Husovské paradoxy

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Stanislav Přibyl

Kostnický koncil je historicky jedinečným církevním shromážděním v tom, že se explicitně povýšil nad papeže, což se nikdy předtím a nikdy poté v dějinách církve nestalo. Podle buly Haec sancta z 26. března 1415 se autoritě koncilu měl podrobit „každý, byť by se jednalo o samotného papeže“. Tímto „oslím můstkem“ si koncil posloužil pod tlakem dobových okolností existence trojpapežství a nutnosti tuto neúnosnou situaci řešit. I když později zvolený legitimní papež Martin V. dokumenty koncilu následně schválil svojí – opět – svrchovanou papežskou autoritou, z hlediska církevního pravověří nesplňoval koncil v období, kdy Husa odsoudil, základní atribut souladu s církevní disciplínou, plynoucí z věroučného pojetí papežského primátu, podle něhož náleží poslední slovo vždy samotnému papeži a nikomu není dovoleno papeže soudit (prima sedes a nemine iudicatur). V tomto smyslu tedy „nepravověrný“ koncil soudil nepravověrného Husa.

Privilegikum obhajoby před koncilem

Žádné osobě obviněné z hereze nebylo v dějinách dáno té jedinečné příležitosti, aby se mohla hájit před ekumenickým koncilem, shromážděním, reprezentujícím celé světové křesťanstvo. Obvinění jinak bývali souzeni buď biskupem anebo tribunálem, jehož úlohou bylo zjišťovat přítomnost a působení heretiků, čili soudem inkvizičním. Někteří obvinění se dostavovali hájit k papežům (např. Milíč z Kroměříže). Samy koncily nešetřívaly odsudky heretiků a jejich doktrín („bezbožný Origenés“), avšak vždy ex post; žádný z podezřelých nestanul přímo před koncilem. Do kostnického sněmu a nikdy po něm se tedy nestalo, že by se mohl před tak reprezentativním a vrcholným orgánem církve obhajovat konkrétní jednotlivec. To, co se zdá být ponížením, že se totiž Hus musel v Kostnici „potupně“ zodpovídat, je ve skutečnosti privilegiem, jehož se jinak nikomu v dějinách nedostalo. Navíc šlo o koncil, který sesazoval papeže, zatímco český mistr se před ním hodlal hájit způsobem navozujícím spíše žánr univerzitní disputace. Koncil ovšem nehodlal disputovat ani se samotnými sesazovanými papeži.

Třicet heretických vět

V dnešní době není pochopitelné, proč se ve středověké Církvi tolik dbalo na věroučnou čistotu a „vypreparovávaly se“ jednotlivé výroky, u nichž pak měla být konkrétně určena jejich nepravověrnost, tak jako je tomu i u třiceti výroků Husových, odsouzených v Kostnici. Vždyť i sama Katolická církev dnes již působí spíše jako agentura obecného světového dobra a pořadatelka volného času věřících, než jako „zkostnatělá“ instituce, jež by se obrňovala pletivem dogmatických pouček, jakkoli je jí to ještě někdy zcela zbytečně vyčítáno. Věroučná jednota je ovšem podstatným kritériem smyslu existence církve jako takové a bezrozpornost výpovědí o tom, jak Kristus v Církvi působí, je samotným předpokladem její identity a sebereflexe. V dřívějších dobách se ovšem rozvolňování věrouky a církevní disciplíny pravidelně stávalo také rozbuškou společenských nepokojů a záminkou k ozbrojeným konfliktům, proto bylo zájmem světské moci, aby se hereze nešířily. „Otci vlasti“ Karlu IV. se vše promíjí, tedy i to, že právě on povolal do Čech inkvizici a několik desítek hranic skutečně vzplálo. Kostnický koncil nepožívá takové shovívavosti.

Panna Orleánská, svatá Johana z Arku, adresovala bojovným husitům roku 1430 výhružný list, ve kterém nešetří kritikou jejich bohorovného postoje vůči hodnotě lidských životů i barbarského ničení posvátného umění. Ona sama byla odsouzena inkvizičním tribunálem, avšak proces byl zjevně zmanipulovaný a s historickým odstupem – roku 1920 – došlo i k jejímu svatořečení. Těžko si lze však představit, že by všech třicet heretických vět bylo koncilními otci Husovi lživě připsáno a zlovolně podsouváno. Problém spíše spočíval v Husově zjevné neochotě se autoritě koncilu podrobit. Vynaložil titánské úsilí, aby obhájil, že jeho pravda je pravověrnou, avšak zjevně mu scházela potřebná sebereflexe, která by jej přivedla k poznání, že také on sám by se snad mohl alespoň v něčem mýlit. Z tohoto úhlu pohledu je třeba pohlížet na problém, proč Katolická církev dodnes není ochotna Husa svatořečit, ačkoli z úst vrcholných představitelů Církve již zazněla na jeho adresu nejedna morální rehabilitace. V případě Jany z Arku svatořečení možné bylo.

