Proč Západ omlouvá komunismus a „politickou korektnost“

Zdá se, že další a další západní představitelé míří na Kubu, aby tam poklonkovali vládnoucí dynastii Castrů. Britský státní tajemník pro zahraniční záležitosti Philip Hammond tam přibyl vzdát hold 28. dubna, zhruba měsíc po americkém prezidentovi Baracku Obamovi.

Což nastoluje otázku „proč“? Sotva je jim zapotřebí neexistujícího rozsáhlého bohatství Kuby, když je to jedna z nejchudších zemí západní polokoule, s více než deseti procenty obyvatel v exilu, podle údajů Cuba archive, internetové stránky smíření a paměti. A čím se tedy vysvětluje toto podivné chování?

Zdánlivě to vůbec nedává smysl. Představitelé bohatých zemí, prý hájící lidská práva, jedou na návštěvu země pověstné tím, že tato práva porušuje; a je to země chudobná. Ale nekonají státní návštěvy Haiti. Že by to bylo spjato se zápalem pro marxismus v dobách jejich mládí?

Máme-li toto na paměti, není překvapením, že březnové úmrtí vůdčí postavy komunismu se nesetkalo téměř s žádnou odezvou v hlavních médiích. Béla Biszku byl členem Prozatímního výkonného výboru maďarské komunistické strany, který vydával příkazy tajné policii ÁVH, policii a vojenským jednotkám ke střelbě do protestujících civilistů.

Za skutečného povstání Biszku působil při zakládání komunistické milice, známé její brutalitou. Jejím příslušníkům se říkalo „pufajkáš“, podle vatovaných plášťů sovětského střihu. Byl také ministrem vnitra v letech 1957 až 1961 a zasahoval aktivně do soudních případů bojovníků za svobodu. Proto ty, kteří pozvedli zbraně proti komunistické (kruto)vládě a invazní sovětské armádě, hleděl popravovat, kde k tomu byla možnost. Má se za to, že měl aktivní roli v nařízení více než 400 poprav.

Smrt ho zastihla v době, kdy byl prezident Barack Obama na návštěvě komunistické Kuby, jež vzápětí zatkla politické aktivisty oddané demokracii – stejné demokracii, kterou údajně hájí USA.

Je tedy překvapením, že smrt tohoto uhlazeného vraha zůstala více méně nepovšimnuta?

Tady jsou příklady titulků hlavních médií (anglojazyčných); Euronews: „Bývalý maďarský politik Béla Biszku zemřel.“ NY Times: „Béla Biszku, maďarský funkcionář vyslýchaný při povstání roku 1956, zemřel v 94 letech.“ To je zavádějící; jako kdyby on byl vyslýchán, zatímco to byl on, kdo „vyslýchal“. Rozhlas a televize nesdělovala nic dalšího.

Abychom byli spravedliví, některá méně „liberální“ média nazvala věci pravými jmény. Například Mail: „Vysoce postavený maďarský komunista Béla Biszku zemřel v 94 letech.“ A The Jurist byl poctivý; jeho titulek hlásá: „Bývalý komunistický představitel usvědčený ze zločinů během převratu v Maďarsku zemřel v 94 letech.“

Hlavní cena politické korektnosti jistě náleží Euronews, které ho pojmenovaly jako „politika“. Nedokážu si přestavit ten povyk, kdyby zemřel nějaký bývalý nacista, který měl na svědomí stovky obětí, a nějaké noviny by o něm napsaly: „Politik bývalého německého režimu zemřel.“

Tak proč to opatrné našlapování kolem komunistů, ať už usvědčených ze zločinů, nebo jen odpovědných z nesprávného řízení států? Jsem nucen přiznat, že pro mně je to nejen záhadné, ale také velmi bolestné. První mojí reakcí bylo a zůstává, že mocipáni mají pocit, že moji příbuzní, kteří trpěli v Gulagu, nejsou až tak důležití jako lidé, kteří trpěli za pravicových diktátorů jako byli Franco, Hitler nebo některý z latinskoamerických „Presidente“.

Proč jsou jejich životy důležité a naše ne? Ale když na tu věc nahlížím, začínám si myslet, že jde o ideologii. Přiznám se, že jsem nerad. Jsou i další důvody. Lidé na Západě viděli filmy o holokaustu; viděli Krvavé diamanty, viděli Hotel Rwanda. Vzpomínám si jen na jeden film ukazující komunistické zločiny proti lidskosti, Vražedná pole, ale na žádný podstatný hollywoodský film o zločinech Leninových nebo Stalinových nebo dalších z této party s krvavýma rukama (faktem je, že Hollywood nenatočil ani jediný antikomunistický film – pozn.red.).

