Editorial

Vážení čtenáři,

květnové KONZERVATIVNÍ LISTY vycházejí po tištěném VÝBĚRU Z HROZNŮ, prvním z ročníku 2015. Vydatná porce textů byla primárně publikována právě tam a nyní, jak je zvykem, nabízíme jejich elektronickou podobu. Tématem měsíce je protentokrát imigrace.

Přinášíme v tomto čísle také tři prohlášení (resp. dopisy...) – ten kritizující kroky (ex)ministra školství, mládeže a tělovýchovy Chládka se zdá být již nepodstatný... ale není. Na skutečnosti, že se pan Chládek musí poděkovat, je mnoho dobrého – ale ne tolik, kolik by se na první pohled mohlo zdát. Předně a zejména je nadějné, že demokracie zafungovala: svým standardním, tedy pomalým až těžkopádným způsobem, ale s jistotou. S panem Chládkem odchází z vlády i druhý ministr, který od voličů neobdržel mandát (v případě pana Chládka je to dokonce vážnější: on mandát neobhájil...). Více takových příkladů správné selekce může přinést žádoucí sebereflexi politiků, kteří se po volebním neúspěchu začnou poroučet sami – a případně to zkrátka zkusí znovu v příštích volbách. V panu Chládkovi také odchází mimořádně špatný ministr školství – a tím dobré zprávy končí. Premiér Sobotka se totiž vyjádřil přesně opačně, totiž že Marcel Chládek byl jedním z nejlepších (ne-li vůbec nejlepším) ministrem školství za posledních 10 let. Tedy ne jeho vypjatá ideologičnost (snad nejmarkantněji vyhřezlá v odporu k domácímu vzdělávání, pro jehož obstrukci neváhal sáhnout k argumentaci bezpečností...), ale jakési jeho chování je důvodem jeho odvolání. Jistě, ministr ani nikdo jiný nemá být hulvát, o tom není sporu. Politováníhodné však je, že kdyby měl jednání perfektně uhlazené, byl by hvězdou svého premiéra. O souhlasu předsedy vlády s ideologickým směřováním resortu svědčí i skutečnost, že jeho vedením, byť dočasným, byla pověřena právě ministryně Marksová Tominová. Připomeňme tato slova: „Předně, Michaela Marksová je ministryní práce a sociálních věcí – z hlediska toho, na co nová levice klade důraz, na asi nejvlivnějším možném postu. Ministrem bez portfeje, který má na starosti lidská práva a rovné příležitosti, je Jiří Dienstbier. Také velmi atraktivní oblast. Do plné spokojenosti jim myslím chybí už jen ministr školství.“ (Jan Kubalčík: Vyměňte starou za novou!, KONZERVATIVNÍ LISTY 03/2014). Možná, že nová levice má tuto metu na dosah (...a důraz by se v případě „úspěchu“ přesunul na genderovou indoktrinaci, povinnou sexuální výchovu nejlépe od povinné školky atp.). Tím se dostáváme zpět k petici / dopisu Výboru na obranu rodičovských práv: možná je dokonce aktuálnější, než před odvoláním M. Chládka.

Vyjadřujeme uznání soudkyni Heleně Králové z Obvodního soudu pro Prahu 1, která zprostila obžaloby Janu Nečasovou, dříve Nagyovou. Vnější tlak musel být enormní. Co nechápeme, je zveřejnění soukromých telefonátů (apod.). Nezpochybňujeme (mravní) problematičnost řady aspektů celé kauzy. Musíme však dát za pravdu předsedovi ODS Petru Fialovi, který konstatoval, že osobní morální provinění není a nemůže být trestným činem, a dodal: „Stále čekáme na vysvětlení, proč se před dvěma lety konal zásah na Úřadu vlády, na jehož základě padla vláda. Rozhodnutí soudu ukazují, že zásah byl nepřiměřený a neodůvodněný. V demokratické zemi jsou takovéto praktiky nepřijatelné.“ (citováno z „Obžaloba proti Nečasové u soudu zkrachovala, Ištván se diví“, ČTK, Echo24).

Konečně, v Irsku prý zvítězila Láska. Obáváme se, že ve skutečnosti nevyhrál vůbec nikdo a pravdu má státní sekretář Svatého stolce kardinál Pietro Parolin: „Myslím, že nejde pouze o porážku křesťanských principů, ale tak trochu o porážku lidství.“ (Radio Vaticana). Velmi zajímavé také je, že (pokud je nám známo) irské referendum neglosoval např. Stanislav Biler podobně, jako to nedávné slovenské, totiž že jeho tématem je „v jakém století si myslíte, že zrovna žijete“. Vždyť hlavní téma obou referend bylo velmi příbuzné... Nicméně, budiž celá tato otázka budíčkem pro každého, kdo doposud pochyboval o důležitosti pojmů. Kdyby pojmy nebyly tak podstatné, proč by se neomarxistická kulturní levice snažila tak urputně o jejich vyprázdnění? Ostatně, v tomto je tato nová levice příkladně stalinská. Velevrah Josef Visarionovič velmi dobře věděl, že podaří-li se pojmy jednou vykuchat, lze je dle libosti nadít jakýmkoli obsahem a tím prakticky neomezeně manipulovat lidmi. Jenže pojmy jsou objektivně dané, nelze zbavit podstaty je samé – lze jen přesvědčit, tedy zmást člověka, aby ve svém myšlení danou objektivitu pojmů opustil. Ostatně, ani pan Biler se bez této objektivity neobejde (zcela nevědomky, samozřejmě...): ne, nelze si prostě libovolně zvolit název století, ve kterém žijeme, a to přesto, že měření času lidské dohodě nakonec podléhá (viz např. změna kalendáře) – na rozdíl od manželství či rodiny, jejichž obsah si „zvolit“ opravdu není možné. Lze o tom jen lhát nebo mluvit pravdu.

