1 400 km Tureckem - Istanbul I.

Podrobnosti

Zveřejněno 28. 3. 2016 23:00

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část šestá...

Redakce

Město, které nikdy nespí. Je totiž neustále nabíjeno proudy tryskajícími geologickým zlomem, na kterém megapole leží, a dynamizováno mimořádně silnými mořskými proudy. Taková „třeskavá nálož“ zřejmě nevydrží v klidu věčně, a lze tedy očekávat v dohledné budoucnosti nějakou formu „výbuchu“, například silné zemětřesení, nebo prudké společenské změny.

Autobus včas, podle jízdního řádu, vyrazil z Trabzonského nádraží na dlouhou cestu téměř po celém Tureckém pobřeží Černého moře. Je samozřejmě opět klimatizovaný, a jeho posádku tvoří na první pohled zkušení lidé, což samo o sobě budí důvěru cestujících v bezproblémovou jízdu. První zastávka je v (bájném?) městě Akcaabad. Tamní autobusové nádraží je sice menší jak to, z kterého jsme před necelou hodinkou vyjeli, ale také září novotou. Na palubu vniká prodavač velkých a velmi chutných placek, které mi zaženou hlad kdykoliv se přihlásí. Po celou cestu pak na jedné straně míjíme nedozírné vody moře, a na té druhé se střídají moderní města či městečka, za kterými je krásně zelený lem vysokých hor, nebo nižších pahorkatin. Menší kopce jsou téměř celé pokryty plantážemi lískových keřů s poněkud nahnědlými lístky. V jejich centru jsou obvykle vybudovány výstavní domy jejich majitelů. Občas také vidíme u dálnice tábory sběračů oříšků, kteří si nad ohněm něco připravují k snědku. Lísky nerostou jen na téměř skalnatých svazích, nebo tam, kde je vystřídal rozlohou malý les.

Staré městské zástavby nejsou nikde vidět. Slunce pomalu, a bez syčení, klesá do mořských vod a ve vzájemné spolupráci vytvářejí nádherné podvečerní efekty. Všichni cestující se snaží usnout, aby jim „rychleji” ubíhaly odjeté kilometry. Posádka nás budí jen na povinných zastávkách u hezkých motorestů. Ani v pozdních hodinách v restauracích a obchůdcích neustává čilý ruch, protože na jedné z páteřních Tureckých dálnic za svým cílem jedou stovky autobusů, dálkových náklaďáků a tisíce osobních aut. Jejich řidiči a osádky samozřejmě potřebují vyvenčit i občerstvit síly, a to je třeba podnikatelsky využít. Jsem tak nevyspán a unaven, že si na jednom odpočívadle nezapamatuji, který ze dvou téměř stejných autobusů je ten náš, a nastupuji do jiného, což poznávám až podle jiných barev sedaček. Přitom nemám žádné obavy z toho, že mi přátelé odjedou, protože „palubní inspektor” před odjezdem kontroluje, zda někdo nechybí, a případně ztraceného, nebo otálejícího, v motorestu pohledá. Po nástupu si všimnu, že na „pětce“ na které cestuji, sedí vprostřed klimbající Turek, a že je mu jeho poloha krajně nepříjemná, a že proto nemůže usnout. Nabízím mu tedy svůj flíček, a polštářek pod hlavu jako bonus. Usíná téměř okamžitě. Je ráno. Většinu cestujících probudilo nejdřív rozptýlené, posléze sluncem šířené světlo. Také Turek otevírá oči, předává polštářek a za vše uctivě poděkuje.

Se svítáním, které nás dostihlo tak osmdesát kilometrů před Istanbulem, vjíždíme do jeho obrovské aglomerace. Zastavěná území satelitních měst a sídlišť jsou již kolem dálnice na první pohled rozsáhlejší, jak pozemky bez domů, silnic a dálnic. Opět mohou všichni vidět neskutečně rozsáhlou moderní výstavbu, která se natruc tomu, že je realizována v seizmické oblasti, žene odvážně do výše, jako by blíže k Nebi. Odtrháváme se po 880 kilometrech od Černého moře, přitom blízkým vnitrozemím vytrvale snižujeme vzdálenost od našeho cíle. K „velké kaluži“ se vracíme až v místě, na kterém je zbudován v Marmarském moři velký nákladní přístav, před jehož pomyslnými branami, na poklidné modré hladině, čeká množství velkých i menších lodí. Vypadají z pohledu cestujících jako dětské hračky doma na rybníku.

