Výňatky z bilančního rozhovoru o imigrační krizi

Vás na imigrační krizi nejvíc zaráží?

Zaráží mě spousta věcí. Ale abychom nebyli hned zkraje negativní, dá se to říct i takto: Současná imigrační krize je mezní společensko-politickou situací, a takové situace vždycky skýtají mimořádné příležitosti k poučení o lidském jednání. Dnes se tedy můžeme více než kdy jindy leccos dozvědět:

o manipulační síle médií – o nestoudné naivitě dobrých úmyslů – o nesnadnosti uznat závažné omyly – o chtěné slepotě sluníčkářů – o obludných rozměrech politicko-mediálního pokrytectví – o ideologickém fanatismu a následném vychovatelském komplexu intelektuálů – o rezistenci zdravého rozumu veřejnosti – o „demokratické“ propasti mezi elitami a veřejností – o trestuhodné lhostejnosti politiků k bezpečnosti jejich voličů – o nelidské závislosti politiků na volebním úspěchu – o totalitním chování a frapantní nezodpovědnosti bruselských špiček – o vysoké frekvenci konfuzních pojmů (lidská práva, tolerance, solidarita, milosrdenství, povinnost, nenávist…)…

Jaké závažné omyly máte na mysli?

Především je tu soubor omylů o multikulturalismu, které vyúsťují do jeho kladného hodnocení. Dále jsou tu omyly, které souvisejí s postmoderní mentalitou, s její relativizací myšlenkových a mravních hodnot. Není náhodou, že se multikulti ideologii daří právě v postmoderním klimatu. V nejhlubší poloze se pak nacházejí zamrzlé a uctívané omyly moderních filosofů o pravdě, o člověku a o mravnosti, které ten neblahý postmoderní relativismus stvořily; moderním intelektuálům se staly doslova drogou. Ve výsledku tu pak máme řadu mylných až sofistických soudů, které se vrství kolem imigrační krize – o muslimech, o hrozbách muslimské imigrace, o humanitě, o lásce a nenávisti či o domnělé mravní vyspělosti sluníčkářů a údajné morální pokleslosti jejich kritiků.

Za pozornost stojí urputná životnost zmíněných druhů omylů: filosofických, ideologických i praktických.

Jaké jsou důvody této jejich vitality?

Filosofické omyly tvoří intelektuální identitu, na níž si intelektuálové pochopitelně zakládají. Moderní intelektuálové ji naneštěstí pokládají přímo za své bytí; strašně neradi se jí tudíž zbavují. Přitom by jakožto intelektuálové měli být pohotoví k sokratovskému pochybování o vlastních názorech. Sokrata sice všichni verbálně obdivují, ale břemeno obtěžujícího pochybování pravidelně nakládají druhým. Moderním lidem obecně pak filosofické omyly zakládají světonázor, který se také nestřídá jako ponožky.

Když se filosofické omyly vyznávají sebevědomě a vytrvale, stává se filosofické myšlení nesnesitelně dogmatickým a přechází plynule v omyly ideologické. Ideologové mají obvykle na špatnou filosofii čich. Stává se snadnou kořistí jejich bombastického, agresivního myšlení. Vášnivě ji vytěžují, společensky petrifikují a většinou i vylepšují nějakou utopií. Tu pak energicky šíří jako příslib ráje na zemi. Samozřejmě, že racionální povahu svých ideologií mohou jen předstírat. To platí v plné míře i o multikulturalismu. Jeho aktivisté přivádějí předstírání k dokonalosti, když namlouvají sobě i druhým svou mravní převahu, vystavěnou na prolhané politické korektnosti a multikulti nesmyslech.

V čem se multikulturalismus mýlí? Existuje dnes přijatelná alternativa k soužití různých kultur? Bylo by například správné nutit přistěhovalce, aby se vzdali svých zvyků?

Když se mluví o absurditách multikulturalismu, nemyslí se tím to, co přináší v dějinách běžné přistěhovalectví; řeč je o multikulti jakožto jedné z variant dominantní ideologie současného Západu. Neomarxisté v ní společnostem sugerují, že stále se prohlubující etnicko-kulturní rozrůzněnost je tím nejlepším, co je může potkat. V normálních poměrech je přistěhovalecká politika řízena rozumnou mírou, s povinným ohledem na bezpečnost a soudržnost společnosti. V ideologicky poblázněném světě kulturních marxistů je ale všechno jinak; především rozumnost je v něm na obtíž. Musí být překonána ideologicky nadřazenými postuláty, podle nichž se mají západní společnosti od základu změnit a hodnotově reorganizovat. Jejich kulturní identita má být rozpuštěna. Homogenní státy a monokulturní národy musejí zmizet.

V pozadí líbivých řečí o setkávání kultur, o jejich plodném dialogu, vzájemném naslouchání a obohacování nestojí jen blouznivý ideál osvícenců o všelidském sjednocení. Neomarxisté rozpoznali v přistěhovalectví skrytou revoluční sílu. Zapojili ho tedy do svého tažení a učinili z něj účinný nástroj rozkládání nenáviděné západní civilizace. Falešná rétorika multikulti humanistů má jen zakrýt destruktivní potenciál bezmezného mísení ras či kultur i s jeho patogenní účinností.

Když se dnes vyskytují pokusy o pochopení toho neuvěřitelného chování bruselských špiček v migrační záplavě, vznikají různé hypotézy, které zdůrazňují, že pasivita evropských politiků není daná jejich neschopností či bezradností. Oni prý dobře vědí, co dělají, jejich etnomasochismus je chtěný, migrace je uměle vyvolaná a řízená, preferování neevropské populace je v plánu velké etnické výměny obyvatel Evropy. Někomu to připadá pravděpodobné, jiní mluví o konspiračních teoriích.

Naproti tomu je nenávist neomarxistů k západní civilizaci mnoha dostupnými způsoby vyjadřovanou realitou, která se vtělila do revolučních programů radikální přeměny západních společností. Mezi ty nejúčinnější patří: 1. genderový feminismus s primárním tlakem na rozbití rodin a na redukci porodnosti původních Evropanů; 2. multikulturalismus, který má na mušce evropské národy s cílem jejich etnického promísení, kulturního rozmělnění a jejich následné sametové genocidy.

Podstatu multikulturalismu potažmo problém dnešní imigrační krize je tedy možné pochopit jen v perspektivě ideologického tažení kulturních marxistů. Jen v ní vycházejí najevo skutečné motivy, záměry či cíle toho tak nepochopitelného chování multikulti elit v migrační krizi. Ty sice ujišťují, že se migrace nedá zastavit, že ty masy cizinců musíme vnímat jako nadělení osudu. Ale nakolik jsou špičkoví politici EU přesvědčenými multikulturalisty, natolik si naopak musí přát uspíšení té vítané kolonizace Evropy.

Nevíme samozřejmě do jaké míry je ten který pohlavár ztotožněn s revolučními ideály neomarxistů. Dojemná jednomyslnost tahounů bruselské politiky i jejich rozsáhlého komparsu však naznačuje, že asi budou dobře prokádrovaní. Široká veřejnost se naproti tomu o revolučních plánech nedozví ani z ideologicky zkorumpované humanitní vzdělanosti, ani z mainstramové mediální propagandy. Stala se trpným objektem manipulací, spouštěných pro potřeby revoluce a sociálního inženýrství kulturních marxistů.

V čem se tedy ideologové multikulturalismu zásadně mýlí? Buď akceptujeme jejich fanatický revoluční ideál a hodnotíme s nimi tradiční Západ jako bytostné, všestranně utlačovatelské zlo, které musí být vykořeněno; pak je oslavujme. Nebo pokládáme jejich filosofii člověka bez duše, jejich relativistickou pseudo morálku, jejich nenávistné hodnocení tradičního Západu a jejich revoluční recepty k nápravě za nelidské až šílené. Pak ale musíme říct, že vše, co specifikuje multikulturalismus, je od podstaty zkažené; že je multikulturalismus jedním velkým Omylem.

Při konkretizaci omylů multikulturalismu vyniká fakt jakési obměny třídní morálky bolševiků. Spočívá v bezohledném nadřazování přistěhovaleckých menšin, v požadavku jejich nekritizovatelnosti čili v jejich nespravedlivém zvýhodňování na úkor ostatních. Tato privilegia střeží pacholci politické korektnosti. Západní občané pod jejich dozorem už bohužel zdegenerovali tak dalece, že vítají se svazáckým entuziasmem muslimské nájezdníky, kteří nepochybně ohrožují jejich elementární bezpečnost, a které si oni netroufají nazývat jinak než „uprchlíci“.

