Obsah

Revoluce konzervativních médií znemožnila liberálním sdělovacím prostředkům předstírat objektivitu

Když jsem před osmadvaceti lety přišel do New Yorku, abych zahájil svůj národní rozhlasový program, toužil jsem, aby se stal v zemi tím nejposlouchanějším. Národní vysílání tehdy zahrnovalo tři televizní sítě a CNN. Bylo zde 125 radiostanic vysílajících mluvené slovo – se svým programem jsem začal na 56 z nich. Žádné se nikdy nepodařilo uplatnit celonárodně nějaký denní pořad a mně předpovídali totéž.

Avšak uspěl jsem. Můj pořad se lišil tím, že jako jediný představoval v národních vysílacích stanicích konzervativní hlas — stejně jako byl National Review jediným významným konzervativním časopisem, který se vydával a četl.

Abych postavil své vztahy s přidruženými radiostanicemi na solidní základy, strávil jsem během prvních dvou let své rozhlasové práce každoročně 45 víkendů na cestách. Představte si volební vystoupení Donalda Trumpa, 45 víkendů každý rok v městech po celé Americe. S davy čítajícími od 2 500 do 10 000 posluchačů nebo i víc. Dělal jsem si legraci z liberálů, hájil a vysvětloval konzervatismus, propagoval tradiční americké hodnoty. A vyhladovělé posluchačstvo to hltalo.

V  roce 1991 dostávali moji zastupující moderátoři nabídky na své vlastní národní programy, , jelikož do hry vstupovali další hráči. Místní rozhlasové stanice se celonárodně bleskurychle přeorientovávaly na mluvené slovo a najímali si konzervativní moderátory.

Dnes máme více než 2 500 rozhlasových stanic s mluveným slovem a valná většina jich je zaměřena konzervativně. Připomeňme televizní stanici Fox News, která zahájila vysílání v roce 1997. Je zde konzervativní blogosféra a bezpočet konzervativních webových stránek. Roku 1992 jsem začal uvádět celonárodní televizní pořad a vysílal jsem ho potom další čtyři roky. Připomínal  pozdější pořad „The Daily Show“ (od roku 1996 celostátně úspěšná komediální večerní talk-show, u nás napodobovaná pořadem Jan Krause – pozn. red.), až na to, že já jsem byl konzervativní a nedělal jsem rozhovory s hosty. V televizi nic podobného neexistovalo, stejně jako byly jedinečné i moje rozhlasové pořady.

Nešlo tedy výlučně o revoluci v rozhlasovém vysílání na AM, nýbrž o konzervativní revoluci v médiích. A jejím snad největším důsledkem bylo zničení monopolu, jímž do té doby v celonárodních sdělovacích prostředcích disponovala levice.

Zde je několik nejvýznamnějších událostí:

V roce 1990 se mi splnil jeden z mých snů. Spisovatel William F. Buckley Jr. mne pozval domů na redakční večeři (časopisu National Review – pozn. red.). Navázali jsme přátelství, jež trvalo až do jeho smrti. Měl jsem ho rád a z jeho přátelství a podpory čerpám sílu dodnes.

Roku 1993 zavolal prezident Clinton z paluby Air Force One do mé přidružené stanice ve městě St. Louis – rozhlasové stanice KMOX – aby si postěžoval, že vysílám tři hodiny denně a že u toho není žádný detektor lži, který by mě odhalil.

V tomtéž roce 1993 mne Clinton na večeři pořádané pro novináře píšící o Bílém domě nazval rasistou, a to za způsob, jímž jsem kritizoval útok kongresmana Johna Conyerse na ministryni spravedlnosti Janet Renoovou v Kongresu při slyšení na téma razie FBI v uzavřeném areálu náboženského hnutí Davidiánů u texaského města Waco: „Rush ji hájil jedině proto, že ten, kdo na ni zaútočil, byl černoch.“ Po prezidentových slovech se v místnosti rozhostilo ohromené ticho. Od té doby jsem se s návštěvou jeho banketů neobtěžoval.

