Chránit hranice EU a zachovat humanitární aspekt současné migrační krise

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Jaroslav Cabal

Konzervativní strana dne 18.12.2015 vydala tiskovou zprávu, která obsahovala její návrhy na řešení části problémů vzniklých v souvislosti se současnou migrační vlnou. Tento materiál považuji za velmi přínosný nejen pro navržené racionální praktické kroky vedoucí k zásadnímu omezení nelegálních migračních proudů přes řeckou a italskou hranici, ale i pro zvýšení bezpečnosti členských zemí na východní periferii Evropské unie.

Přepracoval bych snad jen stať o společném velení nad jednotkami, které budou hranice střežit. Vhodnějším řešením by bylo zřízení Centra EU, v jehož pravomoci by bylo (ve spolupráci s dotčenými zeměmi) vytváření závazných standardů a modelů potřebných pro co nejúčinnější ostrahu hranic členských států, a následná kontrola jejich racionálního naplňování. Znamenalo by to, že i v oblasti velení bude zachována suverenita rozhodování pro jednotlivé hraniční státy, a zajištěna unijní kontrola nad vynakládanými společnými prostředky.

Co však nového dodat k vlastnímu problému? Každého soudného člověka musí v první řadě zarážet doslova tragická bezradnost a chaos v dosavadním postupu jak elit jednotlivých států zasažených migračními proudy, tak i společné administrativy sídlící v Bruselu. Dosavadní neschopnost dokumentuje další (kolikáté již) odložení konečného rozhodnutí až po březnovém summitu s Tureckem, které je ostatně postiženo ze všech nejvíce, tedy minimálně třemi miliony uprchlíků na svém území.

Velmi smutně, zato však spolehlivě mě pobaví zejména politici, kteří neuvěřitelně hloupě útočí zejména proti Řecku a Itálii, jakoby tyto země mohly mít kapacity vyřešit tento gigantický problém samostatně, pouze vlastními silami. Pokud totiž bude lustrace jedné osoby trvat kolem 3 měsíců, musí být připraveny ubytovací kapacity v záchytných střediscích pro 200 tisíc lidí! Málokdo ve sdělovacích prostředcích, a dosud planých diskusích „politiků“ a rádoby analytiků, představí tento problém v plném světle tak, aby každý běžný občan dokázal pochopit rozsah celé věci i její nákladovou náročnost (potraviny, šatstvo, obslužný personál, nějaké to kapesné...). Jak mají prakticky zastavit migrující davy, nikdo z těch chytráků neříká, ani nepíše. Není přece možné na jejich mořské hranice vyslat vojenské lodě, aby tam systematicky potápěly plavidla s migranty, nebo je jejich vojáci se zbraněmi v rukou jednoduše zastavovali na těch suchozemských. Všichni tito rádcové by měli vědět, že bez náležitých mezistátních smluv není ani možné nějakou násilnou formou vracet uprchlíky zpět do země, ze které tito lidé překročili hraniční čáru.

A to ještě nehovořím o humanitárním aspektu tohoto problému. Může někdo popsat, jak v davu těch nešťastných uštvaných lidí poznáte během minutového střetnutí kdo je uprchlíkem ekonomickým, kdo utíká před válkou a terorem, a kdo je vlouděný zlý fanatik? Nezaslouží si ti skutečně postižení lidský přístup k jejich osudům, a náležitou pomoc?

Jediným humánním řešením je, podle mého názoru, vytvoření složité struktury, která musí začít důslednou kontrolou hranic, a záchytem těch, kteří ji nelegálně překračují. Běženci musí být nejdříve umístěni do specialisovaných zařízení, ve kterých se v rozumném čase rozhodne o jejich dalším osudu, tedy o časově omezeném udělení azylu, nebo o rychlé deportaci do země jejich původu, či do země ze které do EU vstoupili – pokud tomu nebudou bránit mezinárodní závazky.

