Aktuální číslo

Rozhovor o svobodě

Napsal Dan Drápal

Ave Dane.

Je zvykom tvrdiť, že kritika ktorá v sebe neobsahuje konštruktívne návrhy je sterilná; podobá sa to tvrdeniu, že ten kto nie je schopný ukázať pútnikovi správnu cestu ho nemôže upozorniť na to, že kráča ku strmému zrázu. Faktom je, že každá pravda je konštruktívna. Jedine omyl je ničivý. A zničiť to, čo je ničivé, je konštruktívne.

Patrím k pravidelným čitateľom Tvojich politických článkov. Nedávno, keď si napísal Chválu současného světa, vo mne vskrsla otázka, ako pojímaš slobodu? Často totiž píšeš, že žijeme v slobode, v slobodnej časti sveta apod... Myslím, že je to otázka kľúčová, esenciálna. Žijeme naozaj v slobode, v slobodnom režime?

Dovoľ mi krátke zamyslenie.

My kresťania veríme, že sloboda má nadprirodzený počiatok i cieľ. Je to Boží dar a má svoj cieľ v Bohu. Jej esenciálnym atribútom je transcendencia, presnejšie prirodzené súcno, ktorému je sloboda darovaná vďaka nej a iným Božím milostiam samo seba synergicky presahuje a stáva sa účastným na prirodzenosti Božej.

Filozofický humanizmus, modernizmus, liberalizmus (nazvime ideologické revolučné smery, ktoré zvrhli ancient regime akokoľvek), ktoré môžu byť ateistické ale nutne nemusia, vychádzajú z chápania, že človek a jeho pozemský blahobyt, pozemské dobrá reprezentujú „absolútne“ hodnoty; teda že neexistujú iné hodnoty, ktoré by mohli byť v nesúlade s pozemským blahobytom a pozemskými dobrami. Všetko protirečiace ľudskému indivíduu a jeho komfortu, nemôže byť teda dobré.

Sloboda sa v tomto chápaní (a túto definíciu implicitne či explicitne prevzali - zdedili krajiny súčasnej EU) vyvodzuje z prirodzenosti indivídua, chápe sa čisto naturalisticky a z toho plynie i praktický imanentizmus, tj. sledovanie čisto temporálnych záujmov. V takomto rámci je zadefinovaná politická „sloboda“ tej slobodnej časti sveta v ktorej žijeme.

Sloboda slova, sloboda zhromažďovania, sloboda pohybu etc... nekonštituujú esenciu slobody. Sú to akcidenty. Esencia slobody tkvie v jej transcendentnom Zdroji a Cieli. Praktickým prejavom slobodného človeka je sebapresah, ktorý sa často prejavuje ako sebazápor, sebazriekanie a umŕtvovanie jástva. Rozširovanie poľa možností, ktoré nastáva po páde totality by sme mohli prirovnať ku kvantitatívnej horizontále. Možnosti obsiahnuté v substancii, v prirodzenosti sa kvantitatívne multiplikujú. Táto multiplikácia sama o sebe je voči esenciálnej vertikále slobody akcidentálna. Sloboda vlastne tkvie v oprostenosti, v jednoduchosti (prechode od mnohého k Jedinému).

Je jasné, že človek môže byť slobodný i v režimoch totalitných. Podobne v režime demokratickom sa nachádza mnoho neslobodných indivíduí. Režimy fašizmu, nac. socializmu či komunizmu predstavujú evidentné príklady znásilňovania slobody.

Liberálna demokracia taktiež nepredstavuje slobodný režim. Neútočím proti demokracii! Vystupujem proti ideológiám, ktoré si demokraciu privlastňujú od Veľkej francúzskej revolúcie až podnes.

Zásadná otázka znie: Je možná sloboda bez Boha? Tradičná a pravdivá odpoveď znie: Nie je.

Ľudia navyknutí na agresívny ateizmus komunizmu môžu podceniť iné plíživé formy „praktického“ ateizmu, ktorý má svoje ideologické zdroje v predsudkoch, ktorým sa v súčasných demokratických režimoch dobre darí. Slobodná bytosť si môže paradoxne zvoliť otroctvo (hriech).

Kristus nie je kráľom súčasných režimov. To je fakt. Kiež sa kresťania, ktorí sa na moci prakticky podieľajú, usilujú neoddeľovať doktrínu od praxe.

