1 400 km Tureckem - Trabzon

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 2. 2016 19:25

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část pátá...

Redakce

Trabzon

Autobusové nádraží v Dogubayazitu je nejvýše tři sta metrů od našeho dočasného bydliště, a tak nám nedělá potíž dovléci zavazadla až do jeho nové, na naše české poměry luxusní, budovy. Ještě před vchodem nás zachytí jeden z náhončích dopravních firem, které mají na nádraží své kanceláře, a stane se našim rádcem při koupi jízdenek na naši další čtyř set kilometrovou pouť. Váháme, zda máme tři hodinky počkat na spoj, který jede přímo až do Trabzonu, nebo pojedeme dříve, s přestupem v Agri. Tentokrát jednohlasně vítězí druhá možnost, nechceme do cíle přijet za tmy. Putujeme opět rozpálenou krajinou, zvlněnou malými i velkými kopci, občas se zajímavou skalnatou výzdobou. Kvůli výskytu alespoň sporých zdrojů vody je více zemědělsky využívána. V polích na některých místech vidíme rozsáhlé meliorační stavby, vesnice jsou zde výstavnější, s větším počtem nových a hezkých domů. Dálnice, po které náš autobus spěchá ke svému cíli, snad ani nemá konec. Najednou uvidíme v dáli, uprostřed pole, skupinku lidiček. Řidič zatroubí, a od těchto osob dostává zpět nějaký signál, podle kterého se pozná že i oni mají zakoupenu jízdenku s místenkou. Zastavíme tedy, a čekáme, než se s klidem skupinka přiblíží, a nasedne k nám. Ještě před velkým městem Agri je doprava svedena do jednoho pruhu. U vozovky je vybudováno velké policejní a vojenské kontrolní stanoviště. Ozbrojenci překontrolují doklady cestujících, pečlivě prohlédnou zavazadlový prostor, a po čtvrthodince můžeme pokračovat na opět nové, moderní a velikánské autobusové nádraží, které leží notný kus od vlastního města Agri. V blízkosti silnice vidíme jen nové velké a výstavní čtvrtě. Až v místní restauraci zaregistruji, že mi něco chybí, a to že je zrovna fotoaparát se stovkami dosavad pořízených obrázků. Rychle letím na nástupiště, stojí tam však několik podobných vozidel, na štěstí trefím to pravé, a aparát odpočívající klidně na sedadle se opět houpe na mém rameni.

Nasedáme na palubu nového, opět moderního, stroje. Přesto že jedeme zase dálkovým a klimatizovaným busem, musíme tak dvě hodinky sedět na schůdcích (i předpisy v Turecku tento způsob přepravy asi zapovídají). Takto totiž skončila úporná snaha přepravců vyjít nám vstříc, když byla dříve vyprodána všechna sedadla. Posádka, kterou tvoří dva, nebo i tři, řidiči a spíše starší pán, co se pečlivě stará o pohodlí cestujících, sice nad přebývajícími cestujícími nechápavě zakroutí hlavou, ale nic jiného nenamítají, jen nesmíme sedět v chodbičce. Jak jsme vypozorovali, dalšími povinnostmi palubního servisáka je rozdávat cestujícím dostatek tekutin, nabízet voňavku těm, kteří se cítí být příliš zpoceni (a tím i pro okolí obtížní), nebo dohlíží na to, aby při odjezdu z povinných přestávek v jízdě nikdo nechyběl. Občas se stalo, že musel proběhnout nádražní restaurace a nalézt ztracenou ovečku. Obdivoval jsem jej v tom, jak si dovedl zapamatovat obličeje všech svěřených lidiček.

Projíždíme desítky kilometrů stále stejně suchou bezlesou krajinou, jen údolí se poněkud více rozestoupilo. Z vysokých hor, které jej lemují, musí v období dešťů stékat dostatek vody, která pak umožňuje alespoň nějaké zemědělské hospodaření dole pod nimi. Kolem toků dokonce vidíme řídké aleje stromů, a jen některé vesnice připomínají zelené oázy. Míjíme po dálnici další velké město Erzurum i s jeho letištěm. Samotné město zůstává někde v dáli po naší levé ruce.

