýbrž směřují zpátky do „temného středověku“ (ve světové historiografii se tím často míní období ekonomického a kulturního úpadku v Evropě po zániku Římské / Západořímské říše, tj. zhruba od pátého do desátého, někdy se udává až do třináctého století, tj. raný středověk – pozn. překl.). Národní patriotismus není synonymem pro rasismus či kolektivismus! Láska k Americe neznamená nenávist vůči muslimům, ani kampaň pro jejich očerňování. Tato láska, rozumíme-li jí správně, si je vědoma nesmiřitelných rozdílů mezi zákony zavedenými prorokem Mohamedem a těmi, které vytvořili naši otcové zakladatelé. Tyto obojí zákony nemohou v jednom nedělitelném národě, před Bohem (odkaz na Slib věrnosti vlajce Spojených států amerických – pozn. red.) koexistovat. Muslimské a křesťanské pojetí Boha se totiž od sebe liší stejně, jako se liší naše pojetí práva. To postřehne i dítě. A naše politicky korektní autority přitom nepřipouštějí, že by v tom byl sebemenší problém.

Kdyby někdo přišel s výtkou, že prosazování principu národního státu vede k válce, ať si připomene, že války existovaly od počátku lidských dějin. Docházelo k nim mezi městskými státy, kmeny, klany i říšemi. Je mylné házet vinu za válku na národní stát. Válka je součástí podmínek, ve kterých se nachází lidství. Lidé budou proti sobě bojovat, ať je k tomu organizuje národní stát, nebo feudální baroni. Postihuje to všechny stavy ve všech dobách, nikoli speciálně národní stát.

Což jsme se ale nevyvinuli? Neměli bychom se našeho úzkoprsého vlastenectví zříci? Nejsme všichni prostě „světoobčany“? Přijmeme-li muslimy s otevřenou náručí, nastane jistě mír. Všichni jsme lidskými bytostmi, a začneme-li zpívat takovou písničku, zvítězí snášenlivost. Podle progresivistů tedy musíme přijmout jako skutečnost, že lidstvo tvoří jediný celek. Že to je jediná alternativa k zničující válce.

Položte si otázku: proč se Amerika zříká práva na obranu svých hranic, své kultury i samotného místa svého zármutku (místa ničivého útoku 11. září)? Protože levice sní o světě bez národů, z nějž je i s kořeny odstraněna veškerá válka. Tento sen je podvodem bláznů a šílenců. Je výmluvou pro vedení daleko hroznějšího typu války – války proti samotné civilizaci. Ve skutečnosti nikdy svět nebude bez válek, stejně jako nikdy nebude svět bez chudoby a bez smrti. Vést válku proti válce je jen záminkou pro úsilí o moc ve svém vlastním zájmu.

Pro ty, kteří chtějí totální moc, představují Spojené státy překážku, kterou je třeba rozbít, neboť stojí v cestě všem těm revolučním šílencům snícím o parádním novém světě. Inu ano, Amerika stojí v cestě tomu velkému socialistickému společenství lidstva – masakrům a jatkám. Tady vidíme, jakým druhem zbraně je multikulturalismus a čeho má v úmyslu dosáhnout.

V tomto kontextu slouží islám pouze jako „beranidlo revoluce“. Má snad zbraň, nastražená proti nám revoluční levicí, nějaká práva? Nemá. Má práva nepřítel? Jedině s ohledem na dohodnutá pravidla války. Americký čtenář by si měl po shrnutí toho všeho položit otázku, co by se stalo, kdyby islám nebo komunismus v Americe získal volné pole působnosti. Co kdyby islám vyhrál? Co kdyby uchvátil moc komunistický režim? Nebylo by v takovém případě poctivé považovat Ameriku za zemi okupovanou vnitřním nepřítelem? Jak je tedy možné, že ve své zemi tolerujeme očividně podvratnou činnost? Že nejsme schopni označit své nepřátele jménem (leda snad ty, kteří se skrývají někde v dalekých jeskyních)?

Nemáme snad právo poznat ty, kteří jsou proti nám? Nebo nás už ovládli? Čtenář by měl zcela jasně nahlédnout, že všechny položky – od rozvodu a potratu po přistěhovalectví a terorismus – jsou navzájem propojeny. Co naši předkové přijímali jako moudré a prozíravé, my odmítáme jako sexismus a rasismus. Proto jsme ke škodě naší porodnosti přijali feminismus a ke škodě naší národní bezpečnosti multikulturalismus. Na obojí se hodí jedno a totéž označení: kolektivní sebevražda.

Argumenty podporující kolektivní sebevraždu jsou v podstatě hedonistické. Právě poživačnost totiž vede muže k tomu, aby se rozvedl s manželkou, a ženu k tomu, že dá přednost kariéře. Právě poživačnost vítá antikoncepční pilulku a umělý potrat. Projevem poživačnosti je odmítnout děti v zájmu kariéry a považovat sám sebe za celý smysl všeho, co existuje. Právě hedonismus přivolává multikulturalismus, protože jsme příliš zaneprázdněni nakupováním a zábavou, než abychom postřehli, že máme nepřátele.

Je to, jak předpověděl Nietzsche, plytká bažina, nad níž jako ozvěna zní refrén: „Vše prázdno jest, vše jedno jest, vše bylo!

*) Použito překladu Otokara Fischera, Votobia, 1992.

Komentář uveřejněn 24. září 2019. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.