Obsah

Zkusme se alespoň bránit

Navenek se náš život příliš neliší od života, který jsme vedli před dvěma či třemi lety. V mnoha ohledech se nám daří snad i o trochu lépe. Nezaměstnanost je nižší, dokonce i důchodci dostali alespoň dvě stovky přidáno.

Svět kolem nás se ale rapidně stává nebezpečnějším. Německo zakouší jeden útok za druhým, byť žádný z nich dosud nebyl tak krvavý jako útoky, které si musela vytrpět Francie. Odpovědní lidé v obou těchto zemích přiznávají, že v současnosti nelze podobným útokům stoprocentně zabránit. Bohužel, v Německu se debatuje o tom, jak obyvatelstvo ještě více odzbrojit, ačkoli útoky na bezbranné občany nepodnikl žádný držitel legálně nabyté zbraně. Ve skutečnosti by si vlády Francie a Německa měly vzít příklad z Izraele a postupovat přesně opačně. Kdyby pachatele masakru v Nice zastřelil někdo po stu metrech, bylo by obětí mnohem méně.

Svět se stane nebezpečnějším i po Trumpově vítězství v prezidentských volbách v USA. Trumpova slova je – dle mého odhadu – nutno brát vážně. Trump obdivuje Putina a neví, proč by mělo NATO jít do střetu s Ruskem kvůli maličkému Estonsku. My to víme, leč musíme si nechat líbit Trumpovu výtku, že příliš spoléháme na USA, nejsme ochotni investovat do vlastní obrany a plnit sliby, které jsme dali. Proto nemáme morální právo vyčítat Trumpovi jeho postoj v této věci.

Pak je tu samozřejmě Rusko. Rusko, v němž zdánlivě fungují všechny instituce, na něž jsme zvyklí z demokratických zemí a právních států. Soudy, dokonce i parlament, politické strany, dokonce i různá občanská sdružení. Bohužel, je to všechno jen tak jako. Se skutečnou opozicí si Putin vždy poradí – její představitelé skončí buď vraždou jako Boris Němcov nebo Anna Politkovská, nebo odsouzením jako Alexej Navalnyj. Náš prezident věří víc ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi než tajným službám NATO. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Nyní se ale takřka přes noc zrodilo další vážné nebezpečí. Mám na mysli Turecko. Nemohu se vyjadřovat k tomu, kdo pokus o armádní puč zosnoval. Nicméně ukázalo se, že současný prezident Recep Tayyip Erdogan na něj byl velmi dobře připraven. Zatčení tisíců vojáků, soudců a učitelů a propuštění desetitisíců dalších přece muselo být připravováno dlouho dopředu. Tak dlouhé seznamy nejde sestavit přes noc.

Nicméně nedávné události v Turecku pomohly současnému tureckému prezidentovi stát se téměř neomezeným vládcem. Naprostá většina obyvatelstva – včetně představitelů opozice s výjimkou Kurdů – mu vyjadřuje jednoznačnou a do značné míry spontánní podporu. Právě tato spontánní podpora mě děsí. Nedávno mi kdosi poslal e-mailem prezentaci z oslav prvního výročí připojení Krymu k Ruské federaci. Člověk, který mi ji poslal, se rozplýval nadšením nad spontánností této oslavy a poznamenal, že anexe Krymu určitě nemohla být nesprávná, když ji lidé takto spontánně slaví. Nechtěl jsem být jedovatý a na jeho e-mail jsem nijak nereagoval, ale pár minut jsem si pohrával s myšlenkou zaslat mu obrázky ze sjezdu NSDAP v roce 1936. Tehdejší nadšení německého obyvatelstva si s nadšením Rusů nad znovuzískáním Krymu nijak nezadalo. Obecně se asi dá říci, že spontánnost bývá mnohdy velmi nebezpečná. Když nějaký Palestinec podřeže třináctiletou izraelskou dívku spící v posteli, jeho spoluobčané ho spontánně oslavují. Když – zcela výjimečně – nějaký Izraelec ublíží nějakému Palestinci, bude odsouzen izraelským soudem a žádná demonstrace na jeho podporu se konat nebude. Hádejte, v které zemi je bezpečněji?

Nicméně vraťme se k Turecku. Nemám sebemenší pochyby o tom, že turecký prezident má velké ambice osobní, ale že rovněž touží udělat z Turecka regionální velmoc. A ono se mu to se značnou pravděpodobností podaří. Nebude se zdržovat s ohledy na takové věci jako je spravedlnost a právo, ale pragmaticky se spojí s těmi, kdo mu naplnění jeho snah umožní, nebo mu v něm alespoň nebudou překážet. V mnohém se podobá Vladimíru Putinovi, s nímž se nyní sblížil. Oba se těší nebývalé podpoře svého obyvatelstva, oba se rázně vypořádávají se všemi svými odpůrci, a ani jeden z nich se při výběru metod nenechá brzdit nějakými morálními skrupulemi. A Erdogan má v současnosti na Evropu silné páky. Silnější než Putin, odmyslíme-li si zbraně hromadného ničení.

Oba pěstují určitý druh nacionalismu, či, chcete-li, vlastenectví. Jenže vlastenectví je právě to, co si evropské elity zakázaly. Vlastenectví se často ztotožňuje s nacionalismem, a nacionalismus je v Evropě sprosté slovo. Mluví se o evropských hodnotách, leč evropské elity se zbavily jak náboženství, tak vlastenectví. Náboženství se latinsky řekne „religio“, a kořenem tohoto slova je „lego“, což znamená „vážu“, případně „spojuji dohromady“. Náboženství mohou být různá – pravdivá i nepravdivá, ba dokonce i démonická. Nicméně vždycky nějak váží společnost dohromady, spojují ji. Buď způsobem, který mi ani trochu nevoní (např. právo šaria v islámu), nebo způsobem, který považuji za prospěšný a pro přežití společnosti nezbytný (při této příležitosti doporučuji poslední knihu Jeronýma Klimeše „Křesťanství, vztahy a sex“, kde je prospěšnost náboženství pro přežití národa doložena i statisticky).

Vlastenectví může mít různé podoby a různý základ. U nás je dobrým zvykem hlásit se k Masarykovi. Hlásí se k němu i lidé, kteří mají k jeho morálním postojům daleko. Já jsem ale přesvědčen, že Masaryk – jeho přístup i jeho příběh – je dobrý základem pro české vlastenectví. Češi za první republiky neohrožovali sousední státy, a přece byli na svou zemi hrdí, a ve své většině byli v září roku 1938 odhodláni ji bránit.

Jdeme do těžkých časů. Obávám se, že rozvrat v západní Evropě bude pokračovat. Neradím spoléhat na ni a nelze již spoléhat ani na Spojené státy. A máme dobré důvody obávat se Ruska a dle mého názoru i Turecka, jakkoli to zatím není vidět. Velice doporučuji pěstovat co nejlepší vztahy se zeměmi Visegrádu, ale pokud možno i s Rumunskem, Bulharskem, Chorvatskem, Slovinskem, Makedonií a pochopitelně i pobaltskými státy. Možná se nepodaří je ubránit – v tom případě bychom měli na svém území poskytnout útočiště co největšímu počtu Estonců, Lotyšů a Litevců. A především bychom měli pěstovat co nejužší svazky s Izraelem, od nějž se můžeme učit, jak ubránit právní stát a bezpečnost v moři bezpráví, násilí a korupce.

Vím, že toto vše bude některým lidem připadat jako čirá utopie a jako zbytečné plašení. Budu jen rád, pokud se mé obavy prokáží jako plané. Vývoj zatím nasvědčuje, že plané nejsou.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.