Dvojí metr

Ecclesia abhorret a sanguine – Církev se děsí krve. Trest smrti upálením, který vykonávalo na usvědčeném heretikovi „světské rameno“, byl mimořádně bolestivý, i když nekrvavý. Snaha klasické katolické apologetiky poukazovat na to, že nikoli Církev, nýbrž toto „rameno“ (brachium saeculare) vykonávalo krutý trest, vyznívají zcela naprázdno. Žižkovi „Boží bojovníci“ jsou však národní hrdinové, takže žádnou apologetiku nepotřebují. Uchylovali se k trestání upalováním většinou hromadně, totiž obkličováním a zapalováním objektů, v nichž byli přítomni jejich nepřátelé. Trnem v oku jim byli především řeholníci. Husitští kritici se pohoršovali například nad tím, že „mniši páchají smilstva s jeptiškami“ a Boží soud nad nimi bylo zapotřebí uspíšit již na této zemi. Po sto letech pak Husa jako kritika církve pozitivně vyzdvihl Martin Luther, augustiniánský řeholník, který se oženil s řeholnicí.

Katolík vzorem nekatolíků

Samotný Hus byl ovšem mravně bezúhonným knězem. Jeho osobnost v zásadě odpovídá ideji katolického kněze, který dodržuje celibát, modlí se kanonické hodinky, zbožně slouží mši svatou, uctívá svátost Eucharistie a vyznačuje se též upřímnou mariánskou zbožností. Je mnoho nekatolických církví, které se na Husa odvolávají, avšak žádná z nich takový typ duchovenské služby, bohopocty a úcty nezná, neboť uvedené disciplinární a věroučné atributy odmítá. Husovo kněžství se tak ovšem v jejich pojetí stává pouze jakýmsi překonaným reliktem středověku, který by Hus později jistě odmítl. Ve skutečnosti nelze Husa pochopit jinak, než právě jako katolického kněze. Není možné vypreparovat z jeho osobnosti pouze některé prvky – především odpor vůči církevnímu „establishmentu“ – a pominout nejvnitřnější zdroje jeho duchovního života.

Klanění autoportrétu

Ačkoli Hus nebyl „vynálezcem“ přijímání pod obojí, hnutí, které se na něj odvolávalo, považovalo kalich za svoji vlajkovou loď, a to do té míry, že se budoucímu papeži Piu II. jevilo, že „Češi jsou spíše uctívači Bakchovými než Kristovými“. Po odeznění násilné a destruktivní fáze husitství se umírnění „utrakvisté“ – strana podobojí – toužili prezentovat jako věrní synové Církve. Vlastního biskupa sice neměli, ale úspěšně usilovali o to, aby vždy některého putujícího biskupa ke svěcení jejich kněží přesvědčili. Podmínkou ovšem bylo, že kandidáti odpřísáhnou, že přijímání pod obojí není ke spáse nezbytně nutné. Je také dochován obraz, na němž Hus coby ministrant drží roucho svatého Vojtěcha při eucharistickém proměňování. Teprve Martinu Lutherovi se listem De instituendis ministris ecclesiae (1523) podařilo české kališníky přesvědčit, že svátostné kněžství je pro ně zbytečné. Byla to tak až protestantská reformace, která se sice k Husovi kritizujícímu Církev hlásila, avšak nejevila smysl pro to, co zásadně utvářelo Husovo duchovní zázemí. Ano – lze postavit na piedestal osobnost, jíž chceme ovšem rozumět pouze po svém, takže touto cestou dochází ke klanění autoportrétu. O tom ostatně svědčí celý kaleidoskop rozmanitých představ o Husovi, které se v našich dějinách objevovaly.

P. Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D je docentem církevního práva na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Se souhlasem převzato z publicistického čtrnáctideníku RC Monitor (ročník XII., číslo 13).