Přejeme podnětný čtenářský zážitek, snad příležitost k zamyšlení a přes řadu spíše neveselých faktů kolem nás optimistickou mysl.

Migrace patří k životu

Migrace sama o sobě je jevem přirozeným. Evropa sama byla kdysi dávno zalidněna imigračními vlnami, a stejně tak z Evropy zase mnohé imigrační vlny odešly. Kvůli současné nepříznivé demografické situaci by příchod cizinců na Západ mohl být považován za jev pozitivní. Nově příchozí, kteří se usadí v nové zemi a přijmou ji za svou, byli vždy považováni za obohacení, vždyť s sebou přinášeli nové poznatky, zkušenosti, jinou kulturu, zvyky, a třeba i kuchyni. Migrace je zkrátka přirozeným jevem, který patří k životu. Jenže…

Dávno již nejde o pouhý „přirozený“ jev. Přistěhovalectví se stalo předmětem velmi intenzivní „imigrační politiky“, je dnes politickým problémem s dalekosáhlými ekonomickými i demografickými dopady. Čím dál více se stává nástrojem manipulace, ba dokonce i zbraní, která je stále masivněji zneužívána proti nám. Počty lidí, kteří dnes směřují na Západ, dramaticky narůstají. V evropském sousedství se v současnosti nachází největší počet uprchlíků od dob druhé světové války. Hovoří se až o 25 milionech osob, z nichž mnozí se nebudou moci do svých domovů nikdy vrátit. Miliony lidí jsou v pohybu, běženci prchají ze svých domovů z důvodu útlaku, pronásledování, či chudoby a nedostatku. Problém imigrace, která zaplavuje Evropu a dorůstá rozměrů téměř novodobého „stěhování národů“, vyvolává napětí, nespokojenost a nepřátelství, a způsobuje, že se probouzejí téměř zapomenuté nacionální a etnické instinkty. Islámský svět sílí a stále ambiciózněji vyvolává konfrontace se Západem. A ten stojí stále bezradněji, nevěda co počít sám se sebou…

Takový je kontext, v němž dnes uvažujeme o „imigrační politice“, kterou by měl Západ (tedy i my, jako jeho součást) na tuto krizi reagovat. Texty Dana Drápala, Romana Jocha, Petra Hampla, Petra Macha a Jana Kubalčíka, které dnes k tématu přinášíme, nahlížejí téma různou optikou a snaží se nějak vytýčit a vykolíkovat hřiště. Některé myšlenky jsou možná provokativní a volají po debatě, jiné možná jen provokativně znějí… Zapojte se i vy do debaty nad migrační politikou a hledejte s námi ty správné odpovědi. Čtenářské reakce jsou vítány!

Chvátej vyhnanče z míst, kde jsi žil

„Připadne-li morální realista idealistovi tvrdý, je to proto, že odmítá přesunout ve jménu soucitu či sociální spravedlnosti boj mezi dobrem a zlem z jednotlivce na společnost.“ (Irving Babbitt)

Před šesti lety jsem v textu „Imingrace – podmínky solidarity“ napsal toto:

„Jsem solidární s Italy, Řeky, Kypřany... a všemi těmi, kteří ve svém bezprostředním okolí mají tu nemilou možnost sledovat dopady nezvládnutého přílivu nelegálních nepřizpůsobivých imigrantů. Přesto odmítám, aby jim bylo odlehčeno tím, že nějaká část imigrantů bude přesunuta do České repubilky. Proč?

Číst dál...

Evropa by měla rekolonizovat Afriku

Pouze kolonizace nového typu může vyřešit evropskou krizi s migranty i předejít utrpení afrických uprchlíků. Buď totiž oni přijdou do Evropy mezi nás se všemi následnými problémy, anebo my přineseme „Evropu“ k nim do severní Afriky, kde budou moct žít bezpečně. Třetí možnost není.

Mnozí publicisté levého a pravého středu se pohoršují nad tím, že česká společnost nechce přijmout více migrantů z Afriky. A předesílají, že se musí změnit a migranty přijmout.

Číst dál...

Praotec Čech byl taky imigrant, jenže...

K největším zdrojům nestability dnes patří konflikt v Sýrii a výboje Islámského státu na území dalších zemí. Syrských uprchlíků se mimo Sýrii nachází více než 3 miliony. Přesto jen malá část z nich usiluje o azyl v zemích Evropské unie (uprchlíci ze Sýrie tvoří přibližně 20% všech žadatelů o azyl, loni jich bylo 123 tisíc, v roce 2013 jen asi 50 000). Většina uprchlíků se uchyluje do zemí regionu, především do Libanonu, Jordánska či Turecka. V roce 2013 požádalo o azyl v EU okolo 435 tisíc lidí, loni jich bylo více než 626 tisíc, tedy nejvíce od balkánské krize v 90. letech. Téměř polovina žádostí směřuje do Německa, dále do Švédska, Francie a Itálie. Stále větším problémem se tak stává nelegální migrace. V roce 2014 přes Středozemní moře a Itálii proniklo bez registrace do Schengenského prostoru více než 50 000 nelegálních běženců.

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.