Bezhlavé uctívání menšin vychází z revolučních motivů multikulturalistů. Hlubší odůvodnění mu má zjednat napohled ušlechtilá doktrína kulturního relativismu. Podle ní jsou kultury hodnotově rovnocenné, neboť každá je prý zcela suverénním zdrojem svých hodnot. To znamená, že neexistuje nějaké univerzální všelidské kritérium rozlišování mravní úrovně různých kultur. Víra v obecně lidskou morálku prý vedla na Západě k pyšné nadřazenosti a k vnucování jeho vždy jen kulturně podmíněných (?) norem celému světu.

Jedno obecné mravní kritérium nám ale nabízejí sami kulturní relativisté: „Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej, tj. nekritizuj je z pozic své kultury!“ Nebo snad neplatí tento imperativ obecně? Ve všech dobách a pro příslušníky všech kultur? Nebyly snad podle těchto relativistů v různých dobách nahlíženy jiné kultury jako barbarské neprávem? Nebyly jejich menšiny hanebně utlačovány „nelidskou nerovností“ a namyšleným etnocentrismem či kulturním imperialismem Západu? Neomarxisté na tom přece zakládají svůj propagandistický étos.

Jako ostatně žádný relativismus, neobstojí ani ten kulturní (včetně své revoluční multikulti verze) sám před sebou. Protože však vyplývá z dogmatiky cenami ověšených filosofů postmoderny, které v životě žádný rozpor nezastavil, stává se kulturní relativismus pevnou součástí soudobého humanistického evangelia. Jelikož obsahuje hodnotovou ekvivalenci kultur, vzývají aktivisté multikulti „citlivost pro jinakost“ – zase ovšem bez rozumné míry. Vnucují tedy „super morální“ příkaz své víry k bezmála neomezené toleranci vůči cizincům. Jejím rubem je logicky nevyhnutelná netolerance, hraničící s nenávistí k domácím. Exaltovaná tolerance k jakékoli jinakosti tedy produkuje kromě myšlenkových přemetů i dost vážné hříchy vůči těm„nikoli jinakým“.

Jakmile se relativista zapomene a začne propagovat nějakou ideologii, musí dohánět myšlenkovou nepřesvědčivost voluntárně, silovými prostředky. Svou horoucí toleranci k oblíbeným menšinám může jen arogantně nařizovat. Nemůže ji však smysluplně vysvětlit. Když se o to snaží a demagogie nezabírá, utíká se obvykle k fanatickým výlevům politické korektnosti, a aspoň v očích zdravého rozumu je za tuplovaného hlupáka. Dobráci, kteří mají vlivem postmoderní humanistiky sníženou funkci rozumu, se však uvědoměle podřizují.

Do stejné situace upadají multikulturalisté, když vycházejí najevo další rozpory jejich pokrokové osvěty. Jejich pojetí tolerance má být např. úžasnou hodnotou mezikulturního soužití. Není tedy kultura, v níž tato hodnota absentuje, nejen jiná, ale rovnou horší? Nebo jinak: jakým právem vnucují multikulturalisté svoje hodnoty příslušníkům jiných kultur, když vzešly z (úpadkové fáze) jejich západní kultury? Muslimové jsou např. díky své víře vůči nim imunní. Upřímně jimi pohrdají, a nelze říct, že tak úplně neprávem. Problém je ale v tom, že islám a jeho právo tvoří kulturní identitu muslimů, kterou musí stát podle teoretiků multikulturalismu respektovat. Na druhé straně by však měli muslimové, jakožto občané liberálních států tolerovat vyznání a morálku jiných. Z hlediska liberálních ústav se tedy chovají jako vykřičení fundamentalisté, ale z hlediska své „kulturní identity“ by v tom měli být podle multikulturalistů respektováni. Jak z tohoto kulatého čtverce ven? V praxi se ale z každé slepé uličky vždycky najde nějaká silová cesta. V západní Evropě postupně vítězí síla vůle muslimů nad ideologicky zdegenerovanými politiky a následně i nad politickou korektností zpacifikovanými policajty.

Žádoucí alternativou k představám multikulturalistů o soužití různých kultur by tedy byl návrat k rozumu a politické zodpovědnosti. Ten by také umožnil prozíravější imigrační politiku a rozhodování o tom, jaké zvyky přistěhovalců respektovat. V dnešní, ideologickými zplodinami zamořené atmosféře se ale zdá být rehabilitace rozumu v nedohlednu. Pieta k muslimům mezi sluníčkáři šplhá na úroveň povinného uctívání komunistů v sovětském bloku. Elity Západu propadly etablované ideologii neomarxistů do té míry, že v dohledné době by k vystřízlivění mohl asi vést jen nějaký pořádný otřes či spíše jejich série.

Jak bychom tedy měli reagovat na lidi, kteří přicházejí do Evropy? Vždyť i my se můžeme ocitnout v obtížné situaci.

Podobně jako úžasná myšlenka „Kdo je proti uprchlíkům, nahrává islamistům“, pochází i dnes důsledné užívání termínu „uprchlíci“ (s podtextem „válkou zbědovaní“) z nějakého ideového multikulti centra pro politické korektory. U nich je, jak víme, ideologie nad realitou a politicky korektní lež víc, než pravda.

Kdo ale nemá rozum zastřený zvrácenou ideologií a mediálním ohlupováním, ten mezi běženci rozlišuje a z dostupných informací ví, že ti skuteční uprchlíci jsou v menšině. Podle nezávislých, daleko věrohodnějších, křesťanských svědků, kteří už léta pomáhají v uprchlických táborech, se skuteční uprchlíci dostávají do Evropy jen s velkými obtížemi; ty totiž Soros nedotuje. Pro jednou tedy také preferujme nějakou menšinu a podpořme skutečné uprchlíky. To ještě neznamená jejich automatické občanství a už vůbec ne pomoc za cenu sebezničení. Sluníčkáři zřejmě nikdy neslyšeli, že milosrdenství bez rozumu není milosrdenstvím.

V Bruselu je však místo jen pro otevřené. Všichni tam tedy mají srdce dokořán, a proto otevřeli dokořán i hranice; uvítací výbory posunuli až k nim. Uchváceni vlastní humanitou honem odhodili zkostnatělé právo (přece ty nebožáky nebudeme střílet) a nahradili ho objevnými slogany: „Člověk není ilegál“, „Všichni tvoříme jedno lidstvo“, „Naše země je i Vaše“. Také názorný příklad nadřazenosti ideologických zájmů a direktiv nad zákonem, tentokrát v podání madam Merkelové.

Tón nevídaného vzepětí slaboduchosti udala mocná kancléřka. I takový Jandourek z jejích not vyčetl, že se teroristé neplahočí s běženci, protože přece mají na letadla. Jiní zase apelují na tvrdá srdce prostých duší připomínkou, že jsme za bolševika také měli své uprchlíky. Prosté duše ovšem zatvrzele namítají, že ti kdo prchali z komunistického ráje, nešli na Západ ničit jeho kulturu. Přicházeli většinou s pokorou, vděčností a měli naopak vůli se integrovat. Takovou vůli ale nelze předpokládat u muslimů, kteří Západem a jeho hodnotami v síle své víry pohrdají.

Problémem jsou tedy imigranti ekonomičtí a hlavně imigranti dobyvatelé. Ti nejsou „v obtížné situaci“, nedají se rozumně chápat jako oběti války. A právě o ně se vede s multikulti sluníčkáři spor. Sluníčkoví ctitelé politické korektnosti skrývají problém současné imigrace pod všezahrnující termín „uprchlík“, ve víře, že samo pojmenování změní realitu; ve skutečnosti ji jen zastírá. Jandourek se sice nad termínem „sluníčkář“ durdí; je prý přihlouplý. Jen jestli to nebude tím, že sám dobře cítí, jak je trefný. Vypadne-li nějaká hodnota z řádu, přestává být hodnotou. Slunce je jistě dobrá věc. Když ale někdo jeho energii užívá nerozumně, tak se holt spálí.

Je vůbec možné odlišit různé skupiny příchozích, které jste uvedl?

Jak řečeno, OSN, Obama, bruselské špičky, drtivá většina jim oddaných evropských vlád a sluníčkáři z politicky aktivních neziskovek by nejraději všechny migranty pojednali jako nebohé uprchlíky. To ale dost dobře nejde; některá všeobecně známá, tvrdá fakta mluví až příliš jasně proti. Establishment tedy se skřípěním zubů také nakonec připouští existenci migrantů ekonomických. Že by ale mezi běženci byli (a dokonce převládali) také muslimští dobyvatelé Evropy, na to si světlonoši nové humanity zakazují jen pomyslet. Nejradši by veškerou diskusi o hrozbách islamizace postavili mimo zákon jako šíření nenávisti – k těm, kdo nás nenávidí, kdo mají potenciál rozvrátit a zotročit společnost.

