Tři poznámky ke školství

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Jan Kubalčík

Novela školského zákona obsahuje povinný poslední rok školky. Obsahuje také možnost rodičů ponechat dítě doma s tím, že bude povinně zkoušeno – jde prostě o obdobu domácího vzdělávání na prvním stupni. Samozřejmě, že jsem rád, nicméně mě to příliš neuklidňuje.

Obávám se, aby se z této možnosti nestala stále obtížněji dosažitelná výjimka, která nakonec nebude hrát žádnou roli. Vždyť současní mocní touží sdělovat dětem své „pravdy“ od co nejútlejšího věku a mít pokud možno všechny maminky ve výrobě... Na těchto cílech se, pokud vím, nezměnilo nic. Ale, což nevylučuji, třeba jen zbytečně straším. Rád bych, aby to tak bylo.

Možná to není úplně přesné, ale také končí tzv. praktické (dříve zvláštní) školy. Jejich žáci mají být zařazeni do běžných tříd základních škol. Obhájci tohoto kroku se, myslím, domnívají, že většina žáků praktických škol do nich nebyla zařazena z důvodu intelektuálního zpoždění, ale pro své sociální poměry. Nebo ještě více vyostřeno: obhájci tohoto kroku vidí v praktických školách nástroj segregace. Nedohlédnou však důsledků – jak to tak bývá těch nezamýšlených. V dlouhodobé perspektivě se budou rodiny (zejména ekonomicky silné rodiny) pokoušet všemi prostředky dostat své děti (zejména nadané děti) do jiného prostředí. Buď nabobtná domácí vzdělávání, nebo vzniknou elitní soukromé školy, kde o zařazení (z jakéhokoli důvodu) slabých žáků nebude moci být řeč, nebo na podobné školy začnou rodiny posílat své děti do zahraničí... a nejspíše to bude kombinace všeho uvedeného plus ještě další opatření; vždyť jsme dost vynalézaví a své děti máme povětšinou ještě stále rádi a přejeme jim tu nejlepší budoucnost. Suma sumárum, v důsledku tohoto kroku se nenáviděná segregace podstatně prohloubí a úroveň veřejného školství se propadne o další úroveň dolů.

„Případ platfus“ – tak se jmenoval film z roku 1985, ve kterém hraje Vlastimil Brodský vysloužilého učitele, který na navýsost drzou poznámku nezvedeného výrostka – svého bývalého žáka zareaguje zcela přirozeně, jako muž, který se nenechá nějakým nevychovancem veřejně urážet: jednu mu vrazí. Jistě, ve zkratu, mohl to velkoryse přejít a s pubescentem se nešpinit – lze se na to dívat z mnoha stran. (Ostatně, dalo by se to diskutovat i co se vztahů mezi dospělými lidmi týká.) Co je však zřejmé, tento muž nezaslouží žádné odsouzení, jeho reakce rozhodně nebyla neadekvátní. Nešlo o žádné „bití“ či dokonce „mlácení“ (zvláště otrlí diskutéři by možná použili i termín „týrání“...) – zkrátka jednorázový, jasně vyprovokovaný akt.

Nevím, jak rozhodnou / rozhodli radní Prahy 8 o osudu pana ředitele ZŠ Glowackého Miroslava Korandy, který takhle jednu střihnul podobně drzému frackovi (pikantní je, že o „mlácení“ se v této souvislosti rozpovídal tamní zastupitel za KSČM). Povzbudivá je reakce nemalé části rodičovské veřejnosti, která pana ředitele podpořila. Na druhé straně, dost děsivé je už to, že se něco takového vůbec takhle probírá. Chápu, že takový incident může být prověřován, ale orgán k tomu určený, tedy školní inspekce, by měl jistě stačit. Inu, v atmosféře pěstované paní exministryní Džamilou Stehlíkovou, panem exministrem Michaelem Kocábem, nebo paní ombudsmankou Annou Šabatovou, kdy se má jevit jako problematické plácnutí po zadku malého dítěte od rodičů, asi nemůžeme čekat nic jiného... Každý, kdo se nad pedagogickým zásahem pana ředitele rozhořčeně pohoršuje, by měl shlédnout výše zmíněný film. Pro poučení.

Suma sumárum: buď je přítomna elementární důvěra... v to, že rodiče milují své děti, že učitelé mají rádi své žáky... nebo tato důvěra absentuje. Jistě existují nezpůsobilí učitelé kteří žáky ponižují, bezdůvodně trestají, třeba i fyzicky... A věřím, že takové jednání lze odhalit a je nutné jej sankcionovat – je nutné zbavit se takových učitelů, kteří nemají rádi své žáky. S touto vaničkou však není třeba vylévat i dítě oprávněného, ojedinělého, jednorázového a přiměřeného fyzického trestu, jehož latentní, byť velmi výjimečná možnost, navíc blahodárně přispívá k hladkosti vzdělávacího procesu. Ostatně, jak pravil již Jan Ámos Komenský: „Bez bázně není kázně.“