Před universitním Bayburtem je opět údolí sevřenější okolními horami. Do města sjíždíme jakoby z náhorní plošiny, tedy z docela prudkého kopce. Je umně rozloženo na strmých srázech po obou stranách dálnice, a postupně se rozšiřuje do okolí. Zástavba je opět s drtivou převahou nová, zřejmě účelná a moderní, stejně jako rozsáhlý universitní komplex, který by jistě naši studenti svým tureckým kolegům záviděli. Bylo v něm vidět nejen budovy vlastní školy, ale i zelené kurty, sportovní haly, či různá hřiště.

Stejně výstavní je i následující universitní sídlo, tentokráte město Gümüshene. Také to je téměř celé nové, vypadá to, že není starší patnácti let. Nemůžeme pochopit, kde se vzalo tolik kapitálu potřebného k tak rozsáhlým výstavbám všeho druhu po celé zemi. Postupem poznávání dalších oblastí Turecka tento pocit stále rychleji narůstal, stejně jako údiv nad tím vším. Za tímto městem již vidíme hřebeny hor, které oddělují vyprahlé vnitrozemí Turecka od pobřežních oblastí kolem Černého moře. Visí nad nimi nezvykle hustá oblačnost. Charakter krajiny se začíná měnit, přibývá zelené barvy i stromů (zatím jen suchomilných borovic). Zřejmě za to mohou častější dešťové srážky. Byť je tato oblast z pohledu od moře v dešťovém stínu, tu a tam se podaří mrakům složit svůj náklad dále od předělového horského hřebene. Teplý a vlhký mořský vzduch tedy vystoupí nad vrcholky horského pásma, do výše nad 2000 metrů, páry se kvůli nižší teplotě vyšších vrstev atmosféry srazí, a v podobě vodních kapek spadnou k zemi. Některé mraky však silnější vítr odnese do nedalekého vnitrozemí, aby pomohl napojit tamní sporou zeleň i živé tvory.

Stoupáme krásnou a širokou autostrádou až do nadmořské výšky přesahující 1.800 m. Silnice se kroutí v početných serpentinách a výhledy do krajiny připomínají, že se tato dopravní stavba vine podobně, jak ty pověstné Alpské. Ještě pod nejvyšším bodem stoupání vjíždíme do těžkých mlh a mraků, ze kterých konečně hezky prší. V okolí již rostou klasické husté a vysoké zelené lesy, objevují se také svěží zelené louky. V horském sedle zastavujeme u velkého rekreačního areálu k pravidelnému odpočinku našich řidičů. Teplota vzduchu klesla na příjemných 25 stupňů a stále mírně prší. Jsme již jen jednu hodinu cesty od Trabzonu. Závěr této etapy putování je vlastně téměř výhradně pozvolné klesání dnem úzkého údolí. Autobus míjí další velká rekreační zařízení na obou stranách, níže již projíždí opět nově vystavěnými sídly. Také máme možnost vidět četné vodní elektrárny – převážně přečerpávací, což zajímá zejména našeho „energetika” Davida, protože se „doma“ stará o malou vodní elektrárnu někde pod Tatrami.