O muslimy se ale musí vést s multikulturalisty hlavní spor, neboť je v sázce existenciální i existenční ohrožení Evropanů. Faktické rozlišování jednotlivých přistěhovalců je samozřejmě technický problém. Tím, že udělili všem imigrantům „divokou kartu“, učinili ho bruselští politici do značné míry prakticky neřešitelným.

Co je špatného na tom, když si chce někdo zajistit lepší podmínky pro sebe a svoji rodinu?

Samo o sobě není na takovém úsilí špatného nic. Jestli to není zajišťování na úkor druhých či za každou cenu, je dokonce pochopitelné. Něco jiného ovšem je, když egoistickou morálkou (ne)vychované a „lidskými právy“ infikované elity současného Západu začnou v souvislosti s ekonomickými migranty kázat o právu na materialisticky definované štěstí. Logika takového poučování by sice vedla k ospravedlnění jakéhokoli jednání, zaměřeného k hédonickému štěstí jednajícího. Ale elity proti ní mají ideologickou pojistku: v multikulti světě jsme takto velkorysí jen k privilegovaným menšinám, k nimž patří i současní migranti; ti jsou vybaveni právem parazitovat. Rubem takové velkorysosti je pak zvláštní sklon k bezpráví nejen vůči těm, kdo s jejich privilegováním nesouhlasí, ale vůči neprivilegovaným obecně.

Teoreticky je samozřejmě možné vyvracet jak postmoderní hédonismus, tak ideologické čachrování neomarxistů s lidskými právy. Zdá se však, že prakticky dnes není na takovou dogmaticko-mocenskou svévoli lék, který by ji zastavil. S multikulti fanatiky by snad mohlo pohnout, jen kdyby na vlastní kůži zakusili kruté následky své velkorysé humanity, třeba v roli okradených, znásilněných, truchlících … Když to potká jiné, jsou nanejvýš na pár minut před kamerami „zděšeni“.

Zvlášť trapné hry inscenují špičkoví politici EU po bombových útocích. Svou „lidsko-právně“ zdeformovanou, nezodpovědnou politikou jsou přece za ty tragedie spoluodpovědni. Umetají teroristům cestu, jak jen to jde: když je z bojišť Islámského státu nechají bez problémů vracet do muslimy okupovaných čtvrtí evropských měst, kde vracející se hrdinové „překvapivě“ nacházejí ve svých komunitách zázemí; když vytvářejí dojem, že takové čtvrti neexistují, a že muslimové-neteroristé jsou všichni mírumilovní, takže nemohou mít s teroristy nic společného; když také podle tohoto falešného dojmu jednají, takže např. z důvodu vyšších ideologických zájmů udělali z hranic Evropy fakticky a protiprávně cedník; když spolu s „uprchlíky“ a „kvůli uprchlíkům“ pouštějí přes hranice naprosto nekontrolovaně, a tedy trestuhodně teroristy v počtech, ex post pouze odhadovaných, leč nesporně vysokých; když respektují „lidské právo“ teroristů na občanství, volný pohyb i na nerušený noční odpočinek.

Jenže místo aby tito proradní politici raději někam zalezli, pořádají své ufňukané rituály, v nichž pokrytecky vystavují na odiv účast s oběťmi, a z bezpečné vzdálenosti se chvástají, že se nedají zastrašit, a že si svá euro dogmata a dementní hodnoty vzít nedají.

Z křesťanského prostředí ale přichází eticky zajímavější snaha o porozumění pro ekonomické migranty. Přejme i druhým, co přejeme sobě a svým dětem. Zajišťujme jim stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Takový je přece požadavek zlatého pravidla, které je dokonalou antitezí egoistického sebezvýhodňování – obecného to principu mravní zloby. Pomáhat migrantům k lepšímu životu je prý tedy mravní povinností. Jenže podobné, za vlasy přitažené aplikace mravních pojmů a zásad vyvolávají u lidí eticky méně zorientovaných, leč schopných prohlédnout účelovost takových aplikací, odpor k samotné morálce.

Nekončící přívaly migrantů, jak nám je naděluje štědrý Brusel, totiž neatakují jen náš egoismus, který se skutečně léčí nezištnou pomocí druhým. Bohužel ohrožují i zabezpečení těch, k nimž máme přednostní povinnost; tedy příslušníků rodiny a národa. Také povinnost k druhým je přirozeně diferencovaná. Lidský jedinec je prostě stvořen tak, že má větší zodpovědnost za vlastní rodinu a národ než za stav lidstva. Není uzpůsoben k tomu, aby byl spasitelem světa. To ale megalomaničtí ideologové a sociální inženýři vytrvale nechápou, když proměňují své frustrace, špatné vzdělání, svou pýchu a smělé vize v příkazy doby. Vedle konfliktu elit s širokou veřejností tedy přináší současná imigrace především konflikt ideologického projektu s požadavky přirozeného mravního zákona.

Zlaté pravidlo tedy není na straně proponentů imigrační tsunami, jak se zdá vyznavačům etiky soucitu – a to ani v aplikaci na čistě ekonomické přistěhovalce. Neboť zásadně vylučuje typicky ideologické předimenzování nějaké populární, obvykle emočně nabité kvality (milosrdenství, pomoc potřebným), do extrému; nepřipouští její absolutizaci na úkor jiných kvalit. Zlaté pravidlo totiž žádá, abychom jednali s druhými tak, jak bychom rozumně (ne jakkoli) chtěli, aby oni jednali s námi. A my bychom přece nemohli rozumně chtít, aby se druzí námi nechali bezohledně přivádět na mizinu, abychom žili na jejich účet.

Nemohli bychom se tedy s čistým svědomím stát součástí tažení milionových mas k ekonomickému, společenskému a civilizačně-kulturnímu zruinování hostitelských zemí jen proto, že jsou jejich levicoví politici zfetovaní multikulturalismem a egoisticky počítají s našimi hlasy. Proto se Evropané právem ohrazují jak proti údělu „pro dobrotu na žebrotu“, který jim ordinují jejich elity, tak i proti hloupému obviňování ze sobeckých postojů k záplavě migrantů, jímž je tito etičtí analfabeti pravidelně častují. Skutečnost, že většinu migrantů tvoří muslimové, pak dává vizi rozkladu evropských společností daleko reálnější obrysy; představuje ohrožení vyššího řádu.

Nemohli by ale imigranti představovat pro vymírající Evropu vítané pracovní síly?

No ovšem, vymírající Evropa. Jaká to morová rána postihla Evropu. Proti tomu byly ty středověké pouhými lokálními epidemiemi. A je tu ještě jeden rozdíl. Dříve šel mor na vrub civilizačně podmíněným možnostem hygieny a medicíny; dnes má ale příčinu ideologickou. Ano, ikony radikálního feminismu uvěřily kulturním marxistům, že tradiční rodina je zdrojem masivních, přímo fašistických nespravedlností. Snažily se tedy, aby byla především odstraněna skandální nerovnost muže a ženy. Ta prý primárně spočívá v jednostranném uvalení břemene mateřství. V patriarchátu prý vládl mýtus o mateřství jako přirozeném údělu ženy. Moderní filosofie prý však naštěstí ukázala, že žádná lidská přirozenost neexistuje; existují jen socio-interakce.

Ideologové vtipně navázali všelékem rovnostářství a ordinují ho vyspělým společnostem – do bezvědomí. Nic divného, že se jako na zavolanou roztrhl pytel s lidskými právy žen: mají prý právo na potrat, na rovné kariérní příležitosti, na mužský modus seberealizace (až do těch záchodků), na plné hédonické vyžití… Porodnost Evropy v důsledku takových převratných vymožeností sice závratně klesá, ale zato se zrodily nové „evropské hodnoty“; a běda těm, kdo si jich neváží.

Internímu masakrování rodin v rámci nového hodnotového paradigmatu Evropy logicky odpovídá masivní invaze přistěhovalců. Jestliže vymíráme, potřebujeme přece doplnění zvnějšku; to snad pochopí každý. Ale tuto jednoduchou logiku lze chápat i méně optimisticky. Když už jsme nerozumným rovnostářstvím fanatických feministek přivolali jednu smrtelnou civilizační chorobu, budeme ji léčit neméně nerozumnou imigrační politikou fanatických multikulturalistů, která neblahé účinky té první choroby ještě umocní? Trochu divné, ne? Ale ideologický záměr revolučních neomarxistů tím dojde svého naplnění: sebevražda Západu bude dokonána.

