Justiční fraška – Hučín vs Hradílek u Vrchního soudu v Olomouci

Podrobnosti

Zveřejněno 26. 1. 2016 12:03

Napsal Martin Vadas

Bývalí(?) komunisté v justici lživé pomluvy zase schovali za svobodu projevu.

Bývalí (?) komunisté, dva bývalí ministři vnitra, jeden „bývalý“ vysoký funkcionář BIS, s lobbistickým trockistou v zádech hájí pomlouvačné excesy ing. Tomáše Hradílka právem na svobodu slova. Když se jim nepovedlo ani ročním vazebním stíháním a sedmi vykonstruovanými žalobami dostat Vladimíra Hučína do vězení na 12 roků a všechny soudy ho po šestiletém marném souzení nakonec zprostily všech žalob (2006). Nedůvodně stíhaného, spoluobžalovaného a tři roky souzeného MUDr. Jana Chmelaře zabili. Lékaře vnitřně zžíral pocit nespravedlivého nařčení. Zemřel právě deset dnů po vyhlášení osvobozujícího rozsudku Krajského soudu v Olomouci, který 14. září 2005 zprostil Vladimíra Hučína i MUDr. Jana Chmelaře vykonstruované obžaloby. Puklo mu srdce.

JIŽ OSM LET si rudí manipulátoři okolo Tomáše Hradílka, pijavice na těle justice, nárokují svobodu šířit své nehorázné zabijácké pomluvy. Senát Vrchního soudu v Olomouci, kterému 20. ledna 2016 předsedal zdiskreditovaný předseda Jan Zavrtálek, který se odmítl vyloučit z projednávání věci, nátlaku komunistů a trockisty podléhá. Dobře ví, že materiály, které ho jako soudce diskreditují, BIS zdědila po StB, nacházely se v sejfu Jana Prince, exředitele teritoriálního odboru BIS v Olomouci, který se též účastnil jednání vrchního soudu. Komická figura, žalovaný Tomáš Hradílek, který kladl odpor komunismu tak usilovně, až se stal sám předsedou jakési komunistické organizace, protivil se normalizaci podpisem Charty 77 a proháněl se pak po ulicích českých měst s provokativními transparenty na prvního máje, aniž kdy byl – na rozdíl od Vladimíra Hučína – totalitním režimem vězněn. Nyní je zcela splachovací. Stydět se za lhaní ani neumí. Označen žalující stranou za lháře, neobtěžoval se předložit soudu důkazy o pravdivosti svých tvrzení, žádné ani nemá, soudu chtěl přednášet údajná svá „kréda“.

Bývalý deset let nejlépe hodnocený důstojník BIS exkpt.Vladimír Hučín před osmi lety podal na bývalého komunistu ing. Tomáše Hradílka žalobu na ochranu osobnosti na základě jeho pomluv uveřejněných v Lidových novinách v červenci a srpnu 2007. Někdejší mluvčí Charty 77 tam označil Vladimíra Hučína za gaunera a psychologického teroristu a spojoval ho s nikdy neobjasněnými výbuchy v Přerově v roce 1999. Podle soudce Zavrtálka však Hradílek neoznačil Hučína za „pachatele bombových útoků“, ale pouze za „iniciátora“. Zaměňovat tyto výroky je podle soudce Zavrtálka hrubou nepřesností. (sic!) Jakoby z hlediska lživé pomluvy údajně nepřesně označené skutky nebyly oba trestným činem(?). Jakoby pomluva, vinící váženého občana z údajného navádění k bombovým útokům, byla tolerovatelnou, méně sprostou lží a pomluvou, než nařčení z údajného provedení bombových útoků.

