Obsah

Kvóty nejsou dobrý nápad

Lidé, kteří mě alespoň trochu znají, vědí, že nepatřím k těm, kteří nejsou ochotni pomáhat lidem v nouzi. Bojoval jsem za to, aby k nám mohla přesídlit alespoň hrstka iráckých křesťanů a doteď se jim snažím pomáhat, seč mohu. Pokud se tedy budu vyjadřovat k možnostem integrace, pak patřím – alespoň se tak domnívám – k těm informovanějším.

Vyjdu od otázky, zda je integrace vůbec možná. Odpověď zní: Určitě ano, ale je mnohem těžší, než si většina lidí dokáže představit, a může se podařit, jen když se obě strany – tedy společnost, do níž se mají migranti integrovat, ale i migranti sami – o to hodně snaží a vyvarují se celé řady chyb, jež se mohou na cestě k integraci vyskytnout.

Bezpečnostní otázky jsou klíčové. Zastánci migrace argumentují tím, že většina muslimů je mírumilovných a že teroristé tvoří jen nepatrný zlomek muslimské populace, která je již v západní Evropě pevně usazena. To je sice do jisté míry pravda, byť průzkumy veřejného mínění ukazují na nebezpečně vysoký počet těch, kdo by sami teroristické činy sice nespáchali, nicméně s teroristy do jisté míry sympatizují. Problém je ale v tom, že „mlčící islámská většina“ – tedy ti „umírnění“ muslimové – jsou irelevantní. Musí nás zajímat to nepatrné procento těch, kteří jsou ochotni náhodně zabíjet. Nikomu bych neradil, aby pozůstalým po obětech muslimských teroristů, případně lidem, kteří byli při jejich útocích zmrzačeni, vykládal, že těch teroristů není zase až tak mnoho.

A pravdou je, že teroristické útoky hrozí zejména v zemích, kde už silná muslimská menšina je, což není případ zemí Visegrádu. Naši obyvatelé, naši politici i naši policisté zcela správně soudí, že když tu nebudeme mít mnoho muslimů, nebudeme tu mít ani teroristické útoky. Z tohoto hlediska je komický argument některých žurnalistů, že bychom se neměli bránit příchodu migrantů, když s nimi žádnou zkušenost nemáme. Je přece vždy lepší poučit se z chyb druhých než z chyb vlastních. K tomu, abychom silnou muslimskou menšinu považovali za hrozbu, nepotřebujeme mít vlastní zkušenost – stačí sledovat zprávy ze Švédska, Británie, Německa nebo Francie. A i nadále můžeme přitakávat tvrzení, že teroristické útoky páchá jen velmi malý zlomek muslimů. Jenže ti jsou pro úvahy o naší bezpečnosti relevantní – „mlčící většina“ nikoli.

Mohlo by to u nás dopadnout jinak, než jak to dopadá ve výše uvedených státech? Jistěže ano. Jistě by bylo možné identifikovat chyby, které se v těchto zemích staly, a volit jiné řešení. Jenže tlaku na země Visegrádu, které se migrantům brání, žádná taková analýza nepředcházela. Jestli někdo chce, může se ještě dlouho přít, zda ve Švédsku, ve Francii nebo jinde existují no-go zóny, tedy oblasti (téměř výhradně městské čtvrti), kde se nemuslim (nebo muslimka) už nemůže cítit zcela bezpečně. Francouzští židé v tomto sporu hlasují nohama a po tisících Francii opouštějí. Kdosi řekl, že židé sehrávají funkci kanárka v dole. Jakmile kanárek přestal dýchat, bylo horníkům jasné, že pokud urychleně nevyfárají, brzy přestanou dýchat i oni.

Pro mě není relevantní spor, zda no-go zóny existují či neexistují. Záleží na definici. O tom, že něco není v pořádku, svědčí i prohlášení stockholmského policejního velitele, že policie nemůže zajistit bezpečnost na hlavním nádraží. Jistě, slovo no-go zóna nebylo při tomto sdělení použito. Podobně jsem četl v mainstreamovém deníku, tedy v žádné extrémistické tiskovině, že v některých muslimských čtvrtích Paříže už v kavárnách nepotkáte ženy. A projít se takovou čtvrtí v jarmulce je vysoce riskantní, pokud vůbec možné.