Rozumná imigrační politika zohledňuje společenský přínos podle celé řady kritérií. Mezi ně patří na prvním místě integrovatelnost a bezpečnostní hledisko. Pohled na imigranty a jejich přínos je ale u multikulturalistů zase ideologicky pokřivený; proto musejí od rozumných kritérií odhlížet. Ideologií nepostižení odborníci však rizika aktuálního masového zalidňování Evropy vidí dobře. Spočívají především v neintegrovatelnosti bezpočtu imigrantů, z důvodů vzdělanostních, profesních či náboženských. Zpravodajské služby se už dnes dokonce odvažují hlásit, že zvláště muslimové budou integraci vzdorovat – bez ohledu na to, že pokrokový západní intelektuál jejich víře nevěří. Takže imigranti spíše posílí řady nezaměstnaných, oslabí systémy podpory, zesílí subverzivní aktivity a urychlí islamizaci Evropy. Zkušenost s pátými kolonami muslimů v evropských městech je sice elitami zamlčovaná, ale o to víc je výmluvnější. Ohlašuje také hlavní problém současné imigrační krize.

Nehází se všichni muslimové do jednoho pytle? Neměli by se rozlišovat umírnění muslimové a islamisté, státy muslimské a islámské? Když např. shodíme teroristické útoky nebo silvestrovské přepadávání žen na uprchlíky/imigranty/muslimy, neznamená to uplatňování principu kolektivní viny?

No ovšem, „šup s nimi do jednoho pytle“. Tato pohotová replika na jakoukoli kritiku muslimů či islámu mezi multikulturalisty zdomácněla. Denně tu mantru slýcháme v různých tóninách od vzdělaných i polovzdělaných, ale pořád nedokáže kritiky umlčet. Čím to asi bude? Natvrdlostí či nenávistí „islamofobů“? Nebo si snad zatvrzelí kritici islámské migrace oblíbili samotný princip kolektivní viny? Víme, že se neomarxisté a jejich učni s kritiky oblíbených menšin nepářou. Okamžitě je stigmatizují jako x-foby a ještě přitom ve vlastních očích morálně povýší. Když pro změnu pocítí potřebu svou pronikavou diagnózu intelektualizovat, sáhnou po principu kolektivní viny a cítí se být na výši i myšlenkově. Tak snadno se však ani charakter, ani moudrost nezískávají. Podsouvat oponentům princip kolektivní viny je sice lákavé, ale nikoli férové.

Vítači muslimských imigrantů tedy omračují oponenty nezpochybnitelnou leč banální pravdou, že všichni přece nejsou teroristé. V obecné rovině sporu pak vytahují kartu umírněných muslimů. V obou případech nabývají dojmu, že kritiky vyřídili, protože je usvědčili z nespravedlnosti, jíž uplatňování kolektivní viny skutečně je.

Když ale kritici říkají, že muslimská imigrace je hrozbou, vůbec tím netvrdí, že každý muslim je terorista, fanatik či mravně nezralé individuum. To jen sluníčka si tu ve svém ideologií zdevastovaném myšlení pletou pojmy striktně obecné a kolektivní; v těch obecných se totiž predikát o celku týká všech jeho členů, v kolektivních však nikoli. Je-li les napaden kůrovcem, neznamená to, že je jím napaden každý strom v daném lese. Bojovalo-li vojsko statečně, neznamená to, že tak bojoval i každý jeho člen. Takže advokáti multikulti podsouvají oponentům nemravné užití kolektivní viny neprávem.

Legrační na tom je, že právě politicky korektní multikulturalisté kážou v tomto ohledu vodu a pijí víno. Co ukvapeně či ze zlé vůle vytýkají kritikům muslimského světa – totiž uplatňování kolektivní viny – to by mohli stejnou logikou vytýkat i sobě. Tak se např. neomarxističtí architekti multikulti už nejméně půl století zalykají nenávistí k „bílému, hetero-muži“. S patologickou posedlostí popisují historické zločiny bílých mužů, až vzniká dojem, že ostatní rasy snad žily celá staletí v pozemském ráji. Zdalipak přitom někdy vztáhli tu úžasnou námitku, že tím hází všechny bílé muže do jednoho pytle, také na sebe?

A ještě figura „jednoho pytle“ na jiný způsob. Multikulturalisté také s oblibou titulují účastníky protiimigrantských demonstrací jako nácky. Dejme tomu, že se na nich pár nácků vyskytuje. Mnohým sluníčkářům to už ale stačí k vyvození, že i tátové a mámy, kteří demonstrují proto, že se rozumně obávají přívalu nájezdníků, jsou také nácky; házejí je tedy s nimi do jednoho pytle. Jiní zase mají ve své nálepkovací obsesi za nácka každého takového demonstranta, protože, kdo má nesprávný názor na „uprchlíky“, je prostě nácek. A protože náckové hajlují, tak ti tátové a mámy doma jistě také hajlují; brilantní logika.

Kdo se tedy obává muslimských komunit, nepotřebuje svou obavu odůvodňovat tvrzením, že většina muslimů jsou aktuálními teroristy. Morální úroveň většiny je tu irelevantní. V nedemokratických společnostech totiž nerozhoduje většina. Existují odhady, že z celkového počtu muslimů (1,5 miliardy) je 15-20%, tj. 180 až 300 miliónů radikálů ochotných vraždit a odhodlaných zničit Západ. G. Sartori v této souvislosti připomíná, že když jde o fanatismus a násilí, pracuje hrstka za všechny; ostatní se pak přidají či přizpůsobí. Dokumentuje to studentskou revolucí z šedesátých let: stačilo pět procent bláznů zpitých Marxem, Maem a Marcusem… a bruselské elity z toho žijí dodnes.

Proto jsou tvrzení o tom, že většina muslimů se integrovala, argumentačně irelevantní, byť by snad byla i pravdivá. Dobytá území západních velkoměst jsou dostatečným mementem. Obávám se ale, že i kdyby byli vychovatelé a moralizátoři z pražské kavárny nuceni absolvovat exkurzi v no-go zónách, stejně by koukali jinam a mleli by dál svou.

Argumenty z faktů umírněných muslimů, dílčí mírové koexistence s muslimy či existence muslimských států, které nejsou vyloženě islámské, jsou tedy mimoběžné. Vůbec neřeší problém, zda hrozící islamizace Evropy představuje i hrozbu pro svobody a životy jejích původních obyvatel.

Shoda je tedy v tom, že jen někteří muslimové jsou teroristy, a že jen někteří v Evropě zvyšují kriminalitu. Copak ale křesťané nemají na svědomí také mnoho zločinů?

Tyto a podobné relativizace muslimské hrozby se v souvislosti s migrační krizí náramně ujaly. Jednu si vyzkoušel i bezpečnostní analytik Jan Schneider. Tento autor jinak poměrně inteligentních textů se z nějakých důvodů profiluje jako apologeta muslimské imigrace. V této intenci pocítil potřebu upozornit, že i v evangeliu jsou texty mečové. Ježíš přece říká, že nepřišel přinést mír, ale meč. To snad ani nemá smysl komentovat.

Relativizaci muslimských násilností dovedl zřejmě k dokonalosti Schwarzenberg, když přišel s objevem, že víc lidí zemře na silnicích než rukou muslimských teroristů. Skvělé. Takže podle něj máme terorismus prostě chápat jako součást života, jako daň za vyspělou, morálně vyšlechtěnou civilizaci. Kníže-pán na tom asi byl také hodně špatně, když musel vytáhnout takovou pitomost, abychom užili jeho neotřelý slovník; bohužel i pitomost je nakažlivá. Někteří experti zcela vážně doporučují, abychom se s terorismem prostě naučili žít. Chtělo by se říct: „jak stoické“; ono je to však především hloupé.

Ano se smrtí je nutné v životě počítat; stejně tak s katastrofami. Ale vraždění je přece jen trochu jiná kategorie. Doposud mu lidé aktivně čelili. Morálním relativismem osvícení ideologové ale umí integrovat do společenského života i (žádoucí) vraždění, jako div ne jeho plnohodnotnou složku. Takový defétismus má v daném kontextu logiku. Vždyť po pravdě řečeno, na základě mravního relativismu, který je povinným vyznáním dnešního intelektuála, neexistuje rozumný, konzistentní důvod, proč nevraždit. Inu, zase ty evropské hodnoty.

