1 400 km Tureckem - Van

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 12. 2015 12:04

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část druhá...

Redakce

Abychom s jistotou stihli odlet letadla Tureckých (jak jsme poznali špičkových) aerolinií z pražského Letiště Václava Havla bylo nutné si přivstat. Davidova obětavá paní Dagmar nás z Kurdějova a Hustopečí autem svezla na autobusové nádraží U Grandu, odkud jezdí dálkové spoje na Prahu již od brzkého rána. Ten náš od Student agency odjížděl v šest hodin. Na autobusovém nádraží Florenc jsme se příliš nezdrželi, protože spoj na letiště pokračoval snad jen půlhodinku po našem příjezdu. Jízda ucpanou ranní Prahou naštěstí netrvala dlouho. Projdeme s vstupními dveřmi aeroportu a bezprostředně za nimi již David mává na svého přítele Jirku, který sem doputoval od Plzně jen chvilku před námi. Moje seznamka se sympatickým Jihočechem byla rychlá, protože před námi bylo zvládnutí obvyklých letištních ceremonií, které však byly pro mé zcestovalé společníky jen běžnou rutinou. Brzy nalezli point, na kterém budou let do Istanbulu odbavovat zástupci Tureckých aerolinií. Tato společnost, naštěstí bez příplatku, přijímá objemná zavazadla až do dvaceti kil, takže Davidův a můj baťoh prošly příjmem jen o několik deka, zatím co ten Jirkův byl o něco lehčí. Let do více jak desetimilionového města byl klidný, obloha skoro jasná s hezkými výhledy dolů na ubíhající krajinu. Na obrazovkách nad našimi hlavami bylo možné vidět, nad kterou oblastí jihovýchodní Evropy právě letíme. Z obrazů na zemi nebylo možné se přesněji orientovat. Jen mohutný tok Dunaje občas mírně upřesňoval naši možnou polohu. Že se blížíme k letišti Kemalla Atatürka jsme poznali podle Černého moře, které se pod námi objevilo i s lodičkami. Krátce nato se již vynořil rozlehlý areál velkoměstské zástavby a letadlo k němu počalo rychle klesat. Na obrovském letišti, bludišti plném lidských mravenců a jejich zavazadel, byli moji přátelé opět jako doma. Netrvalo dlouho a již jsme svá těžká břemena vlekli k pointům odbavujícím vnitrostátní lety, včetně toho našeho směřujícího k jezeru Van. Několik hodin času do startu jsme strávili nutnými procedurami, a následnými exkursemi po okolí našeho terminálu.

Let do Vanu, prakticky napříč celým územím Turecka, byl opět poklidný. O naše pohodlí se starala další příjemná posádka, tentokrát složená téměř výhradně z elegantních mladých mužů. Při pohledu k zemi nebylo možné nějak identifikovat místa, nad kterými se vznášíme, protože země pod námi má téměř stejný charakter. S výjimkou do půlhodinky po startu, tedy času, po který jsme letěli nad další (asijskou) částí pobřeží Černého moře, které dokáže stvořit mraky vody jen k zvlažení zeleného rostlinstva v přímořském šelfu. Poté jsme dlouho putovali nad sluncem vyprahlou hornatou krajinou, která byla vzácně ozdobena jen úzkými ostrůvky matné zeleně v hlubokých údolích. Změna nastala až krátce před přistáním při průletu nad jezerem, u kterého leží naše cílové letiště a hezky osvětlené dvousettisícové město. Na něm jsme hladce přistáli po trošku silnějších korekcích letu. Vystupovali jsme přímo na letištní plochu hned v blízkosti vchodu do odbavovacího terminálu již za tmy, bylo kolem deváté večer. Chvíli jsme ještě čekali, než se naše zavazadla vynoří z tmavého otvoru ve zdi. Před letištěm se kamarádi bleskově domluvili s jedním z početných čekajících taxikářů na odvoz do cenově přijatelného hotýlku. Cesta z letiště nebyla dlouhá, není příliš daleko od centra města Van. Měl jsem však krátkou chvíli smíšené pocity, když auto projíždělo mezi rozbořenými domy, ulicí bez osvětlení, ale tma najednou skončila v další uličce s několika levnými hotýlky. Vybrali jsme ten, který jeho majitelé nazvali Dekin. Našeho marného snažení domluvit se na recepci si všimla dáma přítomná v jídelní místnosti. Svou znalostí místní řeči, a hlavně základů angličtiny, nám mužům velmi ochotně pomohla. I když pochází z hlavního města tak nábožensky ortodoxní země jakou je Írán (tedy přesněji prý přímo z Teheránu), byla oděna poněkud evropsky. Měla na sobě pestře zdobené upnuté legíny a ku podivu nenosila pokrývku hlavy, pod kterou většina místních žen schovává mnohdy bujné vlasy. Kousek prvního večera jsme věnovali kratičké procházce živým nočním městem, které je po setmění plné lidí, otevřených čajoven a malých restaurací. Potkáváme první žebračku. Přátelé radí, abych v místních poměrech poněkud zatvrdil své srdíčko a raději nebyl samaritánem, dobrota prý může přinést Evropanovi neznalému orientu jen komplikace. Nedbám na rady mladších, ale zkušených, cestovatelů a dávám jí pár drobných. Žena uctivě poděkuje, avšak když se za ní otočím tak vidím, že dává signál asi desetiletému chlapci na druhém chodníku, aby přeběhl a zkusil také něco z nás vydolovat. Tomu jsem již samozřejmě nepodlehl, i přes jeho úporné snažení.