Megaměsto Istanbul opět překvapí skvěle vyřešenou sítí výstavních komunikací, nápaditou úpravou jejich okolí, a v neposlední řadě také bezchybně fungující dopravou. Téměř ihned po příjezdu na obrovitánské nádraží se v tomto mraveništi zorientujeme a nacházíme městský autobus, který nás zaveze do ulice Fare Abast ave, která míří ve čtvrti Beyoglu k náměstí Taxim. To je našim základním orientačním bodem a leží na temeni kopce, nad okraji starších zástaveb, ve kterých hodláme najít nějaký levný hotýlek. Nevlečeme těžká zavazadla dlouho. Jirka s Davidem zabočují na pravou ruku, do uličky, ve které se stavaři teprve chystají položit novou vozovku, a dokončují chodníky. Směřujeme ke vchodu do malého (ale jak za chviličku poznáme docela vysokého) ubytovacímu zařízení s honosným názvem Star. V recepci nám oznamují, že právě kvůli stavbě za zápražím výtah chvíli nepojede. Nikomu z nás to nevadí, ale jen dokud stoupání nedosáhne tak do čtvrtého štoku. Náš průvodce však jde s klíči od pokoje, po příkrých schodech, stále výše! Recepční míjí patro za patrem, až se zastavuje v tom posledním osmém, a se širokým úsměvem nám, notně ztýraným těžkými batohy, otevírá dveře od čtyřlůžkového pokoje. Vypadá sice trošku opotřebovaně, ale co bychom za tu cenu (36 lir?) chtěli? Tady jsme na strategickém místě, téměř v centru starého města. Pokoj má své sociální zázemí, což kvitujeme. Největším překvapením těch chvil je poznání, že máme k dispozici také vlastní balkón. Má na tu výšku, nad kterou visí, docela malé, tak metrové zábradlí, a vůbec budí na první pohled dojem chatrnosti. Nabízí však úchvatný výhled na rozsáhlou část hluboko pod námi hlučícího města a jeho početné mešity. David na něj vstupuje prost jakýchkoliv obav, kdežto Jiří i já se tam opatrně suneme se smíšenými pocity. Únavu z noční cesty a vlečení zavazadel smýváme ve sprše. Ta kropí také toaletní mísu. Na jejím lehce prolomeném deklíku vytváří malé jezírko, které překvapuje člověka v citlivém momentě, kdy si hodlá v poklidu fyzicky ulevit. Zvednutím víka totiž nashromážděná voda (v přítmí místnosti není vidět) vychrstne do okolí… Překvapení je násobeno v noci, protože nechcete rušit spící kamarády, a na toaletu se tedy sunete bez rozsvícení.

Z televizních zpráv se dovídáme, že jen asi tři hodinky po odjezdu z Trabzonu bylo toto velké město důkladně propláchnuto vodou z nebývale prudké bouře. Mokrý živel sjel z vysokých okolních hor a měl takovou sílu, že z ulic k moři odnášel všechno, co mu stálo v cestě, včetně aut.

Přestože jsme notně nevyspaní a unaveni po sedmnácti a půl hodinách autobusové jízdy po pobřeží Černého moře, vyrážíme podle dřívější vzájemné dohody do centra starého Istanbulu výhradně za památkami. Následující den bude podle plánu věnován spíše nákupům. Přibližný směr pochodu ulicemi k takovým stavebním skvostům jakými jsou Modrá mešita a Hagia Sofia jsme docela dobře odhadli už při hledání ubytování. Tyto historické monumenty byly z některých vyvýšených míst, a od protějších břehů zátoky Golden Horn, vidět. Po chvíli jsme dospěli ke staré a vysoké vyhlídkové věži, která je v mapě označena jako Galata Tower. Na její vrchol nestoupáme, odrazuje nás totiž dlouhá fronta zájemců, kteří ji chtějí navštívit. V uličce, která k ní vede, jsme se dobře a celkem levně najedli. Po náležitém posilnění hledáme ve změti uliček cestu, která nás dovede na pobřeží Golden Hornu, tedy velké zátoky vybíhající z Marmarského moře hluboko do pevniny, která je trojnásobně přemostěna. Ještě než jsme dosáhli pobřežní linie, naletěl jsem jednomu místnímu podnikavému fiškulovi. Seděl se svým náčiním připraveným k čištění bot uprostřed úzké uličky. Když uviděl svou kořist, ještě než jsme k němu přišli, vstal, posbíral své věci, a pomalu odcházel. Když mu na dlažbu spadl kartáč, moji zkušení přátelé se počali lišácky usmívat. Já, naivní, se sehnu, pomůcku zvednu, přes Davidovo i Jirkovo varování, a spěchám za živnostníkem. Ten dělá, že je radostí celý bez sebe, děkuje za záchranu nářadí i živnosti, a již mne drží za rukáv a táhne na okraj ulice. Jako kulomet chrlí díky, za nohavici mi chytne nohu, podstrčí pod botu bedničku, a již zbytečně pulíruje okraj botasky. Přitom všem si stěžuje na svůj úděl, musí prý tohle dělat, protože jeho na smrt nemocný tatínek leží v nemocnici v Ankaře, a že ze svého normálního platu není schopen náklady utáhnout. Mí přátelé se již nedokáží zdržet smíchu, protože okamžitě prohlédli tuto orientální lest a hru na city, a se škodolibou radostí čekali na její vyvrcholení. Myslel jsme si původně, že čistič bot mi obuv ošetřuje z vděčnosti za záchranu nářadí, ale po skončení úkonů s tím spojených se napřímil a zahlásil: „Osmnáct lir, prosím!“. Dal jsem mu za těch pět minut práce deset. Protestoval sice důrazně, ale zklidnil se, když se zalekl možnosti povolání policie k vyřešení našeho mini sporu.