Záverom praktická implikácia. Snáď provokatívna. Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný.

Sv. Katarína Sienská sa raz opýtala Pána čo mu bráni v tom, aby s človekom mohol viesť dôverný rozhovor. Pán jej nato odpovedal, že človek už viac nie je v stave primeranej jednoduchosti. Privlastňuje si dary a osvietenia, ktorými ho On obdaroval. A namiesto toho, aby načúval Pánovi ako svojmu Učiteľovi, chce naopak aby Pán načúval jemu, ako jeho učeník.

S priateľským pozdravom

Radovan Zachar

Milý Radovane,

přiznám se, že Tvůj článek mi připadá dosti složitý a nejsem si jist, zda dokážu správně sledovat tvou linii uvažování. Nicméně pokusím se nějak reagovat.

Volím jednodušší řešení: Rozlišuji svobodu vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda souvisí se sebeovládáním. Vnější svoboda je dána právním rámcem.

Toto rozlišení považuji za důležité. Je-li někdo alkoholik, má svobodu jít si koupit svou drogu někam do večerky, ale nemá svobodu se neopít. Má tedy vnější svobodu, nemá však vnitřní svobodu.

Naopak člověk žijící v totalitním režimu může být vnitřně svobodný. To se projeví tím, že nevěří ideologickým lžím, na nichž daná totalita spočívá, je schopen kriticky se zamýšlet nad vlastními východisky, a má morální sílu třeba při výslechu nezradit kamaráda. Takový člověk je vnitřně svobodný, byť je v poutech.

Jako ctitel Hospodinův věřím, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (Jan 8:34). Poznání vlastního hříchu a vítězství nad hříchem je tedy předpokladem (vnitřní) svobody. Toto poznání hříchu a moc k novému životu přijímáme od Ježíše Krista („Jestliže vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ – Jan 8:36). V tomto smyslu souhlasím s Tebou: Skutečná svoboda není možná bez Boha.

To ovšem neznamená, že bychom si neměli vážit svobody vnější a že bychom o ni neměli usilovat. Jistě, neměli bychom se s ní spokojit, protože dobře víme, že svoboda hřešit vede do záhuby. Nicméně pokud tvrdíš: „Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný“, pak, mám obavy, nemístně předpokládáš, že středověcí vládcové, kteří tvrdili, že věří v Boha (a nějak v něj možná i věřili), poskytovali svým poddaným více svobody než „režim současný“. Na to by Ti mnozí – včetně mě – namítli, k čemu je ti taková „svoboda“, když lidé žili v nevědomosti a žili jako nevolníci? Asi se moc svobodní necítili – byli rádi, když měli následujícího dne co jíst. Tvé tvrzení má pouze tu hodnotu, že – ano, i v těchto podmínkách mohli žít lidé, kteří byli vnitřně svobodní, kteří dokázali sami sebe ovládnout a nevolit hřích. To je jistě pravda. Rozhodně jim však chyběla vnější svoboda a dosáhnout té vnitřní bylo patrně mnohem těžší než v „současném režimu“. Proto netuším, jaký smysl má tvé tvrzení, že „teocentrický středověk byl svobodnější“, zvláště když mluvíš o „praktické implikaci“. Máme se do něj vrátit?

Já se jako křesťan raduji z vnější svobody a myslím, že bychom o ni měli usilovat. Ale současně patří k našemu poselství i upozornění, že vnější svoboda je nám z hlediska věčnosti málo platná, pokud nebudeme mít svobodu vnitřní, což je svoboda od hříchu, schopnost kriticky se podívat na sebe sama a ochota vážně se zamýšlet nad otázkou, zda nežijeme v sebeklamu. Řečeno novozákonně: Zdali nejsme farizeové, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale jimž chybí skutečná duchovní moc.

Mnohokrát jsem v různých článcích psal, že svoboda je hodnota podpůrná, nikoli absolutní. Svobodu potřebujeme, abychom mohli milovat. Bez svobody láska není možná. Proto je i svoboda nezbytná a měli bychom o ni usilovat na rovině vnější i vnitřní. Neměli bychom ale zapomínat, že nakonec záleží na tom, k čemu svobody využijeme – zdali k oslavě Boha nebo k cílům čistě sobeckým. Jinak řečeno: Svoboda je předpoklad, předběžná podmínka, nikoli cíl.

S přáním všeho dobrého

Dan Drápal

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.