Náš třílůžkový pokoj ve druhém patře hotýlku byl skromně zařízený, mimo postelí jsme tam nalezli jen noční stolky – pokud si vzpomínám tak židle a klasický stůl tam nebyly. Jako bonus jsme měli veliký balkon sahající až za roh domu, zrovna naproti hezké čajovny, ve které se večer bavili výhradně muži typickou místní deskovou hrou. Svátečně oblečení hráči náruživě skládali kostky v herní obrazce, aby je po ukončení partie zase rozmetali, pomíchali a poskládali do stožků tak, že nikdo z nich v příštím zápase neviděl, jaká na soupeře připadla. Na pokoji jsme měli starý omšelý sprchový kout s rezatou vaničkou a evropský splachovací záchod. Do mísy nevedl jen přívod omývací vody z nádržky, ale také hubená hadička, kterou voda proudila do mísy tenkým pramínkem neustále, a nedala se nijak zastavit. Pro nás to bylo nepochopitelné opatření, protože jsme se domnívali, že pitná voda musí být v těchto rozpálených krajích velmi vzácná a drahá. S úlevou jsme zjistili, že na nás neútočí žádný polétavý ani lezoucí hmyz. Repelenty proto zůstaly po celý pobyt v Turecku nevyužity.

Nastala první noc ve Vanu. Slunce již před několika hodinami zapadlo, ale teplota v pokoji tu klesající venkovní nenásledovala. Příčinu jsme zjistili ráno – bylo zapnuté topení!!! Radiátory byly tak horké, že se o ně David málem popálil. Po složitém vyjednávání se podařilo o této věci informovat vedení hotelu, a tak po nějaké (docela dlouhé) době váhání a organizování se jim podařilo přívod horké vody do panelů přerušit. Přesto jsme spali dlouho a klidně, nebyli jsme totiž v příliš rušné ulici.

