1 400 km Tureckem - Na vrchol Araratu!

Podrobnosti

Zveřejněno 22. 1. 2016 16:24

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část čtvrtá...

Redakce

Na vrchol Araratu!

Nastal den určený k výstupu. Ale ani tehdy není splněno to, co bylo dojednáno z Česka. Na parkovišti před hotelem nás čeká majitel agentury a jeho příbuzný průvodce Adam, který je připraven v plné výzbroji. Problémem se stává harmonogram vlastního postupu na vrchol té krásné pětitisícovky. Podle nové verze máme hned první den, se zátěží zbytečně připravenou na čtyři či pět dnů, vystoupat až do výškového tábora v 4.200 metrech, a minout tak plánovaný nocleh v 3.600 metrech. Tam si chvilku odpočineme, a po půlnoci prý vystoupíme až na vrchol! Potom má následovat sestup opět pod plnou zátěží, až úplně dolů! V našem věku bláznivá představa! Oba jsou však neoblomní, nezbývá než akci vzdát, nebo se pokusit alespoň někam vyjít. S malým zpožděním tedy vyrážíme vzhůru. Auto nás vyváží někam nad patnáct set metrů po kamenité horské cestě, jejíž povrch dále narušily sesuvy a vodní eroze do té míry, že je v jednom místě absolutně nesjízdná. Tam zaparkujeme na malém plácku. Hora je odsud na první klamavý pohled docela blízko. Ani nevypadá tak vysoká jak jí odborníci naměřili. Není strmá, přístupová cesta je tedy docela pozvolná a bezpečná. Vede však dlouhým labyrintem sopečných valů a luk posetých krásnými lávovými kameny různých velikostí, s typicky načernalou barvou a hladkými jakoby skleněnými plochami na povrchu. Jen na dvou místech jsme viděli maličké vodní plochy, které v těchto sluncem sužovaných krajích umožňují přežití pasoucích se zvířat. Při výstupu jsme však žádné stádo ovcí, krav nebo koní nespatřili.

Náš průvodce pro mne překvapivě nejdříve zamířil na svah vzdálenější od Malého Araratu, tedy do míst, ve kterých je z údolí vidět prudkou ledovcovou stěnu. Spíše jsme čekali, že se vydáme k mírnějšímu spádu, který k vrcholu stoupá od menšího bratříčka naší cílové hory. Posléze je zřejmé, že se dá jít přímo, zhruba středem svahu před námi. Statečně se tedy pereme se zátěží, pálícím sluncem a dosaženou výškou. Adamovi, který snad nasazením vysokého tempa testuje naši odolnost, dosud stačíme. Není však mnoho myšlenek, ani času, na focení. Přestože jdeme bystře, hora je neustále stejně vzdálená, a neustále roste před očima. Konečně míjíme značku tří tisíc metrů, což budí naději, že to do „základního” tábora o šest set metrů výše, nebude trvat dlouho. Těšíme se z každého odpočinku, ke kterému náš průvodce Adam vybídne tak, že se svalí někde do super vzácného stínu, který spoře poskytují jen veliké balvany. Konečně vidíme depo, které tvoří jeden delší stůl a dvě lavice u něj, vše z hrubě opracovaných desek. Pod ním je umělohmotný pětilitrový kanystr s dobře vyhřátou snad pitnou vodou. V tomto momentě již neřešíme dosud přísně dodržovaná opatrnická hygienická pravidla a pijeme plnými doušky. Životadárnou tekutinu sem dopravili koně, které vidíme pomalu, opatrně a trpělivě scházet z výškového tábora, odkud nesou těžká zavazadla jiné skupiny. Odpočíváme na tomto místě aspoň tři čtvrtě hodiny. Téměř kilometr od nás, po levé ruce, vidíme stany jiné party.