V této souvislosti se zvlášť vyjímá postřeh socioložky J. Šiklové, která si nedostatek jásotu české společnosti nad lavinou migrantů vysvětluje lapidárně: lidem chybí vzdělání. Nejsou prý schopni uvažovat, a proto muslimy odmítají. No ovšem, vzdělání; o tom by se dalo dlouho diskutovat. Zkraťme to: s vírou v ortodoxní marxismus Šiklová do intelektuálního života vstoupila a s vírou v neomarxismus ho dovršuje. A tihle lidé dnes mluví o vzdělání ve věcech lidských, a ke všemu je jim uctivě nasloucháno.

Když už je řeč o nevzdělanosti v otázkách hodnot, slušelo by se spíš připomenout naši (ne)slavnou eurokomisařku Jourovou. Než se (jistě díky svým dispozicím) vyhoupla do této prestižní funkce, nechala se slyšet, že s kvótami pro ženy nesouhlasí. Když se pak rozhodovalo, o jejím euro-křesle, byla její kandidatura kvůli tomu neuváženému výroku zpochybňována. Ale jedna zřejmě velmi vlivná feministka na kameru ujišťovala, že se to spraví. A hle, do týdne už měla naše kandidátka správné názory. Nyní suverénně školí Poláky z demokracie, humanity a lidských práv. Když si ji jen představím, jak mistruje člena polské vládnoucí strany, filosofa R. Legutka…, že ji hanba nefackuje.

Lidé jako Schwarzenberg, Dienstbier, Kalousek… už spolu se zdravým rozumem ztratili i normální lidské cítění, když v reakci na „Kolín“ zdůrazňují, že v každé společnosti najdeme zločince. Mají prostě politicky předepsané a z ideologických šablon odvozené postoje, které jen bezmyšlenkovitě ad hoc zaujímají. V tom se jejich lhostejnost k utrpení konkrétních lidí moc neliší od přezíravosti komunistů. Když přitom poukazují na to, že i křesťané vraždí, účelově zjednodušují a evidentně si svou argumentaci usnadňují. Vycházejí z pravdivé premisy, že každé přistěhovalectví s sebou nese i jistou míru zločinnosti, ale ignorují specifika muslimské imigrace.

Jistěže má každá komunita své zločince a každé náboženství má své fundamentalisty. V kontextu problému dnešní muslimské imigrace ale taková banalita nestačí. Nejedná se v něm totiž o to, abychom historicky hodnotili, která kultura či společnost fakticky vyprodukovala víc zločinců; nejde ani o to, že křesťané také šířili víru mečem. Jestliže se shodneme na tom, že násilné šíření víry je amorální, pak je rozhodující, jestli je pro něj opora ve víře, a pak také, jaká je v tomto ohledu dnešní situace.

Jde tedy o to, jestli je dnes prakticky rozumné, prozíravé vítat muslimy, o nichž je zřejmé, že právě z důvodů své víry nemají (na rozdíl od jiných) k jejímu násilnému prosazování daleko. Že je jim jejich náboženství zdrojem specifického ohrožování nemuslimů; že v něm mají základ i výzvu k různým formám nespravedlivého vztahování k „nevěřícím“ – od apriorního pohrdání, přes znásilňování, zotročování až k zabíjení.

Takže, kdo šíří víru s bičem v ruce a je k tomu svou vírou zmocněn, zasluhuje kritiku a odpor. Muslimové dnes šíří…; ergo. Naproti tomu křesťané dnes takové násilí nepáchají a jejich víra je k tomu už vůbec nevyzývá. Zasluhují-li odpor, pak tedy z jiného důvodu.

Jaké hodnoty tedy mají podle západních elit převýšit či zastínit předpokládaný prudký nárůst specificky islámské zločinnosti v muslimy zaplavené Evropě? Má to být ideologicky pervertovaný humanismus? Či to mají být zfalšovaná lidská práva? Nebo snad dobré pocity elit z domnělé vlastní ušlechtilosti? Blažené soužití všech se všemi? Necháme-li stranou ideologické blouznění, pak ani čistě pragmaticky vzato se nezdá se být moc rozumné, když se otevřou hranice nábožensky motivovanému zločinu muslimů. Bezpečnostní hledisko je však pro ideologicky vyškolené humanisty naší doby irelevantní a zodpovědnost je jim jen rétorickým ornamentem. Oni přece tvoří Dějiny a pečují o svůj zápis v nich. Co je jim tedy do lidí?

Islamizace Evropy tedy není účinkem nějaké přírodní či dějinné nevyhnutelnosti, takže bychom se s ní museli jen smířit. Je výsledkem setkání dvou zlých Sil: muslimské dobyvačnosti a neskutečného idiotismu intelektuálních elit Západu.

Je ale problém opravdu v islámu jako takovém, nebo pouze v jeho zneužití?

Ano, to je klíčová otázka. Řada předchozích odpovědí stojí na předpokladu, že náboženství muslimů je společensky virulentní a z podstaty násilnické. Že tedy islám představuje stálou hrozbu pro ty, kdo ho nevyznávají. A sice bez ohledu na to, že nás i jisté autority z křesťanských kruhů ujišťují, že je islám náboženstvím míru. Jaká je tedy podstata islámu? Když diplomaté, multikulturalisté a horlivci mezináboženského dialogu účelově pěstují mýtus mírumilovného islámu, používají přitom běžnou techniku demagogů: nepříjemné pravdy o islámu zamlčují, jeho specifika idealizují.

Co zamlčují? Především bojovou, násilnickou povahu islámu. Obvykle ji skrývají za skutečnost, že autority muslimů (korán, sunna, výroky a činy Mohameda) mohou být a také jsou různě interpretovány. Kalkulují tedy s „lidštějšími“ interpretacemi a modelují machometána s lidskou tváří. Jejich prvním problémem je, jak chtějí přesvědčit, že právě tyto interpretace odpovídají autentickému islámu, a nikoli jen jejich (ne)zbožnému přání. Vždyť ani islámští učenci se na nich neshodnou.

Krom toho, v muslimském světě posledních desetiletí evidentně nastalo probouzení z letargie náboženské vlažnosti, které sebou nese návrat k islámské identitě a odpor proti rozkladným, ateisticko-hédonickým vlivům Západu. S tím souvisí i oživení bojového ducha islámu, jehož projevy jsou nepřehlédnutelné. Hlasatelé mírumilovného islámu mohou tedy své interpretační předpojatosti jen sugerovat; nemohou však o nich racionálně přesvědčit.

Mýtus o islámu s lidskou tváří má i další trhliny. Ani jeho vyznavači nepopírají, že muslimové neuznávají náboženskou svobodu. Proč by tedy měli být tolerantní k „nevěřícím“? Proč by měli interpretovat „sporná“ místa v koránu k lepšímu? Zvláště když se naskytne vhodná příležitost k násilnému prosazení islámu, k němuž lze najít ve „svatých“ textech stimuly a více než dostatečnou oporu. Když přitom levicoví nadšenci pro islamizaci Evropy zdůrazňují, že křesťanům také trvalo, než objevili náboženskou svobodu, pak jsou zase mimo problémový kontext. Řeší něco jiného než míru aktuálního ohrožení Evropy islamizací.

Poučenější stoupenci sledovaného mýtu dokonce nepopírají ani fakt, že v koránu jsou instrukce k podrobování a zabíjení nevěrců. Tyto mečové texty sice honem vyvažují jinými, láskyplnějšími texty, ale znalci islámu dobře vědí, že: a/mečových textů je nesrovnatelně víc; b/v případě nesouladu platí texty pozdější – a to jsou naneštěstí pro sluníčkové apologety právě texty mečové z období medinského.

Ale bez ohledu na interpretační spory je jisté toto: Muslimové mají v jadrných násilnických textech spolehlivý zdroj i inspiraci pro své silové pojetí expanze islámu. I kdyby měly texty tolerantnější a texty vůči nevěrcům netolerantní stejnou váhu, musí poctivý účastník interpretačních sporů připustit, že při orientaci muslimů v příslušných textech je to přinejmenším padesát na padesát. Jestliže tedy polovina muslimského světa dá přednost interpretaci prosté před sofistikovanou, jestliže v nich vyčte, že svatá válka není jen nějaká sublimační metafora, pak už je opravdu čeho se obávat. Zvlášť když je dnes návrat ke kořenům a náboženské sebeuvědomění v islámském světě na vzestupu.