Cílové město se odvážně a vyzývavě šplhá vysoko do příkrých svahů hor z hlubokých, i dlouhých, údolí, a do široka se také rozkládá na dlouhém rovinatějším pásu při pobřeží moře. Je podvečer, když přijíždíme na živé autobusové nádraží, které i zde září novotou, čistotou, a také lidskou činorodostí – opět spíše připomíná část letištních hal. Jsme zmoženi nejen dlouhou cestou, protože ještě neodezněla velikánská únava, kterou jsme si přivodili včera a předevčírem na Agri Dagi. Učiníme tedy jen jeden nesmělý pokus o smlouvání ceny jízdy někam do centra, k nějakému levnému hotelu, abychom brzy přistoupili na řidičem vyřčenou částku. Taxi nás veze nejdříve přeplněným, auty téměř úplně ucpaným bulvárem, pak řidič raději uhýbá do úzkých poloprázdných uliček, prokličkuje jimi, a již zastavuje před hezkým hotelem v sousedství staré mešity. Zdálo se, že nás spíše odvezl dál od středu města, než přiblížil, a že tento hotel, u kterého stojíme, nebude jistě levný, jak jsme chtěli. K našemu překvapení ten náš útulek byl v bezprostředním sousedství, a jmenoval se skoro stejně. Po krátké diskusi na recepci honosnějšího zařízení jsme byli nasměrováni k tomu správnému podniku, podobného jména, který byl jen několik kroků od něj. Navíc oba stojí jen pověstných pár kroků od hlavního náměstí, jemuž dominuje velký pomník zakladateli moderního Turecka, Gemalu Atatürkovi, tedy osobě Turky slavené, ale kvůli podílu na genocidě za první světové války nenáviděné Armény. Celkem rychle jsme ubytováni, a po krátkém odpočinku vyrážíme do již nočního Trabzonu. Míříme co možná nejpříměji k moři, protože je třeba naplnit Davidův rituál, jehož podstatou je co nejrychlejší koupel v mořích (nebo jiné vodě) ke kterým doputuje. Projdeme náměstí, zamíříme do výstavních obchodních ulic, stále z kopce dolů, až k dálnici, kterou překonáme po blízkém mostě. Za ním procházíme hezky upraveným parkem, na jehož okraji táboří ve stanech či přívěsech početná skupina Romů. Davidův záměr ztěžuje opevnění břehu pomocí obrovských kamenných bloků, aby jej účinně chránilo před neustále dorážejícími velkými vlnami Černého moře. Jejich sílu David naplno okusil v momentě, kdy jej nekompromisně vrhaly na tvrdé kameny. Jirka a já se spíše jak na slanou vodu těšíme na tu sladkou, co nám poteče v hotelové sprše.

Vracíme se zpět skoro stejnými ulicemi, krátce se jen zdržíme na náměstí, které je zcela zaplněno lidmi, kteří sem přišli na večeři, nebo jen poklábosit u čaje, kávy či skvělých nealkoholických nápojů.

Ráno máme v plánu najít nějakou hezkou pláž, a tam definitivně zanechat únavu pochycenou na Araratu. Již u jezera Van jsme pochopili, že se místní obyvatelé kvůli svému vyznání nijak nehrnou na pobřežní písky a do koupelí v přírodním prostředí. Zástavba proto i tady v Trabzonu neprodyšně odděluje čilý městský ruch od vlastního okraje moře, a tak se raději svěřujeme do rukou taxikáře znalého poměrů. Ten nás zaveze před úzkou proluku, za kterou lze tušit „velkou vodu”. Ta je však sevřena z levé strany pozemkem na kterém stavaři dokončují velikou moderní budovu a menší obslužné stavby. Navíc kolem protéká malý potok. V areálu za zdí po pravé ruce je vidět střechy nádherných honosných domů. Na konci mezírky překvapeně koukáme na ústí nevábného vodního toku. Není tam místo pro složení věcí před koupelí. Radikální David zná ihned řešení. Po strmých kamenech obchází zeď, a již je na soukromé pláži patřící k těm výstavním vilám. Nemusí nás vůbec pobízet, po chvilce jsme tam s Jirkou také. Pláž areálu robusních neorenesančních vil, zasazených do překrásného parku s vysokými palmami, je evidentně dobře udržovaná, ale liduprázdná, až na jednu osůbku, která před námi, divnými vetřelci, raději utekla.