Roku 1994 získali republikáni ve Sněmovně reprezentantů poprvé po čtyřiceti letech většinu. Jmenovali mne čestným členem třídy nováčků Republikánské strany a požádali mne, abych promluvil o její orientaci. Varoval jsem je, že média nebyla nadšena, nepovažují je za vítěze a vynaloží všechny své síly, aby zajistila jejich porážku v roce 1996.

V roce 1995 se na mne Clinton v celostátním projevu pokusil svalit vinu za bombový útok ve městě Oklahoma City. Mluvil o „hlasitých, vzteklých hlasech v Americe“, což si velká část veřejnosti spojila se mnou. Později vydal Bílý dům nevěrohodné prohlášení, že Clinton měl na mysli přenosy krátkovlné rozhlasové stanice michiganské Milice.

Roku 2007 požadoval vůdce senátní demokratické většiny Harry Reid po mé přidružené rozhlasové stanici Clear Channel, aby mne donutila omluvit se za to, že jsem podvodného vojáka nazval podvodným vojákem. Výkonný ředitel této stanice Mark May mi Reidův dopis odvážně předal a já jsem jej na eBay (nejznámější americká internetová aukční síň – pozn. překl.) vydražil jako důkaz pokusu senátora Spojených států o zásah do občanova soukromí se snahou šikanovat ho za to, že uplatňuje svou svobodu projevu. Přislíbil jsem, že přidám stejnou částku, jakou utržím za dopis, a celek pak věnuji MC-LEF (vzdělávací nadace založená bývalými příslušníky námořní pěchoty – pozn. red., Marine Corps – Law Enforcement Foundation). Získaná cena dosáhla neuvěřitelné výše 2,1 milionu dolarů, takže výsledný dar činil 4,2 milionu. Díky, Špinavče Harry (tak je v pořadech autora trvale pojmenováván uvedený senátor, proslulý svými nepotrestanými korupčními aférami – pozn. red.)!

16. ledna 2009 mne list Wall Street Journal požádal, abych čtyřmi sty slovy popsal naděje, jaké vkládám do Obamova prezidentství. Sdělil jsem jim, že mi na to stačí čtyři slova: „Já doufám, že selže.“ Nato propukla smršť, dokonce mezi mými přáteli. Hrdě jsem stál za svými slovy. Je opravdu velice zlé, že se nesplnila.

V roce 2009 řekl prezident Obama v Bílém domě na svém prvním setkání s vůdci Kongresu předsedovi Sněmovny representantů Johnu Boehnerovi a předákům republikánů v Kongresu, že by měli „přestat naslouchat Rushovi Limbaughovi”, protože „tak se věci ve Washingtonu nedělají“. Pár týdnů nato jsem se s Boehnerem sešel ve své kanceláři na Floridě. Potvrdil mi, že to prezident řekl, a dodal: „Nemáme ponětí, proč nám to řekl.“ Já na to: „Johne, on zkrátka chtěl, aby se alespoň jeden z vás z té schůzky rovnou odebral k mikrofonům a odsoudil mne.“

A je toho daleko víc – s neklamnými důsledky. Pevně věřím, že revoluce v konzervativních médiích donutila liberální média přestat s jakýmkoli předstíráním objektivity i férovosti a k aktivní obhajobě levice. To na druhou stranu vedlo k přemrštěné stranickosti v naší současné politice. Když republikáni rok za rokem prohrávali a libovali si v tom, mohla se média skrývat za stěnou své falešné objektivity. Jenže byla donucena ze svého úkrytu vylézt. Nyní se odehrává nelítostný zápas o srdce a mysl amerického lidu, jež byla levice zvyklá považovat za svoje vlastnictví.

Za slepou stranickou zaujatost ve Washingtonu tedy nemohu ani já, ani žádný jiný konzervativec. Mohou za ni demokraté a levice tím, že se snažili zlikvidovat tradice a instituce, jež stály u kolébky této země. My tuto zemi bráníme a vždy budeme bránit. A s nadějí vyhlížíme den, kdy se k nám Republikánská strana připojí.

Autor je moderátorem nejsledovanějších rozhlasových talk-show v Americe, které vysílá více než 600 stanic. Tento článek byl určen k původnímu vydání v National Review 19. listopadu 2015. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.