Druhý den se Jirka zahloubal do svého turistického průvodce a navrhl navštívit nejrozsáhlejší místní lidské dílo, kterým je bezpochyby mohutná pevnost, jejíž základy vystavěli snad již v době vlády Říma nad téměř celým středomořím. Vypíná se hrdě na docela vysokém skalním hřebeni, jehož převážně kolmé kamenné stěny byly v minulosti spolehlivou ochranou před nájezdníky ze tří delších stran. Poněvadž tento monument se nachází ve vzdálené severovýchodní části města, vzali jsme si taxíka. Jeho řidič pak trpělivě čekal, až se cizinci pokochají obrovitou stavbou dlouhou aspoň půl kilometru (ne-li více). Výšku skalního bradla odhaduji ve vyšších místech až na sto metrů. Celému areálu dominuje vysoký stožár s velkou státní zástavou. Vlajky ostatně plápolají na všech významných, nebo alespoň trochu výrazných, místech této zajímavé země. Pevnost a skála byly v čase naší návštěvy (jako asi obvykle) snad do běla rozpálené sluncem. Výhledy nás však tak zaujaly, že jsme na skoro polední sálavé horko téměř nedbali. Procházeli jsme totiž místy, kudy špacírovala část dějin velkých civilizací, starých i nových státních útvarů, a to v nás zanechávalo hluboké dojmy. Pevné kamenné zdivo je tam místy doplněno méně odolným hliněným, které se však evidentně, a pochopitelně, rychleji rozpadá. Výhledy do okolí lze jen stěží popsat, protože nalézat slovní vyjádření pro tu exotickou krásu snad ani není možné. Na nejvyšším místě, v blízkosti vstupní brány, je skvělý výhled na východní část rozlehlého jezera Van (někde v dáli již tušíme náš velký cíl Agri Dagi) a hluboko pod námi, za příjezdovou silnicí, vytrvale kutají v zemi archeologové. Pomalu bloumáme labyrintem zbytků mohutných stěn, až přicházíme na nejvyšší místo pevnosti, které se nachází asi ve středu celé stavby. Vidíme další, poněkud užší a níže položené, pokračování festovního opevnění, a za ním již úchvatné panorama dvousettisícového města, které je skoro celé přetnuto širokou hlavní příjezdovou ulicí téměř na dvě poloviny. Na pravé straně je osídlení obrovské rovinaté pánve lemováno blankytně modrými vodami jezera a ze dvou stran se za městem tyčí docela vysoké, bezlesé, i někdy strmé, hory. Ta poslední je otevřena do zvlněné krajiny. Zástavbu tvoří neskutečně rozsáhlá sídliště nových (a velkých) bytových areálů, často s počtem vysokých budov o více jak patnácti patrech (upozorňujeme, že jsou vybudovány v živé seizmické oblasti). Budovatelské úsilí pohlcuje a ničí vše staré do té míry, že město i na dálku voní novotou. Z našeho pohledu by však bylo dobré v Turecku zachovat alespoň stará orientální jádra měst, aby zůstaly alespoň nějaké památky na dílo předchozích generací, a neztratil se v horkých dnech blahodárný stín, který lze nalézat ve změti úzkých uliček.

Dobře „upečení” jsme se po dobrém obědě snažili najít nějakou díru v husté pobřežní zástavbě jako přístup k mohutnému jezeru Van. Nedařilo se nám. V místech, na kterých to vypadalo na velmi krásnou a rozsáhlou pláž, jsme narazili na festovní vysoké zdi a drátěné ploty, do kterých byly vetknuty (pytli s pískem silně opevněné) strážní věže, a vjezd do zřejmě vládního zařízení hlídaly obrněné transportéry s po zuby ozbrojenými vojáky. Tyto atributy jsme raději nefotili, abychom si nevynutili nepříjemnou pozornost uniforem na stráži. Dvousettisícové město má totiž polovinu obyvatel Kurdské národnosti, navíc si uvědomujeme, že před několika dny skončilo (bombardováním) na příkaz vlády docela dlouhé, a vcelku dodržované, příměří mezi armádou a Kurdy z PKK. Plot skončil asi po kilometru a půl, ne-li dvou, malinkou, titěrnou, písečnou plážičkou tak 10x2 m, na které se koupalo několik dospělých, 4-5 odrostlejších chlapců a jistě ne více menších dětí. Plavat uměli jen ti nejstarší. Všichni přítomní domorodci si okamžitě všimli našich plaveckých schopností, a začali je neuměle napodobovat. Jirka se chopil role instruktora. Dokázal téměř nemožné, do půlhodiny uměli i čtyři dosud nešikovní mladíci obstojně plavat. Někteří další hoši si před vstupem do vody k plavkám připevnili větší umělohmotné pet láhve (místo plaveckých křidýlek a kruhů) a vznášeli se na hladině jako splávci. Věříme, že jim již utopení nehrozí. Teplota vody kontrastovala s horkým ovzduším, i přesto že neměla daleko ke 30 stupňům celsiovým. Koupel nás velmi osvěžila. Navíc je ve vodě zřejmě rozpuštěna spousta minerálních látek, protože jsme na kůži měli pocit, jako bychom byli pomazáni jemným olejíčkem. Věci jsme si museli na souši rozložit na vhodných placatých šutrech – jinde nebylo místa. Ty byly žhavé, jako vytažené z pece a tak upocené svršky brzy přirozeně uschly.

