Aktuální číslo

Klidný život s plácačkou na mouchy

Napsal Václav Komora

Odpověď na polemiku pana Josefa Potočka s mým článkem „Čtěte Golicyna, tam to všechno bylo“ (KL 05/2014) by za normálních okolností měla spíše jen zdvořilostní smysl. Hned v titulku totiž oponent oznámil, že se ani nechce s tématem seznámit, dále pak v úvodu řekl, že tomu nerozumí a nakonec, že „…Pan Golicyn to jistě myslel dobře, podstata věci ale bude daleko prostší...“. Nejsem si tak jistý, zda pan Potoček chce o předložených otázkách vážně polemizovat. Když někdo nechce, je to horší, než když nemůže – jak by k tomu trefně poznamenala moje babička. Uvědomil jsem si však, že oponentův postoj odmítání nepříjemných faktů, i způsob tohoto odmítání, je velice rozšířen, proto jsem se přece jen nakonec rozhodl odpovědět obsáhleji.

Kdo je A.G.

Nejprve musím vyjasnit tu poslední námitku, protože možná vznikla zásadním nepochopením osobnosti Anatolije Golicyna, což se mohlo přihodit i jiným čtenářům. Golicyn není nějaký módní, neomezeně fantazírující spisovatel, jako je třeba Dan Brown. Anatolij Golicyn je politolog, vědec, který měl ve svém mládí mimořádnou příležitost pracovat v nejhlubším nitru sovětské komunistické moci, v centrále KGB, na konstrukci její nové dlouhodobé strategie. Byl to vystudovaný a nejvýše vyškolený odborník v politické technologii. Formální, bezhodnotová účinnost této technologie moci byla bohužel prokázána stamilióny rozvrácených životů po celém světě.

O kvalitě osobnosti A. Golicyna vypovídá to, že si sám uvědomil dalekosáhlé důsledky své práce a uprchl na Západ. Přestože byly jeho svědectví i jeho přínos pro možnou obranu hodnot Západu z roztodivných příčin zavrženy, nevzdal se. Dál pilně pracoval soukromě, s využitím svých originálních znalostí technologických postupů, v jejichž aplikaci byl tak výtečně vycvičen, ale jimž nikdo na Západě kloudně nerozuměl. Analyzoval z veřejných zdrojů obsahový smysl činnosti světového komunistického systému po mnoho dalších let. Jednalo se tedy v jeho případě o vědeckou práci, která jako v každém oboru vytváří teorii, ověřuje ji v praxi a upřesňuje ji. V takové práci nejde o to, zda to někdo „…myslí dobře…“, ale jde o fakta. Že byla jeho teorie podle vědeckých měřítek racionální, se objektivně prokázalo úspěšností jeho předpovědí v následném vývoji. A nic na tom nemění, že bylo komunistické hnutí naopak často v provádění detailů svých plánů neúspěšné. Jeho politická teorie se stále ukazuje jako vcelku pravděpodobně platná – například odkrytím dlouhodobé hluboké spolupráce Ruska s Čínou.

Pohodlná důvěřivost

Nyní tedy zpět k podstatě polemiky. Domnívám se, že problém předem odmítavého názoru, jenž se týká více lidí, než jen pana Potočka, může spočívat v samotném základu jeho formování. Dovolím si to trochu zobecnit. Každému z nás se čas od času stane, že má svůj názor předčasně uzavřený, zformovaný svým okolím, zejména však zprostředkovaně ze sdělovacích prostředků, z filmů a literatury. Někdo častěji, někdo méně často, ale prakticky každý pasivně přejímá, mnohdy dokonce podvědomě, názory autorit a okolní většiny. Známým historickým příkladem tohoto jevu ve více méně masovém měřítku je poměrně rozsáhlé předválečné pozitivní hodnocení SSSR, ačkoliv dokumenty o pravé skutečnosti byly již k dispozici. Hlásali to přeci tehdy světoví velikáni umění i vědy, tak to musela být pravda. Ještě horší ale je, když člověk začne podle takových převzatých názorů jednat. Příkladem jsou předválečná rozhodování. Někteří nemnozí lidé si správně vyhodnotili dostupné informace, včas před Hitlerem uprchli a zachránili si život. Jiní spoluobčané si přáli věřit tomu, co si mylně říkalo o Hitlerovi veřejné mínění: že on to přeci tak nemůže myslet.