Pro mě je relevantní to, zda se tyto zóny zmenšují nebo zvětšují. Jsem realista a nečekám zázraky. Tato nebezpečná místa nezmizí přes noc a pokud třeba francouzský prezident Macron najde recept na integraci, určitě nelze očekávat, že se vše změní během jednoho či dvou let jako mávnutím kouzelného proutku. Víte však o nějakém smysluplném plánu jak dosáhnout integrace, který by byl vymyšlen a také implementován? Dokud takový plán neuvidím a dokud nebude zřejmé, že alespoň začal nést nějaké ovoce, mají země Visegrádu dobré důvody nepřijímat muslimské uprchlíky.

Ano, jsem připraven na kritiku, že šmahem házím muslimy do jednoho pytle. Nicméně snažím se sledovat průzkumy veřejného mínění a jeho vývoj nejen v Evropě a na Blízkém východě, ale i v zemích, které jsou dávány za vzor muslimské demokracie, tedy především v Malajsii a Indonésii. Ty, kteří po léta tvrdili, že Indonésie je „umírněná“ muslimská země, zřejmě vůbec nezajímalo, kolik kostelů je v této největší muslimské zemi každoročně vypáleno. Ale ani jim nemohla uniknout informace o odsouzení bývalého velmi úspěšného starosty hlavního města Djakarty za „rouhání“. Tito apologeti islámu, pokud se hlásí ke křesťanství, horlivě přitakávají tvrzení, že „my křesťané a muslimové přece uctíváme téhož boha“, které s oblibou razí Tomáš Halík. Většinou je nezajímá, že v oné „umírněné“ Malajsii mají křesťané zákonem zakázáno používat slova „alláh“ pro svého Boha.

Tyto věci uvádím z jednoho důležitého důvodu. V řadě zemí je islám na postupu, protože je stále násilnější. Dá se říci, že radikalizace zasáhla celý muslimský svět. Rozumějte mi dobře: Stále tvrdím, že teroristické útoky v Evropě je ochoten páchat jen nepatrný zlomek. Pronásledování židů a křesťanů však má ve většinově muslimských zemích většinovou podporu. V osmanské říši a nástupnickém Turecku byli křesťané de facto vyhubeni do poloviny dvacátých let minulého století. Ve většině muslimských zemích budou vyhubeni – pokud se nestane něco radikálního – do čtyřicátých let tohoto století, ať už se to týká Bangladéše nebo Alžírska (výjimkou patrně bude koptská menšina v Egyptě, která je příliš početná na to, aby byla rychle zlikvidována). Vytváření muslimských menšin v evropských zemích nepovažuji za moudré. Nedávné turecké referendum bylo dokladem, že muslimové žijící v Evropě mohou být ještě radikálnější než ve svých domovských zemích – němečtí Turci hlasovali pro Erdogana ve větší míře než občané Turecka. Výjimkou byly státy Visegrádu, kde Erdogan prohrál na celé čáře. Byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.

Západoevropští politici se dušují, že nenecháme teroristy, aby nás připravili o náš způsob života. Jsou to hezké proklamace, ale oni už to udělali. Vnitřní cenzura západoevropských žurnalistů je realitou. Snaha policie a politiků potlačit zprávy o znásilněních nebo i vraždách je evidentní. Zakazování křesťanských symbolů na straně jedné a prosazování muslimských svátků na straně druhé je také realitou. Zatím je ovšem stále ještě možné získat relevantní data, jak je to s vývojem zločinnosti; nelze tedy říci, že svoboda slova by byla již potlačena. Obavy z takového potlačování jsou ovšem namístě.

Dosavadní vývoj nevěští nic dobrého. Stále je ještě možné pomáhat těm, kdo pomoc skutečně potřebují. Osudy posledních zbytků křesťanů na Blízkém východě by nám neměly zůstat lhostejné.

V odmítání kvót má naše vláda mou plnou podporu.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.