Celý břeh byl do dáli, kam až jsme viděli, zpevněn těmi velikými kameny. Mezi nimi a silnicí dálničního typu je nejdříve dobře udržovaný pruh zeleně, s dlouhou řadou dřevěných přístřešků vybavených stoly a k nim párem lavic. Od silnice odděloval toto zařízení prostorný chodník, po kterém jsme přišli. Roli těchto jednoduchých věcí jsme pochopili až po příchodu pětice mladých mužů, kteří si na stůl pod přístřeškem postavili samovar, vytáhli nadrobno naštípané dřevěné třísky, nastrkali je do ohniště přístroje, a za chvilku již „čepovali” skvělý Rizský čaj. Na tuto dobrotu nás, cizince, samozřejmě pozvali s tím, že se při této příležitosti něco o nás dozví. Posezení u čaje v těchto krajích nahrazuje naše hospody. Tady u moře jsou to jejich vzdušné zahrádky. Přesvědčili nás, že je možné dobře se pobavit i s lidmi z jiné kultury bez alkoholových nápojů. K dorozumění se používala změť ruštiny, angličtiny a němčiny. Politickým tématům jsme se raději vyhýbali, i když je často naši noví přátelé vnášeli do diskusí zejména kvůli situaci v nedaleké Sýrii, nebo Iráku, a často rozebírali domácí přecitlivé vztahy Turků s Kurdy. Zároveň jsme nechtěli příliš ztrácet čas v poznávání místních zajímavostí.

Na cestě do hotelu se stačíme dohodnout s taxikářem, který nás prý docela levně dopraví následující dne do Dogubayazitu, tedy do výchozí základny zvolené k výstupu na Ararat. Na město se pomalu snáší noc. Povečeříme tedy z vlastních zásob a vyrážíme na druhou, tentokrát aspoň dvouhodinovou, prohlídku nočního města s naší novou známou z hotelu. Zastavíme se v jedné z lepších restaurací na velmi chutné stoprocentní ovocné šťávy. Hezky upravené a nasvícené bylo noční náměstí před hlavní mešitou. Vzduch zde osvěžují vodotrysky a prostor zpříjemňují nasvícené umělé vodní kanály. Kamarádi čile komunikují s Íránkou v angličtině a tak se dovídáme, že její dcera bydlí v Istanbulu, její syn prý někde v Holandsku, a že její rodina nás v největším městě v Turecku přivítá s otevřenou náručí, že tam mají prostorný dům docela blízko centra – pokud se ovšem rozhodneme využít jejich zázemí. Láká nás také k návštěvě Teheránu. Ukazuje nám, překvapeným, na svém tabletu fota z Rudého náměstí v Moskvě – dostala se tam prý na pozvání manžela své dcery, který vlastní ruský pas. Procestovala také kus západní Evropy, například Holandsko, které se stalo synovou domovinou. Na závěr večera jsme jí poděkovali za pomoc a zajímavou nabídku. V tom čase však byly naše následující cesty ještě zahaleny hustou mlhou, abychom cokoliv pevně slibovali. Nevěděli jsme totiž, jak dlouho se zdržíme v oblasti Araratu, nevěděli jsme, který den dorazíme k Černému moři, natož jak a kdy se doplahočíme k památkám posledního z velkých cílů, až do téměř 1 400 km vzdáleného Istanbulu.