Z toho plyne, že mezi pokrokovými západními intelektuály a politiky rozšířená varianta mýtu umírněných muslimů, podle níž islamisté nemají nic společného s islámem, je principiálně falešná. Je to jako bychom říkali, že zapálení komunisté nemají nic společného s komunismem a fanatičtí nacisté nemají nic společného s Hitlerem.

U nás tento kolosální blud ideologicky motivované propagandy vášnivě šíří Tomáš Halík; klesá přitom hluboko pod úroveň svých intelektuálních možností. Propadají mu i naši probruselští politici z řad ODS či lidovců, kteří jinak hrozby islamizace přece jen sem tam i vnímají. Od ideologických floskulí a klišé k samostatnému promýšlení tohoto klíčového problému se zatím neodhodlali. Raději sedají na lep multikulturalistům, kteří dnes velice potřebnou diskusi o vazbě islamistů na islám utínají poukazem na to, že tezi o této vazbě u nás šíří ruská propaganda, aby narušila naši nerozbornou jednotu s Bruselem.

Stejnou metodu používali komunisté, když šlo o nějakou ideologicky nežádoucí pravdu. Byla degradována na podvrh západního imperialismu a mýtus obstál. Dnes stačí politicky úderný slogan o ruské propagandě a klipové myšlení postmoderních polovzdělanců je saturované.

Naproti tomu věcný pohled na problém islamizace bez ideologicko-propagandistických šumů ukazuje už na úrovni zdravého rozumu, že není nutné umět odborně popsat metabolismus tygra, abychom se obávali potkat ho ve volné přírodě. Nemuseli jsme znát psycho-morální profil Hitlera, abychom věděli, že ohrožuje Evropu. Nemuseli jsme znát filosofickou návaznost Marxe na Hegela, abychom věděli, že sovětský komunismus touží zavést diktaturu proletariátu na celém světě. Zkušenost s Hitlerem a Stalinem učí, že ideologie, která blbne s nadřazeností rasy, třídy či určitého náboženství a ospravedlňuje její prosazování násilím, představuje masivní hrozbu pro ostatní.

Nemusíme tedy znát podrobně historii islámu, ani všechny možné interpretace koránu. K rozumným obavám z expanze muslimů stačí, když víme, že obsahuje výzvy k násilnému šíření víry, které mnohé muslimy oslovují, a které (jak zkušenost mnohonásobně potvrzuje) mnozí z nich také naplňují. Fakt, že existují i vlažní muslimové, s nimiž lze mít individuálně dobrou zkušenost, je, jak řečeno, banální a pro problém hrozby, kterou islám představuje, je také irelevantní. Až v Evropě dozraje čas k zavádění islámského práva, není moc pravděpodobné, že proti tomu budou vlažní muslimové nasazovat krk.

Průzkumy naopak ukazují, že nejméně třetina muslimské populace v Evropě nemá problém se veřejně přihlásit k sympatii s teroristickými útoky či s islámským státem. Procenta naskočí, když uvážíme, že patrně ne všichni sympatizanti se takto odkryli. S přesvědčenými multikulti aktivisty to samozřejmě nehne. Jednoduše zpochybní věrohodnost průzkumů, případně rozmnoží průzkumy falešné. K čemu ostatně jsou ty proudy bruselských peněz na propagandu, že?

Muslimové, kteří berou svou víru vážně, nemají smysl ani pro náboženskou svobodu, ani pro tolerování nevěřících. Naopak cítí povinnost si je podrobit. Proto vnímají svět dualisticky – jako území dobytá a ta, která mají být dobyta. Nakolik tedy islám obsahuje povinnost ovládnout násilím svět, natolik se stává zločinnou ideologií.

Když západní intelektuálové hrají kartu holubičího islámu, možná přitom někteří skrytě předpokládají, že v praxi svým relativistickým chytráctvím muslimy zpacifikují. Takový předpoklad se rovná víře, že je silou svých „humanistických“ idejí přetáhnou na svou stranu, že je převychovají a osvobodí od jejich středověké víry. Dokonce se navzdory realitě ujišťují, že už se jim to daří – např. v kurzech pro mladé muslimy o společensky zdravém sexu; vždyť je přece vedou študované sexuoložky. Možná i proto bruselské elity tak urputně ignorují a zapírají invazivní povahu islámu. Jenže si přitom věří až příliš, a toto pyšné sebevědomí činí jejich víru naivní. Proč?

Je sice pravda, že v důsledku dlouhodobých filosofických procesů padly západní společnosti za oběť falešnému humanismu svých elit; že zpitoměly politickou korektností. Jenže muslimové za sebou nemají ten filosoficky destruktivní vývoj k pozdně liberalistické relativizaci hodnot. Jsou vůči němu naopak imunní. Lidská práva šitá ideologickou jehlou levicových intelektuálů a tzv. evropské hodnoty rozhodně neobdivují; spíše si je oškliví. Ne-lidskému humanismu Západu mohou přitom odolávat už na úrovni zdravého rozumu – nakolik jim ho jejich víra ponechává. V síle své víry pak „humanizovanými“ lidmi Západu upřímně pohrdají, jako obzvlášť zdegenerovanými nevěřícími psy. Proto je naivní věřit s levicovými intelektuály, že se muslimové nechají opít takovými esy postmoderní humanistiky, jako jsou Foucault, Rorty, Derrida či Habermas, a jejich snaživí učni. Ostatně v poslední době zesílené atakování zdravého rozumu pseudohumanismem levicových elit mobilizuje už i západní veřejnost k vážným pochybnostem.

Nebojíte se, že svou kritikou imigrace rozdmýcháte negativní emoce? Ozývají se varování, že pokud nebudeme imigranty z jiných kultur a jiného náboženství přijímat laskavě, vlastně je donutíme, aby se radikalizovali.

Obecně platí, že každá spravedlivá kritika riskuje, že vyvolá odpor kritizovaných. Dnes politicky korektní novináři na povel varují, že veřejná kritika absurdní migrační politiky, následné migrační záplavy a nepřijatelného chování migrantů vyvolává negativní emoce a nenávist. Sice se přitom schovávají za „vyváženost“, „objektivitu“ a poučování o tom, že problémy jsou složitější. Ale svými apely na zklidnění vášní více méně vědomě připravují půdu k mocenskému vynucování názorové unifikace veřejnosti.

Už je ale přitom nezajímá: a/ jestli je ta kritika pravdivá; b/ jestli právě oni sami svou očividnou jednostranností a evidentním lhaním nezvyšují ve veřejnosti hladinu naštvanosti; c/ jestli náhodnou není nenávist ke zlu (nikoli nutně k jeho pachatelům!) žádoucím rubem angažování pro dobrou věc. Zato si bdělí novináři osvojili levičáckou techniku, kterou dobře vyjadřuje rčení „zloděj křičí, chyťte zloděje“. Pranýřují veřejnost, ačkoli by sami měli být za své systémové lhaní na pranýři.

V této souvislosti by se tedy měla klást otázka, zda se spravedlivá kritika týká tak vážné věci, že je povinností podstoupit i riziko odporu těch kritizovaných. Proimigrantská rozhodování politiků, kteří jsou na rozdíl od svých voličů chráněni před devastačními následky své politiky mocenským valem; islámský džihád; obtížné soužití s panovačnými muslimy; islamizace Evropy; vymírání bílých Evropanů; prosazování sebevražedných ideologických projektů multikulturalistů a feministek; hodnotová perverze kulturního marxismu jako jejich zdroje; intelektuální nadvláda relativismu a materialismu – to všechno jsou skutečně vážné problémy. Jejich zametání pod koberec se opravdu nedá ospravedlnit ani iluzí mírového soužití s „uprchlíky“, ani bolševickým požadavkem „klidu na práci“.

Krom toho je ve Vaší otázce, míněné zřejmě jako námitka, přítomná evidentní záměna příčiny s následkem: Ve skutečnosti je příčinou napětí v západních společnostech nesmyslná bruselská politika a agresivita muslimů; odpor vůči obojímu je jen následnou reakcí ohrožených. Tato záměna se stala běžným sofismatem sluníčkářů. Její častý výskyt usnadnilo dlouhodobé tendenční působení ideologicky ochočených médií. Ta jsou nucena vytvářet a průběžně dotvářet pozitivní obraz mírumilovného islámu i soužití s jeho vyznavači – navzdory sílící negativní zkušenosti Evropanů.

