Migrace a terorismus

Podrobnosti

Zveřejněno 1. 12. 2015 12:10

Napsal Jan Friedlaender

Oba tyto jevy nás provázejí prakticky celým životem. Migrace existuje na světě od nepaměti, s akty teroru je tomu podobně. V současnosti však díky řadě okolností přibralo stěhování obyvatel země na intenzitě. Zejména s příchodem nového tisíciletí zesílil i terorismus, který se takto stal jedním ze způsobů vedení války. V letošním roce mu čelí zejména Francie, avšak ohrožen je celý demokratický svět.

Migrace a terorismus jsou dva jevy, mezi nimiž existují, alespoň dnes, četné souvislosti, které však nelze řešit jediným postupem. Jejich nerozlišování by bylo spolehlivou cestou ke zkáze naší civilizace.

Snahou teroristů je ochromit život demokratických společností, nastolit všudypřítomný strach a takto zničit vitalitu svobodných lidí, kterou tito vždy převyšovali zbytek světa. Společnost, v níž klesá zájem o život a aktivní poměr k němu, se stává snadnou kořistí sil teroru. Jelikož si teroristé nekladou v použitých prostředcích žádné meze, soudím, že i napadená civilizace má právo přemýšlet o způsobech obrany pouze z hlediska jejich efektivity; porušení mravních norem zde nehrozí a lze tedy užít všeho účelného, co je k dispozici. Slabým místem jsou zde kolaterální účinky, které musel svobodný svět řešit již v obraně proti agresi nacistického Německa a imperialistického Japonska, zřejmě se jim však nemohl vyhnout a jejich užití patrně omezilo celkový počet obětí, a to i na straně agresorů. S pohledem do minulosti a v našich zeměpisných souřadnicích považuji jen za nutné podotknout, že platnost této úvahy končí v den případného vítězství v dané válce.

Migrace osob hledajících azyl je útěk před válkou a terorem a před nesnesitelnými životními podmínkami. Vzhledem ke shodné ideové příslušnosti migrantů a teroristů jsou oba jevy často směšovány a část obyvatel migrací a terorem postiženého světa považuje migraci stejně jako teror za prostředek k ovládnutí zbytku světa. To jsou dvě základní hypotézy o azylantech: první soudí, že společně s těmi, již migrujíc za lepším živobytím, usilují o islamizaci světa a nejsou ochotni přizpůsobit se zákonům a zvyklostem zemí, do nichž přicházejí. Alternativní hypotéza vychází z mírumilovnosti většiny těchto osob a jejich přizpůsobení připouští, i když setrvají u svého náboženství.

Základním problémem je nyní platnost té či oné hypotézy a reakce na migraci, jež by z ní měla vyplývat. Platí-li první hypotéza, pak její zamítnutí, tj. vstřícnost vůči migrantům, znamená postupnou islamizaci demokratického světa. Proběhla by možná bez násilných zlomů, ale přinesla by zánik křesťanské civilizace, její kultury a způsobu života. Pokud však uznáme její platnost, pak si to vyžádá obranu proti jakékoli muslimské imigraci, i za cenu použití potřebného násilí. Platí-li alternativní hypotéza, pak její nesprávné zamítnutí se prakticky rovná nesprávnému přijetí první. Pouze oprávněné přijetí předpokladu přizpůsobivosti může zajistit budoucnost vztahu mezi Západem a islámem bez větších otřesů.

Problém terorismu je tedy jen otázkou volby správných prostředků k jeho zničení, kdežto řešení migrace je složitější. Soudím, že jedinou naději na záchranu naší civilizace poskytuje nesprávnost hypotézy o agresivitě migrantů. Odmítneme-li je násilím, můžeme nad nimi v prvním kole i dočasně zvítězit. To je ovšem situace, kterou si přejí teroristé: shromáždí kolem sebe celý islámský svět, který se postupně domůže i všech prostředků ke konečnému vítězství nad křesťanstvím. Stejný efekt bude mít i naše nevstřícnost v případě mírumilovnosti migrantů. Definitivně porazit teroristy je možné jen v alianci s mírumilovnými muslimy. Je-li jich málo, můžeme si je zkusit vstřícným postojem vytvořit. Nenávistí a xenofobií přijdeme bezpečně i o to málo.

Domnívám se tedy, že je nutné se pokusit o vstřícné přijetí těch nejpotřebnějších. Je třeba vyhovět pronásledovaným, jež je třeba odlišit od migrantů za lepším živobytím, jimž lze vyhovovat jen potud, pokud se jejich počet udrží v mezích zvládnutelnosti celkového množství přijímaných. Tyto meze je nutno bránit i za cenu vracení žadatelů do jejich domovů. Tím se také omezí riziko islamizace Evropy i ekonomických otřesů, jež by byly s to podstatně zhoršit dosavadní úroveň života obyvatel Evropy a současně nezlepšit nebo i zhoršit životní podmínky migrantů. K tomu je ovšem třeba důsledně chránit vnější hranice Evropy, v případě nezájmu na jejích okrajích pak alespoň hranice Evropské unie či Schengenského prostoru. A je třeba pochopit, že jde o záležitost, kterou Unie musí řešit společně a usilovat o unii, která bude mít ve svém čele normální vládu a parlament a na svou obranu svou armádu, policii i soudy. Je to důležité i pro obranu proti jiným nepřátelům, kteří, často s využitím svých pomahačů v nejvyšších funkcích států, ženou Unii k rozvolnění a k rozpadu.

Naší vládě lze v této situaci doporučit:

Veškerou svou politikou vyjadřovat příslušnost ČR k EU i k NATO.

Plnit veškeré závazky vyplývající z členství v těchto společenstvích včetně závazků finančních a akceptovat spravedlivý podíl na přijímání migrantů v současnosti i v budoucnosti. Považovat kvóty zohledňující možnosti jednotlivých zemí a jejich dosavadní zatížení migrací za logický přístup evropského multinacionálního společenství.

Urychleně připravit strategii pro integraci migrantů včetně příslušného lidského a materiálního zabezpečení.

V orgánech Unie požadovat urychlené vybudování vnější hranice Schengenského prostoru. Při každé příležitosti podpořit vývoj ve směru těsnější Unie a ke vzniku jediné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Všemi dostupnými prostředky podpořit válku proti tzv. islámskému státu, přitom usilovat o to, aby úsilí o jeho likvidaci nebylo ani nepřímo zaměřeno proti neislámským státům v oblasti.

Vyvíjet intenzivní diplomatickou snahu o to, aby účast některých velmocí v koalici proti islámskému státu nevedla k licencím ve vztahu těchto velmocí k zemím nacházejícím se v jejich okolí.

Zorganizovat rozsáhlou kampaň vysvětlující občanům a zejména mládeži nezbytnost a přínosnost našeho členství v EU a v NATO a nezbytnost těsnější evropské integrace, jež je podmínkou její akceschopnosti.