Starší spojnice obou břehů zátoky, most Galata bridge, ústí ve čtvrti Fatíh v bezprostřední blízkosti opět monumentální Nové mešity. Po jejím zhlédnutí (a „zvěčnění“ digitálním aparátem) vstupujeme do nepřehledných orientálních uliček. Ty jsou plné obchodů (nebo velkoobchodů) různých velikostí a úrovní, od pouličních prodavačů až po moderní mnohapatrové markety. Najednou jsme tam, kde chceme být až zítra, před námi se totiž objevuje jedna ze starých (skoro čtyři sta let tu stojí) bran do Grand Bazaru. Protože toto místo není našim dnešním prvotním cílem, procházíme kolem obchodů jen s malou mírou pozornosti, a hledáme skulinu, kterou bychom postoupili výše, tedy tam, kde stojí docela blízko od sebe obě grandiózní mešity. Turci naštěstí tu a tam umístili směrovky, takže není třeba se někoho ptát. Nejdříve se objevuje nádherné obrovské náměstí, kterému na tomto konci dominuje areál Modré mešity. Před jejími zdmi stojí vysokánský obelisk dopravený sem nám neznámým způsobem až z Egypta, a ještě jeden téměř stejně velký obelisk pozdějšího vzniku. Blízko nich trčí z otvoru v dlažbě více jak dva tisíce let stará železná šroubovice, asi pět až šest metrů dlouhá, mající v průměru kolem třiceti až čtyřiceti centimetrů. Ta je zajímavá tím, že byla vyhotovena velmi dávno nám, moderním a prý i chytrým lidem, neznámou technologií tak, že dosud nezrezivěla, přestože na ni vytrvale útočí jistě agresivní velkoměstské ovzduší. Vědecké týmy dosud na kloub této odolnosti nepřišly, přesto že jsou špičkově vybaveny.

Pod monumentální kopuli gigantické stavby Modré mešity vstupujeme vchodem pro turisty. Tam v jednom místě před vstupem všchny kontroluje stráž, která odvážněji oděné zvědavce umně přiodí tak, aby nenarušovali atmosféru posvátného místa, nebo dokonce neuráželi věřící v Islám. V mešitě panuje (přes značný počet zvědavých turistů) poklidný (tichý) čilý ruch a šero. S bleskem se zde pochopitelně nesmí fotografovat, a tak snímky nedokáží tuto stavbu představit v plné její „modré“ kráse. Obrovskou kopuli podpírají mohutné sloupy, zdobené modrými mozaikami, které pod vlastní klenbou přechází do stejně masivních oblouků, a vzájemně se jimi spojují. Pohybujeme se tam opět bosi, po čistém, vysokém a měkkém vlněném koberci. V nepopsatelném úžasu sedáme (nejen my) ke sloupům do vlny, zavracíme hlavy, abychom byli schopni lépe přehlédnout toto překrásné dílo. Neumíme popsat pocity, které toto obrovské a nádherné dílo lidských rukou u citlivějších lidí navozuje. Hlavou letí myšlenky k tvůrcům této stavby a jejího interiéru a náš ničím neohraničený obdiv. Vzácné světlo dovnitř propouští veliká vitrážovými mozaikami zdobená okna. Fotím a opět fotím. Chtěl bych si alespoň kousek toho „kouzla“ odvézt domů, ale cítím se při tom jako netolerantní vetřelec. Lidé, většinou turisté, však chodí kolem tiše, bez jakékoliv poznámky či vyjádření nevole, a to motivuje ke snímání dalších obrázků. David s Jirkou jsou v tomto směru mnohem zdrženlivější. Věřící mají do této mešity vstup z prostorného, vysokými zdmi uzavřeného „dvora“. Překvapivé je poznání, že se při běžných modlitbách (mimo ty páteční) k nim schází jen hrstka věřících. Stejně je tomu i tady. V tomto obrovitém prostoru se jich stovka úplně ztrácí. Většina ostatních je jistě velmi vytížena sháněním obživy pro své rodiny. Někteří to řeší položením koberečku mezi regály svého obchůdku a modlením se na místě, které je pracovně upoutalo.

Jsme opět na náměstí, které touto dobou připomíná mraveniště. Hledáme mezi stromy početných parků minarety Hagie Sofie. David ji již dobře zná z dřívějších návštěv Istanbulu a tak se s Jirkou vydají hledat ulici a dům, ve kterém našel před dvaceti šesti léty ubytování. Já tam však musím. Od chvíle, kdy jsem se počal zajímat o umění totiž toužím navštívit tento původně křesťanský chrám pyšnící se největší kopulí na našem světě. Její úžasná, byť oproti své sousedce mírně omšelá silueta se objevuje za rozlehlým, hezky rozvrženým a upraveným parkem s vodotrysky.

Pokračování příště...