Kdyby imigranti netoužili po ničem víc, než po vzájemném obohacování s Evropany, jak nám to s elánem hodným sovětských propagandistů líčí mainstream, byla by nevstřícnost a nevraživost domácích skutečně důvodem konfliktů. Levicoví aktivisté tu však aplikují obecnou psychologickou poučku na nepravém místě. Politicky korektní agitky a realita jsou totiž dva zcela odlišné světy. V reálném světě platí: a/ že včasné varování před agresorem je občanskou i lidskou povinností, bez ohledu na to, že to agresora naštve; b/ že appeasement se hrubě nevyplácí.

V umělém světě ideologických manipulátorů se však z jestřába stává ideologickým mávnutím holubice a odměřené, nelaskavé chování k ní se pak jeví jako nepochopitelné. Čím jen si to ti zbědovaní uprchlíci zasloužili, diví se pak mainstreamoví komentátoři unisono se svými pilnými čtenáři z řad vědců i lidu prostého. Přitom ta plynule narůstající negativní zkušenost s muslimy je pro Evropany daleko rozšířenějším, pro mnohé přesvědčivějším důvodem oprávněné nedůvěry k jejich kultuře a k jí danému způsobu života, než teoretické pochopení podstaty islámu.

Vezměme čerstvou zkušenost Němců. Sotva migranti přijedou, už zkoušejí, co si mohou v té bláznivě vítající zemi tak naivně a submisivně se chovajících občanů dovolit; s jídlem jim pochopitelně roste chuť. Odhaduju, že nevěří svým očím, když vidí ten toliko „stínový box“, který za zády policejních „antikonfliktních“ psycholožek provozují bezpečnostní složky, vždy připravené dát se při prvním zadupání divochů na ústup, nebo hrát mrtvé brouky. Jinak by byli jejich příslušníci, ó hrůzo, za rasisty; tož jsou radši za blbce či zbabělce.

Taková svědectví jsou bohužel četná a na rozdíl od agitek lžimédií také spontánní; nejsou organizovaná z nějakých vlivových center. Elitami nařízený společenský masochismus dodává migrantům pochopitelně kuráž. Vnímají ho jako výzvu k radikalizaci. Nelaskavé, leč spravedlivé usměrnění by je naopak odkázalo do patřičných mezí slušnějšího chování. Samozřejmě, že radikalismus muslimů by neodstranilo. Ten nepotřebuje stimuly zvnějšku.

Nemohl by islám oživit zájem o duchovní hodnoty a nabídnout alternativu ke konzumnímu životnímu stylu současné Evropy?

Je samozřejmě rozumné hledat na kritizovaném také něco dobrého, když to zrovna nemotivujeme potřebou obhajovat ho „za každou cenu“. V teoretickém srovnávání muslimského světa se světem současného Západu vystupuje především rozdíl náboženský. Muslimové věří v jednoho Boha, Stvořitele světa, zatímco typický představitel postmoderního Západu věří, že Absolutnem je hmotný svět. Z tohoto hlediska nabízí islám skutečné duchovní hodnoty, nakolik vyplývají z žitého vztahu ke Stvořiteli, a které dnešní Západ zoufale postrádá. Takový verdikt Evropany, pyšné na svou vědu a liberální kulturu, naštve. Kdyby ale přistoupili na skutečně racionální, v podstatě filosofickou diskusi, začali by rychle zjišťovat, že hájí předem ztracenou věc.

V prvním kole takové diskuse by ztratili iluzi o své racionální převaze. Vyšlo by v něm najevo, že v materialismus či v kritickou vyspělost svých agnostických postojů mohou jen věřit. Materialismus je monistickou koncepcí reality. Sebevědomý materialista by ale v diskusi brzy zjistil, že ani moderní autority monistického pojetí světa (Spinoza a Hegel) ho nebyly schopny odůvodnit, že v jejich argumentech je spousta neprověřovaných a vposledku i rozporných dogmat. To samé platí o Kantovi, hlavní autoritě moderního agnosticismu při jeho rozporných výkladech lidského myšlení.

Ani oblíbené odvolávání se k přírodním vědám nemůže materialistovi proměnit jeho víru ve vědění. Dokázat empiricky neexistenci neempirické reality či vypočítat nemožnost takové reality je zřejmě nadlidský úkol. V druhém kole by se materialista mohl eventuálně dovědět, že důkazní převaha je zcela na straně kritiků jeho jednoduché víry.

Na druhé straně je ale islám náboženstvím násilnickým, netolerantním k těm, kteří ho nepřijímají. Obsahuje silnou tendenci k zotročování či likvidování nevěřících a jeho vyznavači žárlivě trvají na jeho nekritizovatelnosti. Navíc nepřipouští rozdělení moci světské a duchovní; jakožto teokratický se tedy stává totalitní ideologií. Z tohoto hlediska si už lze jen těžko představit, že by mohl islám na Západě oživit zájem o duchovní hodnoty; spíše odpuzuje a náboženský život diskredituje. Problémem islámu je tedy absence smyslu pro svobodu vyznání. Přesněji řečeno, neznalost té filosoficky poznatelné normy přirozeného mravního zákona, která vyžaduje, aby osoba odpovědná za vedení vlastního života nebyla při volbě náboženství vystavována nátlaku.

Takovému pokušení znásilňovat svědomí druhého „ve jménu jeho spásy“ prakticky asi podléhali věřící všech náboženství. Ale některá, např. křesťanství, přitom měla stále dostupnou určitou teologickou pravdu jako korektiv vnucování víry. Jakou pravdu? Že by totiž bylo absurdní, aby Bůh, který dal člověku svobodu, zároveň chtěl, aby byla svoboda v rozhodujícím bodě existence, totiž ve vztahování k Němu, potlačována. Islám však v závazných textech tuto pravdu popírá.

Islám a postmoderní Západ se tedy z hlediska svobody ocitají na opačných pólech, které se k sobě mají jako dva extrémy. Západní liberalismus dopřává svobody (v jistém smyslu) příliš mnoho, islám zase příliš málo. Západ uvolnil vazbu svobody na mravní zákon a v klimatu hédonické sebeobsluhy ho nahradil mravně nezakotvenými právními systémy, vymýšlenými lidskými právy a absurditami politické korektnosti. To jsou ovšem dosti nelidské náhradní programy. Islám pro změnu škrtl mravní zákon o svobodě životní volby. A právě z toho důvodu nemůže být rozumnou alternativou k hédonicko-konzumnímu způsobu života dnešních Evropanů. Bylo by to spíš vyhánění čerta ďáblem.

Islám lze kritizovat z hlediska hodnot, jako jsou lidská práva, svoboda a demokracie. Z čeho ale může při kritice islámu vycházet křesťan? Nevěřící lidé často poukazují na podobnosti  mezi islámem a křesťanstvím. Dokonce i konstituce Lumen gentium mluví o tom, že muslimové se stejně jako katolíci klaní jedinému, milosrdnému Bohu.

Křesťan jako takový může argumentovat jen z víry. V kritice islámu by pak stavěl svou víru proti víře muslimů a to jsme ve slepé uličce pouhých subjektivních přesvědčení. Způsob, jakým je otázka položena, do této slepé uličky také vede. Neboť separuje argumentační možnosti křesťana od argumentačních možností člověka – čili rovinu teologickou od roviny filosofické. Naštěstí ale křesťan může kritizovat islám i jako pouhý člověk, čili filosoficky. Taková kritika má tu výhodu, že může být racionálně objektivizována, čili přístupná každému, kdo chce myslet logicky a nedogmaticky.

Po tomto vyjasnění lze tedy říct, že také křesťan by měl kritizovat islám kvůli jeho ignorování lidských práv, mezi něž patří i svoboda. Východiska a instrumenty této kritiky by se však radikálně lišily od kritiky postmoderních relativistů a jejich politických učňů, kteří si z lidských práv udělali cár papíru, na který zapisují výměšky svých ideologických ambicí. Pokud jde o demokracii, mohl by být křesťan rozumnější, než je dnes zvykem. Nemusel by z ní dělat posvátnou krávu či synonymum spravedlnosti. A už vůbec by ji neměl šířit po světě jako optimální formu vládnutí pro všechny. Spíše by měl pozorně reflektovat podmínky úspěšnosti demokratického zřízení, bez nichž demokracie degeneruje v tyranii.

