Editorial

Vážení čtenáři,

absurditu stále sešněrovanější diskuse, o které píšeme níže, okusili v uplynulých dnech na vlastní kůži další dva veřejně činní lidé: písničkář Slávek Janoušek a fotograf Jan Šibík (oba v souvislosti s uprchlickou krizí, které se věnujeme z mnoha stran v Tématu měsíce...). Frekvence těchto případů se zvyšuje, okřikování oponentů či jen nositelů právě nepohodlných názorů je stále silnější. Občas ještě tato praxe narazí, ale trend je zřejmý: prosazuje se, je to stále horší. Nic povzbudivého.

 

Do Poslanecké sněmovny našeho Parlamentu patrně letošní podzim znovu zamíří návrh na uzákonění euthanasie. I proto přinášíme příspěvek poslankyně britské Dolní sněmovny, které byl taktéž podobný návrh předložen, pocházející z parlamentní rozpravy na toto téma. I díky řeči dr. Philippy Whitfordové Dolní sněmovna návrh zákona o euthanasii ve druhém čtení zamítla v poměru 330:118.

Dále si s radostí i jistým pocitem zadostiučinění dovolujeme upozornit, že dlouholetý spolupracovník naší redakce, novinář a publicista pan Dušan Stuchlík (nar. 1972), se stal v minulých dnech nejmladším držitelem osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. (Podrobnosti v příslušném redakčním textu.)

Konečně upozorňujeme na petici proti umožnění adopce dětí homosexuálními páry. Rodina je navýsost konzervativní téma a o to je potěšující (či pro konzervativce zahambující?), že iniciátorkou petice je paní ing. Pavlína Nytrová, poslankyně za ČSSD. Její krátký text stručně představuje hlavní myšlenku petice a vybízí k její podpoře. KONZERVATIVNÍ LISTY petici podpořily také umístěním banneru na svoji webovou stránku.

...a ještě mnoho dalšího naleznete v tomto čísle. Příjemný, byť jak se zdá pěkně bouřlivý, podzim!

...a nyní, jak je zvykem, editorial z právě vydaného VÝBĚRU Z HROZNŮ:

Vážení čtenáři,

naše média se bulvarizují již mnoho, mnoho let, což vede k tomu, že mají-li si vybrat mezi analýzou a senzací, zvolí neomylně to druhé. Tak se samozřejmě atraktivním tématem stává např. pan Konvička (a jeho občasné plácání se stává snadným terčem), zatímco věci pro společnost skutečně klíčové zůstávají stranou pozornosti. Mnohým z toho se zabývají texty „Noví totalitáři nastupují“, „Je suis Knötig“ a „Za co na pranýř“, které naleznete v tomto VÝBĚRU Z HROZNŮ.

Urputná snaha umlčet oponenta, společensky i profesně jej diskreditovat, aplikovat na něj a na jeho názory měřítka, kterým vyhovují snad jen někteří světci, a bez váhání proti němu použít třeba i výňatků (spíše „výtržků“) z diskusí na sociálních sítích, to vše je známkou stále obtížnější diskuse, a nejen té veřejné. Pravděpodobnost, že diskuse bude dnes vedena svobodně, je fatálně snižována takto vytvářeným ovzduším nátlaku a strachu.

Mohli bychom nyní připomenout Voltaira s jeho okřídleným citátem („Nesouhlasím s tím, co říkáte, příteli, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“) a ptát se, zda současní hlasatelé tolerance sami dostávají tomuto nároku. Odolejme však pokušení a obraťme se k obrazu předestřenému Georgem Orwellem v románu „1984“.

Neštěpí se zde fatálně společnost na jakousi masu, která si mezi sebou může říkat, co chce a jak chce, ale nemá na nic vliv, a na privilegované mandaríny s vlivem, přičemž nutnou podmínkou pro vstup do této kasty je akceptování prazvláštních pravidel? Pravidel, která jsou však jakousi podivnou degenerativní mutací dobrých mravů? Pravidel, po jejichž případném porušení – třeba i drobném, malicherném – následuje exemplární vyobcování à la Theo Sarrazin, Rocco Buttiglione či dokonce Tim Hunt?

Tito mutanti (tedy stoupenci mutované morálky) se na nás pokoušejí vyzrát podvodem: oni totiž tyto zmutované mravy vydávají za dobro, za normu, za samozřejmost. Snaží se, vpravdě orwellovsky, vyprázdnit pojem dobrých mravů a nahradit jejich obsah svou mutací. Je nutné tomu čelit a hájit dobré mravy – což ovšem neznamená moralizovat. V této při vůbec nejde o to, kdo se jak chová, ale zda objektivní morálka vůbec existuje.

Mutanti se neštítí vůči oponentům vytahovat i jejich ledasjaké poklesky a přestupky i proti dobrým mravům, aby je tak zdiskreditovali. Je to zcela nefér utkání, protože zastánci dobrých mravů, vědomi si často své vlastní nedokonalosti, tohle mutantům nedělávají. Dostáváme se tak do stavu, jež je v demokratické politice těžko řešitelný: je-li jedna strana zdrženlivá a druhá nikoli, vítězí zkrátka většinou ta nezdrženlivá.

Ale všeho dočasu! Tím máme na mysli nejen společenský / politický bankrot, který mutanti dříve či později způsobí (neboť proti realitě se dá konat jen dočasně a jen za cenu vážných následků...) a bude opět na jejich oponentech, aby dávali věci do pořádku. Tím máme zejména na mysli to, že je chybou přeceňovat význam politiky či jej dokonce absolutizovat.

Co by zastáncům dobrých mravů pomohlo, kdyby začali své oponenty také zuřivě očerňovat a dehonestovat je jako lidi? Vždyť dříve či později by od nich byli k nerozeznání (jistě se lze jen obtížně vyhnout jednotlivému selhání, ale daleko více je proti dobrým mravům, je-li takový přístup praktikován vědomě, cíleně, systematicky) – a jejich počínání by tak ztratilo smysl. Naše počínání by ztratilo smysl.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.