Editorial

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 3. 2016 15:58

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

valná většina textů tohoto březnového čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ je převzatá. V to však počítáme i články, které vycházejí v těchto dnech ve VÝBĚRU Z HROZNŮ, jímž se završuje ročník 2015. Dále mezi ně počítáme také přeložené texty, které můžeme jen doporučit (neleznete je tentokrát zejména v rámci Tématu měsíce, zaměřeného v tomto čísle na dění ve Spojených státech amerických). Dotýkáme se povolebního Slovenska, nebylo možné mlčet k teroristickým útokům spáchaným islámskými radikály v Bruselu.

Stojí za to ocitovat zcela sterilní reakci na zmíněné útoky – oficiální prohlášení vrcholných představitelů Evropské unie, jak je uvedl server Echo24.cz (22.3.2016): „‚Evropská unie stojí pevně za Belgií, vyjadřuje jí solidaritu a je připravená čelit této hrozbě společně všemi nezbytnými prostředky,’ zní prohlášení v němž lídři EU dodávají, že útoky v Bruselu jen posílí odhodlání instituce bojovat za evropské hodnoty a toleranci. ‚V boji proti nenávisti, násilnému extremismu a terorismu budeme pevní a jednotní.’“ Naši leadři se patrně domnívají, že lze čelit odhodlaným teroristům tím, že je utolerujeme do bezvědomí... Text Matyáše Zrna, který k tématu teroristických útoků přebíráme, končí výmluvným konstatováním: „Dokud totiž sami Evropané neví, co je jejich kulturou či zda jejich kultura vlastně není horší než ostatní, pak debata o tom, že do ní má být někdo zvenku integrovaný (navíc někdo, kdo pochází ze společnosti se značnou civilizační sebejistotou, jako je společnost islámská), ztrácí smysl. Testy, zda nám nevadí, jak se dva muži líbají (jako v Holandsku), nebo příručky, jak správně souložit (jako v Německu), ale asi nebudou tou správnou cestou…“.

Přímá souvislost mezi vážnými bezpečnostními hrozbami a naším vlastním civilisačním ukotvením je konzervativcům zřejmá již velmi dlouhou dobu – zjednodušeně platí přímá úměra, tedy čím více se vzdalujeme od křesťanských základů, tím jsme bezbranější a tedy také lákavější kořistí. Snad nám alespoň nyní začnou občané i ti, kteří dnes (na rozdíl od nás) mohou něco ovlivnit, naslouchat – namísto levicově-liberálním pokrokářům (a jejich autoritám) na straně jedné nebo národovcům se sklony pošlapat svobodu (s Ruskem a Čínou v zádech) na straně druhé. Řečeno s Romanem Jochem: „Můžete s námi nesouhlasit, můžete nás považovat za divné, dokonce za ošklivé, ale jednu věc nám upřít nemůžete: máme své zábrany a jsou věci, které bychom neudělali.“; řečeno se sirem Humphreym Applebym: „Nejde o to, že jsme to říkali – ale my jsme to říkali.“

Přes Traktát filosoficko-politický (o bruselské totalitě) Jiřího Fuchse se pak dostáváme přímo do vřavy dalšího kola kulturní války, které jsme věnovali Téma měsíce minulého čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, kola, které ministři naší vlastní vlády rozpoutávají v kulisách střelby a výbuchů v Paříži a nejnověji v Bruselu. V duchu výše zmíněného tedy vážně varujeme: ani umožněním adopcí dětí homosexuálními páry, ani dalším rozšiřováním možností umělého oplodnění (kterým jen tak mimochodem zvýšíme zisky Andreje Babiše), ani ideologickým bazírováním na co největším počtu dětí v jeslích či ve školkách a matek ve výrobě, ani přijetím genderové Istanbulské úmluvy k naší bezpečnosti nejen že nepřispějeme, ale přímo ji zhoršíme.

Levicové liberální elity nás tedy vlečou vstříc všem těm báječným vymoženostem důsledně ignorujíce stále sílící odpor občanské veřejnosti, příslušníci jiných kultur námi právě pro ně stále více pohrdají a přesvědčení o oprávněnosti našeho ukončení spolu s odhodláním se na něm aktivně podílet se v nich stupňuje (a ony elity je v tomto jejich postoji utvrzují svým multikulturalismem) a hned kousek za rohem číhají ti, kteří jsou hotovi nás před tím vším zachránit. Jejich hodina se blíží. Co je to za lidi? O tom, v našem domácím kontextu, Petr Havlík v rozhovoru „Žijeme v předsíni totality“ (svobodneforum.cz, 10.3.2016), nebo, v rámci situace u našich severních sousedů, Jan Cholínský v textu Kulatý stůl bez kulatých slov, který mezi několika málo zcela původními články, které v těchto KONZERVATIVNÍCH LISTECH spatřují světlo světa poprvé, vyniká a tedy rozhodně stojí za přečtení.