Dosavadní martyrium se na nás podepsalo značným úbytkem sil, zejména těch mých a Davidových. Poznáváme to, když nastupujeme do strmější části horského ramene. Jirka jde viditelně lehčeji než my dva, a zdá se, že dokonce bez větších problémů stačí skvěle trénovanému a aklimatizovanému Adamovi. Dáme si tedy při odpočinku tabletky s glukózou. K tomu nám Jirka preventivně dá cosi proti výškové nemoci, což navíc podporujeme česnekovými pilulkami. Přesto všechno mám velké potíže rozpohybovat unavené tělo po každé další zastávce, ale jakoby po chvilce „naskočil” jiný motor, a již opět stoupám stejně rychle jako Adam s Jirkou. Lehce zaostávající David nás žádá o častější přestávky, zatím co mně zase vyhovuje pomalý, ale stálý postup. Stoupání jakoby nemělo konce, vrchol se sice opticky rychle přibližuje, někdy se mi zdá, že je pouze dvě stě metrů nad našimi hlavami, ale ve skutečnosti je k němu ještě více jak tisíc metrů. Tento omyl si uvědomuji, když je posléze patrné, že se ledová čepice Agri Dagi téměř nepřibližuje. Konečně, konečně, vidíme stan výškového tábora ve výšce 4.200 m! David, ač vypadal nejunaveněji, najednou ožívá, rychle staví náš stan (do něhož se rychle svalím), a již kontaktuje členy jiné skupiny, která po půlnoci k vrcholu zamíří s námi. Tito lidé z různých zemí jsou na tom fyzicky podstatně lépe, bágly jim na kopec vynesli malí, ale vytrvalí, horští koně, mají sebou dokonce kuchaře. Když noví přátelé vidí, v jakém jsme stavu, nabídnou nám všem třem chutnou večeři. David mi z jejich stanu přinese nějaké maso s rýží. Jsem schopen sníst maximálně polovinu, kdežto mí přátelé pochutiny bez zdráhání zlikvidují dočista a rychle. Také Jirka odešel na debaty k větší partě.

Snažím se sníst ještě něco jiného, ale je patrné, že by se žaludek jistě vzbouřil, a nebylo by to k ničemu. Nastává rychle tma (něco po dvacáté hodině). Kluci zalézají také do našeho příbytku, nacházejí si své místečko ke spaní tak, aby je netlačily početné kameny, na kterých jsme se utábořili. Úplně se jim nedá vyhnout. Nemohu usnout. Srdíčko bije jako po běžeckém závodě. Normální klidový tep mám kolem 45 úderů za minutu, nyní je to skoro dvojnásobek, a při tom se zaspat nedá. Zdá se, že moji přátelé jsou na to lépe, dokonce usínají. Z dřímot střídaných s myšlenkami na ranní anabázi, nás vyruší sílící ruch v blízkém táboře přátel. Je půlhodinka po půlnoci, a oni jsou již na nohách a připravují se k překonáním závěrečných výškových metrů. Adam nás vyzývá ke stejné činnosti, ač původně bylo dohodnuto vstávání o hodinu později. Neochotně, a unaveně se hrabu ze spacáku. Za ty čtyři hodiny jsem nestačil obnovit síly. Navlékám se do teplého, venku klesla teplota někam k nule. Jsem připraven, ale nohy neposlouchají. Uvědomuji si, že v tomto stavu není možné jít na vrcholové plato, navíc s vyhlídkou následného sestupu „na těžko” až úplně dolů. Kolem se plouží podivné lidské stíny s čelovkami, každý jejich plíživý krok trvá snad dvě sekundy. Snažím se přidat, ale po několika krocích informuju přátele, že raději zůstávám ve stanu. Chroupání kamene pod těžkými botami pomalu odeznívá, stejně jako blikání čelovek. Zklidňuje to do té míry, že usínám alespoň na hodinku. Po probuzení vypiji deklík vody z termosky, sním jednu energetickou tyčinku, a opět zaspím. Tento ceremoniál ještě opakuji do rána tak třikrát. Cítím, že se síly obnovují. Kolem desáté se z vrcholu vrací Jirka, a za ním ztěžka jde David. Okamžitě decimovaní nedostatkem spánku a nočním pochodem zalézají do spacáku s tím, že Adam se otočil již pod ledovcem, spí ve svém stanu jako já, a že oni dolů dnes jistě nepůjdou a že přespí tady ve výšce 4.200 m. Přicházejí další lidé, kteří dosáhli nejvyššího místa v dalekém a širokém okolí, což probudí našeho průvodce. Ten neodbytně a důrazně trvá na sestupu, i přes výrazný Davidův odpor. Já zase prohlašuji: „Pokud se tady bude spát, balím potřebné věci a jdu vzhůru!” Připravuji do baťohu vše potřebné, Adam je evidentně ze všeho co vidí a slyší rozčilen. Domníváme se, že si zřejmě s majitelem agentury dohodnuli k výstupu jinou skupinu, a časově by nezvládli její program (pokud budeme na kopci o den déle), navíc my jsme byli jen tři „přínosci” financí, a ještě jsme si z domova vynutili slevy… Mělo s námi sice jít na Ararat několik Íránců, ti však kvůli nestabilitě v oblasti svou účast prý odřekli. Nakonec se Adam s Davidem a Jirkou dohodnou alespoň na několika hodinách odpočinku. Smiřuji se s tímto stavem – na bájnou Biblickou horu letos nevystoupím.