Svět oběma těmto připomenutým kolektivistickým společenským proudům nerozuměl a nevěřil jejich záměrům, proto to skončilo po každé katastrofou. Objektivní pravda se však nakonec ukázala. Chci těmito příklady doložit, že veřejné mínění je mnohdy omylné, ale poučení z minulosti možné je. A také, že lze dobré informace najít, ale pracně, pod povrchem „pěny dní“. Vůbec tím nemyslím nějaké tajné zdroje, ale kritické vyhodnocování informací, které jsou veřejně dohledatelné.

Dnes také panuje optimistické mínění, že nás žádné velké nebezpečí neohrožuje. Že žádné podobné společenské proudy, jako v minulosti, nyní neexistují. Samozřejmě nenarážím na akce typu Bilderberg, jež jsou s největší pravděpodobností zavádějící. Existují však zcela veřejné a nezanedbatelně oblíbené politické teorie, zajímavě jdoucí naproti tomu, co říkal Golicyn. Příkladně Gramsciho návod k pochodu marxistů institucemi až na vrchol demokratických vlád, jehož výsledek je v EU i USA zřetelný. Nebo Cloward-Pivenové marxistická strategie zničení kapitalismu zevnitř, vytvářením nadměrných nároků a výdajů, která na to, co se na Západě děje, docela pasuje.

Dovolím si tedy pochybovat, že by dnes někdo náležitě uvážlivý, jako byli např. zmínění předváleční uprchlíci, převzal pohled pana Potočka na „územní ztráty“, ke kterým z pohledu SSSR po roce 1989 došlo. Je to pohledplynoucí po povrchu a odhlížející od širšího kontextu. Vladimír Putin se ale přece hlásí k vyššímu rozhledu globální geopolitické šachovnice, kde jsou tyto středoevropské ztráty možná jen dočasným obětováním pěšců ve velké hře zátahu na protivníkovu královnu. Padnou-li USA, už se nikdy žádné šachy hrát nebudou a také už nebude kam uprchnout. Momentálně se zdá, že ta hra opravdu graduje. Vláda prezidenta Obamy se otřásá skandály a předlužením. Otevřela stavidla přívalu imigrantů na jihu, nechává eskalovat problémy na Středním východě a horečně vyzbrojuje všechny své civilní složky těžkými zbraněmi. Tak vypadá vyvolávání krize, nikoli opak. Právě tento kontext však můj oponent nevidí. Vnímá jen názor, který je z jeho pohledu předem nepřijatelný a se kterým tedy, v souladu s tímto pohledem pochopitelně, ani nechce diskutovat. Je jistě snadnější přijít např. s nápadem o sladkém bezpracném zázraku otevírání dějinných oken. Takový nápad ale nelze naprosto ničím podložit. Kromě toho, taková teorie je bezcenná bez ověřitelné predikce – a jakou předpověď teorie „otevírání dějinných oken“ nabízí? Jinou námitkou je odkaz na carismus, ač sto let vykořeněný. Každopádně se obávám, že částečnou motivací tvorby takových alternativ je snaha onen nepříjemný názor odehnat jako dotěrnou mouchu, zpochybnit jej bez skutečně závažných argumentů, pokusit se odbýt jej prefabrikovanou nálepkou.

Konspirace jako konec diskuse

Takovou všeobecně oblíbenou a účinnou nálepkou je použité klišé o pochybné konspirativní teorii. Tím jakoukoli další diskusi bezpečně zazdíme. Samozřejmě, že bláznivých teorií je na světě nepočítaně! Ale to neznamená, že fenomén konspirace někde reálně neexistuje, a to i ve vážných oblastech. Cožpak nejsou pro obě zmíněná totalitní hnutí typické, mimo další společné znaky, právě výrazné konspirační rysy? A cožpak se jiné podivné kolektivistické hnutí dnešních dnů, které chce pod heslem globálního oteplení ovládnout svět, neprojevuje také konspirativně? A již se také totalitně profiluje: tisíce vědců jeho vývody popírají podloženými argumenty a tak jsou umlčováni, označováni rovnou za šílence a šikanováni. Fanatismus odmítá diskusi, podobně jako jí nechce fatalismus. Přitom stačí nahlédnout s vybavením selského rozumu do běžně dostupných grafů teplot za posledních deset tisíc let našeho meziledového období a jste k racionálnímu kritickému pohledu nachystáni. Pokud ovšem někdo nebere plat za šíření této pseudoteorie. Nebudeme se možná za nějakých deset let divit, čemu dnes lidé uvěřili, podobně jako v těch výše uvedených otřesných dějinných příkladech?

V těchto souvislostech není třebas marné začít přemýšlet o tom, proč zrovna Vladimír Putin vyzval už před několika lety své gubernátory k přípravě na globální ochlazování … anebo vzít plácačku na mouchy.

 

Mezititulky redakční.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.