Obsah

Znovu k Lidovým milicím

Rozhovor s Vladimírem Hučínem „Je libo Lidové milice?“ (publikovaný v prázdninovém dvojčísle 7-8/2015 KONZERVATIVNÍCH LISTŮ; v tištěném VÝBĚRU Z HROZNŮ vyšly oba texty v jednom celku pod názvem rozhovoru... pozn. red.) jsme připravili poté, co již nějaký čas se znepokojením sledujeme, v České republice i na Slovensku, tendenci k formování skupin, které se netají svým polovojenským zaměřením.

Rekrutují se často z bývalých příslušníků Československé lidové armády (ČSLA) a odvolávají se na přísahu věrnosti, kterou této ozbrojené složce Varšavského paktu složili (viz např. Hana Zelená: Provokatéři zakládají ohně, z nichž obviňují státníky, Armádní noviny, 7.5.2015). Neškodí si ji připomenout v plném znění (verze v češtině, platná po r. 1961): „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz prezidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli. Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“ (zvýraznění autoři).

I když pomineme fakt, že režim, jehož byla ČSLA ozbrojenou složkou, je dle dnes platných zákonů zločinný, plyne čistě z logiky věci, že vztah diskutovaných skupin vůči našim západním spojencům (zejména NATO, USA...) je ostře nepřátelský, zatímco k moskevskému režimu vykazují výrazně kladný poměr. Tomu také odpovídá skutečnost, že jedním z čelných představitelů těchto snah je pan Obrtel. Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet a hodnotit všechny ostatní okolnosti, které celou záležitost provázejí. Ano, zákonem definované ozbrojené sbory naší země jistě nejsou ideální, leckdy dokonce nejsou dostatečně funkční. Přesto, pokud se tito lidé netají svojí ochotou řešit takové případné situace silou, tedy nahrazovat zmíněné zákonné sbory ozbrojenými dobrovolníky, je zde na prvním místě hrozba, že takové podhoubí dříve či později využijí neoznačení „zelení mužíčci“, kteří otevřeli dveře obsazení Krymu, okupují další východní části Ukrajiny a riziko jejichž působení berou naši pobaltští spojenci natolik vážně, že podnikají konkrétní bezpečnostní opatření.

Odlišme však kritizované české a slovenské dobrovolnické sbory od jiných tří situací:
1. dobrovolnické sbory v Polsku, které se jasně identifikují s legitimní vládou ve Varšavě, vidí shodně s ní ohrožení země, nezpochybňují aktuální spojenectví – bezpečnostní ukotvení státu a dávají se k disposici řádným, zákonem definovaným ozbrojeným složkám (viz např. Anna Barochová: Poláci masově vstupují do milic, v lesích cvičí na válku s Ruskem, iDnes.cz, 24.3.2015);
2. dobrovolnické sbory, které by bylo záhodno formovat v případě, že by byly (kýmkoli, třeba i vládou...) ohroženy základní ústavní náležitosti našeho současného uspořádání (např. suspendování vlády zákona a/nebo násilné zacházení vlády s občany);
3. ozbrojený bezúhonný občan, který musí mít právo držet a nosit zbraň a použít ji k obraně (jak je definováno nutnou obranou či krajní nouzí a jak by bylo záhodno rozšířit např. o tzv. doktrínu hradu...).
Ke druhé situaci ještě doplňme, že přes nesporné a značné vady našeho současného systému nepochybujeme o jeho podstatě: jedná se o legitimní režim, který v zásadě respektuje přirozená lidská práva občanů a usiluje o rovnost před zákonem. Oproti tomu považujeme za legitimní ozbrojený odpor vůči režimu, který je zločinný, popř. vede otevřenou válku vůči obyvatelům vlastní země (viz např. odboj proti nacismu, či odboj proti komunisnu).

Konečně dodejme, že každý právní stát má svoji tajnou službu. V našem případě jde o BIS. Na faktu, že Česká republika má tajnou službu neshledáváme nic závadného – naopak. Dále je na místě připomenout, že když tedy tajnou službu máme, pak ji provozujeme právě proto, aby monitorovala aktivity, které jsou namířeny proti bezpečnnosti našeho současného zřízení. Ostatně jak říká zákon 153/1994 Sb. o zpravodajských službách České republiky ve svém §2: „Zpravodajské služby jsou státní orgány pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací (dále jen ‚zabezpečování informací‘) důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky.“ Proto jsme se obrátili na jednoho z nejlépe hodnocených důstojníků BIS prvního desetiletí její existence, Vladimíra Hučína, abychom jej požádali o názor na tuto problematiku. Na samý závěr poznamenejme, že BIS nemá žádnou výkonnou pravomoc – tu má pouze Policie České republiky.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.