Mezi islámem a křesťanstvím je jistě řada podobností, které vyplývají už z toho, že v obou případech jde o monoteistická náboženství. Analogicky bychom našli také mnoho podobností mezi různými materialisticky založenými společnostmi, např. tou komunistickou a společnostmi současného Západu. Pokud mají takové komparace sloužit k diskreditaci jednoho člena druhým, jedná se spíš o argument nouzový. Zajímavější je srovnání islámu a křesťanství, které rádi užívají ekumenici. Ti ovšem sledují opačný účel. Chtějí zdůraznit hodnotu jednoho členu srovnáním s druhým, u kterého se ta hodnota uznává jaksi sama sebou. Tak dnes víc než kdy jindy slýcháme, že muslimové a křesťané vyznávají téhož Boha. Je tomu opravdu tak? Ano i ne – a nemusíme hned myslet na chytrou horákyni či dialektiku Fridricha Hegela.

V některých atributech Boha se křesťané s muslimy shodují, ale v mnoha atributech, které jsou pro náboženský život určující, se naopak rozcházejí. Když uvážíme, že mnohost „božích vlastností“ je dána jen naším způsobem poznání Boha, což znamená, že vše, co o Bohu chápeme různými pojmy rozlišeně, je ztotožněno v identitě božího bytí, pak se ukazuje, že oblíbené tvrzení o vyznávání téhož Boha různými náboženstvími je příliš vágní, nejednoznačné; vyžaduje zpřesnění. Tahle ontologická úvaha o Bohu je ovšem příliš abstraktní a pro běžné myšlení málo srozumitelná. Výrok o témže Bohu muslimů a křesťanů je však možné problematizovat i jinak.

Náboženství mají ambici dát odpovědi na otázky o smyslu lidského života, o cestách jeho zdařilého naplňování a o posmrtném finále. Muslimové i křesťané shodně věří, že pravdy jejich náboženství jsou přímo Bohem zjevené. Avšak obsahy zjevení, které jako Boží pravdy přináší lidstvu Ježíš a Mohamed, se dramaticky liší; v mnoha zásadních ohledech si odporují.

Nemá-li tedy pravdu Hegel, který právě v rozporech vidí to pravé ořechové, nemohou odporující si obsahy zjevení pocházet od téhož Boha. Přitom jsou ale pro životní orientaci věřících i pro odpovídající způsob jejich života klíčové. A muslimové i křesťané věří, že Bůh je jen jeden. Výrok, že křesťané a muslimové uctívají téhož Boha, se tedy z tohoto hlediska ukazuje jako velice problematický a bez potřebného vyjasnění i zcela matoucí. V běžné mluvě se podobné výroky objasňují svým kontextem. V textech, které jsou např. neseny ekumenickou intencí či diplomatickou opatrností, se spíš akcentují „shodné“ atributy Boha; o rozdílech se takticky mlčí. Pravdivé myšlení se však rozdílům vyhýbat nemůže.

Ve vážných, existenciálních situacích by tedy před sloganem „hledejte, co nás spojuje, ne, co rozděluje“ měla dostávat přednost pravda. Jako není člověk pouhým živočichem, tak není ani Bůh, který žádá lásku k nepříteli, Bohem islámu. Pro křesťana ta vážná situace nastává, nejen když je konfrontována identita jeho víry. Také dnešní imigrační krize přináší situace, kdy je třeba odhalovat demagogii sluníčkářů, ano, i na nejvyšších místech, a trvat na nepříjemných pravdách o hrozbě muslimské imigrace či o nesnadném soužití s narůstajícími muslimskými komunitami. A to bez ohledu na nadávky, šikanování či všelijaké postihy, kterých mají levicoví humanisté po ruce nepřeberné množství.

Kritizujete například pojetí lidských práv nebo svobody, které v současné Evropě převládá, a v této kritice byste se zřejmě shodl s islámskými fundamentalisty. V čem se od nich lišíte? Není Vaším ideálem jen jiná forma totality oproti rozmanitosti současných pluralitních společností?

Z výše řečeného by snad mohlo být zřejmé, že bych se v kritice soudobého pojetí lidských práv a svobody s islamisty většinou neshodl. Jim např. vadí tzv. svoboda vnější, která primárně obsahuje nárok na životní sebeurčení člověka, čili to, že člověk nemá být ve výběru světonázoru či náboženské víry nikým znásilňován. Islamisty přitom vůbec nezajímá, že je tento nárok dán samotnou lidskou přirozeností, a že je právě proto i lidským právem. V tom s nimi nelze rozumně souhlasit. Tento rozdíl ve vztahu k lidským právům mezi islamisty a mým pohledem tedy vychází z toho, že já v otázce lidských práv beru za kritérium filosoficky poznatelnou lidskou přirozenost, kdežto islamisté korán. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi nimi a mnou, když už se na to ptáte.

Z mého uznání svobody volby životního názoru dále vyplývá, že je mi cizí jakákoli kolektivistická degradace lidské osoby na pouhého člena nějakého vyššího celku (např. společnosti), který by musel svůj soukromý život z velké části, ne-li zcela, neprávem obětovat či přizpůsobit mocensky definovaným potřebám státu nebo nějakým kmenovým zvyklostem. Proto také logicky nemám problém s pluralitní společností, jejíž členové mají různá světonázorová přesvědčení a kréda. Věřte, že nejen z filosofických důvodů, ale také díky téměř kontinuální životní zkušenosti s různými formami mocenského nátlaku směrem k jednomu správnému názoru či vyznání, jsou mi totalitní manýry z duše protivné.

Když už se tedy musím s odpuštěním vykecávat z podezření, že snad také trpím (třeba skrytou) náklonností k totalitě, napadají mě dva, tři důvody, proč jsem si asi to podezření vysloužil. Jednak se netajím tím, že pokládám některé životně relevantní pravdy za filosoficky dokazatelné, což je z hlediska dnes vládnoucí filosofie neodpustitelný hřích. Foucaultem poučení intelektuálové z toho briskně usoudí, že ohrožuju otevřenou společnost terorem pravdy.

S tím souvisí i druhý hřích. Když kritizuju bezmeznou, v relativismu založenou postmoderní pluralitu, potrefení z toho vyvodí, že jsem prostě nepřítelem plurality. No, a když zjistí, že jsem ke všemu ještě katolík, mají definitivně jasno: dogmatik, fundamentalista se špatně skrývanými sklony k totalitnímu myšlení. Trochu mě utěšuje, že jsem vlastně kacíř či disident; obojí dnes nezní špatně.

Není třeba zastírat, že se v katolické společensko-politické praxi vyskytovaly prvky totality. Není tedy katolicismus ze své povahy totalitní? Taková zkratka se pochopitelně nabízí. Ale usuzovat na hodnotu nějakého učení z toho, jak ho jeho stoupenci (ne)uskutečňují v praxi, není zrovna dobrá metoda. Co řekneme např. o knězi, který z kazatelny hřímá proti zlodějnám, a sám se jich dopouští? Že je to, co říká, špatné? To bychom se pak nad jeho praxí nemuseli pohoršovat. Kdo tedy nemá v daném tématu zrovna nutkání k demagogii, snadno rozliší, že něco jiného je hodnota ideálu, a něco jiného jeho kulhající realizace. A protože hřích či chcete-li pokulhávající praxe je údělem lidských bytostí i společností, měli bychom s tím rozlišením při posuzování idejí, které formují praxi, přece jen trochu víc počítat.

V našem případě to znamená, že historická pravda o různých formách násilného prosazování katolické víry ještě nesvědčí o tom, že je katolicismus totalitní ideologií. Ta neblahá praxe k jeho historii nesporně patří, ale nikoli jako důsledek katolické víry, nýbrž právě jí navzdory. Dnes je náboženská svoboda realitou katolického myšlení i praxe a na katolické víře se tím nic nezměnilo; jen se v tomto bodě zase uplatnila. Křesťanské pojetí člověka je totiž esenciálně personalistické: osobní život je bytostně víc, než společnost; jeho životní určení nesplývá s finalitou společnosti. To mimo jiné znamená, že člověk má povinnost vést dobrý život. Proto má také právo realizovat ho svobodně podle svého poznání, za jehož úroveň je ovšem odpovědný; donucováním ještě nikdo ctnosti nenabyl.

Otázky kladla Marie Tejklová. Publikováno se souhlasem autora. Redakčně kráceno.

Redakční poznámka

Výše uvedený text je zhruba polovinou celého rozhovoru. Je nutné poznamenat, že téměř vše, co bylo redakcí KONZERVATIVNÍCH LISTŮ vypuštěno, bylo vypuštěno z důvodu rozsahu. Snažili jsme se samozřejmě zanechat to, co považujeme za obzvláště důležité a zároveň trefné. I když tedy hlavním motivem škrtů byl přílišný rozsah, je třeba pravdivě uvést, že několik pasáží nepublikujeme zejména proto, že tvrzení v nich uvedená máme za přinejmenším nepodložená či nedostatečně podložená.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.