Obsah

Hrajte drejdl!

„Hrajte drejdl!“ řekl mi ten podivný muž, který se k nám přidružil na nádraží.

„Hrajte drejdl!“

„Snad je to Věčný Žid,“ napadlo mne, „snad je to duše praotce Jákoba, která jako jediná z lidských duší není neoděná a může vstupovat z onoho světa na tento svět. Nebo je to nějaký anděl? Nebo prorok?“

On se mi ovšem nepředstavil. Zato mi vyprávěl tento příběh:

Žili byli dva bratři, dva synové jednoho otce, dva z jedné matky. Starší se jmenoval Josi a bylo mu dvanáct let. Mladší se jmenoval Ašer a bylo mu deset. Oba měli tmavé vlasy a hnědé oči. Oba byli hodní, zbožní a chytří chlapci. Ale Josi nebyl jen chytrý, Josi byl velmi chytrý. Maminka se ve svém prvorozeném od jeho narození zhlížela. A bylo proč! Josi měl dlouhé černé řasy a velké krásné oči. V postýlce se postavil, když mu ještě nebylo půl roku, chodit začal v devíti měsících, v roce mluvil. Ostatní matky a babičky říkaly, že nikdy takové zázračné dítě neviděly. I tatínek na něj byl pyšný. Aby ne! Vždyť Josi ve čtyřech letech četl, v šesti hovořil třemi jazyky a sčítal, odečítal, násobil a dělil. Říkal o něm, že je gaon – génius.

„Ten by mohl jít na bar micva v devíti letech,“ pochvaloval si dědeček Leo. Náš rabi říkal, že je Josi nejchytřejší z chederu a že z něj jednou bude velký učenec.

„Snad je to on, který dostal jednu duši z tisíce. Tisíc lidí se pustí do studia Písma,“ říkával rabi, „z nich uspěje pouze sto, sto se pustí do studia Mišny, z nich uspěje pouze deset, deset se pustí do studia Talmudu, a z nich uspěje pouze jeden.“

Jako by toho nebylo málo, pochvalovali si ho i učitelé na státní škole, zvlášť učitelé matematiky a dějepisu. Josi byl ale i nadaný hudebník. Jeho učitel hry na housle říkal, že nikdy neměl tak talentovaného žáka. Také kluci z ulice měli Josiho rádi – skvěle kopal fotbal a byl ze všech nejrychlejší.

Ašer byl docela obyčejný kluk. Byl také šikovný, nebyl hloupý, ale vedle svého staršího a skvělého bratra si často připadal jako trouba. Přesto ho měl moc rád. Josi měl Ašera také moc rád, a tak spolu bratři vycházeli obvykle bez sporů.

A byla Chanuka, svátek světel. Jejich malá sestřička Rivka si oblékla sváteční šaty a prozpěvovala si (ten podivný muž na nádraží to také zazpíval a lidé se po nás otáčeli a ťukali si na čelo, ale jemu to bylo očividně jedno):

Sevivon sov sov sov, Chanuka hu chag tov. Chanuka hu chag tov, sevivon sov sov sov.

Chag simcha hu laam nés gadol haja šam. Nés gadol haja šam chag simcha hu laam.

Maminka smažila levivot – srdíčka z koblihového těsta, tatínek připravoval pro děti dárky. V okně do ulice zářila chanukia, kterou tatínek před zraky celé rodiny zapálil, když vyšla třetí hvězda. Děti se těšily na dárky. Všechno bylo útulné a milé.

Útulné a milé až do chvíle po večeři, kdy maminka položila před každého misku s oříšky, hrozinkami, mandlemi a čokoládou. A kdy tatínek vyndal z kapsy drejdl.

Drejdl znáte? Je to čtyřhranná káča. Na jejích stěnách jsou vyryta hebrejská písmena nun, giml, hej a šin počáteční písmena věty Nes gadol haja šam (Velký zázrak stal se tam – tedy v Jeruzalémě za časů Makabejských). Hráči vloží svou sladkou sázku doprostřed stolu do banku, roztočí drejdl na špičce a čekají, co padne. Když padne nun, není to ani štěstí, ani neštěstí, nun znamená nic nebereš, ani neztrácíš. Nejlepší je giml, když ti padne giml, raduješ se, protože dostaneš vše, co ostatní hráči vsadili do hry. Hej také není špatné, ten, komu padne hej, bere půlku každého vkladu. Nejhorší je šin. Šin znamená: přidej do banku ze svého.