Pozoruhodné na tom je, že stejné pomluvy vůči Vladimírovi Hučínovi – jakoby z jedné kuchyně – byly šířeny již v okamžiku jeho zatčení v březnu 2001. I tehdy Policie ČR v Ostravě spolu s komunistickým vyšetřovatelem plk.Pščolkou, kterého Občanská komise v roce 1990 neprověřila k další službě v policii, ale přičiněním bývalých ministrů vnitra se jím přeci jen stal, šířila pomluvy o účasti Vladimíra Hučína na výbuších v Přerově a jinde. Tehdejším iniciátorem pomluv a pronásledování Vladimíra Hučína – po nástupu komunistů z ČSSD k moci – kromě komunistů v Policii ČR, byla i BIS a komunisté na Státním zastupitelství v Přerově za vehementní mediální podpory někdejšího trockisty, pak politického vězně, chartisty a zasloužilého šiřitele poplašných zpráv o smrti studenta Šmída na Národní třídě 17. listopadu 1989 ing. Petra Uhla, pozdějšího ředitele ČTK a pokračovatele Jaroslava Kojzara v rudém Právu, který tam vyzýval orgány činné v trestním řízení „Suďte Hučína !“.

Nedosti na tom, že policie vůči Vladimírovi Hučínovi ve věci výbuchů ani nevznesla obvinění, nepodala žalobu, natož, aby se předmět pomluv dostal na jednání soudu. Nic z toho nebrání komunistickým lobbistům stojícím za bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem v šíření těchto lživých pomluv a schovávání se za právo na svobodu slova. Když se nepodařilo Vladimíra Hučína uštvat k smrti ve vězení, tzv. disidenti sahají k vylhaným pomluvám.

Vrchní soud v Olomouci uspořádal soudní frašku 20. ledna 2016 schválně v malé jednací síni č. 5, kam se nevešla veřejnost, která projevila o veřejné jednání soudu zájem. Někteří občané museli zůstat na chodbě. Předseda senátu zakázal fotografování a filmování v soudní síni. Zakázat zvukový záznam nemohl. Pozoruhodné je, že soudce Jan Zavrtálek zřejmě měl co skrývat, nebyl ve své kůži. Jednání vedl ostudným způsobem, omezoval strany v jejich projevu a zcela mizerně protokoloval, zejména brilantní řeč advokáta žalující strany Mgr. Stanislava Němce.

Soudce Zavrtálek stavěl nečeské věty, redukoval podstatná sdělení stran sporu a horečnaté oči se mu jen leskly. Omezoval zejména žalující stranu, jejíž odvolání měl projednat. A na druhé straně nechal rozvíjet s případem nijak nesouvisející úvahy advokáta strany žalované Jana Sokola o případu Kramný.

Žalobu zamítl, odvolání nevyhověl. Vrcholem bylo Zavrtálkovo odůvodnění rozsudku, které pronášel s ustrašeným pohledem zcela výhradně směrem k místu, kde seděl advokát Sokol a jeho klient žalovaný ing. Tomáš Hradílek. Jakoby chtěl svými slovy uspokojit bývalé mocné ministry vnitra, jakoby právě oni byli pro něj stranou žalující. Soudci Zavrtálkovi se během odůvodnění rozsudku podařilo asi osmkrát verbálně zaměnit žalovaného za žalujícího, až ho museli soudci přísedící upozornit, že mluví z cesty. Jednou se přeřeknout je možné, to se stane, ale osmkrát za sebou? Celé to působilo dojmem, že předseda senátu Jan Zavrtálek jedná zmateně pod velkým tlakem a snad i pod vlivem psychotropních látek nebo alkoholu.

Stane-li se zamítnutí žaloby někdejšího disidenta, účastníka a veterána protikomunistického odboje, bývalého důstojníka BIS Vladimíra Hučína na exkomunistu, bývalého mluvčího Charty 77, exministra vnitra a pomlouvače Tomáše Hradílka Vrchním soudem v Olomouci normou českého soudnictví, pak občané budou moci bez zábran označovat soudce Jana Zavrtálka, Ladislava Bognára a Pavla Koláře, podepsané pod rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jako „feťáky“, „gaunery“, „psychologické teroristy“, a cokoliv jiného, obludy nehledající spravedlnost, protože vždy půjde jen o „hodnotící úsudek“ veřejnosti, projev občanů v rámci ústavou garantované svobody projevu.

Otázkou zůstává, jak potom vypadá ochrana osobnosti, zda si máme takové bezectné soudce platit? Zda chceme v takové České republice žít a nechat to jen tak?