Opravdu vím, že Che Guevara je v Hollywoodu populární. Ne jeho krvežíznivé vraždy jako hlavního popravčího Castrova režimu, ale idealizovaná verze o zabijákovi, jak je líčen například ve filmu Deník motorkáře.

Ani televize nepomáhá informovat lidi (a přitom v těchto časech většina lidí získává „vzdělání“ skrze filmy a TV, bohužel). Existují sice televizní dokumenty na History Channel nebo podobných, popularizující dějiny a příbuzná témata, ale až na nepatrné výjimky mají sklon přehlížet komunismus.

Ani noviny nejsou prostému nezasvěcenému pozorovateli příliš ku pomoci. Pravda, mainstreamová média zveřejnila 26. dubna úmrtní oznámení čínského studenta Harry Wu, který strávil 19 let v táboře nucených prací Lao Gai, ale mediální trhák to byl stěží. Další z příkladů ze stejného týdne, které čtenář nejspíš ani nezaznamenal, byly jednak státní pohřeb (nic menšího!) polského příslušníka hnutí odporu plukovníka Zygmunta Szendzielarze, který bojoval proti nacistům i proti komunistům a byl za to roku 1951 popraven a vhozen do neoznačeného masového hrobu. Nic pro titulky na CNN? Ovšem, že ne (hledání na dotyčných internetových stránkách nedalo žádný výskyt toho jména).

Stejně tak jsme neslyšeli mnoho (pokud vůbec něco) o znovu zavedeném domácím vězení tibetských spisovatelů Tsering Woesera a Wang Lixioa v komunistické Číně. A opět otázka, proč?

Mohlo by se myslet, že pro lidi na Západě většina obětí komunismu nejsou domácí jména a k jejich smrti nedochází v Londýně, Paříži či New Yorku. Nakonec, jestlipak se průměrný Američan nebo Belgičan opravdu stará, kolik Kazachů či Mongolů nechal zabít Stalin nebo kolik Ujgurů či Tibeťanů má na svědomí Čína (která je stále ještě vraždí a mučí)?

Nemůžu si pomoci, ale co do mediálního pokrytí myslím, že se stará „pramálo“. Což je důvod k velkému znepokojení. Nakonec, předpokládá se, že lidská práva přináleží všem lidským bytostem právě proto, že jsou lidské, a mělo by být jedno, zda jde o Evropany západní či východní, Asiaty nebo Afričany!

Pokud člověk bere v úvahu nevědomost (pravděpodobnou) a naprostý nedostatek lidského cítění (nepravděpodobný), musí nerad dospět k závěru, že je v tom ještě něco jiného. Hollywood, dokumentaristé a tištěná média sotva kují spiknutí (nepatřím k milovníkům konspiračních teorií). Pak ale co?

Shora uvedené skupiny pojí dohromady jedna věc, totiž že jsou převážně levicové. Nebo liberální. Nebo se identifikují tak nějak podobně. I když liberálové samozřejmě nejsou automaticky komunisté, budí vážně dojem, že jsou na ně zatraceně měkcí.

Zdá se tedy, že velebené „zhroucení komunismu“ (což byl konec vlády jedné strany, nikoli ovšem konec komunistů) bylo nejen koncem doktrinářského komunismu, ale také vrhlo stín na doktrinářskou demokracii.

(Je ale důležité využít každé příležitosti k upozornění, že komunismus nebyl protějškem kapitalismu, jak se to často tvrdilo. Byl protějškem svobody v jakékoli formě, například demokracie.)

Když v roce 2008 vypukla globální finanční krize, lidé hned mluvili o zhroucení kapitalismu a konci liberální demokracie. Levici, která dostala po roce 1989 pořádný zásah a nadále ji poškozovalo, jak byly zločiny komunismu postupně zpřístupňovány v archivech bývalého sovětského bloku a Sovětského svazu samotného, se v důsledku zmíněné krize dostalo jisté úlevy.

K tomu ještě vzestup Vladimíra Putina, který zablokoval všechny sovětské archívy a přepsal sovětskou historii (když zamlčel činnost svých kolegů z KGB, tehdy ještě nazývané NKVD a MKGB). To vedlo k poklesu publikací o zločinech sovětské vlády a navíc k výuce falešného propagandistického výkladu historie, současně s rehabilitací Stalina, což dokládá vztyčování četných jeho soch po celé Ruské federaci.