Hru lze těžko ovlivnit. Někdo má štěstí, jiný smůlu. Někdy se štěstí a smůla střídají, jindy se někoho zarputile drží. Drejdl se hraje o chanuce pro zábavu a potěšení. Hrát drejdl je micva.

Letos o chanuce se děly divné věci – byl již čtvrtý sváteční den a nejstarší Josi zatím neschroustal ani jeden oříšek, ani jednu mandli, ani jednu rozinku. Nevyhrával moc a všechno, co vyhrál, hned zase prohrál a ještě více. Po tři předchozí večery si všechny sladkosti rozdělil jeho mladší bratr a jeho malá sestřička. A ani dnešního večera se mu nedařilo. Třikrát mu padl nun a dvakrát šin. Hromádka pamlsků, které do hry dostal od maminky, se zase zmenšovala, kdežto hromádka před mladším bratrem Ašerem rostla.

Josi prohru špatně snášel, vlastně neuměl prohrávat. Neměl příležitost naučit se prohrávat. Jak by také mohl, vždyť ve všem vždy vyhrával, vždy byl ve všem nejlepší. Byl nejstarší dítětem v rodině. V chederu i ve škole byl nejlepší. Nikdy neměl nikoho, kdo by se mu vyrovnal, kdo by ho porazil.

Ašer naproti tomu prohrávat uměl. Až příliš dobře uměl prohrávat. Celý život žil ve stínu staršího bratra gaona. A v chederu i ve škole byl sice mezi lepšími žáky, ale nijak mezi nimi nevynikal. Vítězství v drejdlu ho překvapilo. Překvapilo a opojilo – oči se mu rozzářily a radostí nad nenadálým štěstím ve hře se plácal do stehen a vesele poskakoval. Čím více se Ašer radoval, tím více byl Josi naštvaný. A hrálo se dál. Drejdl se dostal zase k Josimu. Josi ho roztočil – a čekal. Drejdl se točil krásně dlouho. Všichni se zatajeným dechem čekali – a padl šin. Ašer radostí zavýskl. To už bylo na Josiho příliš. Vztekle vstal, převrátil stůl, všechny sladkosti zvrhl na zem.

„Je to blbá hra,“ řekl vzdorovitě, „je blbá a baví leda tak mrňata.“

A se slzami vzteku odešel do vedlejší místnosti a schoulil se do své postele.

Uplynulo mnoho těžkých let. Z celé rodiny zůstal naživu jenom Ašer.

„Měl jsem výčitky svědomí, že jsem přežil zrovna já. Proč nepřežil můj geniální bratr Josi?“ říkal Ašer. „A nebo moje krásná malá sestřička Rivka. A nebo moje hodná maminka nebo můj skvělý tatínek a nebo dědeček či babička či sestřenice nebo bratranci? Proč já? Byl jsem lepší než oni? A nebo horší? Trápil jsem se. Nežil jsem celou duší na tomto světě, část mého já přebývala v říši smutků. Musel jsem se léčit na nervové klinice. Jednou jsme tam měli léčbu prací – terapeut nás vzal do řezbářské dílny a učil nás vyřezávat. Nijak zvlášť mi to nešlo, netroufal jsem si na nic většího, tak jsem vyřezával jenom kostku. Jak jsem ji dokončoval, vzpomněly si moje ruce na tvar drejdlu a samy jaksi mimoděk zaoblily kostce špičku. Roztočil jsem ji – netočila se sice tak svižně a dlouho jako drejdl z mého dětství, avšak točila se. Půjčil jsem si pájku a opatrně jsem na stěny vypálil čtyři písmena – nun, giml, šin a hej. Pak jsem si vzpomněl na onen čtvrtý chanukový večer, kdy se Josi tolik rozzlobil. Vzpomněl jsem si, jak ho tatínek po chvíli zavolal zpátky ke stolu, vzpomněl jsem si na každé slovo, které nám tehdy řekl.