Nechceme dopadnout jako při zajišťování spoje sem, k Černému moři, a tak jede David raději již dnes dopoledne koupit jízdenky do Istanbulu na následující den. Drahá letadla jsme tedy odvrhli, a zvolili 880 kilometrů dlouhou pouť autobusem. Má to trvat celkem asi sedmnáct hodin… My opuštěni se ještě chvilku čácháme v mořské vodě. Blíží se čas oběda, a tak tedy volíme také návrat do města, nejdříve několik kilometrů je pěší, posléze unaveni chůzí a horkem stopneme raději autobus. Kolem páteřní (pobřežní) dálnice vedoucí od hranic s Gruzií rostou, jako téměř všude, obrovské stavby, v tomto místě umně zakomponované do výklenků tvrdě vybojovaných ve vysoké a pevné skále. Jiné pozemky, na kterých jsou ještě ruiny starých budov, snad čekají na vyřízení úředních formalit, či na peníze investorů.

Odpoledne se vydáváme na prohlídku chrámového komplexu, který vybudovali příslušníci Řecké pravoslavné církve pod mohutným převisem monumentální skalní stěny, která se nachází uprostřed bujných lesů asi čtyřicet kilometrů od našeho současného přechodného bydliště. Jirka se výletu vzdal, bude odpočívat. Autobus, který nás tam veze, stoupá trpělivě hlubokým údolím zpět k horskému hřebeni, ze kterého jsme před několika hodinami do města přijeli. Posléze odbočuje na silničku, která se vine podél horského potoka, a často proklouzává vysokými skalními vraty. Sice zde vytrvale (naštěstí však mírně) prší, a je i docela zamlženo, ale pohledy z okénka na blízkou okolní divočinu jsou nádherné. Při stavbě budov areálu Řekové umně využili přírodních možností do té míry, že připomínají vlaštovčí hnízdo, a světoznámé svatyně Meteory. Mniši tento komplex však opustili na základě výměny obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem po První světové válce, což vyústilo v následné poškození překrásných, sytě barevných nástěnných maleb. Islám totiž zapovídá zobrazování tváří.

Velmi mne překvapilo velké množství návštěvníků tohoto místa, dá se předpokládat, že většinou jsou jiného vyznání jak stavitelé a zdobitelé tohoto obdivuhodného díla. Zcela jistě by si tento areál zasloužil rozsáhlejší rekonstrukci a obnovu nádherných maleb. Je však otázkou, zda-li by opravy pravoslavného chrámu tolerovali extrémisté. Návštěva těchto míst jistě patří mezi nejúžasnější zážitky naší cesty. Večer, opět ve trojici, naposledy projdeme ulice nočního Trabzonu, na náměstí shlédneme spontánní folklórní představení, do kterého jsou zataženi i někteří přihlížející.

Davidovi se opravdu na poslední chvíli podařilo dopoledne zajistit poslední tři jízdenky do Istanbulu. No byla to velká klika! Čas před odjezdem autobusu využíváme ke krátkým procházkám po okolí nádraží. Přitom jsme nakoupili speciální čaj z nedalekých plantáží v blízkosti města Rize, které je na dohled od hranice s Gruzií. Stačili jsme si také prohlédnout dvě mešity, jednou dokonce při modlitbách. Překvapilo mne, že téměř všichni přítomní byli ve vnitřním prostoru, a naproti tomu se někteří muži modlili na chodbě u oken směřujících k oltáři. Ten má tvar krásně zdobeného výklenku, z pohledu věřících se nachází ve stěně, za kterou, někde v dálce, je posvátná Mekka. V jedné z mešit byl nádherný, měkký koberec pokrývající celý sál utkán z vlny tak, že na něm bylo barevně zvýrazněno místo pro každého věřícího. Všechny použité barvy, jak na stěnách, tak i na vybavení, či vitráže, jsou v každé svatyni umně sladěny, a dokonale tak zvýrazňují mystiku tohoto prostoru. Fotím jeden snímek za druhým. Když jsou uvnitř lidé, vždy se zeptám, zda-li smím pořizovat záběry, a okamžitě odkládám přístroj, když vycítím, že se to někomu přestává líbit. S tímto přístupem se nám dařilo předcházet jakémukoliv konfliktu.

Pokračování příště...