Kluci jen stěží usnuli, protože se tak po třech hodinách opět odhodlaně hrabou ze stanu do plenéru, a začínají balit k cestě dolů, vypadají nevyspale a vyčerpaně. Mám spakováno první, lelkuji tedy a čekám na přátele. Naštěstí spatřím ty horské koníky, jak někteří bez zátěže opatrně sestupují zpět do údolí. Vybídnu Adama, ať je zastaví. Po krátkém smlouvání majitelé čtyřnohých pracantů nakládají naše těžké bágly do plátěných vaků na jejich hřbety. Je to rozumné nouzové řešení, protože si nedovedu představit, jak by vyčerpaný David, a velmi unavený Jirka, snesli své zátěže o více jak dva kilometry dolů. Já byl již docela regenerován, a měl v nohách o téměř tisícovku metrů výstupu a sestupu méně, ale i tak by to bylo s báglem na zádech nejtěžší martyrium, jaké jsem v posledních letech absolvoval. Pomalý Davidův sestup po poničených nohách jsem využíval k fotografování okolních krás, za kterými jsem často zabíhal docela daleko mimo chodník. Adam nám často mizel někde ve skalních bludištích, a bylo těžké, i zbytečné, stačit jeho tempu. Cesta je (zdála se) snad ještě delší než ta výstupová. Koníci se již pasou dole hluboko pod námi na chudé, sotva nazelenalé louce, nedaleko špinavé louže, která jim slouží jako napajedlo. Snažíme se odhadnout, za kterou lávovou morénou je malý plácek, na kterém nás má čekat auto i zavazadla. Několikrát s Davidem odhadujeme, že je to kousek za touto skalkou, ale ukáže se, že musíme ujít další, zejména pro něj mučivé, dlouhé kilometry pod nemilosrdným sluncem. Na naše štěstí se občas ukáže nějaký mráček a ztlumí jeho účinky.

Jirka s Adamem spěchají na místo srazu s objednaným řidičem, aby kvůli netrpělivosti neujel, a aby nalezli naše vaky, které tam majitelé koní složili, a ponechali bez dozoru, v pustině u kamenité cesty. Po chvíli čekání jsme kompletní, a co je důležité, máme také všechny věci. Kurdský řidič středního věku, výrazně snědé pleti, má sebou kupodivu blonďatou, asi desetiletou dcerku! Můj dotaz na tuto anomálii jej srdečně rozesměje.

Za soumraku, a krásné hry světel od zapadajícího sluníčka, přijíždíme zpět do hotelu, ve kterém jsme již byli odhlášeni. Naštěstí mají místo, ale musíme pár lir připlatit, protože jsme neměli rezervaci. Rychle s Jirkou zaběhneme na nákupy pečiva, všichni něco slupnem, vystřídáme se ve sprše, vypijeme při tom co najdeme, a již padáme polomrtví do postelí. Ráno nás čeká odjezd do Trabzonu.

Pokračování příště...