„Možná se Josimu zdá, že drejdl není chytrá hra,“ řekl tatínek, „má svým způsobem pravdu. Zlobí se, že výsledky jsou náhodné, že je nemůže ovlivnit. Bojím se však, že by se nerozčiloval, kdyby neprohrával. Kdyby vyhrával, třeba by se mu hra drejdl i líbila. Podle mne to není špatná hra. Nejde vůbec o to, co vám padne. Jde o to, jak s tím naložíte. Můžete svou výhru schroupat sami, můžete se o ni také rozdělit s tím, kdo prohrává. Můžete svou porážku přijmout se vztekem nebo s pláčem, ale také ji můžete přijmout klidně a čestně, můžete se zasmát sami sobě a své smůle. Vztek, který dnes Josiho ovládl, je vztekem, který dovedl Kaina k vraždě. Tolik hněvu kvůli několika oříškům a mandlím? Co teprve vyrovnat se se skutečnou prohrou nebo se skutečnou výhrou. Vždyť na světě jsou lidé, kteří se narodí slepí nebo hluší nebo bez nohou. Jejich los padl špatně na celý jejich život. Mají se zalknout vzteky nebo utopit v sebelítosti? A nebo ti, kteří se narodili zdraví a silní – mají si své schopnosti nechat sobecky pro sebe? Mají vydělávat a hromadit svůj majetek? Mají říkat, že si svůj osud zasloužili bohabojným životem? Ne, vždyť celá země patří Bohu. Vše máme jenom půjčeno. Kdo má více, měl by se soucítit a rozdělit se,“ řekl hledě na Ašera.

„Někoho čeká krásný a veselý život. Život plný štěstí, zdraví a práce. Jiného čeká bědný život v nemoci a zoufalství. Někdo umírá mladý, jiný se dožívá vysokého věku. Jedna žena každý rok rodí nové krásné zdravé dítě, jiná nikdy neotěhotní a nebo porodí mrtvý plod.

Někteří takzvaní mudrci tvrdí, že když se člověk chová zbožně a nebo když se správně modlí, nemůže onemocnět, nemůže se mu nic zlého stát. Ale to není pravda. Někdy snad. Ale většinou člověk svůj osud nezmění. I zbožný a spravedlivý člověk si může vylosovat špatný osud, a naopak i člověk bezbožný a hříšný může získat osud dobrý. Proč to tak bývá, nevíme. A ani to není důležité. Důležité je, jak se svým osudem naložíme. Zapomeneme pro všechny dobré věci na Hospodina? Povýšíme se nad svého Boha? Zatrpkneme a zmalomyslníme? Budeme Hospodina obviňovat?

Nevím, děti moje, co vás v životě čeká, ale byl bych rád, kdybyste se k tomu, co se vám přihodí, postavily co možná nejlépe. Byl bych rád, abyste nikdy a pro nic nezapomněly na dobré vychování a na Věčného Svatého, jehož jméno nevyslovujeme,“ řekl tatínek.

Hrál jsem si s neuměle vyřezaným drejdlem a ledacos mi došlo. Netrvalo dlouho a mohl jsem kliniku nadobro opustit. Vystudoval jsem a našel jsem si práci v knihovně. Těší mne doporučovat mladým lidem dobré knihy, a tak ovlivňovat jejich duše. Oženil jsem se s hodnou dívkou, kterou jsem nikdy nepřestal milovat. Zplodil jsem a vychoval čtyři děti. Teď jedu k synovi na svátky. Vnoučkovi byly nedávno čtyři – podívejte – vezu mu mandle, oříšky a čokoládové bonbóny – budeme o ně hrát.

Tedy, ne, že bych rozuměl tomu, proč nezůstal naživu můj chytrý bratr. Nerozumím tomu, proč se to všechno stalo. Také se mi po nich všech stále stýská. Někdy si představuji, že žijí. Často počítám, kolik by jim bylo let, a přemýšlím, jestli by byl Josi už šedivý, jestli by ho také píchalo v zádech jako mne. Ale snažím se naložit se svým losem co možná nejlépe.

Hrajte drejdl! Naučte své děti prohrávat i vítězit! Bude se jim to hodit!“

Místo rozloučení mi vtiskl do ruky jednu dřevěnou káču se čtyřmi hebrejskými znaky vyrytými na jejích stěnách. Očividně jich měl po kapsách více. Asi na rozdávání… 

Se souhlasem autorky převzato z její knihy "Bylo nebylo" (Jančařík, 2006).

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.