Obsah

Kdo je ten, kdo tomu brání?

Víte přece, co zatím brání tomu, aby se (Antikrist) ukázal dřív, než přijde jeho čas. Nepravost již působí, ale jen skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání. (2Tes 2,7)

Při četbě Etiky z pera německého evangelického teologa Dittricha Bonhoeffera jsem narazil na pár odstavečků, věnovaných poznámkám k tomuto ne zcela jednoznačnému novozákonnímu oddílu.

„Před konečným zhroucením světa do propasti může ochránit jen dvojí“, píše Bonhoeffer: „Jednak zázrak nově probuzené víry a pak moc, kterou Bible označuje jako ‚toho, kdo tomu brání‘.“

Zázrak probuzení je Božím činem, přichází „shora, mimo vše, co je v dějinách dosažitelné a pravděpodobné“, je činem Boží svrchovanosti a místem, kde má být zvěstován, je církev.

Ona druhá moc, „která brání“, která dosud stojí v cestě bezbřehému rozmachu moci toho Zlého, je však mocí lidskou, sekulární, světskou, je to „značnou fyzickou silou vybavená pořádková moc“, které Bůh umožňuje účinně působit v dějinách a omezovat zlo. Touto mocí není Bůh sám, a není to ani moc bezúhonná a dokonalá, nicméně Bůh si ji používá, aby zachoval svět před zkázou. „Je to moc státu, která ustanovuje a uchovává řád“, je to onen řád samotný, tedy veřejný, politický, civilizační řád, stavící lidem (a jejich choutkám) hranice, a tím střežící jejich svobodu.

Zajímavý a velmi jasnozřivý postřeh! Stát – jakožto strážce přirozeného lidského řádu – je tedy v této optice nahlížen jako ona moc, „která brání“ rozkladu společnosti, pádu do chaosu, nástupu antikristovských tyranií, včetně té konečné (s velkým A na začátku), kterou Písmo očekává před příchodem eschatologického konce časů.

Moc duchovního probuzení a moc světského veřejného řádu se svou podstatou zcela liší, připouští Bonhoeffer. Nicméně, tváří v tvář nastupujícímu chaosu se přesto „obojí ocitají v těsném svazku a nenávist ničivých sil se pak obrací proti oběma jako proti úhlavním nepřátelům“.

Bonhoeffer sepisoval jednotlivé dílky své rozsáhlé Etiky na přelomu 30. a 40. let, v době, kdy v jeho rodném Německu vrcholila nacistická diktatura se vším svým krvelačným barbarstvím. Zděděný civilizační řád nebyl tehdy schopen nacistickému náporu odolat, svět se propadl do chaosu, stát byl pohlcen temnými silami a v mnoha ohledech se sám stal nástrojem diktatury a útlaku.

Okolnosti situace naší a Bonhoefferovy se jistě v mnohém dramaticky liší, neliší se však ve své samotné podstatě, v jistém smyslu čelíme jiným projevům téže krize, prožíváme tentýž boj v jiných historických kulisách.

Bonhoeffer totiž viděl nacistické barbarství jako nejzhoubnější projev krize, která však otřásá celým Západem. Západ totiž „odmítá své dějinné dědictví (…) a stává se tak nepřítelem Krista. To je specifická situace naší doby a znamená opravdovou zkázu“. Západ opouští své křesťanské dědictví, v důsledku čehož se rozpadá samotný civilizační řád, ten, „který má bránit“ společnost proti pádu do chaosu…

Zatímco nacisté a souběžně s nimi z jiné strany komunisté usilovali stát ovládnout a učinit jej nástrojem své všeobjímající moci, dnes jsme svědky strategie, která se presentuje zdánlivě opačně: Stát (mluví se zejména o tzv. „národním státu“, v němž je spatřován kořen všeho zlého) má být překonán, nahrazen čímsi vyspělejším, globálnějším, nadnárodním. Stát (a vše, co jej udržuje v chodu a drží na uzdě, jako je demokracie, vláda zákona, politické strany, ba politika samotná) je prohlašován za cosi přežilého, zpozdilého, nemoderního.

Uvědomují si všichni ti, kdož s revolučním zápalem bourají „starý svět“ s jeho „měšťáckou morálkou“ (a s překonanými rodinnými hodnotami a přežilým náboženstvím), že tím podlamují nohy jediné moci v tomto světě, která je s to vzdorovat chaosu a hájit tak i jejich vlastní svobodu?

Podstata zápasu je duchovní. Církev, je-li „věrná své věci“, tj. kázání o vzkříšeném Ježíši Kristu, zasazuje duchu zkázy smrtelnou ránu. To je ten duchovní zápas, jehož zbraně nejsou tělesné, jak na jiném místě Nového Zákona píše svatý Pavel.

Nicméně, viděno Bonhoefferovýma očima, církev není v tomto svém zápase proti silám zmaru zcela opuštěna. Vedle ní stále ještě stojí „ten, který brání“, tedy onen zbytek řádu, který dosud ještě vzdoruje úpadku. I tento řád, řád politické moci, může v takové situaci v církvi „vidět spojence“ a pak „všechny prvky řádu, které ještě zbyly, chtějí být církvi na blízku: právo, pravda, věda, umění, vzdělání, lidskost, svoboda a vlastenectví se po dlouhém bloudění vracejí ke svým počátkům…“

Církev svým zvěstováním ozřejmuje, že jí nejde prostě jen o „udržení minulého“, vyhlíží věci nové, vyhlíží věčnost. Její poselství překračuje tento věk, tento svět a jeho dějiny. Jako nositelka dějinného dědictví v tomto světě však má církev i „závazek vůči dějinné budoucnosti“, dějinný osud tohoto světa jí nemůže být lhostejný. Přitom se stává oporou a útočištěm i těm, kdo vyhledávají její blízkost ve svém zápase na obranu zbytků společenského řádu…

Dittricha Bonhoeffera tento závazek a toto spojenectví přivedlo až k protinacistickému odboji a přípravám atentátu na Hitlera, což jej nakonec stálo život (byl nacisty popraven v dubnu 1945).

Je na Bohu, jak rozhodne, zakončuje Bonhoeffer úvahy na toto téma ve své Etice. „Zda síly řádu ještě podepře a zda církev – přísně od nich odlišená a přece ve spojenectví s nimi – bude ještě moci předat budoucnosti své dějinné dědictví, na němž spočívá požehnání i vina otců.“

BONHOEFFER, Dietrich. Etika. Přeložil Bohuslav VIK. Praha: Kalich, 2007. ISBN 978-80-7017-047-2

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.