Přejeme požehnané Velikonoce, ať je velikonoční radost každého z vás, přes všechno to dramatické dění, opravdová.

...a, jak je při této příležitosti zvykem, nabízíme editorial z VÝBĚRU Z HROZNŮ:

„Centrálním bodem útoku na hodnotový základ člověka se dnes stala sexualita“, píše socioložka Gabriela Kuby ve své i u nás známé knize Globální sexuální revoluce. Nástrojem této globální přeměny světa je pak podle ní „sexuální deregulace“, tedy demontáž, uvolnění odvěkých, tradičních, přirozených zábran a vazeb, které drží sexualitu v mezích vytýčených obrazem Božím v nás.

Mnoho kultur a civilizací v dějinách zaniklo pro morální degeneraci; aby se však morální degenerace politicky a kulturně vynucovala, to je skutečná novinka, jsme první civilizací v dějinách, která něčemu takovému čelí. Je to plán ďábelsky geniální, neboť z lidské žádostivosti činí nástroj politické kontroly. Navíc neřest jako forma kontroly je téměř neviditelná, nepostřehnutelná. „Ti, kteří se stali obětí svých vášní, vidí jen to, po čem touží a nevnímají okovy, kterými je žádostivost spoutává“, varuje Kuby. „Globální sexuální revoluce přivedla k cíli vytrvalé, přes dvě stě let trvající úsilí mnohých velkých duchů o zničení židovsko-křesťanského hodnotového základu evropské kultury. Poselství ‚sexuálního osvobození‘ proniklo do každého obývacího pokoje a do většiny ložnic.“

Proč chtějí tento židovsko-křesťanský hodnotový základ zničit? Aby jej, jakožto zastaralý a již nevyhovující, nahradili vlastními hodnotami, vlastní vizí, vlastním projektem nového člověka. A kdo jsou ty síly, ti lidé, kteří tuto epochální přestavbu světa udržují v chodu? Na tuto otázku není snadné odpovědět.

Kulturní válku proti křesťanskému obrazu člověka poháněly rozličné hybné síly, různé mocenské skupiny. Nevidíme žádný identifikovatelný státní, vládní či politický systém, který by usiloval o zjevnou světovládu, který by ideje a principy sexuální revoluce nějak cíleně, násilně prosazoval; existuje však neformální aliance rozmanitých seskupení, jednotlivců a institucí, nekryje se s žádnou stranou, nemá žádnou centrálu, žádný Kreml, žádnou hierarchii, žádné jasné vůdce. Přesto sledují společné cíle – byť to tak třeba sami nenazývají, nepřiznávají a třeba si neuvědomují… Liberální, nová levice? Neomarxismus? Gender mainstreaming? Vyberte si, je to nepřítel beze jména.

Pokud jde o pohled od nás, z východu Evropy: Po 2. světové válce stály před evropskou pravicí dva hlavní úkoly, dvě výzvy: hospodářská obnova válkou zničené Evropy a zápas s hrozbou sovětského komunismu. První výzva byla splněna za nějakých 20 let, ta druhá o nějakých dalších 20 let později.

Byla tu však i třetí výzva, kterou evropská pravice nikdy nevzala pořádně na vědomí, nikdy ji nepřijala. Levicový liberalismus rozehrál veliký, dějinný spor o člověka, antropologický spor – kdo je člověk? Proč tady je, a co z toho plyne pro život osobní i veřejný? Proč má být jeho život nedotknutelný? Co je rodina a proč je hodna ochrany? Ano, ten spor se vede odedávna, avšak vedl se spíše na kazatelnách a ve zpovědnicích, případně na universitních katedrách, než v parlamentech; to moderní politická levice z něj udělala spor politický. Proto dnes musíme řešit jako politikum vztahy mezi pohlavími, mezi rodiči a dětmi a právo na jejich výchovu, proto se sama definice pohlaví stává otázkou politickou. Nebyli jsme to my, konzervativci, kdo s tím přišel; my jen hájíme staré dobré svobody slova, svědomí a náboženství, svobodu „své děti po svém vychovávat“…