Následující den vyrážíme k nejbližšímu stanovišti taxi. Řidič z přechozího večera tam ještě není a tak nezbývá než se dohodnout na svezení pod Agri Dagi s někým přítomným. Cena však u něj poskočila poněkud výše, chvíli se snažíme s taxikářem neúspěšně smlouvat. Na stanoviště však přijíždí další auto a z něj vystupuje „náš“ řidič, se kterým jsme se předběžně dohodli včera za soumraku. Slovo o ceně drží a tak tedy věci rychle nakládáme do jeho auta značky Tata indické výroby. Vydáváme se skoro na stokilometrovou cestu. Jedeme ven z města po širokém bulváru, a perfektním povrchu rozlehlé silnice. Za Vanem pokračujeme ještě dlouho po pobřeží jezera, po parádní dálnici, která je zcela bez svodidel. Zjišťujeme, že se bouřlivě nestaví jen ve velkých městech, ale také v docela malých obcích, které se choulí pod svahy vyprahlých kopců. Nová vesnická zástavba, na štěstí, nemíří vzhůru k nebi, domky jsou maximálně patrové, a hezky ladně barevné.

Auto dýchavičně zdolává pomalu i mírná stoupání, bystře se rozjede jen z kopce. Řidič si je pochvaluje, přestože je poněkud „líné“, má prý nízké provozní náklady. Na vyvýšených místech se pro všechny poutníky otevírají krásné pohledy na obrovskou vodní plochu, která je v těchto místech docela výrazně pruhovaná z různých odstínů modře. Na druhém břehu jakoby přímo z vody vystupují docela vysoké kopce, na jejichž úpatí se choulí několik větších vesnic. Krajina je nesmírně malebná, ale z našeho pohledu tak suchá, že jen stěží chápeme, jak je možné ji využít k zemědělské výrobě, a tím k uživení početných rodin místních obyvatel, navíc evidentně za použití jen původních, byť osvědčených, metod hospodaření. Po dlouhých letech se opět setkáváme se snopy obilovin poskládanými do panáků.

Jezero končí a následuje rozsáhlejší podmáčené území, do kterého vtéká polovyschlý potok, jehož vody se sem dostávají z nedalekých hlubokých a dlouhých údolí. Scenérie připomíná obří pánev. Projedeme dvě větší města (Muradiye a Čaldiran). Obě jsou opět nově a pompézně vystavěna. Staré domy tady snad zmizely úplně. Na hlavní ulici jednoho z nich opatrně míjíme volně se pohybujícího koníka. Za Čaldiranem začíná dálnice razantně stoupat k mohutnému pohoří, z nějž proti nám, v nedávné době, stekl snad půl kilometru široký a minimálně deset kilometrů dlouhý proud lávy. Museli jsme zastavit a užít si toho, co nám lidstvu málo známé grandiózní síly v těchto místech vytvořily. Tmavá zkamenělá láva zde často nekompromisně obklíčila malé ostrůvky původně rozsáhlých travnatých pastvin, aby výrazně dokumentovala kontrasty starého a nového Božího díla. Když se auto vyšplhá do výšky kolem 1500 m nad mořem, musí projet přímo vychladlým lávovým polem. Kopec však nekončí, po levé ruce vidíme snad třítisícovou horu, od které tyto zkamenělé řeky několika mohutnými proudy vytekly. Napadá mě, že bychom se tam mohli v den určený k poznávání okolí města Dogubayazit podívat a pokusit se spatřit jícen sopky ze které to gigantické množství původně tekutého materiálu vyteklo.

U cesty také míjíme snad více jak desítku vyhořelých kamionů a náklaďáků. Nejdříve se domnívám, že je jejich šoféři zřejmě utýrali v prudkém stoupání do sedla, téměř dva kilometry vysokého, ale pak si uvědomíme, že jsme na území Kurdů, a tedy i v lovišti, či chcete-li, bojové enklávě PKK (militantní Kurdské strany pracujících). K naší smůle turecká vláda rozhodla někdy před deseti dny o přerušení příměří, a o bombardování základen této organizace na území Sýrie či Iráku, a to i přes její významnou účast v boji proti krajně nebezpečnému a fanaticky krutému Islámskému státu. Kurdská oblast se proto po několika letech pokoje opět stává neklidnou válečnou zónou. V chování místních lidí však napětí není patrné, pohybujeme se zde klidní, nesetkáváme se se vzrušivými momenty, necítíme žádné nebezpečí, lidé neprojevují žádné známky nepřátelství, ba naopak. Jen silně opevněné, a bedlivě střežené vojenské areály svědčí o tom, že vztahy obou národností jsou zase nad míru vyhrocené.

Pokračování příště...