Navazujícím článkem pro ty, kteří zůstanou, musí být založení vzdělávacího a monitorovacího systému, jehož cílem by byla účinná rekvalifikace práce schopných migrantů, pokud možno s ohledem na jejich dosavadní profesní kariéry, aby byli dobře připraveni zapojit se do ekonomik zemí, ve kterých chtějí po dobu azylu žít. Zainteresované úřady tedy následně mají dostatek času vysledovat, jaká byla skutečná motivace uprchlíků vydat se na tak nákladnou a riskantní cestu, co všechno jsou ochotni osobně obětovat tomu, aby se ti práce schopní zařadili do ekonomiky v hostitelské společnosti, a prokázali náležitý respekt k zákonům i pravidlům, která v ní vládnou. Mohou tedy dobře vyhodnotit každého jednotlivce v případě prodloužení pobytu, azylu, udělení statutu trvalého pobytu, či dokonce i přiznání občanských práv.

Společně s těmito opatřeními musí Evropská unie, stejně jako vlády jednotlivých státu samostatně, intenzívně přispívat k řešení situací ve světě, které jsou obyčejně primární příčinou vzniku migračních vln. Je třeba rychleji a účinněji řešit všemi prostředky zejména zárodky konfliktů, než přerostou do nezvladatelných rozměrů.

Evropské zemně, pyšnící se tím, že veškeré své vnitřní problémy urovnávají demokratickými metodami, musí také, podle mého názoru, velmi zvažovat jakoukoliv podporu opozičním skupinám, které se při prosazování svých zájmů chápou zbraní, byť u nich doma dosud vládnou nepříjemné autoritativní režimy. V takových případech je přece možné prioritně využívat různě vystupňovaných civilních podpor, využívat sankcí proti vládám, v krajním případě podpořených třeba i účinnějšími hospodářskými a vojenskými blokádami. Podpora válečníků zbraněmi a municí je vlastně metodou, která, podle mého názoru, zásadně neodpovídá propagovaným principům skutečné demokracie. Dodávkami zbraní, nebo přímo vlastními silami, musíme přece nekompromisně zasahovat jen proti takovým režimům, nebo organizacím, které terorem, jeho podporou, a třeba i otevřenou válkou, ohrožují vlastní obyvatele, územní integritu států, nebo jejich sousedů.

V dnešním světě je také patrné, že současné diplomatické elity pracují příliš pomalu, také příliš nedůsledně, a to zřejmě pod kuratelou různé míry ekonomických škod, nebo i jiných zájmů, které by v případě uplatnění sankcí dopadaly na různé státy nerovnoměrně. Musíme tedy velmi důrazně dbát na urychlení vyjednávacích procesů, a hlavně na respektování, i rychlejší prosazení, jejich výsledků.

Evropské státy se musí připravit na mnohem finančně náročnější obranu svých zájmů ve světě, a mnohem intenzívněji hledat účinné metody při řešení krizí, a bránění jejich vzniku v samotném zárodku, zejména v tradičně nestabilních oblastech. Musíme se smířit s tím, že to bude jistě stát mnoho prostředků, které by bylo možné na první pohled lépe využít k prospěchu jejich vlastních občanů. A nepodléhejme v tomto zmatku zásadnímu omylu, že to budou peníze, které se někam ztratí, které posloužily někomu jinému. Jsou to prostředky, které bychom například v případě včasného zásahu proti vzniku „syrské apokalypsy“ ušetřili na následných nákladech. Navíc bychom se vyhnuli nebezpečnému nárůstu xenofobních nálad, a v důsledku toho i vzestupu nebezpečných krajně levicových a nacionalistických politických proudů, které notoricky novináři stále slepě přisuzují pravici. Nechceme přece, aby se takto i k nám přenesla podobná forma nestability v důsledku posílení postavení zastánců jednoduchých řešení, které obyčejně vedou k citelnému omezování svobod i nás samotných. Máme přece nezapomenutelné zkušenosti s extrémně levicovým národním socialismem (popř. fašismem) a jemu podobným komunismem. 

Těm, kdo této tristní situace zneužívají pro své osobní politické, potažmo i ekonomické cíle vzkazuji, že mohou k obraně našich civilizačních hodnot přispět například tím, že se opět přimknou k opravdovým křesťanským základům společnosti, nebo je alespoň nebudou slepě či hloupě ignorovat, že jejich rodiny budou mít v průměru alespoň tři děti, a že budou méně vyhledávat bezduché modly konzumní společnosti.