Slovy Jany Bakuninové (New Statesman): „Ruská vláda okatě nic nenamítá proti novým sochám Stalina, vztyčovaných právě 60 let poté, co byly strhávány. Národ, který zapomněl svoji minulost, působí hrozně.

Dalším strach vyvolávajícím prvkem je ideologie Západu. V minulých desetiletích, řekněme v letech 70. nebo 80., lidé „socialistického“ nebo „liberálního“ ražení dokázali říci mnoha slovy, čemu věří. Někteří mohli citovat Karla Marxe či Noama Chomského, zatímco konzervativci se odvolávali na Thomase Jeffersona či Karla Poppera. Ale dnes je každý proti všem a jak se zdá, proti komunismu není nikdo.

A tak dnešní moderní feministické hnutí, pokud vím, nikdy neprotestovalo proti tomu, co je doloženo jako nejrozsáhlejší hromadné znásilňování páchané rudoarmějci v závěru druhé světové války; těch případů byly milióny. V Německu se jejich počet odhaduje na dva milióny, v Maďarsku na nějakých osm set tisíc a nejspíš to nebylo lepší ani v Rumunsku nebo v Polsku (ačkoli Polsko bylo jedním ze spojenců, Stalin ho pojímal jako nepřátelský stát). To je jenom jeden příklad. Stejně tak nevidím levičáky demonstrovat proti genocidě Jazídů nebo křesťanů v Iráku (nebo vlastně kdekoli na světě, neboť křesťané jsou všude nejvíce pronásledovanou skupinou, jak poznamenal list World Tribune).

Ale copak můžeme očekávat náležitou kritiku zločinů komunismu od lidí, kteří používají komunistickou terminologii? Výraz „politicky korektní“ (PC) je výraz specificky komunistický. Za dob Lenina a později dalších komunistických předáků, být „PC“ znamenalo do písmene se řídit stranickou linií. Jestliže strana hlásala, že „Stalin je zachráncem Matičky Rusi“, pak každý, kdo říkal něco odlišného, nebyl „PC“ a stihly ho veškeré možné tresty, včetně popravy. Poté, co Chruščov odsoudil Stalina, se zase stal „politicky nekorektním“ každý, kdo mluvil ve smyslu staré „PC“ linie. Jako ilustrace poslouží vtip z Maďarska 50. let o popravě komunistického představitele László Rajka z roku 1949, což byla justiční vražda spáchaná jeho spolustranníky, a posléze „rehabilitovaného“ v roce 1956:

Ptá se jeden vězeň druhého: „Za co sedíš?“ Ten odpoví: „Řekl jsem, že Rajk je bezva chlap. A ty za co?“ A první vězeň na to: „Řekl jsem, že Rajk je gauner.“

Což dokládá, že pro marx-leninský komunismus, stejně jako pro dnešní „PC“ levicové smýšlení, není důležité to, jestli daná osoba je dobrá či špatná, ale to, co je zrovna v módě.

Ve způsobu PC myšlení lze nalézt i nacistické vlákno: nacistický filosof Martin Heidegger se stal ikonou pro levici a inspirací pro takové existencialisty (a levicové) myslitele jako Albert Camus a Jean Paul Sartre. Heidegger pokládal volný pohyb globálního kapitálu za „mezinárodní požidovšťování“ společnosti, jak na to poukazuje internetový deník American Thinker.

Nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels roku 1934 nařídil, že zpravodajství v Německu je třeba podřídit státní kontrole. Podle listu Washington Post řekl: „Všichni novináři musí mít povolení k činnosti, přičemž takové povolení se udělí jen čistým ‚Árijcům‘, jejichž názory jsou politicky korektní.

Takže tady je odpověď na hádanku, proč zločiny komunismu nejsou důležité. Jde to dohromady s dalšími věcmi (drobnostmi jako je genocida), které se nepokládají za důležité. A odpověď je ta, že Západ ve velkém importoval totalitární ideologie, od komunismu po nacismus.

Takže v tomto duchu si nejsem jist, jak ukončit svůj článek. Mám zvolat „Sieg heil“ nebo „Ať žije soudruh Stalin!“? Soudím, že to bude záviset natom, co je momentálně politicky korektní!

Autor je nezávislý novinář v Pretorii v Jihoafrické republice. Píše pro MercatorNet, odkud je tento text převzat.

Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.