Volby do Senátu: má to řešení!

Že by Senát ve shodě zrušili zrovna Andrej Babiš, Miloš Zeman a komunisté, to nepřekvapí. Veřejnosti je zjevně fašistická představa hnutí ANO 2011 o řízení státu jako firmy sympatická (zatím), čili nelze vyloučit, že nás skutečně střet o další existenci Senátu čeká.

Jeho likvidace je plně ve shodě s přestavou co nejjednoduššího výkonu moci, kde nikdo nezdržuje žádným žvaněním v parlamentu a když šéf zavelí, všichni sklapnou a jdou makat. Jak již bylo mnohokrát řečeno, napsáno i obhájeno, Ústava tady ale rozhodně není od toho, aby vládnutí usnadňovala – právě naopak, má příliš hladkému výkonu moci bránit, aby tak byl chráněn prostor (zjednodušeně řečeno) ke korekci špatných nápadů – byť mají aktuálně většinovou podporu. Jenže ono už toho bylo řečeno, napsáno i obhájeno tolik – a nebylo to nic platné. V relativně nedávné minulosti namátkou: registrované partnerství nebo přímá volba presidenta – oboje přijato bez ohledu na racionální argumenty prokazující zbytečnost či dokonce škodlivost těchto novot. A co se blízké budoucnosti týká, je na stole obecné referendum či adopce dětí homosexuálními páry. Pokrok zřejmě skutečně nezastavíš – jako volný pád, který končí roztříštěním aktéra na dně nějaké té propasti. Ale proč být hned tak skeptický...

Co tedy bylo spouštecím mechanismem současných úvah o údajné zbytečnosti Senátu? Nízká účast voličů ve druhém kole voleb. Dodejme: tradičně nízká účast. Pokud tedy opravdu těm, kteří se ohánějí právě zmíněným argumentem, jde o věc a není to jen zástěrka, mám radu – na které si přihřeju stranickou polívčičku...

Konzervativní strana již léta navrhuje princip, ve kterém se dvě volební kola realizují v rámci jednoho volebního aktu. My tento princip tedy navrhujeme aplikovat na poměrné volby do Poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstev, ale jeho zcela přirozeným domovem jsou volby většinové. Stačilo by prostě, aby volič seřadil kandidáty v daném obvodě od nejlepšího po nejhoršího. První kolo by se pak odehrálo tak, že se každému kandidátovi započítá jako hlas pro něj takový případ, kdy se umístil na první příčce. A, stejně jako dnes, do druhého kola postoupí ti dva kandidáti, kteří mají nejvyšší počet hlasů (nebo je rovnou zvolen takový, který dosáhne nadpoloviční většiny hlasů a žádné druhé kolo se nekoná...). V případném druhém kole jsou pak znovu vyhodnoceny hlasovací lístky těch voličů, kteří nemají na první příčce žádného z obou postupujících. A od každého takového voliče je příslušnému kandidátovi ve druhém kole připočten (k těm již získaným v prvním kole) hlas, pokud jej volič umístil výše v pořadí, než jeho konkurenta. Vítězem je ten, kdo obdrží větší počet hlasů – samozřejmě. Jediné co odpadá je možnost vyjednávání podpor mezi prvním a druhým kolem. Na jedné straně je to škoda, na straně druhé ona nízká účast ve druhých kolech senátních voleb ukazuje na to, že voliči na doporučení svých kandidátů, kteří z prvního kola nepostoupili, příliš nedají.

Dodejme, že Ústava by takovým krokem měla zůstat nedotčená, a že právě popsaný způsob není technicky jediný možný – poněkud jinak se počítá např. v Austrálii, leč fakt, že volič jde k urně pouze jednou a přitom se nejedná o prostou jednokolovou volbu, platí úplně shodně. Nezbývá než vyzvat poslance a senátory: zkuste to... v zájmu zachování Senátu. Mou osobní preferencí pak je, aby byl tento princip aplikován také na již zmíněný poměrný systém, neboť umožňuje zachovat uzavírací klausuli pro vstup do Poslanecké sněmovny (dnes 5%) a tedy výhody, které z toho plynou (větší homogenita sněmovny a snažší vznik stabilních vlád...), ale zcela odpadá obava z propadnutí hlasu, což obrací voličovo rozhodování od pověstného nejmenšího zla k něčemu, co si opravdu přeje... a to by snad bylo dobře, ne?

Odběhnu ještě kousek dál – k financování politických stran. I tady je po ruce něco, co by jednak přitáhlo veřejnost k politice. Kde kdo deklaruje, že to chce... i povinná účast u voleb by k tomu prý byla dobrá. Já se naopak spíše obávám názorů těch, kteří k volbám notoricky nechodí a jsem snad i radši, že můj život svým hlasem neovlivňují. Co bych ale (a opět ta stranická polívčička: jde o návrh z dílny Konzervativní strany...) přivítal, kdyby bylo razantně omezeno financování politických stran ze státního rozpočtu, zejména „za obdržené hlasy“ ve volbách a „za získané mandáty“. Místo toho bych navrhoval dát každému občanu možnost, aby určitou část svých daní (takovou, aby v celkovém objemu šlo o přibližně stejný balík, jaký je dnes vyplácen ze zmíněného rozpočtu...) věnoval na činnost té politické straně, kterou si sám vybere. Své rozhodnutí by pak mohl změnit jednou za rok ve stanoveném termínu (podobně jako lze přejít od jedné zdravotní pojišťovny k jiné...). Nejlepší by pak bylo, kdyby si občan mohl také vybrat variantu, že tyto prostředky nevěnuje žádné politické straně, ale prostě si je nechá. Takový krok by musel být součástí komplexnějších úprav, ale každopádně bych jej považoval za účinný nástroj, jak zvýšit zájem veřejnosti o politické dění.

No a když už jsme u těchto otázek: všechno zlé je k něčemu dobré. Pokud ten intenzivní pocit studu a trapnosti, který se dnes v souvislosti s chováním našeho nejvyššího ústavního činitele (a jeho blízkých spolupracovníků, kterými se obklopil) vznáší nad naší zemí, přispěje k tomu, že společnost razantně odmítne probíhající únos na Východ, nelituji. Ostatně soudím, že je třeba zrušit přímou volbu presidenta.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.